Červenec 2016

Matrika II

31. července 2016 v 11:27 | Andrea |  Aktuálně
Tak a mám rodný list. Super. Už jsem si byla vyřídit i nový řidičák a občanku, protože a jednoduše už mi na ty staré doklady nikdo nevěří. Prostě už jsem se přestala podobat na toho pána, co byl na fotkách.

Na druhou stranu, to se dalo čekat po téměř šesti měsících na HRT.

Minulý týden jsem byla vyřídit něco ve Vodafonu, něco pracovního. Nejdříve jsem se s pánem pohádala, že to individuum na fotce v občance jsem opravdu já. Pak jsem mu sdělila, že neznám přístupová hesla a že si mě má ověřit, oproti rejstříku. No a on pak v rejstříku našel, že podle rodného čísla měla přijít nějaká "Andrea", což v mé občance ještě není, a bude až za dva týdny v té nové. Zajímavé, "Andrea" se tady v ČR vnímá zjevně jako ženské jméno. Vybrala jsem super.

Jak to dopadlo? Vypoklonkovali mě ven a nezařídila jsem vůbec nic. Takže jsem ráda, že už mám nový rodný list a dostanu i zbytek osobních dokumentů, jinak jsem úplně v čoudu.

Nějak na HRT asi něco bude, alespoň u mě, jinak bych takhle nedopadla.

No a tak si to, s těmi podivnými dokumenty, jedu někam trochu užít. Snad mě po cestě někam nezavřou a nebudou vyšetřovat, kde jsem je ukradla.

Až se vrátím, zkusím napsat, jaké je to u mě po půl roce na HRT a taky, jak dopadly testy hladin hormonů.

Andrea

Budoucnost a správná rodina II

22. července 2016 v 23:33 | Andrea |  Aktuálně
Nevím čím to je, ale tohle téma mě pořád trochu dostává. Zvláště po přečtení vašich komentářů, po přečtení dalších článků na internetu. Musím říct, sama ze sebe, že nějak nevím, v čem jsem špatný rodič, nebo špatný pěstoun anebo špatný partner. No a po čtení na internetu mě připadá, že musím být špatná, ať si to myslím nebo nemyslím.

Nejdřív těžká diskuse o tom, co je přirozené a co ne. Přitom, jak už jsem psala a snadno se můžete dočíst kde všude, přírodě je zjevně přirozené kde co. Pak fotka z PragPride s emotivním manipulativním podtextem - "Chcete, aby tihle vychovávali děti?". Nikdy jsem na takové akci nebyla, ani na žádné podobné, a ty co znám z LGBT lidí já, nikde na něčem podobném nebyli taky. Měla jsem chuť dát sem fotku z technoparty, jak se heterosexuální pár miluje téměř na veřejnosti, poté co si dal extázi a přidat k tomu stejný text.

No a k tomu něco o článcích, kde se píše, jak registrovaná partnerství ohrožují tradiční rodinu, ačkoliv se to nikde v seriózní studii neobjevuje a nezávislí autoři to ani nezařazují do studií o rodině, protože to nesouvisí už ze své podstaty. O dalších článcích o tom, že děti nebudou mít správný příklad ani vzor, ani nemluvě.

V komentáři pod minulým článkem jsem prozradila, že jsem již dost let pěstoun. Ne že bych to chtěla psát na každou zeď a cosi z toho odvozovat, ale protože už jsem upravila své jméno na FB na skutečně své, každý se to stejně dočte sám, tak proč to zakrývat.

To co napíšu dál, je pouze můj subjektivní pohled na můj život, výchovu dětí, vzory a rodičovství …. Zkusím výjimečně nic negeneralizovat a nebudu se snažit o zevšeobecnění, abych se nedostala do stejných argumentačních nesmyslů jako ti, co z nějakého jednoho případu nebo nerelevantní studie, odvozují "obecně platná" fakta. Jediná relevantní studie je minimálně taková, která je odborně a statisticky správně zpracovaná, zveřejněná a HLAVNĚ nezávisle odborně dostatečně oponovaná. To, že ji někdo udělal a publikoval na internetu, fakt nestačí.

