Květen 2016

Ať žije psychoanalýza

30. května 2016 v 14:08 | Andrea |  Aktuálně
Dnes, po třech týdnech, jsem se rozhodla napsat povídání z dalšího pohledu, který se tady ještě neobjevil. Je to téma a pohled psychoanalýzy a psychoterapie. Pro mě velmi zajímavý pohled, zvláště v souvislosti s TS.
Na druhou stranu se téma "psycho" - něco, už několikrát v diskusi objevilo, ale většinou bylo buď přehlédnuto, nebo vyvolalo velmi negativní reakce.

Takže, já jsem toho moc nenapsala jednoduše proto, že jsem měla před týdnem další blok psychoterapeutického výcviku, a to týden předtím, při něm, a tak týden potom nenapíšu nic. Protože mám už hotové téměř dva roky, příští rok nastupuji i "přídavné" studium, takže budu mít ještě méně času.

Hurá tedy do tématu.

Nemůžu dost dobře popsat, jak probíhá sebezkušenostní výcvik v oblasti psychoanalytické psychoterapie, protože to chce zažít a popsat se to vlastně nedá. Rozhodně není pravda, co se tu často vypráví o tom, že vás někdo na něco přesvědčí, něco vám namluví a podobně (Pokud tedy nenarazíte na člověka, který by to dělat opravdu neměl a nerozumí tomu). Co je ale na celé věci zajímavé pro mě, z pohledu TS holky?

Když jsem začínala studium psychoanalýzy, považovala jsem se za velmi vyrovnaného člověka, který je velmi dobře vypořádán se svým životem a se svými zážitky a problémy. Ani otázky kolem mé TS mě nijak "nerozhazovaly" a netrápily.
Věděla jsem, co dělám a proč, vnímala jsem, co může být s mým okolím, chápala jsem, co může být se mnou a proč. Nakonec jsem v životě prošla kde čím, od klasického vzdělání až pro filosofii víry, od hraní na písku až po velení v armádě … tak co by mě mohlo překvapit. No a nic nebylo dál od pravdy, než toto.

Postupně jsem si totiž na výcviku začala uvědomovat mnoho věcí, které jsem o sobě nechtěla slyšet, nebo vůbec si ani nepřipouštěla, že se týkají mě samotné.

To že holka jsem, je pro mě fakt. O něm nediskutuji ani ho nezpochybňuji. Jenže další motivy mého jednání jsou již "jiná káva". Své hodně "interní" věci sem psát samozřejmě nebudu, ale:

Proč mi například nevadí:
• oblékat se jako žena, i když tak zatím ještě dokonale nevypadám
• malovat se každé ráno a ztratit tím kus času
• říct lidem - jsem holka a vždycky jsem byla
• bojovat s lidmi co si myslí, že jsem jen úchyl nebo homosexuál
• podstoupit všechna ta IPL a každý den polykat tabletky
• to že můžu zůstat jen v podivném stavu a nikdy hezká holka s jasnou identifikací třeba nebudu, protože na to třeba od přírody nemám
• že mám ráda jiné holky a asi se to už nezmění
• …

A proč mi třeba vadí:
• vyjádření některých TS holek, že nic nechápu a jsem nemožná
• zpochybňování celého TS procesu od některých
• odmítání některých holek jejich spoluzodpovědnosti za sebe
• to že možná za rok neunesu už 50Kg v ruce
• obléci si cokoliv mužského, i když to bylo třeba jen v obchodě v sekci "pánské"
• schematismus ve vztazích - to je mužské, to je ženské
• …

A proč vůbec je nutné:
• být rozlišován jako holka nebo kluk
• psát jak bude svět holky úžasný a sluníčkový
• psát jak to bude všechno špatně a nic nevyjde
• obvinit každého kolem sebe, že za to může
• dělat si iluze, že vše bude super a mě bude už jen krásně
• …

Tohle a další otázky a odpovědi na ně, tvoří moji osobnost. To co se ráno probudí a večer jde spát. Moje tělo, moje mysl, moje já.

Otázky, odpovědi, to co chceme, to co odmítáme … tvoří totiž integritu každého muže, každé ženy. To že jsme muž či žena je, pro většinu lidí, samozřejmé a většina lidí nad tím nikdy neuvažuje. Nad jinými věcmi ale lidi uvažují. Třeba -
"Chci větší auto, chci dovolenou na Zélandu, chci větší prsa, nenávidím souseda, chci postup v práci, chci větší plat, snadno se rozčílím, potřebuji ochranu, chybí mi láska …"
a desítky a desítky dalších věcí.
Náš svět, svět "vyrůstajících, dospívajících" holek vede k mnoha novým otázkám a přáním, ale i odporu a zklamáním, ale na rozdíl od jiných to musíme vše absolvovat ve zkráceném čase. A na to je kus psychoanalytické podpory moc fajn věc.

