Březen 2016

Moje cesta, můj osud

28. března 2016 v 0:59 | Andrea |  Aktuálně
Tento článek píšu vlastně proto, abych pořád nemusela vysvětlovat proč a kdy a proč až teď a mnoho jiných věcí. Hezké počtení.

:Prolog:

Tma. Tma, jen tu a tam načervenalá světýlka, která nevěstí nic dobrého ani hezkého, v krajině bez slunce a života. Postavy beztvarých příšer jdoucích krajinou, s mumláním a divným přízvukem. A když přijdou blíž uvidíte, že jedna z nich má u pasu lehounký řetízek, možná metr či dva dlouhý a na jeho konci je něco připoutáno. Něco co je zjevně lehounké, protože je snadno vlečeno za příšerou v prachu a kamení bezútěšné krajiny.
Ještě připomíná člověka, člověka jako by stočeného v klubíčku, z tělem plným jizev, které už ani nekrvácí, se zavřenýma očima, které už ani nemohou plakat. Jen malinký plamínek uvnitř zůstává, plamínek maličké naděje, která neumírá nikdy. Malé klubíčko již téměř bez života, vlečené bez námahy příšerou, pro její zvrácenou radost. Malé klubíčko člověka, který už nemá vůbec nic. Ještě to nechce vzdát, ale už se není schopen bránit.
Jen trpět.

:Několik desítek let předtím:

Na počátku bylo světlo. Světlo, kdy se člověk narodí a procitne a poprvé zakřičí. Poklad vlastní mámy, která vás přitiskne, umyje a pohladí, bezpečí domova a bezstarostných her. Nádherné období dětského věku, kdy člověk roste a na nic se neptá. Období, kdy je důležité jen to, že jíte a spíte a jezdíte na tříkolce. Období, kdy dostanete svoje první pero do první třídy a svoji opravdovou školní tašku.

Léta přibývala a člověk postupně vyrůstal. V nádherném prostředí velkého světlého domu, uprostřed zahrad plných ovoce, jabloní, třešní, uprostřed lánů jahod, uprostřed luk plných květin a na podzim vonících senem. V malé vesnici, kde končila cesta a dál už byly jen hory a bůh. Bůh, který tvořil neopominutelnou součást této vesnice a jejích obyvatel.

Krása a idyla nikdy ale netrvá dlouho a ve čtvrté třídě se zhroutil svět i našemu člověku. Rodiče se rozhodli rozejít a nejen to - on se ráno vzbudil, a zeptal se sám sebe kdo je. Odpověděl si - "Jsem normální holčička." Jenže nebyl. Byl kluk.

Rodiče si vyřizovali účty, a vůbec se s tím nemazali. Nebylo koho se zeptat, nebylo s kým mluvit. Navíc, víra to možná i zakazovala. Možná. Nevěděl to a bál se. Bál se moc. Jednoho dne dokonce uviděl, někde u silnice nápis - "Opravna duší". Neuvědomil si hned, že jde o duše automobilů. Naopak. Strašně se vylekal, a moc se bál, že jeho duše bude tady "opravena", protože nekoná správně, protože je kluk a myslí, že je holka. Příšerný zážitek.

Rodiče se nakonec rozvedli a on se stal malým tátou. Jestli je holka nebo kluk nedokázal řešit dál. Nemohl. Staral se o malého bratra, musel pomáhat mámě a život neměli lehký. Byla období, kdy neměli kde bydlet, kdy nebylo kam jít, kam se schovat. Boj o trochu důstojné přežití překrýval všechno, i otázku a kdo je, a silnou potřebu to řešit. Den za dnem, dokud náš člověk nenastoupil na střední školu.

Střední škola byla vysvobození. Náš člověk se ale nevrhl do ženského světa a vykřikování - "jsem holka". Neudělal to proto, že mezi tím bohužel předčasně dospěl. Neudělal to proto, že věděl že se může cítit být holka a může jí být, ale zažil, že když člověk nemá co jíst a střechu nad hlavou, jsou všechny otázky a jiné potřeby zbytečné.

A tak "zatnul zuby" a zkusil se, místo okamžité snahy to vyřešit, zeptat. Zeptat - "Jak můžu vypadat jako kluk, když určitě vím, že jsem holka? Jak můžu mít tělo kluka, když jsem se ve skutečnosti jako holka narodila?". Náš člověk byl trpělivý ačkoliv stav dost bolel. Našel ale dost literatury a začal studovat. Psychologii, sexuologii ... . Všechno co dávalo odpovědi. Jediné co se rozhodl bylo - neptat normálních lidí, nebo sobě podobných.

Ptal se a diskutoval jen s lidmi, který těmto oborům rozuměli. Studoval ale i jiné obory a všechno mu šlo snadno. Asi to bylo proto, že jeho mozek byl nejen komplikovaný ale taky nějak docela inteligentní. Na to přišel později, až na vysoké škole, kdy se na to přišlo při testech. A taky postupně přišel na to, že i odborníci se mohou mýlit, nebo být zaslepení.

Jeho důvod nevěřit lidem byl velmi prostý. Při rozvodu svých rodičů, který se nakonec táhl mnoho let, pochopil, že lidé jsou velmi subjektivní bytosti. Co tvrdila rodina táty, bylo nepravda pro rodinu mámy a naopak, a všichni proto měli na první pohled neprůstřelné argumenty. Co soused to názor, často se vzájemně vylučující a protichůdný. Náš člověk na tom pochopil, že my lidé jsme velmi subjektivní bytosti, které dělají úsudky přes své subjektivní zkušenosti, bolesti, prožitky a přání, a málo kdy jsme schopni nadhledu a generalizace. Proto četl, ptal se a diskutoval jen s lidmi, který těmto oborům rozuměli. S ostatními diskutoval jen zřídka a většinou z toho pak nedělal závěry.