Takže jak to vidím já a bude to jen specificky o mě, která jsem dříve žila víc jak 3-desítky let v heterosexuálním vztahu, měla jsem vlastní děti, měla jsem děti v pěstounské péči, a teď žiji jako žena s jinou ženou a pečuji o dítě v pěstounské péči. Zcela stejně jsem i různorodý člověk vzděláním a absolvovala jsem širokou škálu vzdělání, od technických oborů až po aktuální studium psychoanalýzy, což bude taky u každého člověka různé, ale mě to pomáhá pochopit víc i lidi a jejich vztahy. Každý další člověk by byl zase jinak unikátní a specifický, proto si myslím, že můj pohled nemusí být přenosný na jiné případy lidí. Mohou totiž fungovat jinak, lépe i hůře. Takže …

Rovnou si řekněme, vzor jak se specificky, ve vztahu, chová muž k ženě, svým dětem asi v budoucnu už nedám. Dávala jsem jim tento vzor (nechci hodnotit, jestli dobře nebo špatně) celý předchozí život, ale teď už ne. Na druhou stranu kromě několika speciálních specifik nevím, v čem je odlišný od vzoru chování ve vztahu dvou stejných lidí, protože by tento vzor měl učit děti, jak se chovají lidé ve vztahu, a to podle mě, a u mě, zas tak rozdílné není.

Neumím totiž vůbec vlastně říct, čím se teď liším ve vztahu, ale možná si to jen neuvědomuji. Rozdíl totiž vnímám jen u sebe, a to jen v tom, že si v zrcadle už nepřipadám cizí a stejně tak už nemusím používat mužský rod a pár dalších věcí kolem. Jinak vlastně se svojí partnerkou funguji naprosto standardně, jak asi děti mohou vidět a chápat. Občas jí kupuji květiny nebo něco dobrého, občas když vařím (vařím dost, protože vařím ráda), tak jí uvařím to co má ráda, a když přijde utahaná z práce, tak jí třeba nachystám večeři, nebo se snažím udělat všechny domácí práce, aby měla klid. No a ona dělá totéž pro mě, alespoň to tak vnímám.

Výsledkem je asi určitá synergie, kterou může dítě v rodině vnímat a může mu dát představu, jak spolu lidé vychází. Stejně tak to asi funguje v každodenních starostech a radostech, kde se asi snažíme hledat společný soulad, někdy se nám to daří víc a někdy míň. No a tak děti mohou vidět, jak se smějeme nebo i to jak řešíme konflikty. Nemyslím si, ze zkušenosti, že muž a žena tohle dělá jinak. Fakt je ten, že tu a tam, nebo i trvaleji, je někdo ve vztahu ta víc "hlava rodiny" a to platí i ve vztahu dvou holek stejně. Takže stejně se děti učí, že někdo může častěji zvolit "svoji" variantu, když se ti dva nemohou shodnout, a taky se učí to, že k tomu patří pak i nést za své rozhodnutí odpovědnost. Tohle je myslím stejné.

Ten zbytek, tu hodně soukromou stránku života tu rozebírat nemusím, tuhle vidět není, pokud nejste exhibicionisté. No a tu část, kterou vidět je, je podle mě, stejná jako v hetero vztahu. Stejně tak partnerku občas pohladíte, políbíte a řeknete jí něco hezkého, nebo jí držíte za ruku, když někam jdete atd. … Tady bych rozdíly fakt nehledala.

Vzor, pro kluka, jak sbalit holku atd. bych neřešila. Můj děda balil na společenské postavení, táta za komunismu na jiné věci, já taky jinak a na co bude můj syn získávat holky, kromě lásky, je otázka, protože to se mění každých 5 let.

Citová oblast je zajímavé téma, něco jako - máma je pečující, otec přísný … . Tak tohle u stejno-pohlavních vztahů, funguje naprosto stejně, i když ne v kontextu pohlaví. Ten, kdo je tou pomyslnou hlavou rodiny, je víc přísný a často víc zásadový a ten druhý asi víc odpouštějící a konejšící. Nicméně to není spojeno s ženským nebo mužským elementem, ale to dnes už neplatí často ani v hetero rodinách. A tak k lékaři, do školy … jde ten kdo má čas a ten, kdo to zvládne lépe, stejně jako čtení večerních pohádek.

