Červen 2016

Matrika, poprvé

29. června 2016 v 20:08 | Andrea |  Aktuálně
Dnes to žádný epický příběh nebude, spíše čirá faktografie. Prostě konečně došla řada na matriku a já jsem vypsala vše, co jsem si myslela, že je potřeba, a vyrazila na matriku. Je hezké jak všem vždy říkám - "Nejdříve si všechno pořádně nastuduj, a pak něco dělej." Nastudovala jsem si, ale nakonec to dopadlo jinak.

Rozhodla jsem se, původně, přidat si ještě jedno jméno ke svému. Prostě a jednoduše dopsat jméno Andrea aby mi zatím zbylo i původní, no a příjmení by zatím zůstalo taky původní. Proč? Inu proto, že mám upřímný děs ze změny všech úředních dokladů a hlavně z obíhání mých různých škol, aby vystavili nová vysvědčení na nové jméno. Takže jsem si nakonec nastudovala, jak se přidává druhé jméno a vypsala formuláře.

Na matriku jsem přišla hned, když začali a ještě tam nikdo nebyl. Paní se na mě podívala, potom si mě trochu prohlédla a zeptala se, co potřebuji. Byla jsem trochu nervózní, tak jsem si sedla a vytáhla papíry z batohu. No a sdělila jsem jí, že si chci přidat druhé jméno.

Usmála se na mě a řekla - "Aha, změna identity". Následně mě dala najevo, že takový tam občas chodí a ona už tomu rozumí. Ještě se klidně zeptala - "Chodíte k Hance Fifkové?". No a tréma nějak úplně opadla. Dál už to bylo fajn a já se docela uklidnila.

Nebudu to celé natahovat a popíšu jen, jak to nakonec dopadlo.

Paní mi nabídla docela rozumnou a jasnou variantu, se kterou jsem původně vůbec nepočítala. Jednoduše "škrtneme" moje původní křestní jméno a už prostě budu jen Andrea. Příjmení prohlásíme za nesklonné, takže teď i potom zůstane stejné a žádné neutrální koncovky "-ů" nebude třeba teď přidávat a později koncovku "-ová" taky ne. Takže mi udělají rodný list se jménem a příjmením co budu mít teď a nezmění se ani v budoucnu po dalších změnách. Super, najednou a nebudu to muset řešit.

Navíc dopíší přímo do rodného listu, do nepovinné kolonky, úředně oficiálně - "Do 30.7.2016 používal/a jméno a příjmení <původní jméno a příjmení>". Prima. Tím pádem prý nemusím měnit diplomy a všechny papíry o studiu a postgraduálech a stačí, když k nim vždy dám kopii svého nového rodného listu, na kterém je úředně potvrzeno, že jsou moje, i když už se teď jmenuji jinak.

Co na to říct. Mám ráda matriky a paní které tam pracují. Vědí si rady a zjevně, alespoň u nás, umí poradit ten nejlepší postup. Moc jim za to děkuji. Za chvíli, díky nim, budu oficiálně Andrea a žádné neutrální "-ů" mě nepotká a v budoucnu žádné "-ová" taky ne. Pokud budu něco v budoucnu měnit, tak už jen rodné číslo. Jméno a příjmení už jsme zvládli najednou teď - pokud se tedy ještě něco nestane v průběhu schvalování.

Takže díky moc.

Andrejka

Tanec a poezie

27. června 2016 v 22:11 | Andrea |  Aktuálně
Většinou nenapíšu dva články rychle za sebou, ale dnes se mi chce. Povídání na blogu byla pro mě zajímavá inspirace, hlavně ta část, která se věnovala tanci. No a k tanci já mám samozřejmě dost specifický vztah, tak se mi nesmějte, až to budete číst. Tanec totiž jednoho dne přinesl i mé konečné rozhodnutí - řešit Andreu v sobě.

Vždycky jsem moc ráda tančila ale vždy sama. Snad od malinka, ale to si ne úplně pamatuji. Nicméně můj vztah k tanci měl vždy dvě velké ALE.

První "ale" se týká mé osobnosti a nemá z TS nic moc společného. Jde o to, že nerada tak nějak dělám věci, které někdo už dovedl k dokonalosti přede mnou, a perfektně vypiloval. No a tak tančit klasické tance, je pro mě dost problematické. Trochu mi to trhá srdce a ptám se sama sebe - proč vůbec? Tahle věc už prvotně vylučuje, abych tančila párové tance.

Druhé "ale" se týká něčeho, co je spojeno s tím pocitem, co jsem tady popisovala, s tím že něco nechcete, ale chcete, ale jste v nesprávném těle …

No a ani o jedné z těchto věcí psát dnes nechci, protože mám chuť se podívat na tanec z úplně jiného pohledu. Dneska jsem do diskuse napsala, že tanec vnímám jako něco, co ráda popisuji jako "Poezii těla". Tak jako literatura má svoji poezii a prózu, já to vidím s tělem trochu podobně. Vnímám tuhle normální prózu těla - v běžných pohybech, v tom když cvičím, v tom když dělám nějakou práci ….

No a pak vnímám poezii těla. Nejvíce ve dvou věcech - v tanci a ve spánku. Spánek je věc specifická, tam můžu vidět a cítit spíše jiné lidi, sebe ne. Takže zbývá tanec.

Tanec u mě vyjadřoval vždy obrovskou touhu po citech, volnosti, sobě samé … a desítky dalších věcí. Neuvědomovala jsem si to ale vždy nebo spíše velmi dlouho jsem si to neuvědomovala. Tančila jsem moc moc ráda a často jsem se v dobách kdy to šlo, potloukala všude, kde se tančit dalo. Ne, nepobíhala jsem po diskotékách, abych tam někoho balila.

Reálně, nikoho jsem si většinou nevšímala a tančila jsem sama. Když jsem přišla, vtrhla jsem na parket, zavřela oči a začala. Skončila, až to definitivně zavřeli. Jestli tančil i někdo jiný, mě bylo dost jedno. Vedlejší efekt byl, že mě na takových akcích měli vždy rádi, a byli rádi, když jsem tam chodila. Nakonec jsem měla často i pití zdarma, abych byla katalyzátorem zábavy. Mě to bylo ale jedno. Tančila jsem a to mně stačilo.

Čím více jsem si uvědomovala sama sebe, tím to bylo "horší" a živelnější. Mohla jsem být totiž sama sebou, Andreou, a celý svět mě byl ukradený. Prostor a čas mimo realitu. Něco co strašně potřebujete, abyste přežili další den v cizím světě.
Jak šel čas, už jsem na to neměla věk a tak to bylo trochu těžší. Uznejte, vtrhnout ve 40 letech na parket a zabrat místo i čas pro sebe, už není adekvátní. Stejně jsem to ale často dělala. Potřebovala jsem to.

Nakonec, v roce 2014, jsem začala přelévat tuhle poezii do hudby. Začala jsem psát vlastní texty na hudbu, co se mi líbila. Ačkoliv jsem původně zpívala vážnou hudbu a rockové věci, šáhla jsem po romantice a napsala texty na hudbu Erose Ramazzottiho. Nakonec jsem to i nazpívala jako celé CD, se svojí skupinou. Jaké to asi bylo, se můžete podívat na "https://www.facebook.com/hudbaERI/?ref=bookmarks" . Bylo toho hodně, co jsem do jednotlivých skladeb vložila a dokonce se to některým lidem i líbilo. Nicméně to nestačilo a to hlavní mělo teprve přijít.

Na podzim 2014 měl být jeden zajímavý večírek a já na něj šla v dost divném rozpoložení. Z mnoha a mnoha důvodů, ale jedním z nich bylo i to, že jsem zase chtěla být co nejvíce sama sebou. Výsledek byl úplná katastrofa.

Zajedno jsem se pustila do tance a dopadlo to tak, že se nějak "protrhla" stavidla mnoha věcí. Moje náhradní já zmizelo a zbyla jen Andrea. Docela velký průšvih a já přestala vnímat svět kolem sebe. Tančila, bavila se, mluvila s lidmi a dál a dál a nechtěla jsem, aby to skončilo. Postupně jsem se uvedla do naprostého transu a bylo vymalováno. Nemylte se, moc alkoholu jsem nevypila a taneční drogy se tam taky nevyskytovaly. Na čirou extázi stačila Andrea postupně posílená tancem a pár věcmi a lidmi okolo.

Finále bylo děsivé. Dodnes hodně lidí spekuluje o mém tehdejším stavu, jestli jsem se opila nebo co se vlastně stalo, protože vnímali, že jsem v nějakém velmi podivném stavu. Vzhledem k tomu, že někteří čtou můj blog, tak teď to konečně pochopí. Do půlnoci zbyla už jen Andrea a ta se nějak psychicky úplně sesypala. Domů jsem se dostala nad ránem. S příznaky těžké hypoglykémie (ne, nejsem diabetik) a s úplně sesypanou osobností. Doma chtěli volat záchranku.