Střední školu strávil tedy tím, aby nakonec pochopil, že být holka se stává, má to své skutečné důvody a není to něco, za co by mohl být souzen. To, jestli ho nebude soudit bůh, s tím se ještě vyrovnat nedokázal. Ve třetím ročníku nakonec našel i holku co mu byla blízká. Takovou, která se k němu ihned začala chovat jako k holce a do určité míry ho tak brala. Ne, nemohl se jako holka ukazovat ostatním, nebo se jako holka moc oblékat, ale mohl být holkou chováním a postojem a v duši a vším ostatním. Někdy si chtěl ke své duši a srdci i obléct šaty, zkompletovat svoje já, a říct ostatním - "Tak to jsem já", ale tak daleko mu zajít nedovolila. Zbytek ale respektovala.

Na konci střední školy se neměl kam vrátit. Domů z mnoha důvodů nemohl a hlavně nechtěl. A taky chtěl studovat a rozvíjet sám sebe a být nezávislý. Našel si obor (v podstatě aplikovaná fyzika), kterému rozuměl a k jeho obrovskému štěstí (i neštěstí) se studoval u armády. Udělal vše proto, aby se tam dostal. Rozumějte - armáda tehdy brala každého, jenže na tenhle obor prostě ne. Tady brala pár lidí ročně a ty si pečlivě vybírala. On se tam ale dostal, dostal plat a bydlení v kasárnách a stal se nezávislý. A své holce za střední nabídl manželství. Souhlasila.

Armáda překryla všechno. Všechnu touhu překryl výcvik, těžká škola a taky těžké problémy v manželství. Když se v prváku vzali, vystěhovali jeho holku z podnájmu a ona skončila na ulici. Nakonec ale jeho velitel "ukecal" velitele školy, váženého pana generála, a on dostal jednu místnost na svobodárně. Prázdnou, kde nebylo nic. První měsíc neměli ani peníze. Měsíc chleba s hořčicí, měsíc s jedním ešusem a dvěma lžičkami a ponorným vařičem na který se lepila polévka s pytlíku, když si ji vařili. Bylo jedno co člověk je, bylo jedno po čem touží, bylo jedno jak se cítí. Život se zadrhl v kolečku - výcvik, zkoušky, zabezpečit ženu, jídlo, bydlení. Nic víc.

Alespoň pokračoval ve studiu psycho oborů a ve studiu víry. Postupně nahlédl do několika dalších duchovních směrů a nakonec po mnoha letech, od dětství, od víry odešel. Nedokázal pochopit, proč věřit dál. Vrátil se k ní až mnohem později kdy pochopil, že bůh, víra a církev můžou být někdy tři nesouvislé věci.

Armáda dala člověku i jiné věci. Výcvik a všechno ostatní bylo někdy "na hraně". Někdy jste byli na pokraji sil, někdy na pokraji psychiky. Viděl a zažil různé věci. Kamaráda který přišel o nohu. Předtím jiného který přišel o prsty a oko od výbuchu ... a mnoho jiných věcí. Situace kdy jste hodiny bez jídla na dešti a plníte úkoly, nebo jen stojíte a hlídáte stanoviště. Mnoho věcí, které vojáci prožívají.

Uklidnil se. Naučil se, že žádná bolest nemusí být nekonečná, že dokážeme překonat hodně věcí. Sám si najednou začal připadat, že kdyby začal znovu všem vyprávět - "Jsem holka a bolí mě že jsem v těle kluka", jen by předváděl svoji slabost uprostřed závažnějších věcí. Slabost třeba před tím vojákem vedle, kterému by bylo možná jedno kdo je, jen kdyby zase měl svoje nohy.

A tak byl holka jen doma a tak i dostudoval. Na konci vysoké školy si pořídili s ženou i dítě a náš člověk byl pyšný táta. A celý koloběh začal na novo - sehnat bydlení, zabezpečit rodinu. Ještě že nemusel řešit práci. Armáda se o práci postarala.

To co nevěděl, to co přehlížel, byly šrámy a jizvy, které si skrýváním svého já před ostatními, neustále vyráběl. Zpočátku jen bolely a po čase jich bylo hodně a byly hodně hluboké. On byl ale velitel a úspěšný voják. Nebál se ničeho a měl výsledky. To jestli v noci, v noci kdy se velitel změnil na obyčejnou Andreu, plakal a třásl se, se nikdo neptal. Ani jeho žena. A Andrea být nemohl, ani prostým oblečením. V té době voják nosil prostě vždy a všude uniformu a v poli maskovací oděv. Tím to bylo vyřešeno.

