Všechny barvy dovolené

Pátek v 18:49 | Andrea |  Aktuálně
Někdy před třemi týdny jsem se už strašně těšila na začátek prázdnin, ale taky jsem si dávala takové hezké předsevzetí, že budu i v tomto čase psát na blog, ale znáte to! S prvními dny dovolené se moje idea totálně zhroutila a už to asi nenapravím.

Takže alespoň krátce - co jsme zatím zažili zajímavého a co stálo vůbec za to.

Před několika měsíci jsme se s Haničkou dohodli, že nejdříve pojedeme na takovou zvláštní, hodně zajímavou, dovolenou. Docela jsme sice původně váhaly, ale pak jsme si řekly, že to zkusíme. Co na ní bylo zajímavé, a jaká byla?

Byla to dovolená jen na 5 dní, na krásné místo v Čechách, a byla skupinová, což na ní bylo vlastně nejzvláštnější. Byla to dovolená se skupinou lidí, kterým tak nějak jejich víra spoluvytváří obraz jejich světa a pravidel, ale rozhodně lesbický pár není nic, co by do ní nějak moc přirozeně zapadalo.

Nebudu ale popisovat detaily lidí a víry se kterými jsme byly na dovolené, a to prostě protože k tomu nemám jejich souhlas, a i s prosté úcty k jiným lidem. Jen abych to trochu zarámovala, jde o normální historickou křesťanskou církev, co je tu běžná, nikoliv o nějakou novější větev či sektu.

Proč jsme tam vlastně jely? Prostě proto, že i k nám dvěma víra nějakým způsobem, v nějaké formě patří, ale dnes, žijeme obě ve vztahu, který někteří věřící lidé chápou spíše jako nesprávný. No a my dvě jsme si řekly, že to ale neznamená, že se schováme někam do kouta a nebudeme radši vycházet ven.

Trochu bych po příjezdu řekla, že jsme byli všichni nějak rozpačití, ale postupně jsme situaci zvládli a taky jsme se naučili vést i docela normální komunikaci. Dokonce postupně i komunikaci na téma - jsou dvě ženy jen jedna z mnoha"forem" rodiny anebo vůbec ne. Jak se vlastně k ženám staví křesťanství obecně a jak se vlastně křesťanství staví k soužití dvou žen? Je správné, že spolu my dvě vychováváme děti… ?

Když se pokusím volně interpretovat své pocity z mnoha-hodinových diskusí, musím říct, že mě pár věcí překvapilo. Možná bych měla ještě říct, že problematice TS a taky lesbických párů ve vztahu s křesťanstvím, jsme s Haničkou za poslední dva roky věnovaly dost studia různé křesťanské literatury, včetně samozřejmě Bible jako takové.

No a z diskusí na dovolené, mě překvapilo například to, že lidé někdy zvládají tvrdit, že je něco někde napsáno (třeba v Bibli), a přitom to tam buď vůbec není, nebo je, ale má to naprosto jasně zcela jiný smysl, vyplývající z dalších vět a kontextu.

Stejně tak si člověk u některých lidí všimne, že nezvládají něco, co se jmenuje "výroková logika", a ta je bohužel platná i pro Bibli. Takže klidně budou tvrdit, že jednoho tvrzení vyplývá jakýsi další závěr, ačkoliv to prostě není pravda ani náhodou. Lidé prostě mají často "svoji", naprosto vlastní, víru v cosi, co si sami nějak pojmenovali a "stvořili".

Na druhou stranu jsme potkaly i lidi velmi moudré, naprosto zjevně sečtělé a chápající i hlubší složitosti a výklad Biblických textů.

Nicméně si myslím, že tahle první část dovolené se docela povedla, my jsme si ji určitě užili a náš malý klučina asi taky. On asi hlavně koupání přes den na přehradě kam jsme jezdili.

Druhá část naší dovolené byl krátký, ale krásný romantický pobyt na hotelu nedaleko Rožnova pod Radhoštěm.
Ten jsme využili úplně jinak. Ve vířivce, sauně, v bazénu, na golfu a podobně. Kromě toho jsme zvládly i krásný výlet po hřebeni, s Pusteven až ke kapli Cyrila a Metoděje.

Kromě sochy Radegasta, a samotné kaple, byla největším zážitkem asi hlavně věta Haničky, když jsme šly po hřebeni a potkávaly jiné turisty. Byla sice krásnou a humornou nadsázkou, ale v některých směrech byla dokonalá:

"Nezdají se ti Andreo ti lidé trochu stereotypní? Vždycky když potkáme pár, je to muž a žena!"

Mějte taky krásné prázdniny.

Andrea
 

Plavky a pocity

26. června 2017 v 13:59 | Andrea |  Aktuálně
Letošní rok je moc fajn a já se na něj docela těšila. Loni jsem si moc sluníčka, opalování a vody neužila, byla jsem z toho všeho spíše hrozně nervózní a i do vody jsem nosila takové nemožné dlouhé černé triko. No a těšila jsem se, jak to za rok už bude super. A "bylo", ale trochu jinak.

Nějak jsem si říkala, jak napíšu pak dlouhý a hezký článek na téma - jak jsem byla poprvé normálně oblečená u vody, jaké to bylo, jaká jsem to já ženská …. Tak ne, dopadlo to zcela jinak.

Plavky jsem si koupila někdy na jaře a nijak jsem s nimi neexperimentovala. Koupila jsem si černé dvoudílné plavky a šmytec. Černá je univerzální a není na ní co pokazit. Vyzkoušela jsem si je, když přišly poštou a uložila jsem je do skříně. Tak nějak jsem si říkala - bude to super- hezké dvoudílné plavky jsem ještě na sobě neměla.

Jak šel čas, tak jsem na ně nějak zapomněla a když jsme se s Anežkou dohodly, že se pojedeme koupat, teprve jsem si vzpomněla znovu. Vytáhla jsem je ze skříně a dala na sebe a průšvih. Úplně jsem totiž zapomněla, že horní díl mi byl malý už před půl rokem. Jak obvodově, tak i košíčky. S pocitem - koupím si jiný někde po cestách, jsem je odložila.

Samozřejmě - vzpomněla jsem si znovu až v sobotu ráno. Byla jsem na sebe dost naštvaná, protože to vypadalo fakt blbě. Nemělo se ani smysl ptát Anežky, jak mi to sluší - i čivava má snad větší plavky.

Když jsem se "naprala" do horního dílu, pochopila jsem, že cílem bude nedýchat a vydržet to co nejdéle. Jinak "něco" vyleze ven, nebo mě plavky přeříznou, nebo se rozerve upínání. K vodě se mi najednou vůbec nechtělo.

Řekněte ale čtyřem dětem - máma má malý plavky, nikam nejedeme. Asi by to nepochopily. Navíc vzhledem k tomu, že jedno z dětí i rádo šije, možná by i něco narychlo "spíchly", jen aby se jelo. K vodě jsme tedy nakonec jeli. Nakupovat se mi po cestě taky nechtělo, asi by je to taky nebralo. Rozhodla jsem se přežít.