Rozdílné to bude asi s oblékáním, tam moc vzoru asi kluk nedostane, ale jak se kluci oblékají, asi vidí víc kolem sebe než na rodičích, takže to asi nemá význam.

Co asi z "rozdělením" prací? Mno, u mě nijak mou proměnou nezmizely věci a zkušenosti v tom, co dělám. Takže děti mohou vidět, jak jsem měnila vodovodní baterie, svařovala sušák na prádlo na balkonu, opravovala elektroinstalaci, běhala s motorovou pilou a řezala dříví na zimu a spoustu jiných technických věcí které jsem vždycky dělala a dělám ráda. Nějaký vzor si z toho asi vezmou, třeba ten, že člověk se může naučit mnoho prací a nemusí pořád na někoho spoléhat.

Třeba minulý týden jsem prorazila na polní cestě olejovou vanu od auta. Tak jsem si prostě vysvlékla triko (nátělník a podprsenku jsem si nechala, nepolezu pod auto nahá!!!) , vlezla pod auto, opravila olejovou vanu, nalila nový olej, co jsem koupila na pumpě, a pak jsme zase jeli domů. Zdá se mi, že je to zase docela normální vzor. Je ale fakt, že tohle ženy už většinou nedělají, no ale muži většinou už taky ne. Většina lidí si zavolá odtahovku. To, že jsem si pak večer vydrhla ruce a přelakovala znovu nehty, aby byly zase hezké, a je trochu navíc, což uznávám.

No a moje partnerka zase dělá věci, které umí ona, a dělá je, jak nejlíp umí, pro nás všechny. Popisovat je nebudu, musela by to pak číst a opravovat, a je to můj blog. No a některé věci dělám já i ona, protože je umíme oba. Třeba vysát nebo umýt podlahy, nádobí nebo zajít pro nákup a spoustu jiných běžných věcí. Takže každý děláme, pro rodinu, co umíme a zvládáme. V tom asi moc rozdílů nebude a děti asi dostávají spoustu vzorců chování a jednání od nás obou.

Možná jen se nevyskytuje diskuse, jako v hetero rodině, co je mužská a co ženská práce, protože to není relevantní a nebylo by na koho delegovat nějakou "typicky" mužskou práci. Tak tady vzor asi bude problém, naše děti se asi nenaučí, že - "tohle dělá jen chlap, na to bych nešáhla", "Tohle musíš dělat ty, protože to je ženská práce". Možná je to ale dobře.

Práci máme z velké části obdobnou, i když přídavná zaměstnání trochu asi jiná. V tom navíc se ona věnuje více aplikované chemii a já více psychologii. To je ale asi pro vzory irelevantní. Vzdělání máme téměř obdobné, prostě nějaká přídavná studia i po vysoké škole, takže jsme na tom taky dost podobně a nějak tedy chybí vzor - muž musí být chytřejší a vydělávat víc. Jsme na tom tak nějak stejně. Otázka je, zda děti tak pitomý vzor (o nadřazenosti nějakého pohlaví) vůbec potřebují. Myslím, že ne. Takže doufám, že dostanou nějaký vzor pro svá studia, a doufám, že je naučíme si vážit i jiných prací a povolání, jako je malíř, kuchař, tesař … kterých si vážíme i my. Tady by snad nějaké vzory byly.

Co třeba sporty? Já mám ráda hokej, ráda jezdím na kole nebo běhám, cvičím už zase jógu a díky armádě mám ráda i bojové sporty. Nadávat u televize taky tedy umím, když nevyhráváme, ale vyhraněná moc nejsem. Berou mě spíše individuální sporty a radši je dělám, než na ně koukám v televizi. Moje partnerka má ke sportu taktéž normální vztah, ale hokej sleduje méně. To je snad celkově dobrý vzor pro děti.

Jiné zájmy? Mám ráda ještě fyziku. Než jsem šla psát tohle, trochu jsem se "vrtala" v rovnicích kvantové gravitace, což už dělám systematicky léta a baví mě to studovat. Třeba to děti naučím taky, pokud budou mít vlohy. Vzor spočívající v touze objevovat neobjevené je pro děti dobrým vzorem.

