Duben 2016

Bože, dyť jsem ženská!

22. dubna 2016 v 22:09 | Andrea |  Aktuálně
Dnešní článek jsem myslela, že začnu s trochou humoru a se zajímavou historkou, která se mi stala. Nakonec ale napíšu ještě pár řádků před tím, než historku prozradím. Takže ….

Dva týdny, kdy jsem nenapsala ani řádek, byly pro mě docela zásadní. Našla jsem si totiž nové bydlení. Mno po pravdě, hodně se mi nechtělo i chtělo. Něco mi vnitřně říkalo, že udělám správně a stejně velký kus věcí ve mně bojoval proti. Nakonec jsem ale vzala veškerou odvahu a vyrazila trochu do neznáma. Přece jen jsem takříkajíc "holka v procesu" a tohle ještě umocnit stěhováním je poměrně složité. Na druhou stranu jsem nemohla z mnoha důvodů, které tu nechci popisovat, udělat jinak, tak jsem nakonec odvahu nějak sehnala.

Takže jsem si našla moc hezký byt, krásné tři pokoje na střeše jednoho domu, kde svítí sluníčko celý den, a zkouším se zabydlet. Přemýšlím o tom, jak si to všechno nějak hezky zařídit, pro sebe i lidi kolem mě, o kterých nechci psát, protože nevím, zda by s tím vůbec souhlasily.

Takže řeším lednici, pračku, žehličku, mixér, hrnce, obrázky na zeď, police a … a tisíc jiných obyčejných věcí jako každý. Moc mi držte palce. Jsem sice velmi praktický člověk, který tohle všechno řešit umí, ale trochu, moc si přeji, aby mé nové bydlení mělo ducha "Andrejky" a ne mé předchozí pitomé identity. No nějak se s tím poperu.

V práci je taky veselo. Před časem, jak jsem tady psala, jsem řekla všem o své přeměně a hádejte, jak to dopadlo po měsíci, tedy k dnešnímu dni? Dopadlo to přesně, jak jsem si přála. Lidi se vrátili ke svým běžným starostem a to jestli jsem muž nebo žena, je vůbec nezajímá. Takže, když jsem si třeba dnes vzala ke svému oblečení hezké boty, takové obyčejné baleríny, nikdo si toho v podstatě nevšímal. Ty kdo to vůbec zaznamenaly, hodnotily spíše, zda mi sluší, nebo ne. Jsem Andrea a my ženy takové boty nosíme. Tak co.

No, a když jsem si minulý týden udělala konečně vlasy na krásnou kaštanově červenou, což si sice všimli všichni, reakce byla … proč ne. Holky mívají přece na vlasech barvu normálně. Jo, jedna reakce byla - že je to moc hezké.
Mám, díky bohu, kolem sebe moc fajn lidi a jsem za to moc vděčná. Dokonce jsme měli tento týden ve škole i rodičovské schůzky a já, protože jsem třídní učitelka, měla jsem ve třídě rodiče dětí a byli ke mně úplně normální a obyčejní. Dokonce jsme se dost nasmáli.

Nakonec jsem dneska našla i zbytek odvahy, a když jsem byla u svého syna, na jeho základní škole, tak jsem zašla za paní ředitelkou a řekla jsem jí - "Ne, nejsem blázen ani něco jiného. Víte, já jsem Andrea a zanedlouho budu už Andrea úplně. Tak to prosím řekněte učitelům mých dětí, aby tomu rozuměli, proč vypadám jinak ve tváři, na těle, oblečením … ". Jen mi řekla něco ve smyslu - "Nám se zdálo, že se nějak měníte, ale nenapadlo nás proč.". Pak jsme se zasmáli a tím to skončilo. Doufám, věřím jí. Zatím nikdo moji důvěru nezklamal a já si toho moc vážím.

Takže jdu po své cestě, která je trochu kostrbatá, ale schůdná. Někdy plná sluníčka, někdy plná mraků a mlhy, ale pořád schůdná. A je to i velkou zásluhou mé paní doktorky Hanky a všech mých nejbližších, kteří mě moc podpořili, a někdy v budoucnu budu moc ráda, když je budu moci všechny vyjmenovat a pochlubit se s nimi.

No a na závěr historka.

V sobotu jsem byla v IKEA, nakoupit drobnosti do bytu. Oblečení už dávno neřeším a nevnímám (pánské ani žádné nemám), takže už moc unisexové nebylo. V červených vlasech tmavě červenou stuhu, hezký make-up, třpytky na rtech, tmavé stíny, nějaký ten prstýnek, něco na krku, hezké boty … bla, bla, bla … prostě Andrejka tak, jak si můžu ve své fázi přeměny dovolit být, aby to bylo úměrné a nebyla jsem jak z TV šou. Žena jsem ale byla jednoznačně. No a co se nestalo!
Zapomněla jsem se a nevyšel mi passing, ale úplně naopak! Jak naopak?

