Cesty, které nekončí

3. září 2018 v 23:13 | Andrea |  Aktuálně
Takže se konečně dostávám k druhému slíbenému článku. Sice později než jsem předpokládala, ale přece. Takže co bylo dál a jak celý příběh, alespoň pro tuto chvíli, končí.

Uběhlo dost času a malý kousíček života. Na počátek si už možná nepamatuji, tři roky změn jsou už mimo, pak Motol je někde v dáli a vše se zdá tak nějak daleko, daleko v minulosti a nám zbyla ještě jedna věc, kterou jsme si moc přály. Být jedna druhé, nějak to celé završit a vzít se. No a tak se i stalo!

Jednoho hezkého dne jsme naplánovaly svatbu. Proběhlo to za nějaký čas po akci "Motol". To byl trochu mezník, minimálně v tom, jak to budeme jedna i druhá cítit a chtít. Vzhledem k tomu, že se v našem vztahu ani poté nic nezměnilo, ba právě naopak, byly jsme si obě jistější, že to takhle opravdu chceme, cítíme, máme vedle sebe toho správného člověka, v našem případě tu správnou a fajn ženu a nechceme to jinak.

Vlastně to nebylo ani jednoho hezkého dne, ale bylo to spoustu chvilkových "útržků" času, kdy jsme se o tom bavily, přemýšlely nad termínem a místem. Já jsem si říkala - až budu mít všechny doklady správně, je správný čas. Moje Hanička si říkala - až bude hezky a teplo a nejlépe léto. No a tak jsme postupně došly až ke květnu. Vím, že se říká, že to je nejhorší čas na svatbu, ale víte co? Možná to pro dvě holky tak moc neplatí, alespoň já si to tak říkám.

Takže postupně vykrystalizoval květnový termín a Kladno. Prostě vyberte něco jiného, když je tam úžasná paní matrikářka a svatby holek a kluků tam dělají tak často, že to tam už ani nikoho nepřekvapí. Takže naplánovat obřad, dodat všechny papíry, naplánovat svatební oběd a večerní párty.

Rozhodně to nechci nijak podrobně popisovat, tohle se mi zdá, že je jen moje a mojí ženy a chceme si to nechat pro sebe. Takže jen asi pár poznámek, pro ty hodně zvědavé.

Začaly jsme u kadeřnice ráno v 6.30. Děs běs, nechce se vám vstávat - nebo ano? Pak svatební šaty. Ty už byly vybrány a zaplaceny, tak jenom převzít a naložit. Obě jsme měly "princeznovské" bílé šaty, prostě jsme tomu postupně podlehly a konzervativní kostýmek se prostě nekonal.

Obřad byl úchvatný a být nevěsta byl jeden z mých nejsilnějších zážitků v životě a pro moji ženu, jak vím od ní, taky. Lidí bylo docela hodně, náš původní plán - my dvě a svědci - moc nevyšel a my jsme byly moc rády. Za naše rodiče, kteří nás vedli k obřadu, za rodinu, naše děti, přátele …. Oběd byl super úplně stejně, ale musely jsme jej omezit na 32 lidí. Původně jsme prostě objednaly malý sál. Večerní párty byla prostě moc hezká, přišli další přátelé, naši studenti, kolegové z práce …. To ale už šlo, prostor byl pro 120 lidí, takže problémy nenastaly.

Zajímavostí bylo ještě to, že jsme přijely na chvíli domů v šatech, a tak si nás neplánovaně všimli ještě sousedé v paneláku, moc hezky nám popřáli a od té doby nás tady znají i ti, co si nás nikdy nevšímali. No a to snad jako popis stačí.

Když jsme se vzaly, mělo to pár zajímavých vedlejších efektů, které jsou moc hezké a původně nás trochu překvapily.
Třeba hodně lidí, kteří se na nás dívali jak na dvě exotky, nás začalo respektovat a berou nás jako každou jinou rodinu. Dokonce nám to i několik lidí řeklo - "To že jste se veřejně vzaly, a tím i řekly, že spolu chcete být regulérně a nejen nějak tak žít na "hromádce", máte můj respekt." Hurá, to docela podpoří.

Úřady, banky a tak … super. Ačkoliv některé právní záležitosti jsou u registrovaného partnerství trochu jinak, berou nás společně. Musím říct, že mě pokrokovost některých institucí až překvapila. Dokonce když jsme něco potřebovaly v bance, doložily jsme oddací list (moc se omlouvám, ale název "registrační list" je mi proti srsti - registrační je tak možná pokladna, nebo značka auta; stejně tak obě říkáme - to je moje žena a šmytec) a hurá, příjmy a vše dokládáte společně, byť to tak zákon přímo neumožňuje. Nicméně banka je soukromá instituce a může si dělat, co uzná za vhodné, pokud neporušuje zákon.

Stejně tak lékaři, úřady, škola kam chodí náš kluk …. Najednou většina z nich řekla - jo jasně, jste máma a máma ale jedna rodina - takže zařizovat můžete všechno obě. Někde sice ještě chtěli (v souladu se zákonem) napsat plnou moc, ale už jen čistě formálně, s omluvou že to jinak nejde.

No a nakonec, alespoň pro tento čas, jsme vyřešily už i bydlení. Koupily jsme si dům se zahradou a hromadou dětských pokojíčků pro všechny naše stálé, přechodné, a i budoucí děti. Teď ho přizpůsobíme pro dvě princezny a jejich rodinu, ale asi spíš až na jaře. Na fasádu ale možná zítra nakreslíme dvě berušky a na zahradu zasadíme třešeň, na pravidelné políbení.

Co na tohle celé říct - našly se, vzaly se a přestěhovaly se na svůj zámek. No a tam, cesta na chvíli skončila, aby nastala nějaká další nová.

Protože toho už asi moc nenapíšu, tak alespoň něco na závěr.

Dnes jsem neskutečně vděčná, že jsem se k proměně vůbec odhodlala a šla do ní. Myslím si, že kdyby nebylo tolik zvratů ke konci života v mé předchozí identitě, rodině a práci, možná bych nikdy neměla tolik odvahy, a trápila bych se dál a dál. Jenže byly a já už si pak mohla dovolit být sama sebou, protože to už bylo jedno. A i když to bylo někdy dost těžké, i moje bývalá partnerka mě podpořila, alespoň tak, jak nám přece jen bolestivý rozchod vzájemně dovolil.

Jsem moc ráda za svoji ženu, která je úžasná, a navíc i ona sama, alespoň se to tak každý den zdá, našla to, co v životě hledala, byť by si to dříve asi nikdy nepřiznala. Přece jen najít si za svůj protějšek ženu a pak si jí ještě vzít - no to musíte tak opravdu cítit a navíc mít odvahu to udělat. A věřte tomu, nebylo to nijak snadné udělat - všichni se vás zeptají proč a často nesouhlasí. Zvláště ti nejbližší, kterým to někdy "zbortí" kus světa.

Někdy dnes lidem říkám, že po té co jsem se rozhodla, proběhly tři následné věci, které mě, Andreu, tak nějak "zkompletovaly" do finále.
Paní doktorka Fifková se postarala o moji společenskou proměnu, no a samozřejmě i o správnou hormonální terapii. Pan docent Jerolým se postaral o tu správnou konverzi mého těla, a taky se mu to moc povedlo. No a moje Hanka, dokázala provést moji vnitřní konverzi a dokončit tu proměnu ženy uvnitř, která začala dávno, ale bez ní bych možná ještě dnes mnoho věcí nechápala, neuměla cítit, pochopit a prožívat.

Jestli bych měnila? Neměnila, a ani teď nevím, proč bych měla cítit a chtít něco jiného. Jediné v čem jsem si dříve nebyla jistá (nevěděla jsem, co se se mnou může všechno stát, když o tom všude slyšíte), bylo, zda se nějak jinak "nevyladí" moje orientace, tak jak to u holek po tranzici často bývá. Tohle se nestalo, ale nevěděla jsem, co bude a ani jsem to nijak nelámala přes koleno. No a nakonec se ukázalo, jak napsala jedna z nás někde jinde - zůstala jsem menšinou v menšině.