Výsledky a inteligence byly, na druhou stranu, kus prokletí. Po pár letech už učil na vysoké škole nové vojáky, studoval doktorát, studoval postgraduál z psychologie a než uběhlo od konce školy pět let, pracoval už ve výzkumném ústavu, který pro něj dokonce zřídil nové, samostatné oddělení, jehož se stal vedoucím. No a teď jim řekněte - "Já jsem ale kruci obyčejná holka, jmenuji se Andrea, chci vařit a mít děti !!!".
Nadřízeným by to možná říct ještě šlo. Řekněte to ale lidem svého oddělení, kteří na vás každý den spoléhají. Lidé kteří z většiny nastoupili kvůli vám a pro které jste příklad. A tak přibývá a přibývá jizev, a některé se už ani nehojí a některé už ani nekrvácí. A po sedmi letech práce byl náš člověk jmenován ředitelem ústavu a taky zástupcem v NATO. Bylo jedno čím byl, je, že je žena. Nikdo se ho neptal. A on svým lidem nedokázal říct nic. A jeho psychika se postupně hroutila jak domeček z karet. Až se zhroutila úplně.

Rozvedl se a z práce utekl, z armády odešel. Všichni se ptali proč??? Proč proboha?! Jezdíš po světě, všude tě vozí, plat máš jako nikdo, dají ti na co si ukážeš, nikdo nemá odvahu ti odborně oponovat ...! Jsi blázen!!!

Utekl. Odmítl všechny nabídky, všechny firmy a jejich majitele. Udělal si rok dovolenou a po ní chvíli pracoval v soukromých společnostech. Znovu se oženil a pořídil si další čtyři děti. A své ženě řekl rovnou - "jsem Andrea, ale neboj, moc toho nechci, jen to zkus chápat a někdy mě nech být sama sebou". A zkusil se s tím vyrovnat. A dokončit oficiální studium psychoanalýzy.

Nepovedlo se. Čím více takto žil, tím více chtěl být už jen Andrea a měl čím dál méně sil to překonat. Chtěl být doma, chtěl být máma pro své děti a mnoho jiných obyčejných věcí, které jako žena vždy cítil a toužil žít. Až nakonec, jednoho dne, se jeho já sesypalo definitivně. Všechny znalosti psychologie, všechna odolnost z armádního výcviku, všechno vnitřní porozumění tomu, že lidé mají horší věci a jsou bez nohou, očí a nebo jen z pár měsíci života před sebou a pomalu umírají, nepomohli. Svět se zhroutil.

:Bezútěšná krajina:

Toho dne vnitřně zemřel. On. Andrea přežila a propadla se do úplného pekla.

Starala se o ostatní. Aby měli práci, aby měli nějaký život. Bojovala za ně a postupně si vybudovala pocit, že je tu alespoň pro jiné. Že její problémy jsou malicherné. Že nemá právo říct kdo je a nemá právo tím ostatní zatížit. Svět šednul a z koutů vylézali příšery. Bojovala, zbylo jí ještě dost sil. Každý další den.
Jídlo se změnilo v nutnost a dostalo chuť popela. Ran na těle přibývalo a už se přestaly hojit. Nezáleželo jí na tom. Přestalo jí na sobě záležet. Jednoho dne i tělu došli síly. Už se jen stočila do klubíčka plného nehojících se ran. Už nemohla plakat, slzy došly. A organismus se zhroutil definitivně. Věděla že ještě pár měsíců, možná rok či dva a přijde konec. Nebála se. Nic nemůže už bolet víc. Z velkého chlapa zbylo nic nevážící klubíčko bolesti. Smířila se s tím. Věděla že zemře. Přestala se bránit a příšery si ji uvázaly na řetízek a vláčely si ji za sebou pro radost. Den za dnem.

:Hvězdné nebe:

Jednoho dne se stal zázrak. Uprostřed pustiny se objevily i jiné bytosti. Takové, které se příšer nebály a někdy se Andreji jen zlehka dotkli. Pohladili něco co bolelo moc a běsům se smály. Nevěřila tomu, odnaučila se věřit. Jenže každým dalším pohlazením tělo sílilo a mysl byla jasnější. Tělo začalo nabírat na váze, až nakonec se řetízek příšeře přetrhl. Andrea sebrala síly a všechno co měla, vrhla proti příšeře a zahnala ji. Pak jen sedla do prachu cesty a plakala. Po dlouhých letech dokázala plakat a oči zalily slzy, které už mnoho let neznala. Plakala a sbírala síly. Plakala a nechala se léčit. Jen občas se podívala a řekla - "Víš, že jsem Andrea? Stojí ti to za to?"

Nebeská klenba postupně nabírala barvy duhy a prohýbala se pod napětím až nakonec praskla a roztříštila se na myriády střípků, které se snášely do vlasů a postupně obalovaly tělo. A nad hlavou se rozzářilo hvězdné nebe. Příšery utekly a nic po nich nezbylo. Pod nebem stála už jen Andrea, jizvy zmizeli a hvězdy zahalily její nahé tělo. A ona pochopila, že jí záleží i na ní samotné. A moc, moc začala chtít žít dál.

:Bláznivý Sokrates, epilog:

Za pár měsíců seděla Andrea zase ze svým Sokratem pod hvězdami, jako často v minulosti. Tentokrát nebyl vážný, nepoučoval, neučil jí nové věci, jen se smál. A ona konečně, poprvé v životě, pochopila větu, kterou jí v minulosti často opakoval:

"Není důležité že lidé zemřou, není to ani smutné. Mnohem důležitější a smutnější je to, že většina lidí nikdy ve skutečnosti nežila".

V té chvíli konečně přišlo pochopení, a já Andrea, jsem se konečně rozhodla nadechnout a poprvé od narození začít žít. Není důležité na jak dlouho to bude, ale každý den, každou hodinu budu konečně žít a budu sama sebou.

Bože, jak já mohla být tak slepá a nechápat to - "Není důležité ani smutné že jednoho dne zemřeme, je ale strašné, pokud jsme vlastně nikdy nežili"

Vaše Andrea.