Na psychoanalýze, na rozdíl od pitomých názorů některých lidí, nám na to ale odpověď nikdo nedá. Ale … ale přivede mě k tomu, abych na tyto otázky zkusila najít odpovědi a našla i další otázky, které jsem si nikdy nepoložila, a nikdy by mě nenapadly, věci které jsou hluboko ve mně a ovlivňují mé chování a cítění aniž bych si to uměla nebo chtěla přiznat.
A já už ale dnes moc dobře vím, že pokud budu více rozumět sama sobě, nebude moje "já" uzlíčkem zmatku, stresu, euforie a všeho jiného, co většinou nepomáhá a spíše brzdí.

Jednoduše, když to vezmu za správný konec, budu na konci proměny, díky lékařům, vzhledově žena jak jen můžu a na co mám. A díky znalosti sama sebe a pochopení sama sebe, budu žena i sebevědomá a duševně zdravá a pyšná (v dobrém slova smyslu) na to co jsem a kým jsem.

Takže, alespoň pro mě - mám ráda psychoanalýzu, protože mi pomáhá projít celým procesem a pochopit. A to především pochopit sebe sama.

Vaše Andrejka

Hory, víra a nezajímavost

3. května 2016 v 23:40 | Andrea |  Aktuálně
Dost dlouho jsem přemýšlela, co napsat k tomu co nyní prožívám, jak reagovat na vaše komentáře, jak popsat reakce lidí … až nakonec jsem se rozhodla napsat malý pohádkový příběh, který vše nějak zhuštěně shrnuje. Bude to tím, že ráda vyprávím dětem příběhy a pohádky, takže … hezké čtení.

>>>
Kde bylo, tam bylo, byl jeden krásný svět. Byl moc hezký a stálo za to na něm žít. Každé místo, kam jste se mohli podívat, mělo obrovské kouzlo romantiky, síly, krásného náboje poznání a všude tam žili skřítci a víly. Skřítci byli silní a vynalézaví a vládli mnoha kouzly opravy a údržby věcí a světa. Víly byly moc krásné a vládly kouzly stvoření a jemného umění poznání propojení věcí. Žili spolu v dokonalém souladu a často se moc smáli a pomáhali si navzájem.

Jak ten svět vznikl? To se neví. Někdo říká, že sám od sebe, někdo že kouzlem, někdo věří ve velkého skřítka všech skřítků nebo ve vílu všech víl. Nikdo ale vlastně neví. No, a když to nikdo nebyl schopen vědět jistě, záleží vlastně jen na tom, kdo čemu věří. A tak někteří opírají své životy o víru, někteří o něco, co nazývají vědou a poznáním, a někteří o obojí.

Na počátku bylo vše dáno jen vírou, že vše je dáno a něčím určeno, ale později někteří skřítci přišli na to, že kytky vadnou spíše pro to, že mají na kořínkách housenky, nebo že v půdě chybí kovy, než aby to byla zlovůle "skřítka všech skřítků". Stejně tak přišli i na to, že to, že někdo je menší nebo větší, nebo ho bolí nožičky, se dá někdy, s pomocí té podivné vědy, napravit, a není třeba vždy jen trpět.

No a do tohoto světa jsem se narodil já. My tvorové tohoto světa se rodíme takoví univerzální. Ani víly ani skřítci. Když nás necháte tak, změníme se na skřítky, a když nás posypete vílím práškem, změníme se při narození na víly. Jenže ačkoliv jsem měl být původně víla, zrozená spíše z dětského smíchu, nějak při mém narození došel. na chvíli, vílí prášek a tak mě mohli posypat jen trochu. No a nějak se to moc neprojevilo a já se změnil na skřítka, jen vlásky a řeč mi zůstala vílí. Trochu nad tím mávli rukou, že se to stává, a poslali mě do světa. DNA jak DNA, hormony jak hormony. Kdo by to řešil.

Zůstat trochu s vílím práškem ve vlasech a přitom být skřítek není nic moc, ale my jsme rádi, že tu žijeme a náš svět je krásný. Dneska se už ani nebojíme o tom mluvit, že se stala trochu chyba při našem narození. Většina z nás už ví, že náš ochránce "skřítek všech skřítků", nám pomáhá a vede nás v mnoha jiných věcech a není zlomyslný, aby nám takto ubližoval nebo nás zkoušel. Prostě jen někdo udělal přehmat při našem narození, něčeho jsme dostali míň nebo víc, než jsme měli.