Jestli lituju tohohle? No, vidím to tak, že stejně jako svoji identitu, tak i svoji orientaci si nevybíráme. Prostě ji máme. A ta moje se mi líbí a připadá mi přirozeně a hezky, takže jsem se jako lesba zjevně narodila, jen v blbým těle. No a do "tranzice na heterosexuálku nebo bisexuálku" se mi fakt nechce; ani taková terapie vlastně ve skutečnosti není, protože je to blbost.

Z procesu jsem stejně neutekla, protože jsem už téměř dokončila výcvik a studium psychoanalytické psychoterapie, no a tak už pracuju jak pro individuální tak i pro skupinovou terapii a pomáhám jiným lidem zase s tím, co trápí je. No a jak to bývá, často i těm, kteří řeší podobné věci.

Svůj proces jsem už ale dokončila. Dnes to beru spíš jako těžší a složitější chřipku. Už je po všem a já jsem už zase normální, obyčejná ženská jako každá jiná. A tak někdy obtížně chápu lidi, kteří i po "procesu/léčbě/proměně …" označují sami sebe pořád za transsexuály. Po chřipce si taky neříkáte zbytek života, že jste chřipkař. Nebo ano? No, asi musíte mít nějaké osobní důvody či okolnosti, a ty já nemám.

Andrea
 

Vzpomínky na Motol

24. března 2018 v 12:33 | Andrea |  Aktuálně
Občas, dnes už opravdu málo kdy, se vracím ke svému blogu a přemýšlím nad tím, kdy ho smazat. Občas se taky vracím k tomu, že je takový nějaký neukončený a zda bych tedy neměla něco ještě napsat. Prostě jen proto, abych vše nějak zarámovala. No a nakonec mě to "zlomilo" a já se rozhodla napsat ještě dva články. Takže tady je první. Víc ale už neslibuji.

Po čase, tak jako u téměř každého člověka s touto diagnózou, dojde ke slovu závěrečná fáze proměny - nějaké chirurgické dořešení situace. Někdo chce víc, někdo míň, někdo vůbec, to máme každý jinak. Asi je důležité co nám osobně dává smysl a co už ne. Nejen že se lišíme jeden člověk od druhého, ale i ženám dávají smysl jiné zákroky než mužům …. Dělítkem je i to, zda si myslíme, že to povede k našemu "zdokonalení" a vylepšení naše života, nebo ne a je to jen nějaký "předpis" vyžadovaný státem. Dělítkem je i to čemu věříme, kam bychom rádi šli, jestli se nám zdá lepší Motol, Ostrava, Thajsko …. Každý člověk to vidí jinak.

Tak i já jsem si jednoho dne položila otázku, zda jít a kam, a po čase si na ni i nějak zodpověděla. Řekla jsem si, že na SRS opravdu chci a po dlouhém průzkumu jsem se rozhodla pro Motol. Proč chci, jsem popsala v mnoha předešlých článcích, tak to opakovat nebudu. Proč Motol a ne Thajsko je složitější otázka. Tím co mě přesvědčilo zůstat doma, nebyla ani tak cena operace, na to jsem pamatovala před lety a prostředky jsem si na ni postupně vytvořila. Nicméně jsem po čase nenašla žádný relevantní důvod, proč tyhle peníze utratit. Několik blogů kde se holky pyšní tím jak to bylo v Thajsku super a zároveň popisují co všechno je na SRS v ČR špatně, mě fakt nestačilo. A nic skutečně objektivního co by zároveň stálo za to (chápejte - co bych já vnímala jako objektivní a mnohem dokonalejší než v ČR) jsem neobjevila, tak jsem zůstala doma.

No a ještě než tedy napíšu svůj (dnes už historický) pohled na to, jak jsem minulý rok prožila SRS v Motole, ráda bych ještě napsala tohle - ….
Tak jako u všech ostatních, můj pohled na Motol a SRS tamtéž, vůbec nemusí být objektivní a není směrodatný pro všechny ostatní. Berte to jako pohled jedné ženy, co SRS v Motole absolvovala a možná, že jiná z vás to bude mít úplně jinak. Jestli lépe to nevím, protože u mě bylo všechno trochu moc v pohodě (ale ne samo od sebe jak uvidíte), ale může to být i nějak horší. Ono totiž kromě zkušenosti a schopností chirurgů rozhoduje i váš zdravotní stav, genetika, věk, kondice a desítky jiných věcí. Takže to berte jako jeden případ a ne jako bernou minci, jinak dál prosím ani nečtěte.

Prolog

Před operací jsem se rozhodla udělat mnoho různých věcí, které jsem vnímala, zcela subjektivně, jako nutné pro svůj vlastní klid. Protože jsem už dost "stará a zkušená", dost dobře jsem si uvědomovala nakolik je důležitý můj vlastní stav organismu. Takže jsem si na poslední tři měsíce před operací naplánovala ještě více sportovních aktivit než obvykle a spoustu dalších věcí. Ačkoliv nemám se zdravím a kondicí problémy, dala jsem si do programu i vysoké aerobní zátěže, víc spánku než obvyklých pár hodin (prostě jsem se snažila jít spát v deset), nějaké vitamíny, vylepšit jídelníček … a tohle všechno dodržet.

Docela to šlo, jen mi to přišlo docela dlouhé a místy jsem to dělala jen proto, že jsem se tak rozhodla a jsem tvrdohlavá. Prostě mě to často nebavilo. Cíl jsem si ale naplnila, a když jsem absolvovala předoperační vyšetření, byla jsem dokonale v normě všech objektivních "testů a snímků" a navíc v dobré fyzické a psychické pohodě. To jsem brala jako cíl, splnila jsem si ho, a možná to byl i první důležitý bod úspěchu. Nebudu to rozvádět dál, tohle si každý umí představit sám a stejně tak chápat důležitost i svého zdravotního stavu pro zvládání jakékoliv operace a následné rekonvalescence.

Motol

Do nemocnice jsem přišla v pondělí na příjem a v úterý byl pak samotný zákrok. Byla jsem na běžném pokoji, se třemi dalšími ženami, co tam byly na jiných typech operací. Nikoho jiného co by byl na konverzi, jsem tam nepotkala.

První den vás nalijí odporným pitím na vyčištění střev, kterého vypijete několik litrů a jinak nesmíte nic jíst. Je to nepříjemné ale přežitelné. Celou dobu jsem si říkala, že situace kdy jsem měla hlad a žízeň byly mnohem horší (měla bych armádě za ty léta výcviku znovu poděkovat). Nic to ale nemění na tom, že je to nechutné; nicméně potřebné.

V úterý po obědě na mě konečně došla řada. Měla jsem už takový hlad a žízeň, že ještě chvíli a sehnala bych si nářadí a začala operovat sama, s vidinou budoucího oběda a nějaké vody. Nicméně byly i případy akutnější, co potřebovaly sál okamžitě, a já jsem akutní rozhodně nebyla - můj stav byl rozhodně chronický, takže bylo třeba počkat.

Nakonec mě odvezli na sál, což byla velmi rychlá akce a na sále pak ještě rychlejší. Než jsem se vzpamatovala, byl tam pan docent a řekl něco jako - "tak jsem tady, můžeme začít" - a další věty už byly na JIP. Nevím přesně, jak dlouho to trvalo, ale bylo to přibližně dvě hodiny.

Probrala jsem se tedy asi po dvou hodinách na JIP a necítila jsem nic. Zjevně ještě fungovala anestézie. Jediný problém byla totální žízeň. Sestra mi dala ale poprvé napít až po několika hodinách, což se mi nelíbilo, ale věděla jsem, že tak to po operacích chodí a má to svoje důvody. Prostě jsem se snažila neustále držet mozek v letargii a spát. Hodně mi pomohlo i to, že ošetřující sestra byla, co se týká chování a vzhledu i prototypem dokonalé a dokonale krásné ženy a nebýt toho že jsem zadaná, snesla bych jí k nohám i nebe (anestézií to nebylo, pak jsem jít ještě viděla mnohokrát). Nicméně - třeba nebyla lesba; ale kdo ví.