Ve zmatku balení všemožného na koupání jsem se navíc ani nenamazala krémem, což obvykle udělám doma. To byla další chyba.

Nakonec jsme šťastně dojeli na pískovnu, kde nastal obvyklý kolotoč - "můžu do vody?" - "ne, počkej až si alespoň vybalíme". "Už můžu?" - "ne nemáš rukávky". "Ale ona už ve vodě je!". "Pojď ven, kdo tě tam pustil!". A tak to šlo dál a dál. Nakonec byly všechny děti natřené krémem a ve vodě, a my alespoň v plavkách. Na natření opalovacím krémem zatím nedošlo.

Po nějakém uklidnění, když už si děti v klidu hrály u břehu a nebylo tedy nutno tak často počítat do čtyř, jestli jsou pořád všechny, jsme se namazaly krémem i my dvě. Tak nějak jedna druhou, za neustálého pokukování po dětech. Čas na zbylé pocity, něco jako - jsem u vody, jsem hezká holka, mám hezké plavky, koukej kdo se kouká … - prostě nezbyl čas.

Pak na děti přišel obvyklý hlad, žízeň, potřeba WC, pak zase horko, potřeba koupání, kontrola namazání, znovu hlad, žízeň, horko … a všechno co další s dětmi zažijete. Až do večera.

Jaké tedy bylo mé, v podstatě první normální koupání? Mno, neměla jsem na žádné pocity čas. Jestli jsem vypadala blbě nebo dobře, nebo normálně, to ani netuším. Kdo se na mě jak díval, netuším vůbec. Užít jsem si toho taky vůbec neužila. Odvezla jsem si z toho jen dvě věci.

Pořádné spáleniny na celém těla, co mažu už dva dny panthenolem. A druhou věc - veselé a š'tastné děti, které si to opravdu užily.

I takový může být náš první koupací den. Jo a plavky se na druhý den roztrhly - když jsme se byly ještě krátce okoupat, upadlo zapínání. Prostě jsem se zapomněla a asi jsem se nadechla.

Andrea

Smutek v modrém

23. června 2017 v 21:21 | Andrea |  Aktuálně
Včera byl trochu zvláštní den. Podařilo se mi najít volný čas, přeškrtat rozvrh až na kost, a vyrazit na seminář o TS problematice. Možná to znáte taky, jednou do roka se prostě koná a šmytec.

I když článek bude o jiných tématech, začnu něčím lehounkým. Trochu jsem včera přemýšlela co na sebe. Ne že bych měla nějaký vnitřní problém nosit cokoliv, ale mělo být horko na padnutí. Nakonec jsem zamítla všechny sukně, kalhoty a taktéž všechny mé oblíbené šaty, a našla jsem si takové méně nápadné modré společenské šaty.

Mám je ráda, jsou hezky ženské a přitom nejsou nijak moc nápadné. Takové to oblečení co si na sebe můžete vzít a neurazí. Své oblíbené s kytkami nebo dlouhé bílé, co mám ráda, spinkaly prostě doma. No a myslím, že jsem udělala dobře. Kdybych věděla, jaký bude průběh semináře, vzala bych si možná šedé nebo pytel.

Když jsem na seminář přišla, začala jsem přemýšlet, proč tam vlastně všichni ti přednášející přišli, jak je vůbec možné, že co člověk to známé jméno, a jdou přednášet o různých nuancích léčby a pomoci TS lidem. Přemýšlela jsem o tom hlavně proto, že v sále nebylo až tak moc nabito, jak by člověk předpokládal z různých internetových fór a diskusí, kde jsou nekonečná množství lidí, co tohle řeší, co proměnou procházejí, co ví nejlépe jak na to a rádi by to odborníkům konečně (podle svých slov) vysvětlili.

Přemýšlela jsem o tom i proto, že čím víc se blíží čas dokončení mého studia, tím více vídávám, jak je někdy práce v této oblasti nevděčná. No, dobře. Máte pravdu - pro většinu klientů je důležitá a potřebná a předpokládám, že je i s kusem vděku a vnitřního uspokojení. Těch několik "jiných" případů ale umí pěkně bolet. A tohle chci dělat? Proč proboha!

Aby to nebolelo i mě, alespoň při psaní tohohle článku, udělám další odbočku.

Lidi, se kterými jsem se tam setkala, a některé znám už z minulosti, byli naprosto skvělý. Je zvláštně hezké pozorovat, jak boj se svojí identitou a se vším co musíme udělat a skousnout než jste konečně sami sebou, vede velmi často k velkému kusu nadhledu a pochopení. A je vlastně jedno zda potkáte muže nebo ženu.

Já jsem například hned po třetí přednášce dostala hlad, a skončila jsem se dvěma moc fajn kluky v chlebíčkárně asi o dva bloky dál. Sice věkově byli o dost mladší, reálně klidně bych jim mohla dělat mámu, ale i oni už v sobě měli kus hezkého nadhledu a chápání, které vám v životě dá právě to těžké, co musíte prožít.

Úsměvná část možná spočívala jen v tom, že mě už estrogen zvládl "zdevastovat" moje rozhodovací schopnosti, a jim délka podávání testosteronu ještě "totálně mužský" charakter nedotvořila, a tak jsme se chovali dost nerozhodně. Nakonec jsme jídlo ale vybrali a prokecali celý čas.

Vzhledem k tomu že pak se objevila naše Niki a Johanka a pak jsme potkali i další stálice TS nebe, docela to šlo a o přestávkách se dalo trochu zasmát a odreagovat. Dokonce přemýšlím, že by stálo za to, udělat nějakou párty.

Tak zase k tématu.

Nechci nikoho jmenovat a dokonce některé lidi ani neznám, ale v několika případech jsem nepochopila důvod, proč se těch několik málo jedinců chovalo tak, jak se chovalo. Nejde ani o to, že bych nechápala že naše identita je jedna z našich vnitřně nejdůležitějších věci a když se něco nepovede, něco co od ní moc chceme, tak je to těžká frustrace. Ne že bych nechápala, že pokud je někdo přesvědčen o své dokonalosti, odmítá respektovat ostatní lidi. Jen mě prostě mrzelo, že ti lidé podle mě překročili meze a hranice chování vůči přednášejícím.

Asi tak po třetím incidentu jsem přemýšlela o tom, že až dokončím všechny své kroky, své vlastní proměny, už s tímhle nechci nic mít a nechci tyhle lidi ani vidět.

Přešlo mě to až doma, až když píšu tenhle článek. Až po tom, co jsem si uvědomila, že ti lidé tam byli i loni a před tím a zjevně přednášeli a zjevně se už s takovými reakcemi setkali. No a stejně přijdou znovu a znovu a podstoupí tohle všechno. Proč?