Toho dne jsem se definitivně "narodila", v listopadu 2014. Už jsem prostě nemohla dál hrát svoji naučenou roli a z mé bývalé identity nezbylo téměř nic. Dva dny jsem se dávala dokupy a na svět se díval úplně jiný člověk. Každý den jsem s úžasem stála na zahradě domu a pozorovala východy a západy slunce. Za pár měsíců se pak zotavila, a vše co bylo jeho, jsem prostě odnesla pryč. Pak za dalších pár měsíců, jsem už byla u Hanky Fifkové.

No a to je celý příběh. Jednoho dne se prostě Andrea pokusila vyprávět svůj příběh a udělala to právě takhle. Tancem, poezií těla. No a to byl konec a začátek mnoha věcí. Už vím, proč šamani tančí. Je v tom obrovská moc.

Andrejka

Změň sebe, změníš svět

26. června 2016 v 22:06 | Andrea |  Aktuálně
Mám docela ráda knihy, protože je v nich uloženo spousta generací poznání mnoha lidí. Chápu, že někdy mohou být tendenční, ale vždy je v nich kus velké pravdy. No a v jedné takové knize jsem kdysi četla jednu hezkou větu - "Změň sebe a změníš celý svět". No a jak se to váže k tomuto blogu, zkusím popsat.

Před pár dny jsme měli doma takovou malou párty, která na mě moc a moc zapůsobila. Bylo to trochu jako z mého předchozího článku - "Nechci růže, chci růže". Prostě jsem se v minulosti zúčastnila mnoha různých akcí a mnoho jsem jich organizovala sama. V podstatě jsem byla vždy docela extroverní osůbka a tak jsem se společnosti nikdy moc nestranila. Jenže i když jsem někde byla, vždy jsem si připadala tak trochu mimo dění, s takovým odstupem. Skupina lidí se dobře bavila, já jsem se starala trochu nebo i víc o zábavu ale …

Tahle párty byla trochu jiná. Byla to v podstatě jenom ženská párty, tedy téměř ženská, nějaká výjimka se přece jen našla. No a moje pocity byly moc zajímavé a hezké. Snad poprvé jsem si nepřišla tak nějak sledující zábavu s povzdálí, ale dokonce jsem se jí účastnila.

Těžko vlastně říct čím to bylo. Na první pohled se vlastně nezměnilo vůbec nic a zároveň se změnilo všechno. Všichni kdo tam byli, mě už jako Andreu znají a taky tak nějak i berou. No a já jsem byla vlastně mezi lidmi, kterým jsem už ani nic nemusela vysvětlovat, mezi lidmi, kteří jsou se mnou každý den, a všechno už bylo dávno vyřčeno. Takže jsme se normálně bavili, o normálních věcech, něco snědli a vypili skleničku vína a bylo to fajn. No a naše hezká, druhá polovina lidstva, nám udělala něco na grilu a nějaké další dobroty.

Když odešli, měla jsem hrozně moc dobrou nálada, a oni asi vlastně ani neví, jak moc mě to potěšilo a zahřálo u srdce. Takže jsem jim za mnohé věci vděčná a jednou jim za ně poděkuji. Možná nejenom za tuhle párty, ale i za jejich hezkou podporu v letošním roce, kterou jsem moc potřebovala, i když se snažím vždy spíše předvádět, že nepotřebuji nic a se vším si poradím sama. No možná bych na závěr odstavce měla dodat, že nikdo z nich nijak nepatří k TS komunitě a nemá s ní ani nic společného, což je vlastně taky moc zajímavé a hezké.

Trochu jsem pak myslela právě na tu větu, která je v titulku článku. Trochu jsem si u toho vzpomněla i na blog Terezy, která psala, jak nerada dříve tančila … . No a nějak mě začalo napadat, že jsem dříve chtěla abych byla víc součástí společné zábavy a víc nějak v souznění. Často jsem přemýšlela, proč se mi to nedaří a jak se ke mně vlastně staví ostatní. Nějak mám pocit, že to zdaleka nebyl jejich problém, ale můj. Nejdříve jsem musela změnit sama sebe, a pak se tak nějak, nenápadně, změnil i svět kolem mě. Vlastně nezměnil. Změnila jsem se já.

Na konec dám ještě jednu hezkou historku, co se mi stala taky před pár dny.

Protože jsem přece jen dobře naladěná, protože se blíží konečně konec školního roku a protože konečně budu moci přestat používat i v práci mužský rod, mám dobrou náladu. Ne že bych měnila práci, jen jsem v tom nechtěla studentům dělat "nepořádek" a tak jsem řekla - "paní učitelka Andrea jsem pro vás až po prázdninách". Jinak jsem to už dlouho nikde nepoužívala a dělalo mi to i ve škole děsný chaos.

No a tak v dobré náladě jsem vyrazila někam na servisní zásah. Možná jsem to o sobě ještě nepsala, ale vlastním i takovou IT firmu a někdy tam ještě vypomáhám, když je potřeba. Jinak to už nechávám na mladších a šikovnějších. No, a protože bylo potřeba někde vypomoci, vyrazila jsem na servis i já.

Když jsem byla na daném místě, prováděla jsem opravu nějakého elektronického systému, v jedné ruce měřicí přístroj, v druhé ruce páječku a v zubech drát a šroubovák. Vedle sebe servisní bednu na kolečkách a hromadu jiných věcí. Na sobě pro změnu třičko na ramínka, kraťasy a sandálky. Bylo horko. Make-up a své červené vlásky jsem samozřejmě měla sebou taky.
V dané firmě pracuje velmi mnoho lidí, a ty chodili sem a tam, až se dva pánové zastavili, protože si mě všimli. Stoupli si asi tři metry ode mě a pořád si mě prohlíželi, koukali na nohy, na prsa … to víte, muži. No a u toho se naprosto nahlas bavili na jediné téma - "To je fakt ženská?". Slyšela jsem celý jejich rozhovor, protože se vůbec "nežinýrovali". No a pak se po nějakém čase shodli na tom, že jsem ženská, i když tam opravuji nějakou elektroniku. Fakt je ten, že jeden z nich chvíli uvažoval o tom, že možná jsem muž a gay, ale pak mě ještě párkrát prohlédl a prohlásil - "Máš pravdu, fakt je to ženská." Bavila jsem se celou dobu, ale smíchem jsem vybuchla, až odešli.

Nebudu tu psát, že je to s mým passingem vždy tak jednoduché. Většinou není, ale postupně se to zjevně zlepšuje a doufám, že zlepšovat i bude. Tohle mě ale potěšilo taky.

Vaše Andrejka

Cesty tam a zpět

20. června 2016 v 14:37 | Andrea |  Aktuálně
Jak ubíhají dny, týdny a měsíce od prvotních rozhodnutí nebo od data prvního "spolknutí" modré pilulky, v člověku se děje mnoho věcí. Trochu jak v Matrixu, trochu jak s každou jinou věcí v životě. Někdy člověk směřuje dopředu a dny jsou krásné a bezmračné, někdy jsou zatažené a bez pohybu a některé jsou poznamenány návraty do minulosti.

Myslím si, že na téma "krásný dny", i na téma dny kdy se zdánlivě nic neděje, jsem psala na svém blogu docela často. Zatím jsem se ale vyhýbala dnům, které jsou trochu o myšlenkové "cestě zpátky", a tak hurá do toho.

Nevím jak na vás, ale na mě jednou začas přijdou myšlenky na to, zda bych nechtěla všechno vrátit a žít jako dřív.

Neříkám, že je to moc často a většinou to ani netrvá celý den, ale přijdou. Asi patří k normální "cestě holky k sobě samé" a bylo by divné, kdybych je neměla. Někdy jen tak projdou a někdy mě děsí třeba celý den. Možná bych tak na prstech obou rukou nějaké už napočítala. Alespoň za ten rok co prožívám proměnu.

Když jsem četla blogy a diskuse jiných holek, na každém místě se s tímto setkávám a je zjevné, že nás vlastně potkávají každou a asi budou potkávat celý život. Myslím, že je to tak proto, že jsme kus nebo kousek života, alespoň společensky pro ty jiné, prožili v roli druhého genderu. Takže víme jaké to je, co jsme prožívali, co nám to dávalo a bralo. No a tak, jako v každém takovém případě je naše paměť často milosrdná a my si pamatujeme čím dál více jen ty hezké věci.