Pít jsem dostala až večer a po malých dávkách. No a než jsem večer nějak usnula, dostala jsem i injekci opiátů. V noci jsem se sice neustále budila, ale docela to šlo. Myslela jsem si původně, že to bude mnohem horší.

Hned druhý den po operaci, někdy odpoledne, mě převezli nazpátek na pokoj. Byly opět akutnější případy a mě asi nic kritického nebylo. Několikrát mě ještě prohlédli a proměřili a tak, a … ahoj. Odvezli mě na pokoj.

Na druhou stranu, nic moc idyla to nebyla. Na nohou máte dlahy, v sobě kovový válec a cévku a kanylu a … a jste celý svázaní. Tohle celé vás možná postupně začne tlačit a bolet, alespoň u mě to taky bylo. Když se mě nějak ty "úvazy" smekly a chirurg je bez milosti narazil nazpátek se slovy - "tohle vám milá paní neodvážu ani za nic, až po třech dnech, jinak by to začalo krvácet" - téměř mě bolestí kleplo a kdybych byla pohyblivější, určitě bych ho zaškrtila na místě. Samozřejmě že jsem mu zpětně vděčná, ale tehdy ne. Co musíte udělat? Říkat si prostě včas a dost o anestetika. Jinak prostě jen ležíte a není do čeho píchnout.

V pátek, vzhledem k tomu že jsem neměla žádné komplikace, mě rozvázali. Nikdy jsem snad nikomu nebyla tak vděčná, jako tomuhle doktorovi a sestře. Poslední noc ze čtvrtka na pátek jsem byla už fakt unavená a všechno tlačilo a řezalo tak, že jsem si začala stěžovat žirafce. Bylo to takové malé plyšové zvířátko, co mi koupila a donesla moje Hanka. Nikdy jsem plyšáka neměla, natož abych s ním pokoušela navázat konverzaci. Nicméně tehdy a s žirafkou to bylo zcela jiné a docela to pomohlo.

Takže pár dní po operaci mě rozvázali a mohla jsem se začít dávat nějak dokupy. V nemocnici odvedli svoji práci a já jsem to brala tak, že teď je řada zase na mě. Jinak - zůstala mi ještě cévka a řekli mi, že si mě ještě do pondělí nechají. No a taky, že za hodinu musím na první dilataci - to sice nepotěší, ale opět nemáte na výběr.

První dilatace a pak pár dalších není nic moc, a nesmíte být taky útlocitní na nějakou tu trochu vlastní krve - než se to trochu zahojí. Moje Hanička když to viděla poprvé, tak si pak šla dát radši panáka. Když vás u toho navíc pobaví sestra docela dobrým vtipem jako mě, tak si se smíchem nechtě "natrhnete" i to co nemusíte.

Vzhledem k tomu, co jsem ale slyšela o infekcích a všem ostatním, jsem se snažila, hned od dalšího dne organismu co nejvíce pomáhat. Hanička mi nosila do nemocnice čaj podporující imunitní reakce, "naordinovala" jsem si nějaké multivitaminy a "céčko" a všechno, včetně dilatátoru těsně před dilatací, jsem poctivě natírala tea-tree. Třeba je to úplně k ničemu, ale mě to pomáhalo.

V pondělí mi vyndali i cévku a už na mě nebylo "přiděláno" nic. Řekli mi, že pokud budu pořád v pořádku, pustí mě v úterý ráno domů. No a celé pondělí se nějací lékaři chodily na můj nový "orgán" dívat, a pořád říkali něco jako - to se fakt hojí hezky a dobře to vypadá. Už jsem to i přestala vnímat a na větu "Mohu se podívat" jsem se odkryla i uklízečce, co chtěla vidět zjevně něco jiného a následně byla docela mimo.

Vzhledem k tomu, že jsem začala po odstranění cévky chodit i normálně na WC a nic se jiného nepřihodilo, v úterý mě poslali domů. Takže jsem v nemocnici strávila jen těch sedm dní a šmitec. Hanička dala do auta na sedačku plavací kolo, já si na něj sedla a jely jsme domů.

Epilog

Doma jsem nakonec byla tři týdny. Sice jsem se cítila už po dvou týdnech schopna jít zase do práce a učit své studenty, ale myslím že jeden týden navíc byl docela fajn a víc pomohl. Takže jsem celkově byla i s operací mimo 4 týdny. Nevím, zda je to málo nebo moc, ale v práci to pak bylo úplně v pohodě a mohla jsem chodit/pobíhat/nosit věci jako dřív, nicméně jsem na sebe byla přeci jen opatrnější.

Snažila jsem se pořád docela hodně dávat dokupy, od různých věcí na imunitu, vitamínů, wobenzymu, kyblíku tea-tree, mastem s heřmánkem … až po k procházkám a troše pohybu. Noha co se blbě prokrvovala, protože se moc zaškrtila, postupně přišla "k sobě" a dnes je OK, nedostala jsem žádnou infekci ani nekrózu ani nic podobného. Stehy ale vypadnout nechtěly - musely se nějak vyndat což zvládla nakonec moje Hanička, ze které se časem "vyklubala" i velmi schopná zdravotní sestra. Problémy s močením se žádné nekonaly, takže jsem se do Motola už nevrátila. Jsem ráda.

První měsíce jsem se o sebe a tenhle "orgán" přece jen více starala, alespoň až do finálního "osazení" sliznice mléčnými baktériemi, což zabralo taky nějaký čas a vlastní práci. Nic dalšího se ale nestalo, nic se nijak nezhroutilo, nezmenšilo … tak jak "tam" byl celý dilatátor, při vyndávání pár dní po operaci, tak tam je celý i dnes - jen dnes už tam není potřeba pořád. Nic se nepokazilo ani na inervaci a citlivosti, tak si nemám na co stěžovat - až pana docenta potkám, určitě mu ráda poděkuji a koupím mu možná láhev něčeho dobrého. Svému organismu jsem už poděkovala mnohokrát a své zarputilé a optimistické osobnosti děkovat nebudu. Někdy je prostě otravná.

Po čase

Nechci tvrdit, že nic nebolelo, že jsem neprošla kusem rekonvalescence, že jsem si na sebe nemusela dávat pozor …. Musela, občas bolelo, občas to bylo těžké. Uběhl ale čas a všechno je u mě tak, jak má být. Když se vysvléknu, vypadám normálně a obyčejně jako každá a i můj život v dalších oblastech (které tu nemohu popisovat, protože nevím, zda to nebudete číst před 22 hodinou) je normální a hezký se vším co k tomu patří.

Nechci ani tvrdit, že to tak mají i všechny ostatní holky a mají taky vše hezké a ideální. Možná že někdo nemá a jiný zase ano. Potkávám dnes ale i jiné holky, co tímhle už taky prošly, a jsou spokojené taky.

Kolik je to procent, komu se to povede a komu ne, není předmětem tohoto článku a já si to nechám na odbornou diskusi jinde a ne tady, kde to nedává smysl. Tohle je totiž příběh jedné ženy a jejího stavu a osudu. Nic víc. Na druhou stranu - já jsem dnes ráda, že jsem trollům nepodlehla a měla jsem vlastní hlavu. No a také vy se musíte rozhodnout především sami.

Každá věc se může povést i nepovést a dokonce většinou skončí v nějakém obvyklém průměrném stavu. SRS, operace kolena, kýly, žlučníku, chřipka, angína, očkování …. Tělo není dokonalý stroj a lékař není bůh - takže výsledek je vždy individuální. Když se ale najde schopný lékař a vy sami uděláte, co se dá a jde, vaši nejbližší pomohou a stojí při vás - máte velkou pravděpodobnost, že výsledek bude dobrý.

No a někdy si zkuste položit otázku, proč z času na čas někteří lidé tolik potřebují něco hanět a zpochybňovat. Možná na správnou odpověď nemusíte být ani vystudovaná psychoanalytička jako já.

Andrea

Maminka Sůvinka a dovolená II

20. srpna 2017 v 21:41 | Andrea |  Aktuálně
Prázdniny se pomalu chýlí ke konci a je určitě čas ještě na jeden prázdninový článek. Od toho posledního už uběhlo několik týdnů a taky přibylo téměř nekonečné množství zážitků. Sice jsme s Haničkou vůbec nezvládly normální dovolenou, ale to vůbec nevadilo.