Je ale fakt, že pořád se najdou takoví, kteří říkají, že je to vůle "skřítka všech skřítků" a my do toho nesmíme zasahovat, jinak nás potrestá nebo nebude mít rád. Zajímavé je ale to, že totéž říkali před časem o nemocech nebo operacích křídel, a to si už dneska radši nechtějí moc pamatovat. Když je jim zle, klidně zajdou do vílí lékárny pro lék, aby se uzdravili. A když se jim polámou křídla, klidně si je nechají od skřítčího lékaře operovat. Zjevně vůle/nevůle "skřítka všech skřítků" je v tomto případě moc nezajímá, když jde o ně samotné.

Protože náš svět už existuje dlouho, máme i znalce v oboru nás nepovedených skřítkovíl. Moc jich není, ale nějací přece. A tak jsem se vydala i já, jednoho dne, za jednou vědeckou vědmou skřítkovíl. Říkají jí Anka nebo Hanka, přesně nevím - je taková dost skromná, hodná a své jméno řekla jen tak mimochodem, jakoby na něm nezáleželo, i když nám ano. A já jsem neměl odvahu více se ptát, když má tolik práce a je na nás téměř sama.

Poradila mi jednu věc. Tu nejdůležitější a nejcennější. Řekla mi, kde se nachází hora proměny a jak se na ni dá vylézt, když budu mít štěstí. Na cestu mi ještě dala pár věcí - skoby (prý se jmenují Estrofe) a lana (ty se prý jmenují Oestroge). A ještě prý, když polezu nahoru a bude mi opravdu těžce, mám zavřít oči a třikrát vyslovit její jméno, prý se objeví a poradí mi, když to půjde. Poděkovala jsem a vydala se na cestu.

Pod horou proměny byl pěkný chaos. Byli tu ti, kteří přišli horu zdolat, ti co je přišli povzbudit, ti co přišli všechny odrazovat, ti kterým se hora nelíbí, ti co už kousek vylezli, ti co zdolali horu až k vrcholu a mnoho dalších.

Ti co přišli horu zdolat, jako já, se v tom mumraji zpočátku špatně orientovali. Najednou mluvilo mnoho lidí a mluvilo i o věcech, kterým jsem nejdříve nerozuměla. Všichni nově příchozí byli strašně nadšení a mluvili o tom, jak tam nahoru hned "vyběhnou" a pak už z nich budou víly a vše bude veselé a růžové. A jak budou jako víly krásné a jak se jim pak bude dařit a … a tisíce naivních snů a představ. Ale taky představ, které jsou jejich hnacím motorem, bez kterého by možná nedošli ani pod horu. Vybavil se mi přitom jeden příběh, který jsem slyšela.

"V dávných dobách žil jeden žák Zenu, který po celém světě hledal osvícení, a všechnu moudrost a sílu co přijde po tom, ale nikde ji nemohl najít. Až jednou, jednoho dne přišel k hoře a z té právě scházel muž, který vypadal, že osvícení již dosáhl. Nesl na zádech těžký vak a pomalu, rozvážně kráčel. Když se potkali, vyhrkl žák - "Ty jsi osvícený!". Muž odpověděl - "Ano." "A pověz mi, jaké to je?" Muž se na něj podíval, a sundal těžký vak z ramene. "Konečně chápu", řekl žák. No a co přijde po tom?", řekl nadšeně. Muž se na něj podíval, naložil znovu těžký vak na ramena a rozvážně a pomalu odešel."

Ti, co nás přišli povzbudit, se moc snažili, aby nás nadšení nepřešlo. Snažili se nám říkat, že to zvládneme, že na to máme, že se nemáme bát … . Věděla jsem, že je to trochu maličká lež, protože se mi to může i nepovést, ale tohle byla jedna z věcí, které jsem potřebovala. Potřebovala povzbudit odvahu, abych měla dost sil.

Ti co nás přišli odradit, byli taky docela zajímaví. V podstatě to byly dva typy tvorů.
První z nich věřili na nějaká pravidla, která se podle nich nesměla za žádnou cenu porušovat. Prostě oni byli skřítci nebo víly a pořád nám vysvětlovali, že to člověk nesmí změnit. Jejich důvody ale vycházeli jen z toho, čemu věří oni sami, a jim podobní, anebo z toho, že sami mají problémy a neumí si s nimi poradit. Takže když si jako životní náplň vezmou boj proti skřítkovílám, nebudou muset řešit své vlastní věci.
Ti druzí, v této skupině, byli tvorové, kteří neměli dost odvahy zkusit totéž, nebo to i zkusili, ale vůbec neuspěli. A tak, aby to sami unesli, vyřešili to právě takto. Povídáním, že se to nemá a nesmí a není to správné.