Když bojujete tam, kde není vítězství ani prohra

23. března 2016 v 0:46 | Andrea |  Aktuálně
Tak uběhly pěkné dva týdny od mého posledního článku. Těžké dva týdny, pro které jsem se rozhodovala moc dlouho a dlouho. Proč a co na nich bylo tak zvláštního?

Prostě přestože o tom, že jsem Andrea vědělo dost lidí a nikdy jsem to nijak striktně netajila, nevyprávěla jsem to každému, kdo mě potkal. Prostě si chráním svoje soukromí a chráním ho i teď. Ne proto, jestli bych prošla jako holka, ne protože se bojím reakcí, ne protože se stydím, ale prostě proto, že je to moje soukromí. Co je vlastně koho potom jestli jsem holka nebo kluk. To je moje věc. Na cenu chleba to vliv nemá a na mé výkony v práci taky ne. Tak co.

Stejně tak dodnes nevím, proč bych pořád měla řešit zda "procházím" u okolí, nebo ne. Chápu, že mnoho holek má tu potřebu, jenže já ji mám spíše okrajovou. Někdy se sama sebe ptám - proč? A moje vnitřní odpověď je pořád stejná - prostě holka jsem a je to už dlouho můj setrvalý stav.
Už vidím, jak na tohle někdo napíše něco jako - "a na to jsi musela dojít ... já jsem byla vždy ... nikdy to nebylo jinak ... nejsi nic než zmagořené TV ..." ... . Každý, i já, na to přišel už maličký a věděl to odjakživa, ale každý to pak začal řešit jindy a v jiném věku.
Nemám na tyhle diskuse co říct, snad jen to, že někdy to snad píší lidi, co snad jiné TS v dostatečném počtu a vzorku možná neviděli, a ze svých tří případů káží jedinou pravdu. Ať už tím, že píšeme jak je všechno špatně, nebo tím, co má holka mít nebo nemá a kdy holka je nebo není.

Třeba jim ale křivdím. Trochu mi ale připadá, že je to tím, že nikdy neprodělali comming-out. Nemyslím tím ten malý v rodině, nebo ten velký mezi lidmi. Myslím tím ten třetí, o kterém nikdo radši nepíše, jako by nebyl a přitom je důležitější než ty dva jiné. Comming-out ve své vlastní hlavě.

Comming-out ve své vlastní hlavě je totiž specifický a vlastně nejtěžší a taky nejdůležitější. Když nebyl, nestal se, máme pak sklony psát, hodnotit a vyjadřovat se k mnoha věcem zvláštním způsobem: "Chci jen abych procházela u jiných. Chci aby mě oni vnímali jako normální. Nesnáším chlapy v ženském oblečení. Většina lidí věří že je TS kvůli nějaké knížce. Paní doktorka tomu nerozumí. Chirurgové se spikli. Hormonů je málo. Špatné TS nám dělají špatné jméno a to dopadá i na mě. Bojím se kdo to na mě pozná. " ... desítky dalších a dalších vět, ve kterých něco ale kriticky chybí. Oni sami - je tam jen okolí a celý svět, ale ten kdo to píše je mimo a o sobě ani píp. Takže jsou to věty - kdyby všichni byli lepší, já bych byla dobrá a spokojená holka.
Nepopírám, že pro své já potřebujeme, aby nás okolí jako ženu vnímalo, to je nutná část identity a ví to každý, jen popírám, že je to jediná věc, na které mé štěstí a ženství stojí.

Na druhou stranu chápu lidi, kteří mohou být po léčbě ublížení, protože nevedla k výsledkům obvyklým a nebo takovým, které oni očekávali, nebo se dokonce něco "pokazilo" a nesou si trvalé následky. To není nic hezkého ani správného a bude to každého soudného člověka mrzet a bolet.
Jen je třeba si zároveň uvědomit, že tohle se stává u každé léčby. Prostě stačí nahlédnout na jiné WWW nebo diskuse a číst o špatně odoperovaných kloubech, nepovedeném léčení štítné žlázy, špatné operaci žaludku, následcích po braní antibiotik u některých jedinců, reakcí na vakcíny ... prostě spoustu případů, podobného ražení, kdy se něco nepovedlo.
Lékařská věda není tak všemocná a 100%, jak by jsme rádi. No a pak najdete někoho, kdo vám prostě rád sdělí celou historku o špatné chemoterapii ... Takže nakonec přijdete na to, že v reálu jsme na tom dost podobně a stejně jako většina populace s jinými problémy, a často popíráme a nechceme slyšet, že je ve skutečnosti mnoho jiných lidí u kterých se léčba, něčeho, naopak povedla, a ti prostě na blogy nepíší. Nemají prostě proč.

Vím, že mi na tohle kde kdo napíše - nemusím nic řešit, nic si dokazovat, vím že jsem holka, vždycky jsem byla, nikdy nebylo jinak ... ale já jsem chtěla sebe pochopit víc, než tohle a takhle. Navíc, je můj vzhled, letos, už dost jasný, ale zjistila jsem že je to přičítáno něčemu jinému (u těch co to neví). A tak já jsem se rozhodla prostě postoupit ve svém chápání dál, alespoň kousíček dál, a naplánovala hezkou "sebevraždu". Není třeba se hned lekat, byla to taková ta duševní. A jak jsem to tedy provedla? Snadno.