Naše druhá část dovolené začala naprosto nádherně v západních tatrách. Chvilku, asi dva dny před odjezdem, jsme hledaly nějaký zajímavý pobyt a hory máme prostě moc rádi. Když jsem otevřela vyhledávač a zadala klíčová slova "tatry a slovensko a pobyt", Hanička prostě klepnula na třetí nabídku a prohlásila, že tam pojedeme. Nejsem moc zvyklá poslouchat, ale vzhledem k únavě jsem neřekla nic, jen jsem Haničce řekla, že jestli to nebude hezké, budu otrávená.

Když jsme dojely na kraj civilizace a dál vedla už jen lesní cesta, řekla jsem jen něco ve smyslu "to je vtip, ne?". Naše MPV je prostě autobus pro pět dětí a dvě mámy, několik kol, batohů a tašek, zásob jídla a pití … ale rozhodně to není auto do lesa. Nicméně jsem jela dál. V době kdy situace začínala být zcela beznadějná, cesta byla tak možná pro traktor, jsme dojely do horského hotelu. Byl moc hezký a hned na uvítanou nám řekli, že objednaný (a taky už zaplacený) malý pokojík pro nás už nemají a dají nám jiný.

Dostaly jsme nádherné apartmá se dvěma pokoji, velkou koupelnou, vstupní halou a příruční kuchyní. Doplatit nic nechtěli, prý je to jejich chyba. No, a když jsem se vyklonila s okna ložnice, pod námi ležela nádherná údolí a taky mraky, protože jsme byly hodně vysoko. Kolem nás už jen vrcholy hor. Hanička dostala pusu za naprosto jedinečný výběr a auto jsem později pohladila po plechu se slovy "to nějak přežiješ, je tu hezky".

Nakonec se ale naše dlouhá dovolená na horách zkrátila na pouhé tři dny. Zavolal nám jeden s rodičů, že musíme k němu domů, protože se stala taková smutná událost, a bylo po dovolené. Na hotelu jsme se omluvily, že musíme odjet, sbalily se a odjely. Apartmá měli nazpátek a peníze nám za další dny samozřejmě nevrátili.

O této smutné části psát vůbec nechci, takže jen pár poznámka na okraj - zjistila jsem, že přece jen jsou činnosti, které jsou tak nějak vyhrazeny v rodině spíše pro muže. Žena je sice udělat může, ale je to vnímáno jako velmi společensky nevhodné; především pro ni samotnou, takže žádná diskriminace. A já jsem si uvědomila, že i já sama některé, opravdu specifické, věci dělat nechci, protože je vnímám také jako spíše mužskou záležitost.

Pak se ale vrátily všechny děti z táborů, a bylo nás zase doma šest. No a dovolená byla v čoudu. Děti byly po táboře nějaké málo pohlazené a trochu ustýskané; výsledek - hned první den se nám tři nastěhovaly do postele. Ten čtvrtý usnul u sebe, alespoň že tak. Nevadilo to, právě naopak - už nám taky moc chyběly. Navíc v minulosti se k nim často přidali ještě naši domácí mazlíčci, tedy tři maličcí pejsci a jedna kočka. To už jsem se v noci bála většinou otočit, takže jsem zvyklá. Před usnutím dcerka prohlásila - "maminka sůvinka a děti sůviňátka" - a bylo zase všechno v pořádku a správně.

To jsem možná ještě nikdy nepsala, ale děti krom toho že mi říkají Andreo, mami, tati, tak ještě říkají "sůvinko". To vzniklo tak, že moje bývalá partnerka mi jednou v dobrém rozmaru řekla - "Ty sůvo jedna". Dětem se to moc líbilo a naštěstí používají zdrobnělinu a tento způsob oslovení je pro ně nejčastější. I když teď už je asi častější - "mamíííí".

Nechci sem dávat kde jaké fotografie, přece jen si chci udržet alespoň nějaké soukromí. Tak alespoň obrázek co děti namalovaly a kde jsme všichni.


Další dny jsme strávili u babičky. Problémy které začínaly právě slovem "mamííííí …", za kterými pokračovalo další sdělení, musela řešit často Hanička. Já jsem musela zprovoznit spoustu jiných věcí, včetně babiččina velkého bazénu, ve kterém jsem nejdříve strávila asi dvě hodiny s tlakovou myčkou a snažila jsem se ho umýt. Pak se napustilo něco vody. Tak asi 2-3 kubíky, což vytvořilo na dně vrstvu vody o výšce 15 cm. Dětem to ale stačilo.

Nejzajímavější tam byla ale asi výměna žárovky v předním světlometu našeho auta. Výrobce se rozhodl, že bez odborného servisu to nepůjde, no já jsem se rozhodla (už dávno) opravovat auto sama. Dobrá, motor už nerozebírám, ale ostatní ráda.

Když jsem v kraťáskách a mini-tričku rozebírala plasty v blatníku a potom kryty v motoru (výrobce fakt udělal vše proto, aby se k tomu nedalo dostat), vydržel se na to pán z vedlejšího domu dívat skoro celou dobu. Nakonec jsem zjistila, na kterých dvou šroubech to celé drží, a že když to člověk ví, a má správný nástroj, odšroubuje je a vypadne celý světlomet. Pak vyměníte žárovku. Operace na 20 minut. Nebudu se ale snižovat ke čtení návodu. Jsem pyšná. Na žádném z mnoha aut s tím problém nebyl, tady ale výrobce šrouby fakt hezky ukryl.

Zbytek dovolené jsem ale strávila s Haničkou a dětmi na několika dalších místech a bylo to moc a moc fajn. Začíná mi být líto, že už zase budeme muset do práce.

Jo a taky jsem zjistila, že už asi dospívám. Konečně. Asi pomohlo to neustálé "mamíííí". Jsem jim docela vděčná. Máma musí dospět a být zodpovědná. Jinak to asi v životě nejde.

Andrea
 


Všechny barvy dovolené

21. července 2017 v 18:49 | Andrea |  Aktuálně
Někdy před třemi týdny jsem se už strašně těšila na začátek prázdnin, ale taky jsem si dávala takové hezké předsevzetí, že budu i v tomto čase psát na blog, ale znáte to! S prvními dny dovolené se moje idea totálně zhroutila a už to asi nenapravím.

Takže alespoň krátce - co jsme zatím zažili zajímavého a co stálo vůbec za to.

Před několika měsíci jsme se s Haničkou dohodli, že nejdříve pojedeme na takovou zvláštní, hodně zajímavou, dovolenou. Docela jsme sice původně váhaly, ale pak jsme si řekly, že to zkusíme. Co na ní bylo zajímavé, a jaká byla?

Byla to dovolená jen na 5 dní, na krásné místo v Čechách, a byla skupinová, což na ní bylo vlastně nejzvláštnější. Byla to dovolená se skupinou lidí, kterým tak nějak jejich víra spoluvytváří obraz jejich světa a pravidel, ale rozhodně lesbický pár není nic, co by do ní nějak moc přirozeně zapadalo.

Nebudu ale popisovat detaily lidí a víry se kterými jsme byly na dovolené, a to prostě protože k tomu nemám jejich souhlas, a i s prosté úcty k jiným lidem. Jen abych to trochu zarámovala, jde o normální historickou křesťanskou církev, co je tu běžná, nikoliv o nějakou novější větev či sektu.

Proč jsme tam vlastně jely? Prostě proto, že i k nám dvěma víra nějakým způsobem, v nějaké formě patří, ale dnes, žijeme obě ve vztahu, který někteří věřící lidé chápou spíše jako nesprávný. No a my dvě jsme si řekly, že to ale neznamená, že se schováme někam do kouta a nebudeme radši vycházet ven.

Trochu bych po příjezdu řekla, že jsme byli všichni nějak rozpačití, ale postupně jsme situaci zvládli a taky jsme se naučili vést i docela normální komunikaci. Dokonce postupně i komunikaci na téma - jsou dvě ženy jen jedna z mnoha"forem" rodiny anebo vůbec ne. Jak se vlastně k ženám staví křesťanství obecně a jak se vlastně křesťanství staví k soužití dvou žen? Je správné, že spolu my dvě vychováváme děti… ?