Když se mi tedy stane okamžik, kdy mi přijde na mysl, zda ještě chci pokračovat a jaké to bylo dříve, je to vždycky trochu zvláštní. Uvědomím si, že život byl velice spojitý a přinášel i spousty hezkých chvil. Chvíle, které jsem prožívala se svými blízkými, chvíle v práci, na dovolené, s dětmi … a z nich bylo opravdu i hodně hezkých chvil. Byla v tom jakási podvědomá naučená jistota, jaký bude další den a co bude zítra. Fakt je ten, že v té chvíli si vždy uvědomím, že ji vlastně teď nemám. Nevím, co bude zítra, za měsíc, za rok. Nevím a to mě vždy trochu vyděsí. Chybí opěrné body a jistoty.

Vím a pořád si to pamatuji, jak jsem bojovala sama se sebou, nejdříve potají, pak i více veřejně, ale jinak se život vlastně odvíjel zcela obyčejně. Na světě nejsme jen proto, abychom celý den řešili, jestli jsme kluk nebo holka. Řešíme úplně jiné věci a tohle bere většina lidí jako samozřejmost.

Když jsem byla na psychoterapeutickém výcviku, někdo mi tam řekl - "Možná to co chceš, můžeš mít i jako muž. Tak proč se snažíš něco změnit!".

A co můžu vlastně mít i jako muž, i když to tak necítím? Jako že bych si mohla stejně pořídit dámský parfém, koupit dámské oblečení a namalovat si rty? Nebo co vlastně? Vlastně nic! Tohle všechno můj vnitřní problém nijak neřeší. Asi by to řešilo, kdybych byla TV nebo FTV nebo něco podobného, ale nejsem.

Ano, chápu oblečení a všechny ostatní věci jako svoji součást, jako něco co k charakteru ženy patří, ale patří až na druhém místě. Na prvním jste nejdříve žena nebo muž a teprve na druhém místě dělám to, co k tomu patří. I když na prvním místě je stejně spíše to, jaký jsem člověk a ne jestli jsem ženská nebo chlap.

Takže oblečení, šminky a parfém nevyřeší vůbec nic. Já bych naopak řekla, že bez vyřešení svého ženského já, jako první věci, by mi jen přinesli těžký smutek a depresi.

Dnes vzhledové věci a oblékání už řešit nemusím. Ne že bych vypadala nějak dokonale žensky, ale už to prostě neřeším. Jsem Andrea tak, jak odpovídá času a průběhu HRT a okolí to docela respektuje. A tak mi to umožňuje více přemýšlet o tom zbytku.

Když tedy přijde ten čas, čas kdy se moje myšlenky vrací zpátky, zpátky k mému předchozímu životu a k úvaze zda bych se nechtěla vrátit, vždy se na chvíli zastavím a zamyslím. Zavřu oči a zkusím si představit sama sebe v minulosti.

Promítnout si nějakou akci, zážitek, který dobře znám, který se v minulosti odehrál. Ne zážitek ze svého vnitřního boje, ale zážitek zcela obyčejný. Ze školy, ze zaměstnání, z rodinného života … něco, co jsem dělala a co bylo i hezké. A vždy a vždy znovu mám pocit, jako bych v té chvíli "narazila do zdi". I když to bylo něco moc hezkého, dívám se na nějakého téměř cizího člověka, se kterým jako bych neměla nic společného. Vůbec to nechápu.

To jsem přece byla já!!! Nebo ne? Ne, nebyla a to je důvod, proč procházím proměnou. Ne proto, abych mohla běhat v šatičkách a botičkách, ale proto, že nechci být sama sobě tolik cizí jako v minulosti.

Neumím se k tomu vrátit, i když nějaký malý skřítek ve mně občas hlodá, v mé mysli. Nemám se totiž vrátit kam. Mohla bych se vrátit do určité situace, do chvíle kdy se mi něco moc líbilo, ale to je vše. Mám pocit, že bych tak cizí, sama sobě, vydržela tak maximálně den.

Nějak ke mně, ty věci z minulosti, postupně přestaly patřit. Jako bych tam nikdy nebyla a nijak tam nežila. Je to zvláštní pocit. Něco jako - někdy se chci vrátit, ale není kam.

Nejde o práci, tu jsem nezměnila. Nejde o přátele, ty jsem taky nezměnila. Nejde ani o nic dalšího hmatatelného. Jde o vnitřní stav. Jakmile jsem se rozhodla, že už nechci být zakletá, nejde to vrátit. Sama sebe už zaklít nedokážu znovu, a nikdo jiný to dělat za mě taky nebude.

No a tak jdu životem dál a dál. Každý den v trochu novém životě dospělého člověka, ale v určitém smyslu nedospělé ženy. Občas se zkusím otočit, občas se otočí nekontrolovaně moje mysl, ale vždy to dopadne stejně - "nárazem do pomyslné zdi". Nemůžu ji překonat, protože za ní nic není. Teď už ne. Za ní zbyla jen prázdnota.

Paní doktorka Fifková říká, že jakmile člověk ten šuplíček otevře, už nejde zavřít. Já bych řekla, že nejde o to, zda zavřít jde nebo ne. Ona totiž mezi tím přestala existovat ta skříňka, ve které držel. A nová skříňka vypadá zcela jinak a tam on prostě vůbec nepasuje. Takže s tím nejde dělat prostě nic, jen začít žít znovu a jinak.

Tak mě nezbývá než jít dál a učit se přijímat sama sebe takovou jaká jsem a svět takový, jak mě vidí.

Vaše Andrejka

Kdo je kdo

17. června 2016 v 14:02 | Andrea |  Aktuálně
Je pár dní od doby, kdy jsem napsala článek "Nechci růže, chci růže" na téma správného partnera a o identitě vůči němu. No a pak jsem psala, že k tomuto tématu, nebo vztahům k ženám jsem se toho, od jiných holek, moc nedočetla. Co čert nechtěl, za těch pár dní pak proběhlo několik zajímavých diskusí, nad kterými se dalo dost uvažovat.

V knihách o transsexualitě se dočtete na tohle téma jen pár komentářů, nebo pozastavení nad tím, že procento lesbických vztahů je u TS holek výrazně vyšší, než u ostatní populace. Někde tam jsem našla, že kolem 40%, což prý neodpovídá běžnému procentu. I když vyjdeme například ze studie z Masarykovy univerzity, stejně je uváděn poměr, v běžné populaci, kolem 8%. Nevím proč to tak je a odborně je to pro mě dost mimo, ale chtěla bych se nad tím čistě subjektivně zamyslet.

Někde se tvrdí, že podle výzkumů se i orientace u TS lidí jakoby vyvíjí. Když se to budete snažit načíst víc, spíš jakoby se měnilo vlastní přiznání, kdo je náš správný partner, anebo jakoby holky po změně získávaly teprve odvahu. Nevím. Těžké říct a víc by nám asi řekl sexuolog.

Fakt je ale i to, že když už jdeme do proměny, měníme své tělo. Samozřejmě do ženské podoby, kterou považujeme vnitřně za adekvátní své duši a srdci. Možná se dá položit i otázka, zda tím pádem třeba nevnímáme ženu a ženské tělo jako adekvátnější a přitažlivější, což se třeba částečně projeví i ve volbě partnera. Zamícháno s tím, že jsme v minulosti měli třeba ženy za partnerky, možná nás to i nějak ovlivňuje. Berte to jen jako nepodloženou spekulaci, která mě napadla - něco co je zakopáno hluboko v naší psychice.

Úplně mě za to nekritizujte, já vím, že orientace je dána a nelze přeučit nebo převychovat. Prostě jen přemýšlím nad tím, co vše nás může ovlivnit v procesu našeho vývoje a poznání v tom, co chceme.

Když si povídám s některými ženami v přeměně a oni říkají jak chtějí žít život a s kým, někdy slyším slova jako třeba - "Chci muže co mě bude milovat a chránit, pro kterého budu jeho žena". Je to jen jedna z mnoha vět, které člověk uslyší, fakt je ale ten, že jsem si uvědomila, že mě osobně nyní nic neříká. Kdyby třeba zněla něco jako - "Chci mít člověka, se kterým se budeme milovat, rozumět si a pomáhat", zní mě to nějak líp. Ale proč?

Nebo taková ta věta, kterou někdy říkám a vybrala jsem ji z jedné knihy o ženách a mužích - Ona říká: "Miláčku nedal by sis kávu?". Věta, která podle autora knihy říká, že žena dává najevo partnerovi, že by si dala kafe. No a muž většinou odpoví větou - "Ne, díky nemám chuť.". Protože ho nějak ani nenapadne, co mu žena vlastně říká. No já bych ale chtěla mít partnera, který rozumí tomu, co mu říkám a je to schopen chápat. Mám v tom pak pocit nějakého vnitřního souladu a souznění.