O některých z nich už vím více věcí a taky vím, že tohle dělat nemusí a vzhledem ke svému postavení a odbornosti žádného TS pacienta nemusí ani přijmout. Mají dost jiných. Stejně to ale dělají a tu a tam překousnou i to, jak se k nim někdo zachová. Prostě mají nějaký svůj důvod, co je vede dál.

Třeba je to, možná, trochu jak v tom příběhu, kdy učitel se žákem jsou na břehu moře a koukají na tisíce vyplavených hvězdic. Učitel pak jednu po druhé sbírá a hází do moře. Žák se ho s údivem ptá, proč dělá tak nesmyslnou věc. Přece je nemůže všechny zachránit, nedokáže je přece naházet do moře všechny. Nemá to smysl, je jich prostě moc. No a učitel se na něj podívá, vezme další hvězdici a hodí i do moře a řekne - "Ale pro tuhletu to smysl má".

A tak možná i já nerezignuji, i když jsem smutná. Možná pro ty, pro které to bude mít smysl.

Andrea
 


Strasti a radosti spodního prádla

21. června 2017 v 21:28 | Andrea |  Aktuálně
Jednoho dne každá holka prodělá svoji proměnu. Z hlediska některých dopadů je zcela jedno, zda proděláte proměnu obvyklým nárůstem přirozených hormonů v dětství, nebo těch syntetických, které spolykáte v jiném věku. Jedna z věcí, které budete muset začít řešit, je prostě spodní prádlo.

Je asi jedno, alespoň z některých pohledů, zda řešíte nákup prádla ve dvanácti, nebo ho musíte řešit až v jiném věku. Prostě chtě nechtě začnete potřebovat nějaký horní a nějaký dolní díl. Všimněte si, jsou to dvě různé věci, se dvěma různýma potřebami, něco co kluci nikdy řešit nepotřebují a možná ani nepochopí. Možná je to i první věc, která má nějaký záhadný dopad na komplikovanost ženského mozku.

Horní díl je vlastně unikát sám o sobě. Jeho potřeba vystoupí velmi nutně do popředí, obvykle v době kdy jste se po mnoha pohledech a autosugesci v zrcadle utvrdili, že vaše prsa už prostě svoje prádlo potřebují. Autosugesce je prostě mrcha a kupodivu vzniká už asi po prvních dvaceti dávkách estradiolu.
Je vám úplně jasné, že buď půjdete do obchodu, nebo se situace stane nezvládnutelná, až hysterická. Možná je rozdíl v tom, zda vám pomáhá s nákupem maminka, nebo přítelkyně. To asi závisí právě na tom, kdy proměnu proděláte, ale výsledek je stejný.

Prostě podprsenku potřebujete, protože tohle se m-u-s-í nějak zakrýt. A navíc ten pocit! Jste konečně, nebo začínáte být žena.

Nějak si přiznejme, že v obchodě se vaše představa, vašich neuvěřitelně vyvinutých prsou, dost rozejde s číslováním prádla. Prostě blbý obchod kde mají vaši "zjevnou" velikost, minimálně C, očíslovanou jako AAA---. Nakonec tam, nebo někde jinde, podprsenku stejně koupíte. Stejně tak oželíte, že v provedení - "lehce sexy" - toho moc nebude. Prostě první návštěva vygeneruje nákup, i kdyby bylo co bylo.

Ráno na sebe tenhle kousek natáhnete, dáte lehce nebo hodně upnuté triko, nebo pokud se stydíte, svetr aby to nebylo vidět; už alespoň pro ten pocit. Nebojte! Vidět to nebude ani pod upnutým trikem. Maximálně se vám vyrýsují žebra. Tak či onak, začnete sledovat lidi, jak koukají na vaše, naprosto jasné a vyvinuté prsa.

Ve skutečnosti na vás ale koukají, protože na každého koukáte především vy, s přiblble pitomým výrazem, a neustále si kontrolujete triko. Tato skutečnost vás ale pravděpodobně ve vaší sugesci dokonale utvrdí a hurá na další nákupy. Časem objevíte ve velikosti AAA i něco s krajkou, vycpávkami, kompletně push-up …. No a zaplníte šťastně svůj šuplík.

Jak jde čas, a vaše hladina ženských hormonů je už alespoň půl roku dostatečná, možná začnou být vaše původní velikosti AAA- dost na nic. Nastane čas na nějaké A nebo push-up B v diagonální velikosti.

A vůbec - diagonální velikost podprsenky si zamilujete hned. Představuje totiž okamžitý skok o jednu velikost košíčků. No řekněte, nepolíbili byste toho, kdo tenhle trik vymyslel? Měl by dostat nobelovku.

Svoji zásobárnu prádla s radostí vyměníte, a v diagonální B velikosti jsou najednou k dispozici všechny ty krásné věci. Je čas nakoupit a nosit. Pravdou je, že vaše prsa se zatím postupně staly méně sugescí a více realitou. Tu a tam si jich někdo i všimne, alespoň když se zadívá.

Časem vás čeká možná ještě další výměna nebo výměny, a ta už vám nepřijde možná ani tak úchvatná ani romantická, možná vám spíše přijde poněkud drahá. Další velikost C je milá věc ale už nemá ten kus fascinace jako kdysi. Ono celkově váš úžas postupně spíše přejde do praktičnosti a nositelnosti a pohodlnosti. Samozřejmě si nějaký ten hezký kousek ponecháte, třeba pro zvláštní příležitosti, nebo jen tak pro radost.

Ve finále jste ale prošli velkým vývojem vlastního sebevědomí, který jako každá žena potřebujete. Kolikrát budete měnit a kam dojdete nemusí být ani nejdůležitější. Tenhle díl spodního prádla má svoje nezaměnitelné kouzlo a taky tu vlastnost, že na rozdíl od dílu spodního je poněkud viditelnější.
Pokud tato část těla tvoří navíc velkou a nezaměnitelnou část vašeho já, možná skončíte jednoho dne na silikonu. Proč ne. Pro nás ostatní stačí to, co příroda vytvořila sama.

Dolní díl prádla má zcela jiná specifika, ale po čase vlastně stejné řešení. Mezi základní vlastnosti ale patří, že běžně není vidět. Tedy alespoň tehdy, pokud nemáte sklony k exhibicionismu.

Prostě jednoho dne taky usoudíte že beruškové cosi už pro vás není in. Pokud proděláváte svoji proměnu až třeba s krabičkou estrofemu, situace se moc neliší, prostě to co jste měli na sobě ještě včera, už prostě není "in" vůbec.

Tady vás nečeká problém velikostí, ale problém typu prádla. Dříve nebo později se ale úplně stejně propracujete ze snahy o dokonalý vzhled k dokonalé nositelnosti. Pár hezkých kousků si možná taky ponecháte, ale jejich využití je spíše sporadické.

Nicméně tento kus prádla moc měnit nemusíte, prostě po čase jen vyhodíte "úlety".