Když se pokusím volně interpretovat své pocity z mnoha-hodinových diskusí, musím říct, že mě pár věcí překvapilo. Možná bych měla ještě říct, že problematice TS a taky lesbických párů ve vztahu s křesťanstvím, jsme s Haničkou za poslední dva roky věnovaly dost studia různé křesťanské literatury, včetně samozřejmě Bible jako takové.

No a z diskusí na dovolené, mě překvapilo například to, že lidé někdy zvládají tvrdit, že je něco někde napsáno (třeba v Bibli), a přitom to tam buď vůbec není, nebo je, ale má to naprosto jasně zcela jiný smysl, vyplývající z dalších vět a kontextu.

Stejně tak si člověk u některých lidí všimne, že nezvládají něco, co se jmenuje "výroková logika", a ta je bohužel platná i pro Bibli. Takže klidně budou tvrdit, že jednoho tvrzení vyplývá jakýsi další závěr, ačkoliv to prostě není pravda ani náhodou. Lidé prostě mají často "svoji", naprosto vlastní, víru v cosi, co si sami nějak pojmenovali a "stvořili".

Na druhou stranu jsme potkaly i lidi velmi moudré, naprosto zjevně sečtělé a chápající i hlubší složitosti a výklad Biblických textů.

Nicméně si myslím, že tahle první část dovolené se docela povedla, my jsme si ji určitě užili a náš malý klučina asi taky. On asi hlavně koupání přes den na přehradě kam jsme jezdili.

Druhá část naší dovolené byl krátký, ale krásný romantický pobyt na hotelu nedaleko Rožnova pod Radhoštěm.
Ten jsme využili úplně jinak. Ve vířivce, sauně, v bazénu, na golfu a podobně. Kromě toho jsme zvládly i krásný výlet po hřebeni, s Pusteven až ke kapli Cyrila a Metoděje.

Kromě sochy Radegasta, a samotné kaple, byla největším zážitkem asi hlavně věta Haničky, když jsme šly po hřebeni a potkávaly jiné turisty. Byla sice krásnou a humornou nadsázkou, ale v některých směrech byla dokonalá:

"Nezdají se ti Andreo ti lidé trochu stereotypní? Vždycky když potkáme pár, je to muž a žena!"

Mějte taky krásné prázdniny.

Andrea

Plavky a pocity

26. června 2017 v 13:59 | Andrea |  Aktuálně
Letošní rok je moc fajn a já se na něj docela těšila. Loni jsem si moc sluníčka, opalování a vody neužila, byla jsem z toho všeho spíše hrozně nervózní a i do vody jsem nosila takové nemožné dlouhé černé triko. No a těšila jsem se, jak to za rok už bude super. A "bylo", ale trochu jinak.

Nějak jsem si říkala, jak napíšu pak dlouhý a hezký článek na téma - jak jsem byla poprvé normálně oblečená u vody, jaké to bylo, jaká jsem to já ženská …. Tak ne, dopadlo to zcela jinak.

Plavky jsem si koupila někdy na jaře a nijak jsem s nimi neexperimentovala. Koupila jsem si černé dvoudílné plavky a šmytec. Černá je univerzální a není na ní co pokazit. Vyzkoušela jsem si je, když přišly poštou a uložila jsem je do skříně. Tak nějak jsem si říkala - bude to super- hezké dvoudílné plavky jsem ještě na sobě neměla.

Jak šel čas, tak jsem na ně nějak zapomněla a když jsme se s Anežkou dohodly, že se pojedeme koupat, teprve jsem si vzpomněla znovu. Vytáhla jsem je ze skříně a dala na sebe a průšvih. Úplně jsem totiž zapomněla, že horní díl mi byl malý už před půl rokem. Jak obvodově, tak i košíčky. S pocitem - koupím si jiný někde po cestách, jsem je odložila.

Samozřejmě - vzpomněla jsem si znovu až v sobotu ráno. Byla jsem na sebe dost naštvaná, protože to vypadalo fakt blbě. Nemělo se ani smysl ptát Anežky, jak mi to sluší - i čivava má snad větší plavky.

Když jsem se "naprala" do horního dílu, pochopila jsem, že cílem bude nedýchat a vydržet to co nejdéle. Jinak "něco" vyleze ven, nebo mě plavky přeříznou, nebo se rozerve upínání. K vodě se mi najednou vůbec nechtělo.

Řekněte ale čtyřem dětem - máma má malý plavky, nikam nejedeme. Asi by to nepochopily. Navíc vzhledem k tomu, že jedno z dětí i rádo šije, možná by i něco narychlo "spíchly", jen aby se jelo. K vodě jsme tedy nakonec jeli. Nakupovat se mi po cestě taky nechtělo, asi by je to taky nebralo. Rozhodla jsem se přežít.

Ve zmatku balení všemožného na koupání jsem se navíc ani nenamazala krémem, což obvykle udělám doma. To byla další chyba.

Nakonec jsme šťastně dojeli na pískovnu, kde nastal obvyklý kolotoč - "můžu do vody?" - "ne, počkej až si alespoň vybalíme". "Už můžu?" - "ne nemáš rukávky". "Ale ona už ve vodě je!". "Pojď ven, kdo tě tam pustil!". A tak to šlo dál a dál. Nakonec byly všechny děti natřené krémem a ve vodě, a my alespoň v plavkách. Na natření opalovacím krémem zatím nedošlo.

Po nějakém uklidnění, když už si děti v klidu hrály u břehu a nebylo tedy nutno tak často počítat do čtyř, jestli jsou pořád všechny, jsme se namazaly krémem i my dvě. Tak nějak jedna druhou, za neustálého pokukování po dětech. Čas na zbylé pocity, něco jako - jsem u vody, jsem hezká holka, mám hezké plavky, koukej kdo se kouká … - prostě nezbyl čas.

Pak na děti přišel obvyklý hlad, žízeň, potřeba WC, pak zase horko, potřeba koupání, kontrola namazání, znovu hlad, žízeň, horko … a všechno co další s dětmi zažijete. Až do večera.

Jaké tedy bylo mé, v podstatě první normální koupání? Mno, neměla jsem na žádné pocity čas. Jestli jsem vypadala blbě nebo dobře, nebo normálně, to ani netuším. Kdo se na mě jak díval, netuším vůbec. Užít jsem si toho taky vůbec neužila. Odvezla jsem si z toho jen dvě věci.

Pořádné spáleniny na celém těla, co mažu už dva dny panthenolem. A druhou věc - veselé a š'tastné děti, které si to opravdu užily.

I takový může být náš první koupací den. Jo a plavky se na druhý den roztrhly - když jsme se byly ještě krátce okoupat, upadlo zapínání. Prostě jsem se zapomněla a asi jsem se nadechla.

Andrea

Smutek v modrém

23. června 2017 v 21:21 | Andrea |  Aktuálně
Včera byl trochu zvláštní den. Podařilo se mi najít volný čas, přeškrtat rozvrh až na kost, a vyrazit na seminář o TS problematice. Možná to znáte taky, jednou do roka se prostě koná a šmytec.

I když článek bude o jiných tématech, začnu něčím lehounkým. Trochu jsem včera přemýšlela co na sebe. Ne že bych měla nějaký vnitřní problém nosit cokoliv, ale mělo být horko na padnutí. Nakonec jsem zamítla všechny sukně, kalhoty a taktéž všechny mé oblíbené šaty, a našla jsem si takové méně nápadné modré společenské šaty.

Mám je ráda, jsou hezky ženské a přitom nejsou nijak moc nápadné. Takové to oblečení co si na sebe můžete vzít a neurazí. Své oblíbené s kytkami nebo dlouhé bílé, co mám ráda, spinkaly prostě doma. No a myslím, že jsem udělala dobře. Kdybych věděla, jaký bude průběh semináře, vzala bych si možná šedé nebo pytel.