A co třeba oblečení, vůně, přístup k ostatním, prožívání pocitů … mnoho dalších věcí, které nějak chceme a se kterými se identifikujeme. Není to třeba tak, že tím že je vnímáme jako správné a jako součást sebe sama, tak se nám líbí i na partnerce, protože je to žena?

Jak vlastně TS ženu změní to, že žila nějakou nebo dlouhou dobu ve vztahu s ženou, ať už třeba ve vztahu jakkoliv komplikovaném?

Tohle všechno nevím, ale moc mě to nutí o tom přemýšlet. Myslím si, že je to snad možné proto, že když se nám jinak vyvinulo centrum identity, v nesouladu s tělem, pak bůhví co se stalo s centrem, které identifikuje ty správné partnery pro náš život. Možná.

Nakonec, celé to rozdělení na muže a ženy má v životě mnoho aspektů. Když pomineme oblast zachování lidstva skrz plození dětí, určitě se mnou budete souhlasit, že vztahy jsou mnohem komplikovanější a pestřejší, než "žena x muž = děti" a šmytec.

Mnoho důvodů, které nás v minulosti silně tlačily do jasného rozdělení a rolí, dnes nejsou. Nejsou v této chvíli totiž potřebné. Jako když před mnoha lety měl každý doma sýpku na obilí a kravičku, nebo alespoň kozu, aby měl mléko. A kdo to neměl, byl podivín a nezodpovědný ke své rodině, a vůbec narušoval zaběhlé pořádky a říkal si o opovržení.

Mnoho věcí z původního rozdělení dnes už taky nedává žádný smysl. Nějak jsou některé funkce vůbec nepotřebné, protože nejsou užitečné. Tím ale nechci říct, že bychom měli všechno zbořit a nic neplatí. Jen chci říct, že můj praděda uměl ulovit zajíce do pasti, ale já už to v této chvíli prostě umět nemusím. No a tak stejně nemusím dělat a žít, v některých ohledech, jako lidé v minulosti tam kde to dnes neplní žádnou funkci a nemá smysl.

No a vlastně uvažuji nad tím, že možná může být v této chvíli správně, pokud je pro mě jako správný partner žena, protože to dává smysl a plní mnou vnímané funkce vztahu dvou lidí a života ve společnosti. Chápu, že na tohle může hned někdo napsat - neplní, smyslem života je mít děti a … - jenže tomuto tématu se chci záměrně vyhnout. Ne proto, že bych ho popírala ale proto, že v tomhle se naše věda a možnosti právě teď tak rychle rozvíjejí, že je otázka, jak to vlastně s další reprodukcí vůbec bude za deset let. No pak by se mým scestným názorům, za deset dvacet let, někdo smál.

Nechci ani popřít role mužů a žen a podivně tvrdit, že něco není potřeba. To vnímám jako scestný názor, i když jsem to z pera některých genetiček nebo radikálních feministek někdy četla. Jen uvažuji nad tím, že se naše role v současném světě rychle mění a někdy setrváváme na tradicích nevhodným způsobem. Vnímám svět sounáležitosti a existence mužů a žen jako velmi hezký a správný, nicméně ne jako jediný možný.

A v tomhle si myslím, že máme TS holky trochu širší obzory než ostatní. Prostě proto, že většina lidí nikdy neprožije dva různé životy, ve dvou různých rolích. Prostě nemohou říct - část života jsem žil jako muž se vším co to přináší a co k tomu patří, a další část života jako žena s tím, co přináší tento druhý pohled. Člověk začne možná víc rozumět a méně rozdělovat, vymezovat hranice a říkat jediné pravdy. Takže možná v těch našich 40% nic divného není, prostě jen díky zkušenostem nejsme fixně vázány na některé zvyky a role, které nás pak nutí vždy volit model "žena x muž". Někde, na iDnes před pár dny, jsem totiž četla, že podle posledních výzkumů je možná poměr 40:60 i u ostatní populace.

No a tak, já chci mít tu správnou partnerku a ne muže. Protože mám pocit, že ženě víc rozumím a ona rozumí mně. A to mě přijde moc hezké.

Vaše Andrejka

Postupná degradace líčení

13. června 2016 v 20:01 | Andrea |  Aktuálně
Dnes je takový smutný den. Venku prší a i my optimisté postupně vyčerpáváme zásobu vnitřního sluníčka a postupně se uchylujeme k hrníčku s kafem. Když se přidá ještě nějaká dobrá sušenka, tak to jde vydržet a netrpělivě vyhlížíme, zda se mraky venku rozejdou nebo ne.

Dobře si ale pamatuji na dny, kdy mě sluníčko a horko i trochu zlobily. Bylo to v době, kdy jsem se snažila naučit líčit. Bylo to v létě a bylo horko jak v peci. Když máte navíc pokoj v podkroví domu, je tam jak v pekle. Na druhou stranu, když se to učíte, zkuste to dělat před všemi a blbě vypadat - to se vám fakt nechce.

Ne že bych líčení nikdy neviděla, ale nikdy jsem ho nějak neprovozovala. Když jste ještě zakletá, tak se vám může i stát, že se vám moc líčit nechce, a mně se nechtělo ani doma potajmu, když tam nikdo nebyl. Moje výhra byl maximálně vosk na rty a nějaký dobrý krém na tvář, třeba od Vichy. Takže osobní zkušenost nic moc a bylo třeba to nějak změnit.

Tím ale rozhodně nechci kritizovat žádnou holku, co se potají malovala, jen já jsem to tak neměla, protože se mi nechtělo něco plácat na mužskou tvář. Tedy abych nelhala, maskovací barvy v armádě mě braly, ale to se asi nepočítá. Nebo ano?

Našla jsem si na internetu nějaká videa a první jsem zkusila projít celý seriál od DM - "Škola líčenia" 1-10. Bylo to pro mě docela zajímavé a docela dobře vysvětlené. Pravda ale je, že jsem se dívala na každý díl asi 4 x a nějak to zkoušela. No a taky navíc vždy vyběhla někam na nákup a koupila, co na to potřebuji. Vedlejším efektem byly nakonec tři krabice bůhví čeho.

No a k tomu horku. Prostě to v takovém horku nešlo. Než něco nanesete, tak se to rozteče, a pak se vám to rozteče ještě po tváři a pak na závěr to steče někam, kde to být nemá. Děs běs. Ještě že dělám elektroniku. Vydolovala jsem ze skříně náhradních dílů dva ventilátory pro chlazení PC a ty si namontovala zleva a zprava kolem sebe.

Hurá, na maximální otáčky to šlo. Mohla jsem testovat, jak chtěla. Steklo to až potom, co jsem je vypnula anebo jsem to šla prohlédnout do koupelny. Pokud by bylo ještě o půl stupně víc, tak po těle až na zem a do hezké barevné louže. Na druhou stranu se alespoň nemusíte odličovat před tím, než začnete nový test. Odličuje to i řasenku, ale ta steče jen pod oči a příslušník Adamsovi rodiny je na světě.

Při líčení, zvláště z počátku, jsem se snažila dosáhnout maximální dokonalosti vzhledu. Samozřejmě že to nemohlo fungovat za žádných standardních podmínek a bylo nutné naplácat na sebe kde co a v kde jakých vrstvách. Tedy šlo by to, jak jsem teď viděla v jednom pořadu v televizi, kde paní dali na tvář tlustou silikonovou vrstvu a vyrobili tak docela mužskou tvář. Asi to jde i naopak.

No a tak postupně vyrobíte "silikonovou" vrstvu i na své tváři. Nejdříve vše očistíte a nanesete hydratační denní krém.
V této chvíli už bylo nutno zapnout ventilátory na maximum a mohlo se pokračovat.
Chvíli počkáte a nanesete podklad pod makeup. Postupně jsem si jich koupila asi 5 variant - od obyč verzí až po zářivé a výživné. Pak čekat a ofukovat :) .

Pak přidáme korektory. Taky jsem jich měla asi sedm. Na čelo, po stranách nosu, nad horní ret, pod dolní ret, na lícní kosti … rozmazat do ztracena. Tvář sice přestane dýchat, ale zbytek těla je velký, nějak si poradí, a když tak se začnete svlékat. Na usušení není třeba čekat. Mastnota korektorů neuschne nijak ani za týden.

Dobrá tak ještě trochu coveru. Ten pořádný má stejně jenom Dermacol a tak si koupíte rovnou všechny čtyři odstíny, ať máte co testovat. Super, takže máte zakrytý zbytek všeho normálního. Přestáváte vypadat jako vy ale nevypadáte taky nijak dobře.