Je prostě fakt, že už dlouho neřeším nic, prostě jsem normální ženská. No a byla jsem ve zmatku a hledala police, hrníčky … a můj devítiletý syn mě najednou vzal za ruku a řekl - "Sůvičko, potřebuju čurat". (Děti mi říkají sůvičko a někdy sůvo. Je to ale moc hezké a je to od nich moc milé, protože "táto" většinou vyděsí okolní lidi). Takže čurat. Mno nic.

V celém to zmatku a shonu jsem ho vzala za ruku a bezmyšlenkovitě vběhla na pánské WC. Bože, prostě dynamický stereotyp, návyk za mnoho minulých let. Kruci.

Mužům kolem pisoárů nejdříve "spadly brady" a potom možná i něco jiného. Pánské WC v Ikea ztichlo. A mě došli komentáře.

Nezdrhla jsem, jsem zarputilá. Co nejhlubším hlasem (jako by to mělo pomoc) jsem řekla - "Dělej, nemáme čas" a opatrně jsem se odklidila ke dveřím. Než jsme odešli, asi za nekonečně dlouhé půl minuty, nikdo na WC neřekl ani slovo. Přes hubu jsem taky nedostala, takže to dopadlo dobře. Pamatovat si to ale budu dlouho.

Bože, dyť jsem ženská! Co tam lezu! Zjevně jsou ale stereotypy někdy silnější než my.

Mějte se hezky
Vaše Andrea

HRT, 8 týden

10. dubna 2016 v 12:41 | Andrea |  Aktuálně
Minulý týden uběhly hezké dva měsíce HRT. Jaké jsou a jaké byly? Těžko říct. Já mám pocit, že byly úplně obyčejné a taky úplně obyčejně hezké.

To co bylo obyčejné je to, že život jde dál tak, jak jsem si myslela a jak jsem věřila, a jsem za to moc vděčná. Prostě ráno vstanu, dám si kafe, probudím děti a pak jedeme do práce a do školy. Tak, jak to bývalo předtím a to je moc dobře. Celý den pracuju a odpoledne vezmu děti a jedu domů, kde se učíme, děti běhají venku, já pracuju na domě nebo do školy a přes přípravu večeře se postupně dopracujeme až ke spánku.

To, co se v tomhle změnilo, ani vlastně s HRT nesouvisí. Nicméně přibylo, že se ráno můžu maličko odvážněji obléct a můžu se lehounce namalovat, úměrně mému vzhledu. Jednoduše nechci vypadat jak z TV-šou, a předpokládám, že si toho užiju dost časem. Celé to ale spíše souvisí s faktem, že moje okolí můj stav zná a tak se nikdo nediví, že mám lehounký lak na nehtech, nebo jemně tmavě kaštanové vlasy. Moji studenti, stejně jako moje rodina a děti, mě nádherně podpořili a jsem jim za to moc vděčná. Učitelský sbor to vzal taky úplně normálně, prostě mají další paní profesorku, i když kolegu profesora měli možná radši. To víte, ve školství moc chlapů není. A tak můžu být i v práci sama sebou a je to moc fajn.
Dneska jsem na HRT přibližně 9 týden.
Poznat to samozřejmě je, ale změny jsou lehounké a postupné, jako u většiny holek. Celkově jsem 6 kg zhubla, rozdíl pas - boky - prsa je cca 10 cm, a celkově se mi zjemnila tvář. To je fajn a můžu si vzít i maličké "pecky" náušnice a je to v pohodě. Zima mi není a změny nálad nemám. Nicméně pořád neberu Androcur a ani to zatím neplánuji. Diskutovali jsme to s paní doktorkou a spíše jsem si nechala ještě předepsat Oestrogel.