Když jsem na seminář přišla, začala jsem přemýšlet, proč tam vlastně všichni ti přednášející přišli, jak je vůbec možné, že co člověk to známé jméno, a jdou přednášet o různých nuancích léčby a pomoci TS lidem. Přemýšlela jsem o tom hlavně proto, že v sále nebylo až tak moc nabito, jak by člověk předpokládal z různých internetových fór a diskusí, kde jsou nekonečná množství lidí, co tohle řeší, co proměnou procházejí, co ví nejlépe jak na to a rádi by to odborníkům konečně (podle svých slov) vysvětlili.

Přemýšlela jsem o tom i proto, že čím víc se blíží čas dokončení mého studia, tím více vídávám, jak je někdy práce v této oblasti nevděčná. No, dobře. Máte pravdu - pro většinu klientů je důležitá a potřebná a předpokládám, že je i s kusem vděku a vnitřního uspokojení. Těch několik "jiných" případů ale umí pěkně bolet. A tohle chci dělat? Proč proboha!

Aby to nebolelo i mě, alespoň při psaní tohohle článku, udělám další odbočku.

Lidi, se kterými jsem se tam setkala, a některé znám už z minulosti, byli naprosto skvělý. Je zvláštně hezké pozorovat, jak boj se svojí identitou a se vším co musíme udělat a skousnout než jste konečně sami sebou, vede velmi často k velkému kusu nadhledu a pochopení. A je vlastně jedno zda potkáte muže nebo ženu.

Já jsem například hned po třetí přednášce dostala hlad, a skončila jsem se dvěma moc fajn kluky v chlebíčkárně asi o dva bloky dál. Sice věkově byli o dost mladší, reálně klidně bych jim mohla dělat mámu, ale i oni už v sobě měli kus hezkého nadhledu a chápání, které vám v životě dá právě to těžké, co musíte prožít.

Úsměvná část možná spočívala jen v tom, že mě už estrogen zvládl "zdevastovat" moje rozhodovací schopnosti, a jim délka podávání testosteronu ještě "totálně mužský" charakter nedotvořila, a tak jsme se chovali dost nerozhodně. Nakonec jsme jídlo ale vybrali a prokecali celý čas.

Vzhledem k tomu že pak se objevila naše Niki a Johanka a pak jsme potkali i další stálice TS nebe, docela to šlo a o přestávkách se dalo trochu zasmát a odreagovat. Dokonce přemýšlím, že by stálo za to, udělat nějakou párty.

Tak zase k tématu.

Nechci nikoho jmenovat a dokonce některé lidi ani neznám, ale v několika případech jsem nepochopila důvod, proč se těch několik málo jedinců chovalo tak, jak se chovalo. Nejde ani o to, že bych nechápala že naše identita je jedna z našich vnitřně nejdůležitějších věci a když se něco nepovede, něco co od ní moc chceme, tak je to těžká frustrace. Ne že bych nechápala, že pokud je někdo přesvědčen o své dokonalosti, odmítá respektovat ostatní lidi. Jen mě prostě mrzelo, že ti lidé podle mě překročili meze a hranice chování vůči přednášejícím.

Asi tak po třetím incidentu jsem přemýšlela o tom, že až dokončím všechny své kroky, své vlastní proměny, už s tímhle nechci nic mít a nechci tyhle lidi ani vidět.

Přešlo mě to až doma, až když píšu tenhle článek. Až po tom, co jsem si uvědomila, že ti lidé tam byli i loni a před tím a zjevně přednášeli a zjevně se už s takovými reakcemi setkali. No a stejně přijdou znovu a znovu a podstoupí tohle všechno. Proč?

O některých z nich už vím více věcí a taky vím, že tohle dělat nemusí a vzhledem ke svému postavení a odbornosti žádného TS pacienta nemusí ani přijmout. Mají dost jiných. Stejně to ale dělají a tu a tam překousnou i to, jak se k nim někdo zachová. Prostě mají nějaký svůj důvod, co je vede dál.

Třeba je to, možná, trochu jak v tom příběhu, kdy učitel se žákem jsou na břehu moře a koukají na tisíce vyplavených hvězdic. Učitel pak jednu po druhé sbírá a hází do moře. Žák se ho s údivem ptá, proč dělá tak nesmyslnou věc. Přece je nemůže všechny zachránit, nedokáže je přece naházet do moře všechny. Nemá to smysl, je jich prostě moc. No a učitel se na něj podívá, vezme další hvězdici a hodí i do moře a řekne - "Ale pro tuhletu to smysl má".

A tak možná i já nerezignuji, i když jsem smutná. Možná pro ty, pro které to bude mít smysl.

Andrea

Strasti a radosti spodního prádla

21. června 2017 v 21:28 | Andrea |  Aktuálně
Jednoho dne každá holka prodělá svoji proměnu. Z hlediska některých dopadů je zcela jedno, zda proděláte proměnu obvyklým nárůstem přirozených hormonů v dětství, nebo těch syntetických, které spolykáte v jiném věku. Jedna z věcí, které budete muset začít řešit, je prostě spodní prádlo.

Je asi jedno, alespoň z některých pohledů, zda řešíte nákup prádla ve dvanácti, nebo ho musíte řešit až v jiném věku. Prostě chtě nechtě začnete potřebovat nějaký horní a nějaký dolní díl. Všimněte si, jsou to dvě různé věci, se dvěma různýma potřebami, něco co kluci nikdy řešit nepotřebují a možná ani nepochopí. Možná je to i první věc, která má nějaký záhadný dopad na komplikovanost ženského mozku.

Horní díl je vlastně unikát sám o sobě. Jeho potřeba vystoupí velmi nutně do popředí, obvykle v době kdy jste se po mnoha pohledech a autosugesci v zrcadle utvrdili, že vaše prsa už prostě svoje prádlo potřebují. Autosugesce je prostě mrcha a kupodivu vzniká už asi po prvních dvaceti dávkách estradiolu.
Je vám úplně jasné, že buď půjdete do obchodu, nebo se situace stane nezvládnutelná, až hysterická. Možná je rozdíl v tom, zda vám pomáhá s nákupem maminka, nebo přítelkyně. To asi závisí právě na tom, kdy proměnu proděláte, ale výsledek je stejný.

Prostě podprsenku potřebujete, protože tohle se m-u-s-í nějak zakrýt. A navíc ten pocit! Jste konečně, nebo začínáte být žena.

Nějak si přiznejme, že v obchodě se vaše představa, vašich neuvěřitelně vyvinutých prsou, dost rozejde s číslováním prádla. Prostě blbý obchod kde mají vaši "zjevnou" velikost, minimálně C, očíslovanou jako AAA---. Nakonec tam, nebo někde jinde, podprsenku stejně koupíte. Stejně tak oželíte, že v provedení - "lehce sexy" - toho moc nebude. Prostě první návštěva vygeneruje nákup, i kdyby bylo co bylo.

Ráno na sebe tenhle kousek natáhnete, dáte lehce nebo hodně upnuté triko, nebo pokud se stydíte, svetr aby to nebylo vidět; už alespoň pro ten pocit. Nebojte! Vidět to nebude ani pod upnutým trikem. Maximálně se vám vyrýsují žebra. Tak či onak, začnete sledovat lidi, jak koukají na vaše, naprosto jasné a vyvinuté prsa.

Ve skutečnosti na vás ale koukají, protože na každého koukáte především vy, s přiblble pitomým výrazem, a neustále si kontrolujete triko. Tato skutečnost vás ale pravděpodobně ve vaší sugesci dokonale utvrdí a hurá na další nákupy. Časem objevíte ve velikosti AAA i něco s krajkou, vycpávkami, kompletně push-up …. No a zaplníte šťastně svůj šuplík.

Jak jde čas, a vaše hladina ženských hormonů je už alespoň půl roku dostatečná, možná začnou být vaše původní velikosti AAA- dost na nic. Nastane čas na nějaké A nebo push-up B v diagonální velikosti.

A vůbec - diagonální velikost podprsenky si zamilujete hned. Představuje totiž okamžitý skok o jednu velikost košíčků. No řekněte, nepolíbili byste toho, kdo tenhle trik vymyslel? Měl by dostat nobelovku.

Svoji zásobárnu prádla s radostí vyměníte, a v diagonální B velikosti jsou najednou k dispozici všechny ty krásné věci. Je čas nakoupit a nosit. Pravdou je, že vaše prsa se zatím postupně staly méně sugescí a více realitou. Tu a tam si jich někdo i všimne, alespoň když se zadívá.