No a jednoho dne zjistíte, že většinu vašeho prádelníku stejně tvoří bavlna různé jednolité barvy, s případnou beruškou nebo motýlkem. Hlavně že se to dobře nosí.

Andrea

Už je to OK

19. června 2017 v 20:00 | Andrea |  Aktuálně
Uběhly 4 měsíce od mého posledního článku na tomhle blogu. Hodně lidí se tehdy divilo proč vlastně a psali a tak různě, a já jsem ani nechtěla odpovídat. Protože je ale už tenhle čas pryč a můžu (vnitřně) konečně znovu psát, tak píšu konečně nový článek a jsem tomu taky moc ráda.

Prostě, lidi, už jsem nemohla dál psát, protože to nešlo. Z mých vlastních vnitřních důvodů to nešlo. No a já se to dnes pokusím trochu vysvětlit a popsat, protože to patří taky k "cestě", kterou třeba budete taky jednou procházet. No a taky doufám, že začnu znovu normálně psát tenhle blog, a taky konečně začnu dávat více "odborných" článků, na můj nový blog. Zatím je tam jen jeden. Takže hurá do toho.

Věc první - blog, internet, diskuse a realita. Prostě se mi v tom březnu letošního roku tyhle věci totálně rozešly. Postupně jsem nebyla schopna nějaké korelace mezi tím, co se kde v jaké pitomé diskusi píše a jaký je svět, který vidím já. Naprosto v pohodě jsem chodila do sexuologické ambulance, naprosto v pohodě probíhala další vyšetření, byla jsem na vyšetřeních před komisí.

Měla jsem pocit, že se o mě snaží lékaři starat a pomáhají mi, ale já pořád četla jak je to tu hrozné, nesvobodné a nevím co všechno. Možná někde v "zapadlé" ordinaci, co založil ještě Franc Josef, ano, ale tady ne. Navíc jsem potkávala mnohem více holek, co byly spokojeny stejně, ale mnohem méně těch, co spokojeny nebyly.

Takže tady se mě můj svět rozešel s virtuální realitou diskusí a internetu, a neměla sem chuť něco takového vůbec číst.

Věc druhá - kdo jsem dnes já. Přechodný, přírodní chybou vynucený vnější vzhled někdejšího muže zmizel dávno někde v dáli. Měla jsem v březnu za sebou rok a měsíc HRT. Rok jsem tady a jinde poslouchala o neúčinnosti léčby, rok a něco jsem tady poslouchala o tom, jak každý vidí v TS vždy muže, jak to každý hned odhalí, jaká je to hrůza někam jít … .

Mohla jsem na to ten rok jenom psát - nevěřím tomu, znám hodně holek co jsou v pohodě … . Neměla jsem ale ještě loni dost vlastních, osobních zkušeností. Jenže letos v březnu už jich dost bylo. A tak mě z těch blábolů na téma - dáme na sebe čepici a pytel - bylo taky zle od žaludku.

Pro mě to bylo období, kdy se o mě začali už normálně zajímat muži. Není nám to vzájemně sice moc platné, protože na mužích mě dodnes spíše zajímá jejich partnerka než oni, a to se už asi nezmění. Moc večerů jsem s nimi nestrávila, protože se tomu logicky snažím vždy vyhnout, a navíc - nám krásnou ženu, kterou moc miluji a nemám důvod být s někým jiným. Takže to na začátku schůzky, nebo jejím konci, končím větou - promiň, ale jsem lesba a navíc mám partnerku. No, popravdě je to ale moc neodrazuje, spíše naopak.

Taky to bylo období, kdy jsem se začala oblékat nejen jako normální žena, ale mohla jsem si na sebe dát hezké šaty a cokoliv dalšího, takže jsem se mohla začít oblékat do moc hezkých a "podtrhujících" věcí. Nepleťte si to samozřejmě s průhledným oblečením a síťovaným "BůhVíČím". Jak píšu - věci podtrhujícím obvykle ženskou krásu a ne věci podtextově na sex. No a tak tohle ještě zvýraznilo to, že jsem se často stala objektem velmi příjemné pozornosti.
Po tomhle všem jsem nedokázala číst dál o neúčinnosti léčby, klamáním lékařů a desítkách dalších věcí. Nemohla jsem to ani vidět, ani číst. Nemám prostě ráda generalizované okrajové jednotlivosti nebo lži.

Věc třetí - za chvíli dostuduji psychoterapii, a potřebovala jsem od všeho trochu odstupu. Tohle nepotřebuju ale moc rozebírat, prostě se chci dobře připravit na práci psychoterapeuta a snažím se co nejvíce specializovat na problematiku TS a věcí kolem. Chci jim opravdu rozumět a ne pořád trávit čas vyvracením něčích nesmyslů. Na to už dnes nemám opravdu čas. Založila jsem si k tomu nový blog. Bohužel mám pocit, že ještě na něj nepřišel ten správný čas. Příští rok ale chci "otevřít" konečně terapii a dělat s lidmi, co musí tyhle věci teprve prožívat. A chci si být jistá, že čerpám nejen z vlastních prožitků, ale i s dostatečného odborného vzdělání a s dostatku případů jiných lidí.

Věc čtvrtá a poslední - tenhle blog psala sice vždy Andrea, ale psala ho o tom jak prochází proměnou a co ji všechno potkává. Jenže to už prostě není pravda a já už tohle nedokážu psát tak osobně jako dřív. Dřív jsem vypadala jinak, musela jsem pak postupně projít mnoho věcí … ale to je minulost a tak trochu "daleká" minulost. Ten, kdo prochází proměnou už dokončil co bylo třeba, a uzavřel kapitolu. Já, Andrea, o něm můžu sice psát, ale už tomu chybí to kouzlo. Je to tak trochu můj "bratr", "přítel" nebo možná "špatný sen".

Já proměnou neprocházím. Jsem normální ženská, co ráno vstává, s partnerkou kupuje svačinu pro děti, pak třeba jedeme do zoo nebo ve všední den do práce. Pracujeme, uklízíme, vaříme, plánujeme společný život, sníme o domečku, večer jdeme unaveně spát a těšíme se na nové ráno. Lidi se ke mně chovají jako ke každé jiné ženě a ti co mě znali dříve, už taky docela zapomněly.

Je pravdou, že jsem nebyla ještě na SRS, což mě čeká za malou chvilku; teprve jsem totiž byla před dvěma týdny před komisí. Pochopitelně kladně. Doufám, že i SRS proběhne tak, jak mám zkušenost od jiných holek co znám osobně. Takže nějaké povídání anonymů na netu mě opravdu nezajímá.

Jak to celé shrnout?

Lidi, co mě znají, říkají, že si vůbec nedokázali představit, že by se člověk mohl takhle vzhledově změnit a být úplně normální ženská. A už vůbec ne po roce a kousek HRT a v mých letech. Nakonec - mě to všechno docela překvapilo taky, i když já vždy věřím v dobré konce. Finále je více méně po dvou až tří letech na hormonech. Takže se těším jaké to bude, když jsem teprve někde v polovině.