Takže mám přibližně 6 mg estrogenu denně. Takže teď mám dávkování přibližně takto.
- ráno Estrofem 2mg
- někdy kolem 9:00 Ainterol 500 mg
- oběd Oestrogel 2,5g gelu
- odpoledne Ainterol 500 mg
- večer Estrofem 2mg

Vyhovuje mi to a jsem v pohodě. Vyptala jsem se i lékařů na názor na hladiny testosteronu a potvrdili mi, že pokud to někdo bere takhle jako já, může někdy klesnout testosteron někde k hladině 10nmol/l, což je zhruba spodní hladina u mužů. Pokud to tak bude, do Androcuru zatím ani nepůjdu, uvidíme podle další kontroly na endokrinologii. Fakt je totiž ten, že nemám spoustu vedlejších příznaků - teplo/zima, snížení fyzické výkonnosti ... .
Při své výšce 180 cm mám teď 74 kg, a vizuálně se mi zmenšil objem svalů, ale zjevně se odbouraly sekundární svalová vlákna. Takže pořád unesu 50 kg kmen stromu a to je fajn, protože jsem byla, zrovna včera, dělat dřevo na zimu. S motorovou pilou a v maskáčích jako vždy. Bylo to pro mě pocitově sice dost nezvyklé, ale dokonce se mi podařilo nepolámat si nehty a nezničit si make-up.

Takže mám pocit, že si vlastně nemám na co stěžovat. Postupně se měním, paní doktorka mi řekla včera - "Jé, to už přišla hezká holka", a zatím zvládám dělat i fyzicky těžké práce. Tu a tam mě lidé osloví v ženském tvaru, v práci je fajn a ... .

Moje malé "a" se vztahuje je vlastně jen k jedné věci. Možná je to překvapivé, ale k názorům některých jedinců z TS komunity. Postupně jsem totiž přišla na jednu zajímavou věc. Vůbec se totiž, nebo mizivě málo, setkávám s problematickými názory a pohledy na sebe ve svém okolí nebo veřejnosti. Nejvíc negativismu a všeho podivného zažívám naopak od jiných TS jedinců, kteří TS prožívají a řeší. A rovnou říkám, nebuďte směšní a nepište mi následně, že mi to jen obyčejní lidi neříkají. Mám s hodně lidmi výborné vztahy, včetně toho že mi dávají najevo ty kladné i záporné věci, které v životě dělám nebo prožívám a já si jejich reflexe moc vážím.

Takže musím vlastně napsat - nemám problém s lidmi kolem sebe, s lidmi které denně potkám na ulici nebo v práci. Mám naopak problém s některými TS lidmi, kteří se mi snaží namluvit co je správné, co mám cítit a chtít, jak mi lékaři ubližují, jak mě prý lidé venku vnímají ... a při tom, jak to mám JÁ a lidé ke MĚ, nemají ani ponětí. Takže to zakončím malým příběhem z jedné knihy, kterou mám ráda.

>>> (Zjednodušená interpretace příběhu, známého autora, muže)

Jednoho dne jsem pracoval na zahradě. Ryl jsem zem, připravoval květiny na sadbu a jednotlivé záhony. Po chvíli jsem si všiml, že přes plot kouká můj soused, a tak jsem ho pozdravil a zeptal jsem se ho, jak se má. Chvíli jsme vyprávěli a on po chvíli řekl - "Víš, ty tulipány bych nedával na to místo, kde je sázíš. Jsou mnohem hezčí kousek dál u plotu a bude jim tam líp." Poslechl jsem ho, nakonec možná už nějaké sadil a tak má možná lepší zkušenosti.

A tak den ubíhal za dnem, a já na jeho rady dával víc a víc. Většinou už jen stával u plotu a pomáhal mi, kde mám co dát, jak to má správně vypadat aby to mělo dokonalý vzhled a moment. Jaké hnojiva a kdy použít, aby vše mělo správný vzhled ... . Říkal mi jak se na to budou lidi dívat, co budou vidět a cítit ...

Až mě jednoho dne, kdy jsem byl na zahradě a soused zrovna nebyl doma, napadla jedna věc. JÁ JSEM SI NEVYBUDOVAL SVOJI ZAHRÁDKU. JÁ JSEM VYBUDOVAL PŘEDSTAVU SVÉHO SOUSEDA O TOM, JAK MÁ ZAHRÁDKA VYPADAT. A ÚPLNĚ JSEM SE VYDĚSIL.

Toho dne jsem vzal rýč, a začal znova. Znova a po svém začal budovat to, v co věřím jako člověk a co mám rád já.

<<< konec příběhu

V čem je moje poučení z tohoto příběhu? Jsem moc ráda, když mi lidé ze své zkušenosti a života poradí. Mohou opravdu vědět více než já a mohou mít více zkušeností. Já ale budu budovat svoji představu jaká holka jsem, jak chci vypadat a žít, jak se stavím k lidem kolem sebe a oni ke mě. Budu se snažit vždycky budovat svoji "zahradu/ženskou" a ne představu jiných, jak by měla "zahrada/ženská" podle nich vypadat.

Vaše Andrejka