Časem vás čeká možná ještě další výměna nebo výměny, a ta už vám nepřijde možná ani tak úchvatná ani romantická, možná vám spíše přijde poněkud drahá. Další velikost C je milá věc ale už nemá ten kus fascinace jako kdysi. Ono celkově váš úžas postupně spíše přejde do praktičnosti a nositelnosti a pohodlnosti. Samozřejmě si nějaký ten hezký kousek ponecháte, třeba pro zvláštní příležitosti, nebo jen tak pro radost.

Ve finále jste ale prošli velkým vývojem vlastního sebevědomí, který jako každá žena potřebujete. Kolikrát budete měnit a kam dojdete nemusí být ani nejdůležitější. Tenhle díl spodního prádla má svoje nezaměnitelné kouzlo a taky tu vlastnost, že na rozdíl od dílu spodního je poněkud viditelnější.
Pokud tato část těla tvoří navíc velkou a nezaměnitelnou část vašeho já, možná skončíte jednoho dne na silikonu. Proč ne. Pro nás ostatní stačí to, co příroda vytvořila sama.

Dolní díl prádla má zcela jiná specifika, ale po čase vlastně stejné řešení. Mezi základní vlastnosti ale patří, že běžně není vidět. Tedy alespoň tehdy, pokud nemáte sklony k exhibicionismu.

Prostě jednoho dne taky usoudíte že beruškové cosi už pro vás není in. Pokud proděláváte svoji proměnu až třeba s krabičkou estrofemu, situace se moc neliší, prostě to co jste měli na sobě ještě včera, už prostě není "in" vůbec.

Tady vás nečeká problém velikostí, ale problém typu prádla. Dříve nebo později se ale úplně stejně propracujete ze snahy o dokonalý vzhled k dokonalé nositelnosti. Pár hezkých kousků si možná taky ponecháte, ale jejich využití je spíše sporadické.

Nicméně tento kus prádla moc měnit nemusíte, prostě po čase jen vyhodíte "úlety".

No a jednoho dne zjistíte, že většinu vašeho prádelníku stejně tvoří bavlna různé jednolité barvy, s případnou beruškou nebo motýlkem. Hlavně že se to dobře nosí.

Andrea

Už je to OK

19. června 2017 v 20:00 | Andrea |  Aktuálně
Uběhly 4 měsíce od mého posledního článku na tomhle blogu. Hodně lidí se tehdy divilo proč vlastně a psali a tak různě, a já jsem ani nechtěla odpovídat. Protože je ale už tenhle čas pryč a můžu (vnitřně) konečně znovu psát, tak píšu konečně nový článek a jsem tomu taky moc ráda.

Prostě, lidi, už jsem nemohla dál psát, protože to nešlo. Z mých vlastních vnitřních důvodů to nešlo. No a já se to dnes pokusím trochu vysvětlit a popsat, protože to patří taky k "cestě", kterou třeba budete taky jednou procházet. No a taky doufám, že začnu znovu normálně psát tenhle blog, a taky konečně začnu dávat více "odborných" článků, na můj nový blog. Zatím je tam jen jeden. Takže hurá do toho.

Věc první - blog, internet, diskuse a realita. Prostě se mi v tom březnu letošního roku tyhle věci totálně rozešly. Postupně jsem nebyla schopna nějaké korelace mezi tím, co se kde v jaké pitomé diskusi píše a jaký je svět, který vidím já. Naprosto v pohodě jsem chodila do sexuologické ambulance, naprosto v pohodě probíhala další vyšetření, byla jsem na vyšetřeních před komisí.

Měla jsem pocit, že se o mě snaží lékaři starat a pomáhají mi, ale já pořád četla jak je to tu hrozné, nesvobodné a nevím co všechno. Možná někde v "zapadlé" ordinaci, co založil ještě Franc Josef, ano, ale tady ne. Navíc jsem potkávala mnohem více holek, co byly spokojeny stejně, ale mnohem méně těch, co spokojeny nebyly.

Takže tady se mě můj svět rozešel s virtuální realitou diskusí a internetu, a neměla sem chuť něco takového vůbec číst.

Věc druhá - kdo jsem dnes já. Přechodný, přírodní chybou vynucený vnější vzhled někdejšího muže zmizel dávno někde v dáli. Měla jsem v březnu za sebou rok a měsíc HRT. Rok jsem tady a jinde poslouchala o neúčinnosti léčby, rok a něco jsem tady poslouchala o tom, jak každý vidí v TS vždy muže, jak to každý hned odhalí, jaká je to hrůza někam jít … .

Mohla jsem na to ten rok jenom psát - nevěřím tomu, znám hodně holek co jsou v pohodě … . Neměla jsem ale ještě loni dost vlastních, osobních zkušeností. Jenže letos v březnu už jich dost bylo. A tak mě z těch blábolů na téma - dáme na sebe čepici a pytel - bylo taky zle od žaludku.

Pro mě to bylo období, kdy se o mě začali už normálně zajímat muži. Není nám to vzájemně sice moc platné, protože na mužích mě dodnes spíše zajímá jejich partnerka než oni, a to se už asi nezmění. Moc večerů jsem s nimi nestrávila, protože se tomu logicky snažím vždy vyhnout, a navíc - nám krásnou ženu, kterou moc miluji a nemám důvod být s někým jiným. Takže to na začátku schůzky, nebo jejím konci, končím větou - promiň, ale jsem lesba a navíc mám partnerku. No, popravdě je to ale moc neodrazuje, spíše naopak.

Taky to bylo období, kdy jsem se začala oblékat nejen jako normální žena, ale mohla jsem si na sebe dát hezké šaty a cokoliv dalšího, takže jsem se mohla začít oblékat do moc hezkých a "podtrhujících" věcí. Nepleťte si to samozřejmě s průhledným oblečením a síťovaným "BůhVíČím". Jak píšu - věci podtrhujícím obvykle ženskou krásu a ne věci podtextově na sex. No a tak tohle ještě zvýraznilo to, že jsem se často stala objektem velmi příjemné pozornosti.
Po tomhle všem jsem nedokázala číst dál o neúčinnosti léčby, klamáním lékařů a desítkách dalších věcí. Nemohla jsem to ani vidět, ani číst. Nemám prostě ráda generalizované okrajové jednotlivosti nebo lži.

Věc třetí - za chvíli dostuduji psychoterapii, a potřebovala jsem od všeho trochu odstupu. Tohle nepotřebuju ale moc rozebírat, prostě se chci dobře připravit na práci psychoterapeuta a snažím se co nejvíce specializovat na problematiku TS a věcí kolem. Chci jim opravdu rozumět a ne pořád trávit čas vyvracením něčích nesmyslů. Na to už dnes nemám opravdu čas. Založila jsem si k tomu nový blog. Bohužel mám pocit, že ještě na něj nepřišel ten správný čas. Příští rok ale chci "otevřít" konečně terapii a dělat s lidmi, co musí tyhle věci teprve prožívat. A chci si být jistá, že čerpám nejen z vlastních prožitků, ale i s dostatečného odborného vzdělání a s dostatku případů jiných lidí.

Věc čtvrtá a poslední - tenhle blog psala sice vždy Andrea, ale psala ho o tom jak prochází proměnou a co ji všechno potkává. Jenže to už prostě není pravda a já už tohle nedokážu psát tak osobně jako dřív. Dřív jsem vypadala jinak, musela jsem pak postupně projít mnoho věcí … ale to je minulost a tak trochu "daleká" minulost. Ten, kdo prochází proměnou už dokončil co bylo třeba, a uzavřel kapitolu. Já, Andrea, o něm můžu sice psát, ale už tomu chybí to kouzlo. Je to tak trochu můj "bratr", "přítel" nebo možná "špatný sen".

Já proměnou neprocházím. Jsem normální ženská, co ráno vstává, s partnerkou kupuje svačinu pro děti, pak třeba jedeme do zoo nebo ve všední den do práce. Pracujeme, uklízíme, vaříme, plánujeme společný život, sníme o domečku, večer jdeme unaveně spát a těšíme se na nové ráno. Lidi se ke mně chovají jako ke každé jiné ženě a ti co mě znali dříve, už taky docela zapomněly.