Lidé co mě neznají, pro ty je to jasné. Normální ženská jako každá jiná.

Jsem dnes moc ráda za pár věcí, které jsem udělala a za dalších pár věcí co jsem neudělala.

Jsem moc ráda, že jsem neuvěřila trollům že to nejde, lékaři jsou špatní, celé je to spiknutí a všichni lžou.

Jsem moc ráda že mám asi vhodnou genetiku a fyziologii, fajn sexuologa, skvělou ženu, děti a práci, a jim všem jsem uvěřila, že to zvládnu a půjde to a že se na mě nevykašlou a budou mi pomáhat.

Jsem moc ráda, že jsem Andrea, že mám vedle sebe ženu, mám ráda že mi děti začaly říkat mámo a studenti paní profesorko. Naprosto nechápu, proč jsem se dřív snažila, za každou cenu, žít jinak. Asi jsem byla úplně pitomá.

No a jsem ráda, že už můžu zase psát a doufám, že další článek napíšu už za pár dní.

Andrejka

Co chci, na konec, popřát každé

16. března 2017 v 20:45 | Andrea |  Aktuálně
Už toho asi moc nenapíšu. Po těch dnech už vím, že zotavit se není z čeho. Naopak, to co mě týralo, to co mi neumožňovalo normálně dýchat, to co umělo nepřetržitě bolet … už není.

Našla jsem ty správné lidi. Lidi v mém zaměstnání, lidi kolem mě, moji paní doktorku Hanku, jiné lékaře co mi pomáhají… . Našla jsem svoji Anežku a ona mě. Moje děti, když pro ně chodím do školy, utíkají ke mně a volají "Táto, ty jsi pro mě přišla?!". Nemám si na co stěžovat a nemám co řešit, jsem jim všem vděčná a nezapomínám jim poděkovat.

Pro lidi, co potkám, jsem normální paní a nemusím nic řešit, protože to je skutečnost a já normální žena jsem a vždycky jsem byla. Jen kdysi trochu zakletá. Jenže jednoho dne si pro mě, do mé věže, přišla princezna a políbila mě. No a od té doby už zakletá nejsem.

Držím si palce a doufám, že mě vydrží dlouho dlouho zdraví a taky doufám, že ta poslední změna, za pár měsíců, už jen kosmeticky upraví "nedokonalosti" mého těla, a nic už se nepokazí ani nestane.

Přeji všem holkám, ale vlastně i klukům, aby to měli právě taky tak. Přeji abyste co nejsnadněji proběhli maratónem změn, a byl za vámi. Co víc si člověk může přát.

Možná ještě někdy budu psát blog, nebo možná začnu psát blog úplně jiný - ráda totiž píšu. To ještě nevím a uvidí se časem. Zatím ale není psát o čem. Minulost je minulost a současnost je sice krásná, ale pro většinu lidí co by to četli, úplně obyčejná.

Mějte se moc a moc hezky a psala jsem pro vás všechny moc ráda

Andrea

Nějaký zlom

7. března 2017 v 21:54 | Andrea |  Aktuálně
Už dva týdny jsem toho moc nenapsala. Není to tím, že by nebylo o čem psát, jen se staly věci a události se kterými mám problém se vypořádat. No, a když bojujete sami se sebou, těžko najdete čas psát.

Než k tomu napíšu pár řádek, moc prosím, nedělejte si o mě starosti a nenechte se mými řádky vyděsit. Nejsem ve stavu, kdy potřebuju akutní záchranu, nebo okamžitou terapii nebo cokoliv jiného. Takže i když další řádky zní všelijak, a je fakt, že v takovém stavu jsem nikdy ještě nebyla, pořád jsem v pořádku.

Poslední dva tři měsíce u mě probíhá čím dál více změn. Je to dáno tím, jak se nějak zastabilizoval můj život, tím že jsem udělala pár věcí, na které jsem si předtím netroufla, tím jaká je a jak se "změnila" moje Anežka a náš vztah, a mnoha dalšími věcmi.

Z těch posledních věcí to byl například pobyt v lázních, o kterém jsem už psala, nebo taky můj první ples.

Ples byl docela zajímavý a přispěl svojí "troškou do mlýna" a přilil "benzín do ohně". Nechtěla jsem na něj jít, byla to oficiální akce a já jsem před dvěma měsíci řekla - ani náhodou. Pak pro změnu řekla Anežka - jdeme! Dokonce jsem se následně naštvala a hádala, což je u mě neobvyklé. Pak jsme ale vybraly kalhotový kostým a šla jsem. Ples byl nakonec fajn.

Moje vnitřní věci popsat ani nemůžu, protože to ani nejde a moc bych otevřela svoje soukromí. Co se mnou provedla za ty dva měsíce Anežka, to psát taky nemůžu, protože bych otevřela náš denní život a taky věci, co patří jen nám dvěma, a to taky nechci.

Tyhle všechny věci se spojily. Vnější události, vnitřní pocity, vztahy … a teď, krátkodobě mi to vůbec neprospívá. Vím, že z dlouhodobého hlediska je to správně a musí se to stát, ale teď to všechno vede jen k extrémní depresi a vnitřní nenávisti k sobě.

Znáte to, i tlakový hrnec můžete tlakovat dál a dál, ale pokud nebudete tlak regulovat, možná vám vybuchne. Já jsem svůj stav dokonale řídila, pak si více-méně řízeně vstoupila do proměny, pak stále nějak řízeně procházela proměnou. S plánem co udělám dnes, co zítra, co na co navazuje a kdy to bude … až moje já jednoho dne, tak před třemi týdny řeklo - "takhle dál ne".

Docela se nenávidím za to, že jsem si tolik let ubližovala, jen abych dostála obrazu "dokonalý muž". Všechno ve mně mi říká, že jsem byla blbá, blbá a ještě blbější. Ty části mého já, které se v nás starají o city, by mě nejradši umlátily okamžite.

Vím, že to musím prožít, abych mohla udělat další krok a se vším se vyrovnat. Je to ale hodně nepříjemné. Čtu svůj blog z minulého roku - vůbec nechápu, kdo ho psal.

Já, Andrea, jsem to ale nebyla. Andrea je ženská a vždycky byla. Narodila se tak. Ale taky to byla právě ona, která se jako malá rozhodla takhle sobě ublížit a takhle sebe ponížit. Chápu, že neměla jinou volbu, že život jí moc nedával jiné možnosti. Jen teď, než se jí s tím podaří vyrovnat, aktuálně nenávidí sama sebe.

Už nebudu psát tak, a o těch věcech jako loni. Nemám jak. Nechápu je a nevím jak nějaký člověk mohl tak žít. Můžu psát o tom, jak se žije ženské, která měla trochu složitější život. Mohu psát o tom, jaké to mají holky, když jsou spolu. Můžu řešit oblečení a boty. Můžu vám vyprávět, že musím vyvařit plechy na autě a dělám to ráda.