Zajímavá byla skupina, co se jí prostě hora nelíbí. Říkali nám - hora je špatná, já bych to nesnesl, nechci vidět nikoho, kdo na ni leze, je neslušné to dělat, je to proti přírodě, … desítky dalších sdělení. Jejich důvody byly stejně tak pestré, jako oni samotní. Nespojovalo je nic, kromě prostého odmítání existence hory a nás, kteří to chceme zkusit. V povídání byli schopni popřít cokoliv, třeba i existenci vílího prášku, když se jim to hodilo. Logika a poznání bylo pro ně jen slovo, které si ohýbali podle svých pocitů a představ.

Dobře se dala vysledovat skupinka, ve které byli lidi, co už kousek vylezli ale ne až na konec. Jen část z nich totiž uměla říct - "Víc jsem nedokázal, měl jsem malé předpoklady, nemám dost sil, nemám dost odvahy, špatně jsem zatloukal skoby …". Tato malá část byla ale fajn, daly se od nich načerpat důležité poznatky pro nás nové. Mnohem více ale bylo těch, co svůj neúspěch vysvětlovali zcela jednoznačně, a hlavně bez svého podílu - "Hora je neschůdná, měl jsem slabé lana, dali mi špatné skoby, nikdo mi nepomohl, je to k ničemu, nikdo se o mě nepostaral …". Pochopila jsem, že je nemá smysl poslouchat. Řešili si svoje vlastní bolístky a ne horu a mé problémy.

No a pak skupina, která horu zdolala. Zajímavá skupina, jejíž existenci ostatní skupiny často popíraly, ačkoliv tam jednoznačně byla. Sestávala se z víl, které kdysi byly skřítci. Moc toho ale nenamluvili a většina z nich časem odcházela. Když jsem se jich ptala, jak to dokázali, jak to mám udělat já, většinou jen řekli - "Všechno co potřebuješ už znáš a Anka/Hanka ti vybavení určitě dala. Zbytek záleží na tvé vůli, na tvých vrozených předpokladech a stavu tvého těla. Víc nepotřebuješ". Zvláštní skupina. Na otázky co budou teď dělat, jak si to budou užívat, jakou barvu zvolí pro svá křídla … odpovídali dost divně. Říkaly - "To je jedno. Chci docela obyčejně žít a zapomenout na to, že jsem byla dřív skřítek. Vlastně si to už ani nepamatuju". Jak říkám, ostatní jejich existenci buď popírali, nebo je označovali za sluníčkáře a idealisty.

Strávila jsem tam dost času. Dost a dost. Nakonec sebrala odvahu, přistoupila k hoře a zatloukla první skobu. Než jsem se na ni zavěsila, než jsem na ni upnula první lano, vzpomněla jsem si ještě na jednu důležitou větu - "Když lezeš k vrcholu, nekoukej na něj. Koukej pod nohy a ruce, koukej na další krok a úchyt. Jinak spadneš.". A tak jsem si prohlédla první kusy skály a udělala první krok nahoru a rozhodla se nedívat na vrchol.

Dneska, právě dneska jsem v pomyslné první osmině hory. Jaké to je? Nesnadné. Někdy mě bolí ruce a nohy, někdy propadám panice, někdy volám o pomoc Anku/Hanku nebo jiné víly a skřítky. Nevím, jestli vylezu. Nevím. Vím ale, že se musím soustředit na každý další krok a dobře ho vážit. Jinak spadnu a nedojdu nikam.

Už jsem si zvykla i potkávat na stěně další skřítkovíly. Někteří se snaží rozvážně hledat další cestu a krok, někteří lezou moc nebezpečně a pořád jen koukají na vrchol hory a ne na cestu. Dokonce potkávám i takové, kteří jen visí a nelezou. Ty je slyšet nejvíc, mají zjevně dost času. Křičí - "Dali nám špatné lana, dali nám špatné skoby, to se nedá zvládnout, měli by nás nést, nikdo nám nepomáhá, nikdo nás nechápe …", a je jich na stěně opravdu slyšet nejvíc. Ti ostatní, co se vylézt snaží, totiž mlčí a slyšet nejsou. Musí se totiž soustředit na další krok, na svoji odvahu a svoji cestu. Na tohle prostě nemají čas.

<<<

Chápu, že i já se můžu kdykoliv dostat, na stěně hory, do beznaděje, do stavu kdy mi dojdou síly a vrozené schopnosti. Snažím se ale přesvědčit sama sebe, že až se to stane (já doufám že ne), nebudu obviňovat celý svět kolem sebe, jen proto, abych ulehčila svému já. A nebudu tím ani odrazovat jiné skřítkovíly a nebudu jim tím brát odvahu. Vím totiž že každá cesta k vrcholu hory proměny je individuální, že každá máme jiná místa kam tlučeme skoby a dáváme lana, každá máme jinou porci odvahy, drzosti a genetických předpokladů.

Vaše Andrea