Od této chvíle musíte začít přistupovat k líčení dost opatrně. Zajedno je vrstva už dost tlustá a tak ji snadno poškodíte a za druhé, v tom horku a dostatku kyslíku může snadno vznikat snad i výbušná směs. Je třeba dobře číst složení dalších přípravků a mít chemické minimum, aby nedošlo k samovznícení.

Takže nějaký bronzer. Když jste si tak tři varianty nakoupili, je možné trochu kouzlit. Pokud koupíte minerální verzi, tak má možná málo škrobu a samo vznícení nehrozí.

Je jedno jak rychle, v této chvíli, pustíte ventilátory. Nepomáhá to. Malovat by se prostě mělo učit v zimě.
Nebudu dál popisovat asi hodinu práce se stíny, oční tužkou, řasenkou, rtěnkou, krycím pudrem … bylo by to nudné a každý má dostatek své fantazie.

Prostě po dvou třech hodinách soustředěné práce zvoláte - už to mám a jdete se podívat do koupelny. První co zjistíte, že máte vykulené oči - prostě jste je "valily" dvě hodiny do zrcadla. Druhé co zjistíte je, že nevíte, kdo se na vás teď v zrcadle kouká. Jste to ještě pořád vy? Možná se to některým dařilo hned, ale já jsem ze sebe vyráběla tak maximálně mimozemšťany.

Když už to nesteklo, tak se to dalo většinou sloupnout jako celek a uložit na polici. Fantomas používal ty své "tváře" taky opakovaně. Tak proč to nevyužít.

Lepší by bylo využít techniku konturování. Ta vyrobí kde co, z kde koho. Jenže ta chce profesionální vybavení a profesionální cvik a nejlépe dělat to někomu jinému. Sobě to jde dost špatně a strávíte u zrcadla ještě více času. Na druhou stranu konturování jde použít na celé tělo, které pak vypadá jinak a lépe a můžete se vyfotit v plavkách. Než tedy vrstvy opadnou. Koupat se samozřejmě nemůžete.

No a tak ubíhal čas a já viděla další a další seriály a rady, povídala s ženami a učila se jak na to. V koši přibývaly vyhozené věci a krabice plnily nové přípravky. Líčení zabíralo čím dál méně času, ale stejně nějaký čas zabralo. A nikdy nevypadalo dobře.

No a jednoho dne přišel zlom a něco bylo jinak. Zajedno se mi konečně změnila tvář sama o sobě, ale …

Konečně jsem si položila otázku, kterou každá chytrá žena ví a nemusí si ji pokládat, proč patlám na tvář pořád ještě 3 vrstvy něčeho. A konečně jsem si na ni taky správně odpověděla - "Protože vypadáš blbě sama o sobě!". Ten den jsem strávila na internetu a v různých obchodech s kosmetikou docela dost času, a přinesla si něco jiného, v množství jednoho kusu.

Pokračování příběhu vlastně není už pro každého, ale jen pro holky co už jim není 20 let. V kosmetice se tomu říká "vyzrálá" pleť. Milostivé slůvko nahrazující pojem - "starší až stará".

Koupila jsem si liftingové a vyplňovací sérum, co se dává na umytou pleť a úplně se "vsákne" a stojí "hříšné" peníze. Jenže po něm nezbude nic. Efekt tedy není napoprvé vůbec žádný ale za týden už ano. Chce to trpělivost a čas a trpělivost. Pokud budete mít štěstí a zabere to, pleť se vám vyhladí a zestejní a můžete v podstatě vynechat první dvě vrstvy "čehosi". Super.

Tím jsem mohla zredukovat svoji kosmetiku na, dříve pro mě nemyslitelné, minimum. Střední BB krém a lehký bronzer. Je pravdou, že tam, kde ještě nezmizely úplně vousy, pár se jich ještě najde, dám lehce cover. Už ale nic moc a zjevně vydrží tuba už věčně.
No a přidám stíny, řasenku a rtěnku. Super a je to za 5 minut. Z původních 2 - 3 hodin na začátku fakt dobrý. Mimozemšťan ET už konečně taky asi odletěl domů.


Na tomhle je dobře zase vidět, že všechno chce svůj čas. Prostě nechat tělo a tvář ať nejdříve zapracuje sama pod vlivem estrogenu a fytoestrogenů. Pak s ní udělat nějaký lehký lifting a je to. Není co řešit když se zadaří.

Jenže když já bych někdy chtěla všechno hned a to většinou nejde. Třeba se příště snad poučím i v tom ostatním, co ještě přijde.

Vaše Andrejka

Tak jak vlastně s HRT?

11. června 2016 v 23:18 | Andrea |  Aktuálně
Zajímavé je, jak články přicházejí tak nějak ze života a člověk je vlastně nemusí vůbec vymýšlet. Na blogu už se například dlouho rozvíjí diskuse nad účinností HRT a všeho okolo. Diskuse někdy moc fajn, někdy moc bouřlivá a taky často nesmyslná a zavádějící.

Dokonce jsem po moc dlouhé době musela ukončit i nemoderované příspěvky. Jednoduše proto, že někteří lidé se opakují jak kafe mlýnek a jejich příspěvky je už nutno přeskakovat. Nakonec mě začali psát lidé, abych to stopla. No a já se nakonec rozhodla to udělat. Stvořila jsem nakonec samostatnou diskusi, abych mohla normálně psát a aby se dalo diskutovat k tématu.

Nicméně tento týden byl zvláštní z mnoha důvodů a diskuse k tomu patřily. Jaký vlastně byl? Zajímavý.

Jak jsem už psala, trochu už na všechno "kašlu" a přestala jsem totálně a definitivně řešit jak vypadám. Moc mi k tomu pomohly moje fotografie, které jsem vám ukázala v některém předchozím článku. Taky trochu moji studenti, kteří už mě chtějí prostě oslovovat normálně a mnoho jiných lidí, co o tom mluvilo. Takže jsem si nechala minulý víkend nastřelit konečně náušnice a zcela úplně přestala řešit jaké je moje oblečení a make up.

Rozhodně si ale nemyslete, že jsem začala chodit ven jak zmalovaná noční pracovnice a oblečená v síťových punčoškách a minisukni. Zajedno na to nemám už věk a za druhé, takto se mi ženy neoblékáme. Prostě chodím docela konzervativně, ale hezky, abych se líbila sama sobě.

No abych to nějak popsala. Asi začnu vlasy. Dala jsem si je víc na červeno, ale protože je mám černé, odstín granátového jablka vykouzlil nádherné pramínky světle a tmavě červené barvy. Na tváři jsem celkově musela zapracovat, to víte, dvacet mi není a tak se trochu liftingu a zkulturnění obočí a výživa pro řasy maličko sejde. Většinou si udělám lehký make up od Nivea a těch pár zbylých chloupků, co zbyly po vousech, přetáhnu středním coverem. Mám hezkou, lehce zářivou rtěnku od Gabriella Salvete, kombinaci tmavě zlatohnědých a modrých stínů a řasenku. Mno, někdy vám to vyfotím, ale teď večer by to asi nebyla moc dobrá fotka.

Jinak si dám některé ze svých total slim jeans a protože je horko, triko s ramínky to řeší. Tak a hurá ven na nákupy, mezi lidi, na procházky …

Před pár dny, a to už jsem psala, jsem potkala maminku s holčičkou a ta se maminky ptala "Kam jde ta paní". Hezké. Nikdo v okolí nebyl, tak se ptala zjevně na mě. Maminka jen řekla - "to já nevím.". Bylo to příjemné. Zvláště po té, kdy čtete pořád na svém blogu jak se HRT neúčinné a nikdo vlastně nikdy neprochází, tedy ano, ale to jsou výjimky co je jim 20 a dostávají injekce. Navíc prodělávat změny ve svých 46 letech je mnohem delší a pomalejší než když je vám 20. A vůbec navíc, mám za sebou 4 měsíce a 2 týdny HRT, takže nic moc.

Jo potěšilo mě to. Nepopírám. Ale po stěnách se kvůli tomu nelezla. Prostě jsem měla pocit, že jednoho dne se mi to začne stávat a bude to dobře. A tak mi hlavou jen proběhlo něco jako - "Jo nějak postupuju, je to fajn". No a večer jsem si za odměnu dala skleničku vína, čokoládu, brambůrky a kde co jiného.

Včera jsem byla něco nakupovat a trochu se zakecala s paní prodavačkou. Proč? Protože mi řekla - "Co byste potřebovala". Bylo to taky hezké a chovala se ke mně jako ke každé jiné ženě v obchodě. Tak proč se nezapovídat. Pro mě je to hezké a těší mě to.