O něm, o tom jak procházel proměnou, o tom co ho k tomu nakonec vedlo a jaké to bylo, nemůžu napsat ale už nic - já to totiž už znám jen z jeho vyprávění. Nechci psát cizí příběhy, chci psát o sobě a svém životě. Až se ale trochu zotavím. Třeba to dokážete pochopit.

Andrea

Kdo se v tobě má vyznat

23. února 2017 v 18:03 | Andrea |  Aktuálně
Nějak, jak se zlomil rok na HRT do roku druhého, nějak jsem se vnitřně změnila i já. Určitě to nebude tím, že je to rok a tři týdny, ale zjevně se stalo mnoho věcí, které můj vnitřní stav nějak poznamenávají.

Znáte ten vtip, nebo nějakou jeho variantu, jak chce Ivan postavit od rybky dálnici do USA a rybka to odmítne, že není tak dobrá. No a pak chce Ivan náhradní přání - rozumět ženám. No a rybka začne radši stavět dálnici. Tak tomuhle vtipu začínám nějak rozumět z druhé strany a vůbec nevím, zda mě to těší.

Nevím, co se všechno mění člověku v psychice, ale asi toho bude hodně. Už tak dva týdny mám souvislé období, kdy jsem pro své okolí dost "záhada", pro Anežku částečně taky, a kupodivu i pro sebe samotnou. Ne že bych taková období nemívala v minulosti, jen nebyla kontinuální, a obvykle jsem rozuměla alespoň sama sobě.

Teď si připadám, že sama nevím, co chci a ani to nějak neřeším a zjevně ale "nedám pokoj, dokud to nedostanu". Jak se to ale stane, když to sama nevím, to opravdu nevím. Navíc, jak říkal kdysi jeden známý, jsem velmi "rozhodná", a to až do té míry, že jsem schopna říct své "rozhodné možná", a víc ze mě nedostanete. Mezitím, zjevně navíc, změním několikrát i svůj vnitřní názor.

Tak v takovém, dlouhodobém stavu, jsem nebyla nikdy. Fakt by mě zajímalo, co estrogeny anebo testosteron dělá vlastně s mozkem. Já jsem byla vždy dokonale rozhodná a cílevědomá osoba a doufám, že je to jen přechodný stav.

Před třemi dny jsem to řešila postelí s teplou peřinou a natřeseným polštářem a hromadou zmrzliny. Pomohlo; do rána. Další den jsem to řešila vanou plnou vody a levandulové soli a poslechem smutných klavírních skladeb, opět v posteli. Dneska jsem to řešila vymýšlením oblečení do práce a změnou make-upu a dobrotami na jídlo a teď jsem už zase v posteli.

Anežce, na otázky typu - "Co bys, berunko potřebovala" - odpovídám - "Nevím". "Ale zjevně něco chceš nebo potřebuješ", doplňuje Anežka. "Asi jo, ale nevím co", odpovídám já. …

"Namasíruju ti záda", říká. "Ne nechci", odpovídám. Jenže to, v tomto případě, tak nemyslím. Docela bych chtěla, jen si o to nechci říct. "A pomůžu ti s vařením", nabízí ještě. "Ne nechci", odpovídám taky stejně. Jenže, v tomto případě, opravdu nechci.

Asi v tom vidí nějaký rozpor a tak se mě ptá, zda říkám "ne" a znamená to "ano", nebo to znamená opravdu "ne". Říkám jí na to, že je to složitější a někdy je to tak a jindy jinak a že to závisí na situaci a kontextu, ale možná za chvíli změním i názor.

No uznejte, to je fakt totální bordel. Jak se v tom má člověk vyznat. Ještě, že je Anežka normální ženská. Chlapa by asi "kleplo" a šel by radši na fotbal, za kamarády nebo na pivo, nebo všechno dohromady.

Z postele asi nevylezu, alespoň pár dní ne. Kdybych potkala rybku, přála bych si, abych rozuměla sama sobě, ale spíše bych se dočkala asi té dálnice. Takže asi dneska sním další kelímek zmrzliny v posteli a zítra možná taky a budu tlustá a už mě nikdo nebude chtít. A taky půjdu asi probrat všechno oblečení a boty a čtyřikrát to všechno vyzkouším a půlku toho vyházím ….

Ne, to nemá smysl. Vyrazím do obchůdků, vyzkouším všechno co mě osloví, a nevrátím se domů dokud nebudu mít hromadu nových věcí. Dobrý nápad, jenže nerealizovatelný. Jsem bohužel pár dní bez auta.

Tak si pustím nějaký romantický a smutný film. To by mohlo trochu pomoct. Jdu asi hledat na YouTube, na tom není co zkazit. Zkombinuju to s postelí a zmrzlinou a uvidíme.Jenže "Život Adele" jsem viděla za poslední dva měsíce už dvakrát, takže nevím.

No a v tomhle stavu půjdu zase ráno do práce a budu učit. To chci vidět. Budu se muset snažit anebo někde sehnat injekci testosteronu - alespoň na zítřek.

Jednoduše doufám, že to nebude trvat dlouho, jinak z toho "klepne" i mě. Nebo že by to byl trvalý cílový stav a já si na to jen musím zvyknout? Nevím, ale děsím se.

Andrea

Není to perspektivní.

16. února 2017 v 20:47 | Andrea |  Beruny
Dnes tady asi víc pustím do tématu, které se vlastně přímo TS nijak netýká. Je to téma o životě žen, které se rozhodly žít trochu jinak, než bývá obvyklé, žít prostě spolu. Tohle téma se týká nějakého procenta žen v naší běžné společnosti a možná že o maličko většího procenta žen po proměně. Jinak to ale s TS problematikou moc souvislost nemá. Tak doufám, že se na mě většina TS holek nebude moc zlobit, chápu že mají starosti zcela odlišné, a držím jim palce taky.

Udělám si pro tohle téma i novou sekci, ale ještě nevím, zda v něm budu v budoucnu nějak pokračovat, protože pro mě samotnou je to zatím i téma, které trochu objevuji a zatím nechápu mnoho soukromých a společenských souvislostí. Ne že bych se chtěla stavět do role nějaké pitomé a nechápající, ale ono je trochu rozdíl "rozumět a chápat" a opravdu "Rozumět a Chápat". V téhle společnosti tomu "rozumí" zjevně každý, ale ve skutečnosti o tom neví obvykle nic, kromě vlastních představ.

Já se tomuto tématu na blogu zatím spíše vyhýbala. Nejdříve z toho důvodu, že v průběhu proměny si často "upřesníme" svoji orientaci, lépe a bez překrytí původním stavem až časem, a pak taky z toho důvodu, že je složité o tomhle tématu psát, a neodkrývat svoje soukromí. Na druhou stranu, jsem se tohohle tématu, tu a tam, už dotkla. Takže tolik úvod a důvody a jdu psát.

