Interna

18. ledna 2016 v 21:29 | Andrea |  Aktuálně
V minulých dnech, jsem absolvovala, jedno z nutných vyšetření před HRT. Interna, paní doktorka Findeisová (snad můžu jmenovat adresně; doufám). A protože bylo plné zajímavých pocitů, nakonec jsem se rozhodla, o něm něco napsat. Ani ne o tom, co vám budou dělat a k čemu, ale jaké to bylo v srdci a na duši.

Úvodem bych měla přiznat, že jsem už trochu "zneužila", své "drobné" znalosti v medicíně a tak jsem si něco "naordinovala" už před třemi měsíci (a paní doktorce Fifkové řekla).

(((((Prosím holky, nečtěte to ale špatně. Žádné podloudně získané estrogeny, vyráběné bůh ví kde, bůh ví kým, samo-ordinované bez dohledu (asi když moc chceme, pustíme se do kde čeho, chápu to, ale já to udělat nechci). U mě jednoduše nějaká vlastní kombinace fytoestrogenů, které jsem vyzkoušela. Žádný zázrak, ale na mě docela zabírá. A psát to sem taky nebudu, na každého zabírá něco jiného.)))))

Takže faktem je, že jsem se na vyšetření těšila, ale chybělo to úplné nadšení - "ještě chvíli a bude Estradiol a všechno bude lepší". Už teď je to totiž maličko lepší a některé sny se mi už plní. Byla jsem jen prostě ráda, že HRT se blíží.

Takže co bylo na Interně tak super.

Žižkovská nemocnice. Divný nevzhledný dům, divná vrátnice, divné schody, čekárny. Nějak jsem se v myšlenkách "vlomila" do mého obrazu industriálního Ostravska z dob socializmu. Když jsem tam přicházela, tak jsem si říkala - "Tak tady nás posílají. Bezútěšné místo pro bezútěšný stav. No nic. To přežiju".

Po chvíli čekání vyšla sestra a zeptala se, kdo ještě čeká k nim. Dala jsem jí kartičku pojišťovny a objednávku na vyšetření. Ani se téměř nepodívala a zeptala se - "Byl jste na odběrech?". "Ne.", řekla jsem. "Měl jste přijít v půl osmé!". Jasně, nějak to asi neřekli nebo jsem to přeslechla. Padla na mě trochu deprese. "Tak sem nás posílají, je to jasné. Teď už je mi to jasné." Bída, blbě se narodíte, blbě žijete, blbě to probíhá a bídně skončí!

Deprese. Maličká, optimisté jsou depresivní jen lehce. Svět zhasnul. Setmělo se. Bojím se nemocnic jako každá. Bojím se, co bude dál. Bude to pokaždé horší a horší? Ještě, že mě druhá sestra zavolala na odběr krve. Myšlenky zmizely, protože se začalo, alespoň, něco dít.

Setra se podívala na můj lístek a pak na mě. "Nějak jsem nevěděl, že mám přijít o půl osmé", řekla jsem omluvně. A dodala jsem - "Možná mi to neřekli". Usmála se na mě - "To já jsem, s vámi Andreo, mluvila". Řekla - Andreo!!!! Fakt?! Přečetla si to na tom lístku! Paní doktorka Fifková to tam vždycky napíše totiž správně :) . Nezmohla jsem se na žádný komentář. Komentáře došly.

Usmála se ještě jednou a řekla něco jako - "To nevadí, Andreo, vezmeme krev teď." Vyšlo sluníčko a svět vybuchl ohňostrojem barev. Nemocnice se změnila v "Chicago Hope". Klidně mohli začít čerpat, kolik je potřeba. Litr, dva … Když to chtěli zalepit, po vytažení jehly, odmítla jsem. "To se může roztéct", řekla. "Nevadí", odvětila jsem a smála jsem se. Nikdo mě v nemocnici ještě nikdy neoslovil jménem. Těžko ten pocit popsat. Následné měření EKG jsem trochu euforicky nevnímala. Asi kdyby mě hodily do jámy a začaly zasýpat, smála bych se i tak.

Paní doktorka Findeisová chtěla, abych se svlékla. Jediné co mohlo zůstat, byl spodní díl. Zjistila jsem, že dříve to bylo OK, ale dneska moc ne. My holky se, nahoře bez, necítíme úplně ideálně (zajímavé zjištění, všechno je jednou poprvé). Naprosto s úsměvem pokračovala - "Tady si Andreo lehněte …, nadechněte se …, atd. …" a vyšetření probíhalo. Už jsem byla v klidu a vnímala jsem to hezky a tak nějak patřičně. Mile a hezky.

Poslední bylo ještě dokompletování stavu. Běžné otázky - nějaké léky? Nějaké operace? … Ne, ne, ne a ne. No a pak řekla - "Paní Andreo, jste …" krátká odmlka "… vdaná?", a podívala se na mě. No, zjevně to nějak říct musíte, a otázka - "Paní Andreo, jste ženatá?", by byla fakt úplně pitomá.