Dnes jsem byla nakupovat se synem v Baumaxu nějaké přepravní boxy, a když platil tak jsem šla kousek dál, podívat se co mají. Syn mě začal trochu hledat a hrozně se pak bavil. Když ho totiž viděl pán z ochranky, co stál u té kasy kde jsme platili, řekl mu - "Vaše máma šla támhle!". A to se pána ani neptal. Zjevně jsem tedy opět vypadala jako normální ženská a protože jsme si podobní, tak mu bylo asi "jasné" kdo jsem.

No a takových zážitků, zajímavě se týkající vaší dlouhé diskuse o účinnosti HRT a co je důležité a co ne, jsem za tento týden měla ještě několik. Přece jen jsem aktivní žena a pohybuji se pořád někde.

Co na to říct. Nemůžu dělat žádné obecné závěry. Je to jen moje vlastní zkušenost a týká se jen mě. Zajedno bych si stejně "koledovala" o všechna možná odsouzení a zpochybnění. Zvláště od některých. Asi bych nevysvětlila ani to, že holčička mě určitě nechtěla jen udělat radost, a pán z ochranky mému synovi asi taky ne. Některým TS se totiž nedá vysvětlit vůbec nic a mají pouze svoji jedinečnou pravdu. Takže spíše jen, co si myslím já sama.

Já si prostě myslím, že všechno má svůj čas a místo. Ve chvíli kdy mi začali přátelé i lidi, kteří mě potkávají, říkat - "začínáš být hezká holka" - je čas být normální a normálně "zkrášlená " žena. Hezké oblečení a hezké líčení může ženskost jen podtrhnout, pokud ji "na sobě" už máte. A ne, že vám spíše podtrhne nohy.

Druhá věc je i to, že z mého pohledu u mě, HRT funguje, i když jak jsem psala je podpořena Ainterolem. Teď, zatím funguje. No a určitě je podpořena i mojí vírou, že to dokážu. A to i přes to, že někteří setrvale píšou o tom, že víra a vůle nepomáhá, jedině vyšší dávky. A ještě, kupodivu, to celé nějak funguje, i když je vám už 46.

Co na to říct? Prostě za mě - dejte si (některé) svůj jedinečný názor o tom, jak je vše marné a nedostatečné, klidně zarámovat. Mě funguje, alespoň zatím.

Jsem za to moc ráda a ráno když vstanu, tak za to nezapomínám "vesmíru, přírodě a bohu" poděkovat, a snažím se být vděčná. Vděčná i lékařům, kteří se o mě starají a pomáhají mi v tom.

Pokud to zatím moc nevychází jiným, je mi to líto a mrzí mě to za ně. Přála bych si, aby každá TS holka měla v tomto dost štěstí, protože za to trápení si to určitě zasloužíme.

Vaše Andrejka


Nechci růže, chci růže.

9. června 2016 v 14:12 | Andrea |  Aktuálně
Pěkné téma, které jsem dohledala na internetu jen málo a v odborné literatuře už vůbec. O čem téma vlastně je. Je o přijímání věcí a hlavně citů ve vztahu k vlastní identitě.

Nicméně jsou to jako vždy moje názory a pohledy na svět, byť podpořeny studiem, tak jsou stejně silně subjektivní. Navíc je budu psát z pohledu TS holky a ne tématu transsexuality jako celku.

S tím jak procházíte proměnou, si uvědomujete mnoho věcí v životě. Často ani nejde tak o to jestli už máte správný make up, jestli jste ráno snědla svůj estrofem nebo jak se blížíte SRS. Tyhle věci jsou takové ty hory, které musíte zdolat, ale mezi nimi plyne normální život, v údolích a na cestách.

Prostě ráno vstáváte, chodíte do práce, chodíte nakupovat, vychováváte děti, vaříte, vrtáte police, štvou vás daně a malý plat … . Tohle všechno jsou ale ty praktické věci. Jedna z dalších, o které se píše málo, jsou třeba vaše city, vztahy … . No a to je to, nad čím bych se ráda zamyslela.

S proměnou u TS holek dochází určitě i k proměně v této oblasti. Část holek prostě žila v obvyklém heterosexuálním vztahu, se vším co k tomu obvykle patří. No a pak se v průběhu, často odehraje, pár změn. Někde v literatuře jsem našla, že cca 60% si najde vztah z mužem a asi 40% s ženou. No a v tom, je tak trochu i to, že někdy "lavírujeme", a tak je v tom asi ukryto i něco procent bisexuality.

Cílem ale není rozebírat, a o tom tady nechci psát, co se děje za dveřmi ložnice. Zajímá mě mnohem širší téma - téma vzájemné lásky, citů, podpory, porozumění. Téma, které se blogu často nevyskytuje, téma které se často řeší jen ze strany - jsem holka, chci muže, chci být pro něj dost dobrá. No a já jsem se rozhodla nakousnout druhou stranu - jsem holka, chci mít svoji partnerku a přeji si, být s ní, šťastná.

Takže "Nechci růže, chci růže".

Když žijete jako "zakletá princezna" v heterosexuálním stavu, může to být docela silná schizofrenie. Na jednu stranu máte toho správného partnera, na druhou stranu vy nejste vy. Když vám jednoho dne přinese kytici růží a podá vám ji, vnímáte to sice správně ale, když ji podává, může ve vás vznikat zajímavý odstup. V podstatě nejste ten správný člověk, který by si ji měl vzít. Jak říkám, dost schizofrenní situace. Chcete to a zároveň odmítáte.

Samozřejmě, pokud má vaše vyvolená v ruce láhev Kubánského rumu, je to ok. To si chlap vzít může a těžko vznikne vnitřní konflikt. Možná jen, že ta kytka by byla fakt lepší, než vám nosit blbou flašku a vy stejně nejste muž.

Ještě zajímavější situace může pak vznikat dál. Ať je to jak chce, pořád jste vnímána jako muž. Tím se od vás očekává určité chování, způsob sdílení citů a mnoho jiných věcí. Takže tohle, trochu pro vás cizí chování, "stvoříte" a "dáváte" své partnerce. Když ho pomyslně dáváte, do půli cesty od vás je nějak cizí a v polovině vzdálenosti k partnerce se stane správným a ona ho pak jako správné převezme. Těžká "schíza".

Možná začnete, uvnitř uvažovat i nad tím, zda sama sobě uvnitř vůbec rozumíte, nebo jestli jste vůbec "zakletá princezna". Partnerka asi správně, ale něco je divně, nesprávně. "Kruci!"- nebo je partnerka nesprávně a měl by to být muž, nebo vy nejste princezna … čert aby se v tom vyznal.

A vůbec, přece nemůžete být žena, co se musí ke vzhledu a "tělu" ženy postupně krutě propracovat proměnnou a pak si "pořídit" ženu. Pane bože (promiň mi to prosím), to je maglajs. Správné je, když jste žena, mít muže a basta. V rámci proměny vyřešit, abyste pro něj byla krásná, a bylo vám s ním hezky po všech stránkách.

No nakonec se ale rozhodnete říct "ne" a vyrobit si společenský problém nadruhou - jsem TS holka a jsem na holky. Prima, už stačí jen odsoudit a potrestat. Právě jste porušili všechny pomyslné "pravidla" společnosti - pomyslnou nepřípustnost transsexuality a pomyslnou nepřípustnost homosexuality. Jste v pekle.

Jenže vy je vlastně porušit asi chcete, jinak budete pokračovat v těžké schizofrenii dál a samotná proměna vlastně vyřeší jen polovinu věcí. Takže je to na rozhodnutí co unesete, čím se chcete v životě trápit a jak chcete žít. Třeba se nakonec rozhodnete, že unesete "porušení" všeho a zkusíte to.

Najednou vám začnou mizet ty půl-cesty od vás k partnerce a naopak. Svět se prováže a začne být nějaký jiný. Věci se stanou jednolité a získají normální smysl. Když vám pak vaše holka přinese růže, tak už je budete opravdu chtít. Protože jsou od ní a protože je dává ženě a ne "jemu". Takže začnete normálně dostávat obyčejné věci, city a lásku tak, jak to cítíte, a jaká jste, a dostávat od vašeho správného protějšku.

Postupně se zbavíte svého polovičně nesprávného chování a začnete i vy dávat, co je vám přirozené, a ve formě jak je vám jako ženě přirozené. A taky stejně dostávat, sdílet, sdílet city, lásku a sounáležitost vám odpovídajícím způsobem. V tom se váš svět možná konečně zacelí a vy mu začnete více rozumět a přestanete se cítit osamoceně.

Na druhou stranu se pro vás některé věci nezmění a jejich význam zůstane stejný. Úplně stejně chcete být pro svoji přítelkyni krásná a přitažlivá a mnoho jiných věcí. Tím se váš vztah a vaše potřeby od heterosexuálních vztahů nijak neliší.