Může stejno-pohlavní rodina v něco věřit? No, moje partnerka věřící je, a řekla, bych že i dost aktivně. Já to mám složitější, byla jsem vychována v křesťanské rodině a dělala jsem i ministranta v kostele. Za život jsem ale prošla mnoha duchovními směry, což vedlo k tomu, že věřící jsem, jen vyhranění na jeden typ obřadů a chápání už je mi trochu cizí. Přečetla jsem různé knihy a slyšela mnoho názorů a nepřipadá mi (subjektivně), že by stejno-pohlavní rodina byla v nějakém rozporu s vírou. Spíše je v rozporu s nějakou konkrétní interpretací knih a učení, a toto dělají lidé sami, podle toho jak to chápou. Kdysi třeba věřili, že bůh zastavil zemi a píše se to někde, nebo že na nebi je palác s pantheonem bohů. Dneska už to tak doslovně nevykládáme. Naše děti dostanou vzor v tom smyslu, že lidské chápání může být omezené a mají jednat s rozvahou a uvážlivě.

NO a tak bych mohla pokračovat dál a dál ale už mě to ani nebaví. Já prostě nevím a nedokážu identifikovat, v čem je moje rodina, složená ze dvou žen, tak špatná a nevyhovující. Nevím, co za vzory mým dětem bude chybět, ani jasně nevidím, čím by měli strádat. Stejně tak ani nechápu, proč bychom nemohli vychovávat třeba i dítě v pěstounské péči, pokud je to pro něj potřeba. Prostě už končím a dál to rozvíjet nechci.

Napíšu jen poslední odstavec, právě k probíhající adopci dítěte partnera, která se postupně zvrhává k obviňování, že homosexuální páry prý budou vyžadovat do adopce cizí děti na úkor hetero-sexuálních párů. Reálně …

Naprostá většina lidí si představuje a ve skutečnosti odmítá pečující pár dvou mužů. Naopak značná část z nich, nemá nic proti dvěma ženám! Proč vlastně? Opravdu jsou dva muži tak špatní a dvě ženy vlastně v pohodě? Nebo většinu komentářů psali heterosexuální muži, nebo nám připadá, že ženy mají mateřské city a muži jdou jen po sexu? Nevím, ale je vidět jak stereotypně lidé uvažují. Nic není takhle černobílé ani náhodou. Spíše je v tom "hromada" předsudků a osobních averzí.

Druhá věc - připadá mi, jako by diskutující jen viděli v ústavech krásné, modrooké zdravé děti, které jen čekají na péči a které budou zkaženy úchyláky. Fakt je ale ten, že tyhle děti už v adopci nebo pěstounce jsou. Tohle vám potvrdí každý kojeňák nebo ústav. Chodím do nich několik let a vím, o čem mluvím. No a ty děti co mají trochu problém, ty tam zůstávají. Dnes lidi, co chtějí dítě do adopce, často považují za problém u dítěte i krátkozrakost.

Dítě, které mělo FAS (fetální alkoholový syndrom), nebo někdo z rodičů narkoman, nebo má srdeční vadu, nebo cystickou fibrózu, nebo lámavost kostí, celiakii, fenylketonurii nebo i cokoliv jiného, v ústavu zůstává zcela jistě a až do dospělosti. Jeho jedinou šancí bývá často alespoň pěstounská péče. A víte vůbec kolik je pěstounů v ČR, myslím tím nepříbuzenských (tedy ne babiček, dědečků, tet …)? Tak se podívejte do statistik. Zoufale málo, a ještě více zoufale málo.

A věřte nebo ne, každému z nich by prospěla i máma samoživitelka, nebo táta samoživitel, nebo jakákoliv rozumná rodina dvou lidí, co se milují a docela obyčejně žijí. Měli by alespoň nějaké zázemí a vzory aby mohli dospět a žít. A myslím, že na diskuse o jakési degradaci rodiny úplně kašlou, kdyby je alespoň někdo každý den stejný, kdo je jejich opora, ráno dovedl do školy a když je bolí zub tak je pohladil.