Takový ten malý comming-out v rodině jsem prožila už dávno. Takový ten velký v okolí v podstatě před lety - doba, kdy se to dozví pár vašich kolegů, někdo v práci nebo soused. I když jsem na HRT jen asi měsíc, mluvila jsem o svém stavu a vnímání sebe už i v dávných dobách, kdy takovou věc jako TS, by na mě nikdo nehledal ani nepoznal, a bylo to tedy pro lidi vždy hodně velké překvapení - "Ty? Vždyť jsi normální muž!!!!!" - říkali.

No a prostě nastal čas jít dál a já mohla. Mám totiž malou výhodu, že kromě jiných prací, mám takový "koníček" - prostě učím. Mám to ráda a dělá mi to moc radost. A plán byl takový - stoupnout si na začátku každé hodiny před novou a novou skupinu studentů a říct - vím, že mě respektujete a vážíte si mých úspěchů jako muže, ale já jsem holka. Vím že často obdivujete moji práci a znalosti a úspěchy v managementu a v armádě a moje další a další schopnosti, ale já jsem holka, ráda se starám o děti a vařím a ráda si lakuju nehty a mám ráda i jasmín a kytku na narozeniny, prostě teď už jsem jen holka i pro vás. I když jsem bojovala s různou identitou, což se stává, nic jiného nejsem. No a tohle jsem dělala prostě celý týden, dokud jsem nedoučila i tu poslední skupinu. Jak říkám, plánovaná sebevražda s délkou trvání pěti dní.

Nebylo to milé ani hezké. Ne tím, že to uděláte, ne tím, že něco říkáte. Bylo to těžké něčím úplně jiným. Tím, že hodinu za hodinou čelíte dotazům mnoha lidí, před všemi "nahá" a sama, před lidmi kteří vás někdy chápou, někdy spojí síly proti vám a vy máte jen sama sebe. Odpovídáte, vysvětlujete, přemýšlíte ... dokola, dál a dál. A ... no prostě velké A. A znovu si ujasňujete, pilujete své vnímání sama sebe. Pochopení důvodů, pochopení sebe a hlubšího přijetí jako ženy. Před lidmi kteří vám drží palce, před lidmi, kterým je to jedno, před lidmi, kterým jejich přesvědčení nebo víra velí vidět věci zcela jinak. V situaci, kdy toho moc neokecáte. V situaci, kdy nejde o passing u prodavačky kterou už zítra možná neuvidíte, nebo muže na ulici. V situaci, kdy když začnete používat polopravdy, lži nebo účelová vyjádření vás zítra rozkoušou na malé kousíčky. Z očí do očí, před tak velkou skupinou lidí, se "bla, bla ..." dělat nedá.

Nebylo to žádné hrdinství, jak by někteří rádi viděli, ani nic jiného. Byla to cenná zkušenost a nejvíce přinesla mě samotné. Přinesla mi větší chápání, jak se může na stav žena/muž dívat dalších 300 lidí. Přímou zkušenost, ne tu v diskusi na blogu, nebo načtenou s učebnice, nebo sdílenou v "komnatě ozvěny" na internetu. Zkušenost reálnou s velkým počtem lidí.

Moc my všichni pomohli jednou důležitou věcí - mohla jsem dokončit další část mého vnitřního pochopení sebe i TS problematiky. Ne všichni mě budou v budoucnu mít dál rádi, ale mě pomohli moc a moc. A já jsem je nakonec alespoň skromně poprosila, aby mi drželi palce, a když nebude všechno vycházet ideálně, aby se nezlobili a moc se mi nesmáli, protože jsem jen obyčejná ženská, jako každá jiná.

No a moc jim za všechen čas, tohoto týdne, děkuju.

Lidé, neomylnost a vira

16. března 2016 v 19:26 | Andrea |  Aktuálně
I když jsem právě dnes napsala, že nemám čas psát, tohle mi nedalo.
Psát nebudu, ale chci sem dát jeden odkaz, který se mě moc líbil. Je to úvaha o tom co je vlastně správné. A napsaná člověkem, který nás vnímá z pohledu ostatních lidí.

http://hcooh-prvniblogopokus.blogspot.cz/2016/03/takze-kdo-z-vas-dvou-je-vidlicka.html

Moc zajímavé

Proč je můj blog teď prázdný

16. března 2016 v 15:27 | Andrea |  Aktuálně
Už pár dnů přemýšlím, zda mám tohle, na svůj blog, napsat nebo ne. Na jednu stranu mám pocit, že se mě nechce, protože je to moje věc a na druhou stranu vnímám, že přece jen, můj blog, pár lidí čte a už dva týdny na něm nic není.
Takže proč?

Prostě proto, že jsem se rozhodla sdělit zbytku blízkého světa, že jsem žena, ať už mě v minulosti jakkoliv vnímali. Že po všech těch změnách v životě, po vnímání sama sebe v různých rolích, v různých podobách muže a ženy, a jejich smíchané identity, je můj stav jednoznačný a prostě bych si přála, aby to věděli a vnímali úplně obyčejně, bez složitostí a postranních úvah a spekulací.

Jenže můj svět je velmi rozsáhlý a složitý a denně se potkávám s mnoha desítkami lidí, kteří jsou mi blízcí a tvoří do určité míry moji součást. No a tak trávím už dva týdny denní prací s lidmi a výkladem toho, co je to transsexualita, identita, HRT, … povídáním o tom jak lidé vyrůstají, jak se cítí, co nás v duši a srdci tvoří, o tom jak se někdy rodíme v nesouladu a co s tím můžeme dělat.