No a ještě hurá, lehce a slušně, k tématu SRS. Jednou jsem na svůj blog napsala, že se mi líbí ženy. Téměř okamžitě jsem si "vykoledovala" komentáře na téma - "No jo no, Andrea SRS tím pádem neřeší, protože to řešit nemusí." Trochu mě to v první chvíli naštvalo, protože to zjednodušilo téma jen na to, že vztah je sex. Nakonec se podívejte na komentáře i na mém blogu. Když se do nich začtete, možná získáte taky ten dojem.

Fakt je ale ten, že některé věci ke vztahu patří a je to jeho neoddělitelná součást. V tomto se nelišíme a je jedno, jestli jsme na holky nebo na kluky. Naprosto stejně bychom chtěli mít své tělo, pro sebe i svou partnerku, kompletní a správné a fungující po všech stránkách. Takže možnosti, stav a výsledek nás, co se týká SRS, zajímají úplně stejně.

Jen možná neřešíme, jestli je to možné před partnerkou, krátce nebo celý život, utajit. Muži možná mohou být méně všímavý, ale že by ženská nepoznala, že máte po SRS a nejste tedy biologická žena, je striktně vyloučeno. Takže tohle fakt řešit nemusíte.

Takže nechci růže a už žádné blbé růže blbě nedostávám. Chci růže pro sebe, pro ženu, a taky je tak dneska dostávám a je to moc hezké. A stejně tak, jako normální ženská, růže i dávám. Růže i všechno ostatní.

Vaše Andrejka

P.S: Díky Terezo za výraz zakletá princezna na tvém blogu. Ráda ho využívám. Jo a ještě ten tvůj článek - "Na které straně chcete stát vy" - jasně že na té ženské, jen protějšek na té tvé fotce mi neseděl.


Aktuální stav a cesta mého HRT/RLT

7. června 2016 v 14:26 | Andrea |  Aktuálně
Původně jsem chtěla napsat článek na téma, které se na mém blogu diskutuje pořád a dokola - téma SRS. Když jsem nad tím ale uvažovala, uvědomila jsem si, že možná je jedna věc po druhé, a tak jsem se rozhodla napsat pár velmi subjektivních řádek k mému HRT, a názor k budoucí SRS si nechám na příště.

Nicméně v mém článku rozhodně nehledejte nějaké objektivní informace, ale spíše mé subjektivní vidění věcí, průběhu, stavu. Stejně tak berte s velkou rezervou popisované účinky toho, co beru za medikaci, v jakých dávkách a jak to působí. Tohle všechno je vysoce individuální věc a platí pro mě. Pro jiné z toho nemusí vyplývat vůbec nic.

Mám za sebou tedy 4 měsíce na HRT. Co se změnilo, jak se změnil můj pohled …

Na začátek je třeba ještě říct, že svůj přístup k sobě samotné jsem definitivně změnila někdy v dubnu 2015. Od konce roku 2014 jsem už vážně uvažovala, že nemůžu dál a musím změnit svůj přístup k sobě. Do té doby jsem setrvávala ve vynuceném stavu kluk/holka, cca od 10 let věku.

Takže v listopadu 2014 jsem se rozhodla udělat si plán a zkusit projít proměnou a najít sama sebe, už jen jako ženu. Probrala jsem to se svojí rodinou, která o tom za ty léta něco věděla, a myšlenkově vypnula stav "nuceně muž". Někde v květnu 2015 jsem vyhodila oblečení a přešla na takový RLT. Oblečení ale více či méně unisexové.
Na druhou stranu jsem se mnoho hodin věnovala líčení a vzhledu, abych se to naučila a pochopila. Možná to jiné mají od přírody, ale líčení vyžaduje um a tréning.

Vyjadřování jsem zkusila držet na variantě "ona" a pokud to bylo vhodné, oblékala jsem se a malovala více žensky i ven. Trochu i pro to, abych věděla, zda změny vůbec ustojím, až se do mě pustí okolí. A taky mě to samozřejmě těšilo, připadala jsem si více normální. Občas jsem to trochu přehnala, mám ráda třpytivé doplňky a boty.
Jo a vyměnila jsem všechny parfémy, můj tradiční Fahrenheit za 2500,- prostě přestal vonět.

K HRT je třeba říct, že s vlastním, soukromým HRT jsem začala v podstatě v listopadu 2015. Koupila jsem si nějaké fytoestrogeny a nakonec zůstala u Ainterolu.
V té době jsem vážila 80 kg, a ve své podstatě jsem měla "válcovité" tělo, žádná prsa, poměrně hodně vrásek, vypracované svaly … a testosteron na hodnotě cca 26 nmol/l, což je blízké maximu.
Někdy v říjnu 2015 jsem byla poprvé v životě i u paní doktorky Fifkové (objednala mě manželka, díky).

Z počátku, před oficiálním HRT, jsem brala jednu tobolku Ainterolu denně. Celý měsíc listopad 2015. Po té jsem přešla na dvě tobolky (2 x 500 mg), v prosinci 2015 a lednu 2016. Tak to bylo až do února 2016.
Nijak jsem neměnila stravu, necvičila jsem a normálně pracovala i těžké mužské práce. Ainterol mi žádné potíže nepůsobil, jen mě přestala bolet často hlava a postupně zmizely srdeční arytmie, které ale byly asi psychosomatické. Celkově jsem se cítila lépe.
Vyhladil se mi obličej, moje váha se změnila na 75 kg, vznikl malý rozdíl mezi pasem, boky a hrudníkem, asi cca 4 cm. Občas mě bolela prsa, ale změna u nich byla tak 2 cm (měření přes a pod). Začala jsem nosit volnější trika a svetry. Nechtěla jsem, aby to bylo hodně vidět.

V lednu 2015 jsem si koupila výkonné IPL BEURER IPL 10000+ (cca 12500,-Kč) a začala jsem si "osvěcovat tělo" 2 x měsíčně. Tvář zatím ne.

V únoru 2016 jsem dostala Estrofem. Začala jsem jej brát 2 x 2 mg. Kromě prvotních (asi týdenních) podivných pocitů, které popisuji jinde, se nic moc nekonalo. K Estrofemu jsem brala většinou 1 tobolku Ainterolu denně (1 x 500 mg). Neměla jsem žádné návaly, stavy horka a zimy, výrazné změny nálad … A taky žádné další změny na těle.Takto jsem to brala v únoru a březnu 2016.
Na konci března jsem všem, včetně zaměstnání řekla, čím procházím. Přestala jsem nosit volné věci, a začala se oblékat normálněji. Klidně triko na tělo, ale pevnější sportovní podprsenku, aby to stejně nebylo moc vidět (ono stejně nebylo nic moc). Jinak většinou kalhoty a nevýrazné ženské boty. Vyšší boty jen někam, kde mě nikdo nezná, tedy tak jednou měsíčně.
Začala jsem do práce používat řasenku a lehounký makeup, aby nebyl moc vidět, někdy lesk na rty. Na nehty na rukou průhledný lak.

V březnu 2016 jsem začala osvěcovat vousy, 2 x měsíčně, takže do teď cca 6 osvitů. Protože nemám problémy s bolestivostí a ani mi tvář nereaguje popálením, používám IPL na maximální stupeň na tvář.
Abych se ujistila o výkonnosti přístroje, vyzkoušela jsem ho na jiných lidech. Na tváři většina lidí (i mužů) snesla maximálně poloviční výkon a to ještě se zrudnutím a bolestivostí.
Takže výkonné IPL je. Vousy ale mizí pomalu, výrobce tvrdí, že zmizí úplně tak po roce. Teď jsou tak na 50% (odhad).

Někdy v dubnu 2016 jsem změnila částečně medikaci. Estrofem jsem pořád brala 2 x 2 mg, ale Ainterol jsem zvýšila na 2 x 500 mg. Zároveň jsem si nechala předepsat Oestrogel, který aplikuji 1 x denně na břicho. Takže vlastně dostávám cca 6 mg estrogenu denně.
Pokud jde o Ainterol, a budeme počítat, že je 100 x až 1000 x méně účinný (řekněme pro naše účely průměrně 500x méně účinný), mám celkovou "ekvivalentní dávku Estrogenu " (Estrofem + Oestrogel + Ainterol) denně cca jako by 7-8 mg.
Estrofem i Oestrogel občas zapomenu vzít, ale tak ho tedy vynechám, a neberu si vyšší dávku. Ainterol občas zapomenu taky, ale tam si klidně vezmu na doplnění 2 tobolky najednou, takže sním výjimečně třeba 3 denně.
Androcur neberu z důležitých důvodů, které se ale týkají jen mého organismu.