Poslední dobou, už několik měsíců, sleduji zajímavý trend v chování okolí a nejbližších přátel. Pokud bylo všechno trochu "postaru", nebo okolí mělo pocit, že vlastně náš vztah funguje tak nějak, jako bych byla muž, byly sice výhrady k různým věcem, ale nějak to šlo. Časem ale naše okolí přišlo na to, že tak nějak "postaru" vlastně už nic není a my dvě spolu žijeme jako dvě obyčejné ženy. No a tady nastal tak trochu zlom.

Najednou jsme začaly slýchat častěji věty, že náš vztah, vztah dvou žen, se zdá lidem prostě neperspektivní. Zcela pochopitelně, všichni z těchto lidí, od kterých jsme tuhle větu v nějaké formě slyšely, žili nebo žijí v heterosexuálním vztahu. Dokonce mám silný pocit, přesnou statistiku si ale nedělám, že více se k nám takhle vyjadřují ženy než muži.

To co se mi nějak zatím nedaří pochopit, je ta nějaká "neperspektivnost" našeho vztahu. Docela by to pro mě mělo asi větší váhu, kdyby se takhle o nás vyjádřily jiné ženy, které taktéž spolu žijí a asi něco o tohle ví. Asi bych pak uvažovala o tom, že třeba nemáme ty správné společné zájmy, vlastnosti pro vztah, schopnosti žít se stejným člověkem …. Kde ale berou jistotu lidé, kteří o tomhle mohou jen těžko něco vědět, to skutečně nevím. Jak ale říkám, muži v tomhle sdělení téměř nefigurují, alespoň subjektivně to tak teď vidím.

Když to pro začátek trochu zrekapituluji, ale jen lehce abych nenarušila příliš naše soukromí, jak vlastně vidíme věci my dvě?

Chceme být spolu a nijak o tom zatím nepochybujeme. Náš vztah nás obě "naplňuje" a jsme v něm obě šťastné. Je asi třeba napsat, že obě máme přece jen nějaké srovnání a zkušenosti s předchozími vztahy, které byly heterosexuální. A taky, pro nás samotné, byly hodně "vnitřně složité", pro každou z nás z jiného důvodu, a dost daleko od toho co obě chceme a nyní spolu máme.

Rádi bychom si pořídily vlastní dům se zahradou, kde budeme moci trochu víc realizovat své sny - v tomhle si ale stačíme, já nebudu stavět nebo opravovat dům poprvé a Anežka je taky moc šikovná.

Společně se staráme o dítě, a přechodně i o další děti a je to naše součást (no někdy byste děti "škrtili", ale to je normální stav, neboť děti nejsou vždy andílci). Myslím, že mě mých pět dětí v životě už docela vyškolilo, a asi ještě vyškolí. Anežka má děti moc ráda a je z ní super máma, i když teprve rok. Děti ji ale mají moc rády.

Až to bude možné, až budu mít tu správnou občanku, což bude zanedlouho, plánujeme svatbu. Tohle je trochu složitější - u nás v ČR to není možné udělat normálně, jako třeba na Maltě, nebo už i v některých jiných státech Evropy, kde je to normální a běžné. Na druhou stranu buďme rádi, že nejsme v Polsku, tam jdou nějak proti zbytku světa, a mám pocit, že poslední dobou i na Slovensku.
V ČR nám stát umožní jen registrované partnerství. Sice nechápeme proč, ale budiž. Možná by bylo ale zajímavé, kolik procent mužů řeklo "ne" a kolik procent žen řeklo "ne". To je ale jiné téma.

Normálně chodíme do zaměstnání a obě ještě dál studujeme. Ne, že by nám nějak vzdělání společensky nebo pracovně nedostačovalo, jen nás to docela obě baví a je to věc, která nás taky do určité míry spojuje.

No a to hlavní je, že u sebe se cítíme být doma, tak jako každá jiná rodina a náš malý dareba je s námi doma taky. Ráno spolu rádi stáváme a rádi se vracíme domů, i když někdy si člověk nedonese z práce jen dobrou náladu. Doma jsme si navíc už přirozeně ujasnily, že práce a povinnosti jsou společné nás obou, a vyhovuje nám to. Ono se to taky blbě rozděluje. Těžko té druhé říct - kuchyň je tvoje práce, já vrtám police. To v čistě ženské domácnosti nějak nejde.

Tak to je snad celá zjednodušená rekapitulace stavu, která popisuje, co Andrejka s Anežkou dělá, jak žije a co chce.

No a do toho se na nás někdo "podívá", a sdělí nám, že mu to připadá neperspektivní? Proč vlastně? Já nevím! No, a když k tomu ještě přidá větu, kterou jsem slyšela za poslední dobu už taky víckrát - "Možná vám to teď připadá hezké, ale časem nebude" - člověk opravdu neví, co si má myslet. Prostě je to jen konstatování bez jakéhokoliv důvodu a podkladu.

Jediné, co jsem schopná snadno pochopit je to, že někdo opírá svůj postoj o striktní výklad nějaké víry. To pak chápu, že může říct - "Podle knihy (doplňte si název podle konkrétní víry) je to špatně". Sice zrovna tohle je úplná blbost, protože podle všeho co jsem kde mohla nastudovat (kromě totálně konzervativní literatury, ale třeba se mýlím), se například Bible ani Korán k soužití dvou žen nijak negativně nevyjadřuje a přímo už vůbec ne. Nepřímo tam můžeme hledat, co se nám zrovna hodí "do krámu", ale to už je pouze o interpretaci toho co si přejeme, a ne o faktech.

Mimo ale tohoto rámce, daného nějakou interpretací víry, vyjádření okolí prostě nerozumím. A ještě míň rozumím tomu, že tyto věty pronášejí často lidé, kteří se soužitím dvou žen naprosto zjevně nemají žádnou zkušenost a své myšlenky opírají jen o svoji zkušenost v heterosexuálních vztazích, což je reálně jen velmi obtížně přenositelné, respektive v některých věcech prostě neaplikovatelné. A jsou si sebou obvykle neuvěřitelně jisti.

Tak mi řekněte, kde berou tu svoji jistotu a taky v čem je vlastně ten náš omyl.

Andrea

Lázně a jiné zážitky

15. února 2017 v 11:38 | Andrea |  Aktuálně
Před dvěma týdny jsme s Anežkou zjistily, že budeme mít týden prázdniny. Přece jen má učitelské povolání některé výhody, no a my dvě máme prázdniny pochopitelně společně, když učíme na stejné škole.