Někdy chodím domů strašně unavená, někdy zklamaná, někdy potěšená … ale nikdy nemám sil pokračovat v psaní. Těším se, až tohle období přejde a budu moc sednout, třídit si myšlenky a psát tenhle blog.

Až se to stane, budu mít za sebou dvě jednoduché věci. Jednu pro sebe - nebudu muset řešit svoji identitu před nikým, koho denně potkávám. Někdo bude normální, někdo bude odmítavý, ale všichni budou vědět, koho před sebou vidí.

Druhou spíše pro ty holky budoucí - poměrně velkou skupinu, několika set lidí, přímo konfrontuji se skutečností, že TS lidé jsou úplně normální lidé s normálníma starostmi, kteří chtějí jen normálně žít, tak jak se cítí. A taky dostanou základní představu, co taková přeměna vlastně může obnášet a proč.

Tak mi držte palce a zkuste si můj blog přečíst tak na konci měsíce, kdy tento proces asi dojde svého konce a já budu mít zase čas a sílu.

Díky

Kde mám příručku pro ženy?

3. března 2016 v 20:31 | Andrea |  Aktuálně
Je zajímavé, jak je někdy všechno jinak, než jsme se naučili. K napsání tohoto článku mne dovedla docela normální, maličká deprese. Takový ten stav, který zažívají muži i ženy a navíc, na rozdíl od minulosti kdy se tradovalo, že ženy jsou v tom více, se zdá, že dnes muži i ženy stejně.

Prostě jednoho dne, přesněji v pondělí, začala docela slušná deprese. Je vlastně jedno, kde se vzala a proč, ale byla tady. V minulosti, kdy jsem byla ještě zakletá princezna, v docela obyčejného kluka, jsem už nějaké zažila, takže nastartovaly naučené stereotypy.

a) nejdříve koukání "do blba"
b) následně bezcílné potulování se
c) pokračování - sehnat kamaráda do hospody
d) následně hospoda a nadávání na celý svět
e) konečná - dostatek piva v krvi a spánek
f) finále - nový krásný den a deprese je v čoudu

Ve skutečnosti to ale takhle hladce neproběhlo. Vyšly body A a B, bod C a D byl nahrazen lehkým domácím "alkoholismem" a podivnými úvahami, protože nadávat nebylo s kým. Nějak to celé nezabíralo a pak mě najednou napadlo proč.

Prostě proto, že princezna už není zakletá. Hm. Rychle jsem vystřízlivěla a otevřela internet a vyhledala heslo - "Ona a deprese". Po krátkém hledání jsem nalezla návod a … světe div se.

a) koupel ve vonné soli
b) následně namasírovat tělovým mlékem
c) nechat vsáknout a zalézt do postele
d) vzít si sebou vaničku zmrzliny
e) nenadávat ale smutnit a politovat se a sníst zmrzlinu a poplakat
f) finále - deprese je pryč, a když úplně není, obchůdek s botami ji zabije definitivně

Pochopila jsem, že příroda se s mým tělem sice netrefila přesně, ale že se stalo ještě něco jiného. Od mládí jsem odkoukávala, od táty a ostatních mužů, všechny možné fígle a postupy jak řešit životní situace, a teď mi to možná není nic platné. Průšvih.

Ne že by nešlo jít do té hospody, pít pivo a nadávat na celý svět, ale uznejte. Jakože na sebe hodím smutný outfit, zavolám kamarádce a vyrazíme nadávat na pivo? No mohli bychom do vinárny nebo jiného, kulturnějšího zařízení, ale to vyjde nastejno. Takže mám zjevně neodpovídající návyk, který je mi teď nanic.

Začala jsem se dívat kolem sebe a začala si uvědomovat, že svět mužů a žen, může být jiný už ze samotné podstaty. Když se moje děti, mezi tím, pustily do lehké rvačky, všimla jsem si i dalších odlišností. Kluci spustili lehkou verzi boxu, ale holky se shodily na zem a šli si trhat vlasy. Hm. Co na tohle říct. Až budu mít příště problém, uvědomím si, že už jsem princezna, shodím sokyni na zem a vyškrábu jí oči. Bude to chtít ale cvik. Zjevně i čas a trénink.

No a teď konečně začala ta pořádná deprese. Otevřela jsem google a zadala heslo - "Příručka začínající ženy" - a … ? A v podstatě, nic. Nic, nic a nic.

Veškeré poznání je totiž rozptýleno v tisíci věcech a v mnoha letech dospívání a zkoumání a napodobovaní. Prostě holky už jako malé koukaly na svoji mámu, sestru, kamarádku … a vstřebávaly základní modely chování a řešení situací. V té době jsme byly my, zakleté holky, ještě na marsu a koukaly na úplně jiné věci. No a manuály ty začínaly panenkou, deníčkem princezny a časopisem s články jak být krásná a sbalit kluka. Takže taky nic. To jsme nečetly. V té době jsme četli o autech, motorkách a jiných věcech.

Svět je celý černý a deprese snadno nepřejde. Nestačí, si jen přiznat, že jste žena, pak sníst za dva roky cca 1400 tabletek estrofemu a v určité době na sebe dát šaty a lodičky. Passing je jedna věc, ale zkuste na nově narozenou princeznu zezadu bafnout. Otočí se, sevře pěst, zařve a máte pěst v zubech. Žádné zakvičení, úlek, útěk nebo pokus o facku a rvaní vlasů. No a je po passingu. A je po princezně. Maximálně budete identifikovaná jako Fiona ze Shreka. Nic moc.