Je počátek června 2016.
Vážím 74 kg, rozdíl pas - boky - hrudník je 10 cm. Prsa se zvětšila na rozdíl 5 cm (měřeno na a pod); velikost A je rozdíl 10-12 cm, to ještě nemám.
Už neunesu, na větší vzdálenost, 50 kg v rukou ale jen cca 40 kg (testovala jsem to).
Do práce nosím halenky už jen ženské ale nevyzývavé, horní díl už nenosím "splácávací" ale normální, nicméně sportovní, bez výztuh a jakýchkoliv vycpávek. Prostě jen plátno.
Ven nosím tvarující věci ale bez vycpávek (vzhledově je to pak už vizuelně velikost prsou A), někdy i sukni nebo ženské kraťasy.
Líčím se už normálně, lehce, jako slušná ženská do práce - makeup, řasy, oční stíny, lehké linky, upravené obočí. Na nechty klidně výraznější lak, ale slušný a úměrný.
Mám konečně delší, hehce kaštanové vlasy, jak jsem si přála.
IPL na tělo už nepoužívám, jen na vousy. Na těle přestaly růst chloupky samy, ne úplně ale je jich málo a jsou jemné. Vnímám to tak, že je mají stejné i cis-ženy, takže je to v pořádku.

Nechala jsem si konečně nastřelit náušnice a pořídila dvě různé kabelky. No a řeším plavky na léto.
Studuji úlohu a možnosti progesteronu, ale žádný nepoužívám a zatím to ani neplánuji.

O změnách ve tváři si uděláte představu z fotografií v minulém článku. Z mého pohledu HRT u mě funguje tak jak má a dostatečně rychle. Zvláště když si uvědomím, kolik muselo za tak krátkou dobu proběhnout změn - přemístnění tuku, odbourání a výstavby tkání, kůže ... nemám si na co stěžovat. Rychleji by to bylo spíše bolestivé a nenormální. Takže u mě, konkrétně u mě, medikace v této chvíli stačí a je asi správná.

Tak a to je konec rekapitulace.

Po pravdě, mám dost práce a starostí a nemám moc času řešit proměnu, a tak to trochu (dost) flákám. Jiná by to asi udělala líp a možná rychleji. Já ale nestíhám.

Reakce okolí jsou fajn, dokonce teď za mnou přišli studenti, zda už nemůžou setrvale používat ženský rod, protože mužský jim už přijde dost neadekvátní.
Občas, výjimečně, se ale setkám s mírně negativními reakcemi, jednou dokonce dost razantní, ale neřeším to.
Mužský rod používám pouze ve výuce, jinak ne. Od 1. září přejdu i ve výuce na ženský rod a Andreu, už jsem jim to řekla.
Přes prázdniny zkusím něco udělat z hlasem a konečně si zapsat na matrice jméno Andrea.

Takže to je cesta, její počátek a první měsíce, a možná i inspirace, jedné obyčejné ženy v proměně.

Vaše Andrejka

Přejít hranici

2. června 2016 v 20:09 | Andrea |  Aktuálně
Dnešní psaní nemám veselé ani smutné. Chtěla jsem napsat něco o tom, jak holka v duši, v srdci, přechází z jedné strany světa, kam vlastně nikdy nepatřila, na stranu druhou. Na stranu, na kterou patří svou duší a myslí.

Není to tak jednoduché, ať jste jakkoliv silní a odvážní. Nikdy to není jednoduché. Ani když vás ostatní podpoří, to není jednoduché. A někdy se toho na vás sesype ještě víc, ještě mnoho věcí z mnoha dalších stran. V době kdy už ani nemáte síly, kdy vám sice ještě zbývá odvaha a zarputilost, ale síly prostě už ne.

Když jsem ale začala psát, uvědomila jsem si, že jsem před časem napsala pár veršů na tohle téma. Na téma přejiti hranic z jednoho světa do druhého. Sice vyjadřovaly jiný přechod, v jiné situaci, ale když jsem si je přečetla, zjistila jsem, že vyjadřují mé dnešní pocity. Pocity přechodu jednoho světa a místa do druhého. A tak se s vámi o ně podělím.

Takže jaké to pro mě, osobně pro mě, vlastně je. Jaké to je vydat se na cestu přeměny a dnes přecházet hranice? Takové jak v těchto verších.

>>>>>>
Strom

údolí před sebou, na kameni
chléb s máslem
pod starým ořechem sedíš
sny ve skutečnost se mění
a nic není blíž než oni.
Jednou cesta začne
ty síly kolem sbíráš a sníš
co je blíž a co smíš
co někam jde
co nikam nevede
ostatní tu nejsou
jen sousedé.

Jen naivní už nejsi
nemáš ten dětský dar
to co právu bylo tvoje
co někdo neprávem vzal
to co se nesmí
nespi.

Zabalit je třeba a jde se,
stejně už jsi se rozhodla
a nikdo neví a neunese
nikdo neví proč
co stalo se před
jen "ahoj a měj se"

-------------
Tisíc let

Tisíc let za sebou
tisíc let před sebou
čas dávno ztratil smysl
není proč se ho ptát
tady se neumírá
země je ještě divá
jen se tu nežije
a na to teprve přijdeš.

Svět je bezbřehý
bez konce
a proč vlastně?
Aby jsi pochopila
a někdo
potřebuje nekonečný čas.

Sbíráš zkušenosti, hledání
zbraně a štíty
strach když je klekání
střepinky poznání
k dokonalosti.

To není výsledek
to je jen začátek
ještě to nevíš a sníš.

-----------
Hranice

Jak těžké bylo pochopit kde je
jak těžké
bůh se ti směje
najít ji vůbec
najít to co jiní nevidí a jít k ní
jsi bláhová.

Slunce mizí a první kapky deště
říkáš - to přežiju, jsem silná
připravená
na druhé straně s bohem připiju
na jeho zdraví
a dál jdeš.

Bouřka, liják, krupobití
zbraně co neseš rezivý
pod sebou bahno a chlad
bůh se jen směje
jsi připravená snad?
V dáli slunce nesvítí
beznaděje.

Šaty se rozpadly
zbraně a štíty si dávno odhodila
jen tížily
každý den ubývá sil
a ty jsi tak tvrdohlavá
vrať se volají.

Ne, dokážu přejít, nechci už nic.

---------
Nic nikde

nic a nikdo, čekání
bolest kterou neseš si
jak vyrovnat je nutné, jak jít se dá
Bože, bože proč tohle sis tohle přál
a pod stéblem trávy číhá tma
Výsměch, neštěstí

Někdy hlavu zvedáš, někdy sníš
a nad ní hvězdy
jitřenek plné nebe a stejně nezní
Tma a nic, nic a víc
Pochybuješ. Nesmíš? Smíš?
Jen se proboha nepohnout.

Do ničeho padá nebe, zima
strach který zebe a síly krade
bezmoc, čekání
Srdce duše na dlani
Zimou se třesou, špatný kamaráde
Ty iluze pitomá, zlý řáde
pohnu se.
Teď ale ještě ne.

------------
Pokus jít

krok jeden dva a vlastně nic
jen sen o tom co chceš víc
sen po ránu o hvězdách kdy už nesvítí
sen večer, život jak uzlíčky na niti
nikam nevede
zářící hvězdní sousedé
nad hlavou kam odvahu nemám jít
Oči pod stéblo, klid.

Vtíravý pocit, snad znalost nikam nevede?
No smějte se, smějte hvězdy sousedé
A proč? kdo právo měl a má
A kde srdce zůstalo,
Proč vděčni jsme i za málo
A proč děsí nás tma.

Někdo musel přijít, někdo
Otřást nebem, zničit vesmír a slza stačila
Stříbrný kousek z křídel motýla
Kousek ničeho z nebe
A zničil pevnost, hrad
Něco co génius postavil
dokonalá pevnost jaká ještě nebyla
Zničená drobečkem křídla motýla
Slza stačila.
Zničil konečně hranici, svět i mě.
Je konečně konec.

Když nic už není, nebe zůstane
Nad hlavou i pode mnou neznámé
a život na niti, kašlu na něj
Slyšíš bože? Kašlu.
Je čas jít.

-----------
Na druhé straně

Nic nemáš, všechno tam zůstalo
a proč bože
pro to tady, snad?
Co tu vlastně je
svítí tu vůbec slunce
a co mě tu zahřeje?

Tisíce křižovatek, hraničních kamenů
nic neskončilo, nic není vyřešeno
jen další otázky
jen už nespíš jako dřív.
Nespíš jako tam
chybí klam
nesníš.

Není jen druhá strana
jsou změny
a další
a další
a další
...
a na všech necháš sebe
a vše co jsi si naivně vysnila
že důležité je.

Tahle byla jen první.

<<<<<

Tak takové je to pro mě teď. Asi potřebuji klid a čas. Čas nabrat sil.

Andrejka