Náš plán byl někam odjet - buď na hory, nebo do lázní. Kupodivu totiž výjimečně můžeme, protože nemáme zrovna dítě doma a tak máme opravdu volno. Na hory nás to sice lákalo, ale nemáme všechno potřebné vybavení, a tak nakonec zvítězily lázně. Zadání sice bylo jasné - když lázně, tak Mariánské lázně - a podařilo se. Takže jsme nakonec do lázní odjely, a dokonce si teprve dva dny před odjezdem uvědomily, že je dokonce Valentýn, takže to bude mít nějaké kouzlo navíc.

Já jsem nad tím vším dost dlouho přemýšlela a musím se přiznat, že jsem si zdaleka nebyla jistá, že do lázní vlastně chci. Nemám nic proti lázním, mám je ráda, ale mám za sebou téměř přesně jeden rok na HRT. Teprve první rok na HRT - to není pro holku v proměně až tak úplně happy, jak by se mohlo zdát. Ačkoliv mi nikdy odvaha nechyběla a mám ráda výzvy, přece jen se nemám chuť vystavovat nějakým nepříjemným situacím a pohledům.

V lázních toho moc "neschováte" a taky toho moc "nepřepíšete" nějakým make-upem, těsným prádlem, vůbec prádlem …. No a to jsem musela nějak vážit. Je fakt, že mě nějaké zkazky na internetu a diskusích už dnes neděsí - něco na téma jak vypadá každá TS holka blbě i po letech, protože mám už vlastní zkušenosti, kdo mě jak vnímá a proč. Tím pádem už taky vím, že pro lidi už prostě normální jsem a nic nezkoumají, už nějaký ten měsíc. Dokonce jsem začala i se změnou hlasu, což mi v kontaktech pomáhá. Jenže lázně jsou lázně.

Přece jen máte jednu proceduru za druhou, ráno hydromasáže, odpoledne zábaly, večer vířivku … a zítra zase další věci. No a pozornost připoutáte už prostě i tím, že máte objednaný romantický týdenní pobyt pro dva, samozřejmě s lázeňskými procedurami, a přijedete dvě ženský. Už paní recepční se, po úvodním překvapení, že romantika bude pro nás dvě, docela hezky usmívala, ale nějak tomu asi nechtěla uvěřit. A já jsem tomu taky najednou možná ani nechtěla věřit, že se takhle můj život otočil.

Hned první den ráno jsme měli hydromasáže. Podle rozpisu anticelulitidní pro dámu a antistresová pro pána. Paní si nás dvě, prohlédla a s úsměvem se zeptala, kam která půjdeme. Její otázku jsme ale vyřešily, protože jsme se už dohodly, že je to jedno protože si to zítra zase dáme naopak. Paní pak šla pryč, a nechala nás svléknout a vlézt do vany. Pak teprve přišla a pustila vany. Bylo to super.

Přišla znovu až po půl hodině a vyhnala nás ven, sice taky hezky společensky odběhla, ale vrátila se za pár minut a to jsme byly obě ještě v prádle. Měla jsem takový pocit, že si nás nenápadně prohlíží, třeba chtěla vědět, jak vypadají dvě holky, co jsou spolu, třeba spěchala, třeba … nevím. Jsem ráda, že jsem se naučila i v dolní polovině těla správně obléct a "poskládat", protože jinak nevím, jak bych takovou věc vůbec mohla absolvovat. Až do SRS asi nijak; takhle úplně v pohodě. Čím častěji to absolvujete, a samozřejmě si na sobě necháte kalhotky nebo plavky, tím jste si totiž jistější.

Na zábalech se s námi slečna nemazala vůbec. Nehnula se na krok a svlékaly jsme se prostě on-line. Samozřejmě nám opět spodní díl nechala a prsa prohlédla trochu kriticky - sama měla tak "F" a odhadem jí bylo tak 25 let. Reálně, do takové velikostí nedojdu nikdy. Moje "něco" na rozhraní "A" a "B" vypadalo oproti ní, jakože nemám vůbec nic. Chápu.

Další věci popisovat ani nebudu, nemá to vůbec žádný smysl. Jsem ráda, že jsme v lázních a myslím si, že je to pro každou holku v proměně moc fajn, když už může alespoň trochu něco takového absolvovat. Na druhou stranu vůbec nepochybuji o tom, že moje tělo ještě není tak dobře zformováno, jak by mohlo časem být a snad i bude. Zatím prostě vždy budu nahá budit nějakou pozornost, ale to se časem spraví.
Teď mi stačí, že po přezkoumání jen v prádle se do "škatulky" "žena" vejdu, i když si myslím, že jen tak-tak. Prostě po jednom roce na HRT to prostě dokonale nejde; a já teď mám vlastně přesně rok a týden. Nicméně to považuji za super výsledek a moc mě to těší.

Nějak je to se zbytkem těla trochu složitější, než s tváří. Tam to jde nějak rychleji a můžete tomu pomáhat líčením. Tělo lze sice konturovat taky, ale s tím se nedá jít do vody ani na masáž. Takže to chce delší čas a trpělivost.

Musím se i přiznat, že jsem nikdy nečekala, že proměna může jít až tak rychle a hezky. Možná i pro svůj vyšší věk, možná i pro svoji trénovanou postavu a pro spoustu dalších věcí. Je asi správné i říct, že v posledních dvou měsících se měním i mnohem rychleji než před tím. Už dva měsíce beru konečně i Androcur, který jsem před tím z vážných důvodů neměla.

Na druhou stranu ale je fakt, že i přes absenci Androcuru jsem měla testosteron v ženské normě, tak by to mělo být jedno. Jenže asi není. Přece jen se asi vrátím k troše endokrinologie a zkusím zjistit na co všechno Androcur působí kromě testosteronu. Zjevně to bude víc věcí. Asi moc jiných případů mého typu ale v literatuře nebude. Holky prostě berou estrogeny společně s blokátory testosteronu od začátku.

Nicméně androcurem samotným to vůbec být nemusí, a to už jsem psala. Já už třetí měsíc beru cyklicky i progesteron a ten se v ČR nepředepisuje vůbec, ale lze volně koupit. Jenže já jsem po něm začala maličko přibírat přes boky, na stehnech a na prsou, a zároveň se mi zúžil pas. Tenhle efekt totiž postupně "překrývá" efekt širších ramen a hrudníku, což samo o sobě změnit nejde. Takhle to ale dostává správné vzájemné proporce, takže to začíná vypadat normálně žensky.

Jsem strašně moc ráda, že to všechno takhle funguje a já můžu postupně chodit i v plavkách a nestydět se. Větší pozornost jsme totiž zjevně budily my dvě jako pár, než já sama. Takže to bylo tak, jak by mělo být. Nakonec se mnoho věcí na mě mění možná správně i proto, že mě asi mění i přístup mojí Anežky ke mně, a náš hezký vztah, což mi moc a moc pomáhá.

Všem dalším holkám přeji, aby mohly žít normálně co nejdříve a mohly své bývalé pocity a tělo nechat za sebou co nejdříve. Život se stane tak správně obyčejný, jak má být, a můžete vyrazit třeba i do lázní.

Andrea

Kam dál