Je pravdou, že jsem nebyla ještě na SRS, což mě čeká za malou chvilku; teprve jsem totiž byla před dvěma týdny před komisí. Pochopitelně kladně. Doufám, že i SRS proběhne tak, jak mám zkušenost od jiných holek co znám osobně. Takže nějaké povídání anonymů na netu mě opravdu nezajímá.

Jak to celé shrnout?

Lidi, co mě znají, říkají, že si vůbec nedokázali představit, že by se člověk mohl takhle vzhledově změnit a být úplně normální ženská. A už vůbec ne po roce a kousek HRT a v mých letech. Nakonec - mě to všechno docela překvapilo taky, i když já vždy věřím v dobré konce. Finále je více méně po dvou až tří letech na hormonech. Takže se těším jaké to bude, když jsem teprve někde v polovině.

Lidé co mě neznají, pro ty je to jasné. Normální ženská jako každá jiná.

Jsem dnes moc ráda za pár věcí, které jsem udělala a za dalších pár věcí co jsem neudělala.

Jsem moc ráda, že jsem neuvěřila trollům že to nejde, lékaři jsou špatní, celé je to spiknutí a všichni lžou.

Jsem moc ráda že mám asi vhodnou genetiku a fyziologii, fajn sexuologa, skvělou ženu, děti a práci, a jim všem jsem uvěřila, že to zvládnu a půjde to a že se na mě nevykašlou a budou mi pomáhat.

Jsem moc ráda, že jsem Andrea, že mám vedle sebe ženu, mám ráda že mi děti začaly říkat mámo a studenti paní profesorko. Naprosto nechápu, proč jsem se dřív snažila, za každou cenu, žít jinak. Asi jsem byla úplně pitomá.

No a jsem ráda, že už můžu zase psát a doufám, že další článek napíšu už za pár dní.

Andrejka

Co chci, na konec, popřát každé

16. března 2017 v 20:45 | Andrea |  Aktuálně
Už toho asi moc nenapíšu. Po těch dnech už vím, že zotavit se není z čeho. Naopak, to co mě týralo, to co mi neumožňovalo normálně dýchat, to co umělo nepřetržitě bolet … už není.

Našla jsem ty správné lidi. Lidi v mém zaměstnání, lidi kolem mě, moji paní doktorku Hanku, jiné lékaře co mi pomáhají… . Našla jsem svoji Anežku a ona mě. Moje děti, když pro ně chodím do školy, utíkají ke mně a volají "Táto, ty jsi pro mě přišla?!". Nemám si na co stěžovat a nemám co řešit, jsem jim všem vděčná a nezapomínám jim poděkovat.

Pro lidi, co potkám, jsem normální paní a nemusím nic řešit, protože to je skutečnost a já normální žena jsem a vždycky jsem byla. Jen kdysi trochu zakletá. Jenže jednoho dne si pro mě, do mé věže, přišla princezna a políbila mě. No a od té doby už zakletá nejsem.

Držím si palce a doufám, že mě vydrží dlouho dlouho zdraví a taky doufám, že ta poslední změna, za pár měsíců, už jen kosmeticky upraví "nedokonalosti" mého těla, a nic už se nepokazí ani nestane.

Přeji všem holkám, ale vlastně i klukům, aby to měli právě taky tak. Přeji abyste co nejsnadněji proběhli maratónem změn, a byl za vámi. Co víc si člověk může přát.

Možná ještě někdy budu psát blog, nebo možná začnu psát blog úplně jiný - ráda totiž píšu. To ještě nevím a uvidí se časem. Zatím ale není psát o čem. Minulost je minulost a současnost je sice krásná, ale pro většinu lidí co by to četli, úplně obyčejná.

Mějte se moc a moc hezky a psala jsem pro vás všechny moc ráda

Andrea

Nějaký zlom

7. března 2017 v 21:54 | Andrea |  Aktuálně
Už dva týdny jsem toho moc nenapsala. Není to tím, že by nebylo o čem psát, jen se staly věci a události se kterými mám problém se vypořádat. No, a když bojujete sami se sebou, těžko najdete čas psát.

Než k tomu napíšu pár řádek, moc prosím, nedělejte si o mě starosti a nenechte se mými řádky vyděsit. Nejsem ve stavu, kdy potřebuju akutní záchranu, nebo okamžitou terapii nebo cokoliv jiného. Takže i když další řádky zní všelijak, a je fakt, že v takovém stavu jsem nikdy ještě nebyla, pořád jsem v pořádku.

Poslední dva tři měsíce u mě probíhá čím dál více změn. Je to dáno tím, jak se nějak zastabilizoval můj život, tím že jsem udělala pár věcí, na které jsem si předtím netroufla, tím jaká je a jak se "změnila" moje Anežka a náš vztah, a mnoha dalšími věcmi.

Z těch posledních věcí to byl například pobyt v lázních, o kterém jsem už psala, nebo taky můj první ples.

Ples byl docela zajímavý a přispěl svojí "troškou do mlýna" a přilil "benzín do ohně". Nechtěla jsem na něj jít, byla to oficiální akce a já jsem před dvěma měsíci řekla - ani náhodou. Pak pro změnu řekla Anežka - jdeme! Dokonce jsem se následně naštvala a hádala, což je u mě neobvyklé. Pak jsme ale vybraly kalhotový kostým a šla jsem. Ples byl nakonec fajn.

Moje vnitřní věci popsat ani nemůžu, protože to ani nejde a moc bych otevřela svoje soukromí. Co se mnou provedla za ty dva měsíce Anežka, to psát taky nemůžu, protože bych otevřela náš denní život a taky věci, co patří jen nám dvěma, a to taky nechci.

Tyhle všechny věci se spojily. Vnější události, vnitřní pocity, vztahy … a teď, krátkodobě mi to vůbec neprospívá. Vím, že z dlouhodobého hlediska je to správně a musí se to stát, ale teď to všechno vede jen k extrémní depresi a vnitřní nenávisti k sobě.

Znáte to, i tlakový hrnec můžete tlakovat dál a dál, ale pokud nebudete tlak regulovat, možná vám vybuchne. Já jsem svůj stav dokonale řídila, pak si více-méně řízeně vstoupila do proměny, pak stále nějak řízeně procházela proměnou. S plánem co udělám dnes, co zítra, co na co navazuje a kdy to bude … až moje já jednoho dne, tak před třemi týdny řeklo - "takhle dál ne".

Docela se nenávidím za to, že jsem si tolik let ubližovala, jen abych dostála obrazu "dokonalý muž". Všechno ve mně mi říká, že jsem byla blbá, blbá a ještě blbější. Ty části mého já, které se v nás starají o city, by mě nejradši umlátily okamžite.

Vím, že to musím prožít, abych mohla udělat další krok a se vším se vyrovnat. Je to ale hodně nepříjemné. Čtu svůj blog z minulého roku - vůbec nechápu, kdo ho psal.

Já, Andrea, jsem to ale nebyla. Andrea je ženská a vždycky byla. Narodila se tak. Ale taky to byla právě ona, která se jako malá rozhodla takhle sobě ublížit a takhle sebe ponížit. Chápu, že neměla jinou volbu, že život jí moc nedával jiné možnosti. Jen teď, než se jí s tím podaří vyrovnat, aktuálně nenávidí sama sebe.

Už nebudu psát tak, a o těch věcech jako loni. Nemám jak. Nechápu je a nevím jak nějaký člověk mohl tak žít. Můžu psát o tom, jak se žije ženské, která měla trochu složitější život. Mohu psát o tom, jaké to mají holky, když jsou spolu. Můžu řešit oblečení a boty. Můžu vám vyprávět, že musím vyvařit plechy na autě a dělám to ráda.

O něm, o tom jak procházel proměnou, o tom co ho k tomu nakonec vedlo a jaké to bylo, nemůžu napsat ale už nic - já to totiž už znám jen z jeho vyprávění. Nechci psát cizí příběhy, chci psát o sobě a svém životě. Až se ale trochu zotavím. Třeba to dokážete pochopit.

Andrea

Kam dál