Takže ještě jednou - "Paní Andreo, jste …" krátká odmlka "… vdaná?". S očima navrch hlavy jsem vydechla - "Ano!" (ano, vím, že je to významová blbost, ale to je jedno), a svět se obrátil vzhůru nohama. Na zem slétli motýly, louky rozkvetly a vůně prostoupila všechno kolem. A …

… zbytek popisovat nebudu. Není potřeba a není proč.

Pokud to mají dohodnuto s paní doktorkou Fifkovou, jako součást terapie, je to dokonalé. Pokud ne, je to dokonalé taky.

"Chicago Hope" je na Žižkově. A pokud vám chybí sebevědomí a svět je celý černý, zajděte třeba i za paní doktorkou Findeisovou a jejími sestrami. Je jedno co vám je, ale nalije vám plné srdce sluníčka a naděje.

Díky moc.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nikita Nikita | E-mail | Web | 19. ledna 2016 v 9:10

Čáukí, super napsáno. Zažila jsem to úplně stejně. Paní doktorka i sestry jsou na Žižkově Báječné. Teď jen krůček, schůzka u Hanky. Jé. Já jsem ráda za tebe.
Pá pá

2 Andrea Andrea | 19. ledna 2016 v 11:11

[1]: Díky moc za podporu i hezký komentář. I když jsem po čtení diskuse na Terezčině blogu myslela, že na nic ani reagovat nebudu a psát taky ne, vyspala jsem se z toho. Díky

3 Nikita Nikita | 19. ledna 2016 v 12:04

[2]: Andrejko, spíše pokecáme v Kopytu, pokud budeś nyní na sezení u Hanky.

4 Andrea Andrea | 19. ledna 2016 v 12:23

[3]: Já nevím, musím říct, z odstupem, že jsem o sobě prozradila najednou (v záchvatu diskuse) hodně věcí - co dělám a tak. Asi nejsem nadšená, aby mě ostatní viděli. Prostě to na lidi spíše působí negativně. Tady jsem byla chvilku anonymní a možná chci zůstat. Ještě nevím. Četla jsem ale tvůj blog a zaujal mě, i ty jako člověk. Prostě ještě nevím. Ale dík. Můžeme si ale napsat po mailu, ráda.

5 Lucka Lucka | 19. ledna 2016 v 20:58

[2]: Ahojík Andrejko.
Bohužel jsi byla trošku zneužita jako zbran. Nic si z toho nedělej a vůbec se tím netrap.
Jen piš hezky dál.
Anonymita. Je každé volba zda se chce zviditelnit, nebo chce jen žít ten svůj život.
Někdy vážně stačí a může být i lepší, zůstat jen v pozadí, chceme přece zapadnout a být ta jedna z mnoha / i když né zase tak doslova/.
Držím ti palečky. páá

6 Andrea Andrea | 20. ledna 2016 v 11:16

Je mi jasné, že v tom jsem asi dost nevinně. Nicméně, tohle, tyhle diskuse, byly vlastně mým prvním kontaktem s ostatními. Nějak to moje uvažování a psaní určitě ovlivní.

7 Lucka Lucka | 20. ledna 2016 v 17:01

[6]: Určitě. já měla naivní představu že TS drží při sobě jako rodina. Probudila jsem se z toho.
Ale neboj, ono to přichází až v závěru přeměny, potom většinou nastane doba, že ti závidí i kuří oko.
Nebo je další možnost, moc se neradovat,  přeměna se ti nebude dařit a potom budeš mít klid.
Ale to já radši tu první variantu. Žijeme život, né virtualitu.

8 Andrea Andrea | 20. ledna 2016 v 19:06

[7]:Máš lucko ještě vůbec nějaký blog nebo něco podobného? Nechci kvůli nějakým sporům o chybám. Spíše by mě zajímalo si něco přečíst. Něco, co jsi o sobě napsala sama.
Nebo to možná neřeš, já se ti do života "šťourat" nechci.
Díky že jsi napsala, jsem ráda.

9 Andrea Andrea | E-mail | 20. ledna 2016 v 19:11

Nebo mi napiš třeba na mail, když budeš chtít a budeš mít náladu.
Pa

10 Erin Erin | E-mail | Web | 21. ledna 2016 v 12:58

Ahoj Andrejka
Pises peknym vlastnym stylom a paci sa mi ako opisujes situacie ktore som zazivala podobne pred casom.
Tesim sa ze si kazdym krokom dalej :)
Pis dalej a drzim Tin palce nech je vsetko OK.

Pokial budes mat chut navstiv aj moj moj blog a pokojne napis koment ci email :)

Pa

Erin

11 Andrea Andrea | 21. ledna 2016 v 14:57

[10]: Jj, už jsem ho začala číst, tak před 5 minutami. Určitě napíšu.
Pa

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama