Leden 2016

Jaro, pavouk a hábity

30. ledna 2016 v 17:21 | Andrea |  Aktuálně
Konečně slezl sníh. Tedy ne, že by už bylo jaro, ale venku to tak začíná vypadat. Normální člověk se potěší, že už není zima a vidí sluníčko. Ta druhá půlka se naopak vyděsí, že končí období lyžování a podobných sportů, kterým jsem nikdy na chuť nepřišla. No a některé z nás se upřímně vyděsí - jaro! - a jdou se podívat do skříně, jak to tentokrát bude vypadat.

Takže i já jsem vyrazila prohlédnout skříně, abych věděla, jaké to jaro letos bude. Přece jen mám, z minulého roku, nějaké zásoby oblečení (tedy docela rozsáhlé, asi ve třech skříních), tak by to mělo jít. Stačí to trochu přebrat a až opravdu uhodí krásné dny, budu krásná i já.

Už první pohled do skříně mě ale upřímně vyděsil a je jasné, že přebrat není co. Ať vytáhnete cokoliv, když to na sebe navléknete, vypadá to jak společenský hábit, na postavě Rona, z knihy Harryho Pottera.


Jediné co se, v jedné ze skříní, mělo k světu, byl docela velký pavouk. Zjevně vyrušený ze svého zimního spánku, což nesl velmi nelibě. To že mu budu hrabat, vlastně teď už v jeho věcech, nesl nelibě taky. Asi mám velkou představivost, ale zdálo se mi, že na dvou nohách z mnoha měl zcela nemožné černé lodičky, co byly ještě loni IN, a kolem těla ten šedomodrý top, co vlastně IN nebyl nikdy. Jinak se zjevně si chystal, do těch perfektních hábitů z minulého roku, letos balit chycené mouchy. Reálně, vzhledem k tomu jak mouchy nesnáším, tak to jim fakt přeju.

Řekněte, není krásné být muž? Na nohy natáhnete boty, co jsou super už třetím rokem, trochu vyklepete své zaběhané džíny, a jde se. Svět je krásný a nic mu nechybí. Správný muž má totiž zcela jiné hodnoty.

Krásné pohlaví je naopak úplně v čoudu. Sluníčko vysvitlo a je čas, po dlouhé zimě, kdy jsme mohli ukázat ze své krásy jen málo, ukázat trochu víc. No a k tomu patří i vhodný obal, který ty hezké věci v nás, správně zabalí. No a ve skříni hábity, nemožné boty a rok stará kabelka. Hmm, panika a těžká beznaděj.

Nepanikařím. Jsem optimistka a tak se mi podařilo už včera obrazit šestero krámů s botičkami a čtyři krámy s hadříky. Úplně v klidu a bez kousku hysterie. A výsledek? Hádejte! NIC!!! Na druhou stranu, co byste chtěli za jeden den. Chce to čas a trpělivost.

Sice ještě nevím, co hledám, ale až to uvidím, tak to určitě poznám a koupím. Vyženu pavouka (nakonec už bude jaro, takže možná už nezmrzne) a hábity mu dám sebou na cestu. Ať si do nich balí, co chce, hlavně že v tom nebudu oblečená já. No a dovnitř dám ty nové krásné věci, ve kterých se budu líbit, a budou správným obalem pro správnou holku.

Pevně věřím, že to zase za rok nebudou jen podivné společenské hábity. No, a pokud budou, doufám, že se objeví zase nějaký pavouk, co si je vezme sebou, a nějak je vhodně zužitkuje.
Třeba do nich zabalí některé lidi, co nám minulý rok ztrpčovali život. Proti tomu bych opravdu nic neměla a přidala bych mu na cestu, za odměnu, i kus své oblíbené čokolády.


Jeden den Andreji

20. ledna 2016 v 13:46 | Andrea |  Hezké věci
Tohle jsou verše o tom, jaký je jeden den Andreji, od rána do večera. Verše, které napsala jako kluk, o holce, o Andreji uvnitř sebe, jejích pocitech a jednom obyčejném dni.

A proč je to aktuální? Vrátila jsem se k tomu právě teď, protože to z nějakého důvodu, prostě teď potřebuji, znova a znova číst.

-----------------------------------
------ Jeden den ------------
-----------------------------------


Dokonalost

Tělo z hadích ocásků
dlaň co tě nezebe
z hladkostí dotyku
z vůní jen pro tebe
stvořeno pro lásku
co smysly podvede.


V jemnosti hedvábí stvořeno
z dokonalosti hvězd
a citů až po hříchu
rychle i potichu
tak bylo určeno
mlčky a bez díků.

Když ptát se chceš proč
kde vzal se ten sen
kde ona ho stvořila
z dotyků jen
z polibků motýla
a těžká je noc
když v lásku věřila.

Co smysl ti může dát
v co věřit se dá
co v dokonalosti spí
v čem sní sametová tma
a kdo řekne to jí
jak můžeš ji znát
když ona jen spí.

---------------------------------------------
Svítání

Kam sny a pocity dáš
do baťůžku naložíš
v dokonalosti smíš
a ráno sny rozetne
v očích teď slunce máš
a ona řekne - ne!

Tak oči své protíráš
střípky citů pozbíráš
a neptáš se - smíš
teď už nic neřekne
teď už ji znáš
to co je tvé.

Ač ráno, už neseš ji
když den se rozední
a v srdcích zasnění
tam už není ne
už to vše máš
a je to tvé.

--------------------------------------------
Poledne

Zářící z obdivů smyslných
ve slunci poledním
z lehkostí dotyků
z dokonalostí smyslů svých
na svět se směje
a já s ní.

Kde není nic nemožné
a můžeš mít rád
na slunci bez stínů
není tu žádné ne
jen smyslnost snad
jen po lásce hlad.

Výbuchy citů, vědomí záblesky
z hladkostí oblázků
city co nekončí
ještě se pořád sní
a tělo hřeje
stvořeno pro lásku.

---------------------------------------
Večer

Večerní červánky
oči jí pohladí
na nohou střevíčky
nebo jen na boso
den celý je v ní
celý je skutečnost
a chce a sní.

Krůpěje na těle
dlaň s mýdlem pohladí
na rameni dotkne se
a všude na těle
i voda se pokloní
pro její vznešenost
co má, co ví.

V jemnosti přikrývek
do svých snů odchází
na těle nic
v prachových polštářích
co můžeš chtít víc
všechno a nic
to ona jen ví,
a zítra vše odznova.

Interna

18. ledna 2016 v 21:29 | Andrea |  Aktuálně
V minulých dnech, jsem absolvovala, jedno z nutných vyšetření před HRT. Interna, paní doktorka Findeisová (snad můžu jmenovat adresně; doufám). A protože bylo plné zajímavých pocitů, nakonec jsem se rozhodla, o něm něco napsat. Ani ne o tom, co vám budou dělat a k čemu, ale jaké to bylo v srdci a na duši.

Úvodem bych měla přiznat, že jsem už trochu "zneužila", své "drobné" znalosti v medicíně a tak jsem si něco "naordinovala" už před třemi měsíci (a paní doktorce Fifkové řekla).

(((((Prosím holky, nečtěte to ale špatně. Žádné podloudně získané estrogeny, vyráběné bůh ví kde, bůh ví kým, samo-ordinované bez dohledu (asi když moc chceme, pustíme se do kde čeho, chápu to, ale já to udělat nechci). U mě jednoduše nějaká vlastní kombinace fytoestrogenů, které jsem vyzkoušela. Žádný zázrak, ale na mě docela zabírá. A psát to sem taky nebudu, na každého zabírá něco jiného.)))))

Takže faktem je, že jsem se na vyšetření těšila, ale chybělo to úplné nadšení - "ještě chvíli a bude Estradiol a všechno bude lepší". Už teď je to totiž maličko lepší a některé sny se mi už plní. Byla jsem jen prostě ráda, že HRT se blíží.

Takže co bylo na Interně tak super.

Žižkovská nemocnice. Divný nevzhledný dům, divná vrátnice, divné schody, čekárny. Nějak jsem se v myšlenkách "vlomila" do mého obrazu industriálního Ostravska z dob socializmu. Když jsem tam přicházela, tak jsem si říkala - "Tak tady nás posílají. Bezútěšné místo pro bezútěšný stav. No nic. To přežiju".

Po chvíli čekání vyšla sestra a zeptala se, kdo ještě čeká k nim. Dala jsem jí kartičku pojišťovny a objednávku na vyšetření. Ani se téměř nepodívala a zeptala se - "Byl jste na odběrech?". "Ne.", řekla jsem. "Měl jste přijít v půl osmé!". Jasně, nějak to asi neřekli nebo jsem to přeslechla. Padla na mě trochu deprese. "Tak sem nás posílají, je to jasné. Teď už je mi to jasné." Bída, blbě se narodíte, blbě žijete, blbě to probíhá a bídně skončí!

Deprese. Maličká, optimisté jsou depresivní jen lehce. Svět zhasnul. Setmělo se. Bojím se nemocnic jako každá. Bojím se, co bude dál. Bude to pokaždé horší a horší? Ještě, že mě druhá sestra zavolala na odběr krve. Myšlenky zmizely, protože se začalo, alespoň, něco dít.

Setra se podívala na můj lístek a pak na mě. "Nějak jsem nevěděl, že mám přijít o půl osmé", řekla jsem omluvně. A dodala jsem - "Možná mi to neřekli". Usmála se na mě - "To já jsem, s vámi Andreo, mluvila". Řekla - Andreo!!!! Fakt?! Přečetla si to na tom lístku! Paní doktorka Fifková to tam vždycky napíše totiž správně :) . Nezmohla jsem se na žádný komentář. Komentáře došly.

Usmála se ještě jednou a řekla něco jako - "To nevadí, Andreo, vezmeme krev teď." Vyšlo sluníčko a svět vybuchl ohňostrojem barev. Nemocnice se změnila v "Chicago Hope". Klidně mohli začít čerpat, kolik je potřeba. Litr, dva … Když to chtěli zalepit, po vytažení jehly, odmítla jsem. "To se může roztéct", řekla. "Nevadí", odvětila jsem a smála jsem se. Nikdo mě v nemocnici ještě nikdy neoslovil jménem. Těžko ten pocit popsat. Následné měření EKG jsem trochu euforicky nevnímala. Asi kdyby mě hodily do jámy a začaly zasýpat, smála bych se i tak.

Paní doktorka Findeisová chtěla, abych se svlékla. Jediné co mohlo zůstat, byl spodní díl. Zjistila jsem, že dříve to bylo OK, ale dneska moc ne. My holky se, nahoře bez, necítíme úplně ideálně (zajímavé zjištění, všechno je jednou poprvé). Naprosto s úsměvem pokračovala - "Tady si Andreo lehněte …, nadechněte se …, atd. …" a vyšetření probíhalo. Už jsem byla v klidu a vnímala jsem to hezky a tak nějak patřičně. Mile a hezky.

Poslední bylo ještě dokompletování stavu. Běžné otázky - nějaké léky? Nějaké operace? … Ne, ne, ne a ne. No a pak řekla - "Paní Andreo, jste …" krátká odmlka "… vdaná?", a podívala se na mě. No, zjevně to nějak říct musíte, a otázka - "Paní Andreo, jste ženatá?", by byla fakt úplně pitomá.

Takže ještě jednou - "Paní Andreo, jste …" krátká odmlka "… vdaná?". S očima navrch hlavy jsem vydechla - "Ano!" (ano, vím, že je to významová blbost, ale to je jedno), a svět se obrátil vzhůru nohama. Na zem slétli motýly, louky rozkvetly a vůně prostoupila všechno kolem. A …

… zbytek popisovat nebudu. Není potřeba a není proč.

Pokud to mají dohodnuto s paní doktorkou Fifkovou, jako součást terapie, je to dokonalé. Pokud ne, je to dokonalé taky.

"Chicago Hope" je na Žižkově. A pokud vám chybí sebevědomí a svět je celý černý, zajděte třeba i za paní doktorkou Findeisovou a jejími sestrami. Je jedno co vám je, ale nalije vám plné srdce sluníčka a naděje.

Díky moc.