Takže vyrazím do obchodu s hračkami a něco si koupím pro malé holky. Pak ještě do stánku a koupím nějaké časopisy pro holčičky ze školky a začnu studovat. Nic jiného nezbývá, a pokud mi to půjde dobře, budu Fiona jen trošičku - reflexy se totiž mění těžko.

No, a když to zvládnu, napíšu časem ten "manuál pro začínající ženy". Aby nemuseli přicházet samy na to, že svět na druhé straně nejsou jen šaty, botičky a rtěnka, ale je neskutečně bohatší, zajímavější a spletitější. Být ženou nebo mužem je totiž řádově složitější, než prostá změna vzhledu a oblečení.



Domácí práce a sex

1. března 2016 v 21:37 | Andrea |  Aktuálně
Za poslední týden jsem toho moc nenapsala. Proč? Měla jsem hodně věcí k přemýšlení a taky jsem hodně uvažovala nad jedním důležitým tématem, ke kterému mě neustále provokují diskuse s mnoha z vás. To téma, je vlastně téma vlastní identity a toho, co člověk pro vlastní identitu potřebuje a jak ji vnímá. No a nakonec jsem se rozhodla napsat tento článek, a tentokrát se v něm nechci pouštět do tématu "odborně" ale jen pocitově, tak ho tak berte.

Docela mě zaujalo, jak se v holce "v procesu" mění pohled na některé věci, třeba na domácí práce. Nechci tvrdit, že žádná z nás doma na nic nikdy "nehrábla" a teď běháme s koštětem a prachovkou, zatím co se na sporáku vaří luxusní hovězí vývar, a v troubě dělá sekaná pro našeho miláčka, ať už je jakéhokoliv pohlaví. Fakt je ale ten, že ke správné identifikaci patří i to, jaké člověk dělá práce, a to i doma. Rozhodně v naší společnosti určitě, protože ještě nedávno bylo jasně určeno, které práce jsou typicky mužské a které ženské.

Takže je fakt, že některé z nás doma vrtaly police, sháněly novou nápravu na auto, s rozvahou promíchaly kýblík tmelu a po té ho jemně nanesly na podlahu, než položily další dlaždici, nebo s úsměvem a špinavou tváří odklopily svářečskou kuklu, když jim někdo donesl svačinu.

No a pak jsme se jednoho dne dlouze zadívaly na nebe a řekli - "Takhle už to dál nejde, za chvíli bych skočil z mostu". Hezky se umyly, vzaly si slušnější oblečení a vyrazily třeba k Hance, Weisovi a jiným. No a svět se maličko nenápadně změnil. Svářečka připadá trochu divně a míchat tmel na dlaždice vypadá divně taky. Proč? Proč vlastně?

V kuchyni se našla vařečka! Ku podivu! Ne, nechci tvrdit, že před tím jsme vařit neuměly. Některé naopak vařily naprosto luxusně, jen jako by se změnila psychická přitažlivost některých věcí. A přitažlivost vařečky je, zjevně pro nás, přímo úměrná dávce Estrofemu.
No a uznejte, s kvalitním makeupem, čerstvě umytými vlasy a krásným lakem na nehty se sice svařovat dá, ale není to ten správný zážitek. S takovým vzhledem se dají obléct hezké šaty, jde probrat všechny obchůdky s módou v okolí, a ve zbylém čase třeba vařit nebo dokonce uklidit, ačkoliv úklid stejně milovat nikdy asi nebudu. Proboha ale proč?

Asi je v tom kus celistvosti. Jsem holka a tohle k ní patří, nebo je to jen stereotyp daný výchovou a společností, ale stejně tedy patří. No a tak některé z nás zvládnou sotva obložené chleby, jiné vykouzlí za hodinu večeři při svíčkách o čtyřech chodech, no a některé ty čtyři chody seženou v čínské restauraci.
Stejně jsme různé, jako všechny ženy co jsme v životě viděly, a k nám to prostě patří. Je v tom kus kouzla a kus nádherné identity, kterou potřebujeme samy pro sebe. A to, že uděláme kolem sebe hezky, třeba přeleštíme stůl a police a uklidíme podlahu, k tomu tak trochu patří taky.

Vrtačku chápeme taky, stejně jako typ drátu do CO2 svářečky nebo máme pochopení pro hustotu betonu ale ...! Ale pokud to udělat musíme, bereme to možná jako žena, co na to nikoho jiného nemá, a tak to dělá. Co jí zbude. No a tak si dáme nějaké pracovní věci, klidně i monterky (když seženeme hezké dámské) ale snažíme si je neumazat.
Na druhou stranu, pramen vlasů od malty a jemně rozmázlý makeup na tváři od sazí nás dělá krásnější a kouzelnější, to je taky fakt.

No a k identitě určitě patří i další kus v nás. Kousek něčeho, čemu se často v rozhovorech jako lidé vyhýbáme. Něco kolem hezkých věcí, svůdnosti, erotiky i sexu. Těžké, přetěžké téma na psaní, protože je v něm skryto hodně věcí a všechny souvisí s identitou moc a moc.

Ne, že by jsme nezvládaly už "lovit", nakonec jsme to část života dělaly. Být ale "lovena" vypadá teď nějak přitažlivěji. Zjevně to taky závisí na množství estrogenu v krvi. Je dost jedno jestli nás spíše přitahují muži nebo ženy nebo v jakém stádiu vlastně jsme a budeme. No a tak dříve stačilo prohrábnout ježka, hodit na sebe džíny a upnuté triko, jemné strniště bylo odpovídající, a mohlo se jít - vypadalo to dobře a lov mohl začít. On je to vlastně oboustranný akt, ale co na tom záleží.

Teď stačí minimum - dobrá koupel, dát do pořádku nehty, vyfoukat vlásky, zvládnout makeup, vybrat správnou rtěnku, vykouzlit smyslné řasy, jemně vystínovat stíny, zvolit správně parfém, pětkrát zkusit různé spodní prádlo, hodinu zkoušet outfit, vyřešit rébus správných bot, kabelky, náušnic, řetízku ... pak to ještě šestkrát změnit a převléct s pocitem, že fakt ale fakt nemáme co na sebe a - můžeme vyrazit, stačily čtyři hodiny našeho času. Nechat se ulovit! Nebo lovit? Jak už jsem řekla. Je to vlastně oboustranný akt. Jen teď nám to trvá trochu déle. Rozhodně bychom to, ale za předchozí stav, nevyměnily ani omylem.

No a víme, že všechny ty krásné a smyslné věci k nám patří. Můžete to klidně zjednodušit na větu - "potěšení v šatech, botách a punčochách" - ale nic není dál od pravdy než tohle. Chceme jen prostě být hezké a smyslné jako každá normální žena, ačkoliv se nám, tu a tam, někdo snaží namluvit něco o TV a FTV. A jestli to v dané chvíli děláme jen pro sebe, pro svůj pocit, pro smyslnost, pro erotický náboj nebo lov a sex, je lhostejné.Nejsme TV ani FTV a nebudeme.

TV a FTV jsou, z našeho pohledu, převlečení muži, ať už z jakýmkoliv cílem, to si ujasněme rovnou. Žena být tohle nemůže, už z principu. Tedy může, pokud si oblékne, klidně i třeba s erotickým záměrem, oblek a kravatu, možná. To ale neděláme a ani nechceme. Už jste viděly jednu z nás v obleku s kravatou, hledající erotické chvilky? Já ne a myslím si, že si to ani neumíme v duši představit.

Na druhou stranu k tomu patří i hezké tělo a tak ho šlechtíme, pečujeme o něj, likvidujeme chloupky, pěstíme vlasy, opalujeme se ... a děláme všechno tak, aby to oblečení a líčení a parfémy měli ten správný podklad. I když to je někdy, nebo spíše často ta nejtěžší věc.

Snažíme se, směřujeme k tomu, aby naše tělo bylo odpovídající a mělo to, co má mít a nemělo to, co žena mít nemá. Alespoň většina z nás to chce a touží po tom. A na otázku proč je vlastně pořád stejná odpověď - protože to k nám patří. A stejně tak nám někdo může tvrdit, že jsme jen variantou TV, která z toho zblbnula a už jí jde jen o sex se správným orgánem. Co na to říct.

I když jsem říkala, že tohle bude jen o pocitech a ne o odborném rozboru, dívala jsem se na statistiky. Zajímalo by mě jak to tedy je. Nechtějte po mě, odkud jsem čísla vzala. Tohle jsou jen <moje> subjektivní procentuální odhady z přečtených bloků, odborné literatury a povídání s ostatními holkami. Počítejte se mnou:

  • pokud prodělám HRT budu se s pravděpodobností tak 0,75 blížit vnějšně identifikačně ženě
  • pokud se dopracuju k SRS tak s pravděpodobností 0,8 SRS vyjde rozumně. Takže už jsem na 0,6 kumulované spokojenosti.
  • pokud se vše správně fyziologicky rozchodí tak s pravděpodobností 0,6 zafunguje i pocit plný endorfinů při sexu. Takže mám šanci na 0,36 plné spokojenosti v sexu, po projití procesem.
  • šance na nalezení správného partnera mám tak 0,5. Takže už jsem na 0,3 kumulované spokojenosti, že budu mít trvalý vztah.

Takže když to shrnu, máme, subjektivně z mého pohledu, pravděpodobnost 30% že najdeme trvalý vztah a to ještě netvrdím, že bude sluníčkově spokojený. No a pravděpodobnost 36% že bude plný orgasmu a endorfinů při sexu. Takže finále - po přeměně budu mít spokojený dlouhodobý vztah, s kompletním pocitem v sexualitě, s pravděpodobností cca 10%.

Takže teď může někdo tvrdit, že to děláme jen proto, aby jsme měly nějaký sex se správnými orgány a pocity a životem atd.. Musely by jsme být úplně bláznivý nebo mít těžkou psychózu, protože většina z nás ve vztahu byla nebo je, a sex a orgasmus jsme měly nebo máme téměř 100%. Takže kvůli čemu vlastně!

100 : 10 - chvilku se na to číslo dívejte a přemýšlejte o něm. Proč? Kvůli sexu? Tak to si může myslet pitomec a je jedno jakého je pohlaví.

Prostě proto, že jsme ženy. A i když máme malou šanci, že napravíme co příroda tak úplně netrefila, musíme to zkusit, protože nemůžeme dělat nic jiného. A i když máme, na hodně věcí, šanci dost malou, máme naopak obrovskou odvahu se s tím poprat.

Tak nám držte palce a přestaňte nám vyprávět svá zdůvodnění kým jsme, co chceme a proč. Nic o tom nevíte a neumíte si to ani představit.