Dost vzorů, dlouhých článků a nesmyslných diskusí.

Andrea

Budoucnost a správná rodina

18. července 2016 v 0:41 | Andrea |  Aktuálně
Moc jsem si přála na tohle téma napsat a tak jsem to udělala. Není to přímo o TS nebo mé proměně, ale myslím, že i TS holek a kluků se to, co píšu dál, dost týká.

V minulých dnech mě docela zaujalo vystoupení jedné poslankyně na téma rodiny, sexuality, homosexuality a ještě kde čeho všeho, a taky celá následná diskuse, která se kolem něj odvinula. Přečetla jsem si i komentáře na profilech jiných lidí, lidí třeba i jiného pohledu na svět, trochu mě vyprovokoval článek na http://hcooh-prvniblogopokus.blogspot.cz/ s názvem "Taková normální rodina" a musela jsem si položit prostě jednu či dvě otázky - jaký mám na rodinu a svoji budoucnost názor a pohled já sama? Zkusím to popsat a vy se v tom zkuste neztratit nebo to prostě nečtěte. Zjednodušit to víc neumím.

Fakt je ten, že můj názor bude prostě tak či onak asi dost poznamenaný tím, co jsem už v životě prožila, tím že je mi už 46 let, tím že jsem v manželství od 18 let žila a vychovala děti, tím kolik jsem poznala jiných rodin, tím jak mám moc blízko k víře … prostě mnoha věcmi.

První co jsem si uvědomila, bylo to, že já sama přeci jen chci žít v "nějakém" svazku, ať už bude jakkoliv formálně definován. Další věc byla i to, že mám pocit, že do toho nikomu nic není, pokud neporušuji zákonné a lidské principy soužití lidí. No a třetí věc (ta je ale jen moje individuální), která mě napadla, byla ta, že se mě už ani netýká vyjádření některých oponentů, že úkolem rodiny je mít a vychovat děti a dát jim "jakýsi" správný vzor. To už jsem totiž také udělala, alespoň prozatím. Nicméně jsem se nad tím vším zkusila zamyslet alespoň pro sebe.

Naprosto vynechám debatu o tom, zda tento "svazek" je o tom, že je to nějaký přesný počet jedinců, nějakého různého či stejného pohlaví, nebo nějakého změněného pohlaví u TS lidí. Na tohle téma totiž ani uvažovat nechci a mám k tomu hodně důvodů. Když to totiž píšu v ČR, bylo by to o dvou lidech opačného pohlaví, kdybych to psala jinde, mohlo by to být o více jedincích, a divte se, jsou i místa kde jsem četla, že je mnohomužství. Nepopírám ale, že pro mě samotnou, to co se líbí mě, jde o soužití dvou lidí a tak se tohoto jediného budu držet, i když chápu, že jinde to může mít někdo jiný, jinak.

Pro mě jde hodně a hodně o to, že podstatou toho všeho je soužití lidí, kteří se vzájemně respektují, chovají k sobě city vzájemné lásky a sounáležitosti, pečují o sebe navzájem a ve vztahu jsou si rovnoprávní. Tohle je to minimum, které z nich tvoří jeden celek. Právě tohle je pro mě jeho podstata a tohle vnímám já jako rodinu. Další věci, mám pocit, že už vnímám jako něco lehounce navíc, i když z mnoha pohledů jako důležité.

To jestli dokázali postavit dům, jestli se rozhodli nebo vůbec mohli mít děti, jestli společně jezdí k rodičům, v co a jak věří uvnitř sebe … to je všechno ta správná věc, ale jejich vztah přímo nedělá. Proč? Protože, kdo to po nich vlastně chce? Stát? Sousedé? Evropská unie? Nějaká vnější autorita? Prostě opravdu neumím redukovat pojem rodina na - dva lidi mají děti a dají jim vzor, který povede k tomu, že oni pak udělají totéž. Máte pocit, že bez této redukce je to málo? Já ne!

Už jen to, že se tito dva lidi o sebe vzájemně a nezištně starají je pro společnost a stát totální benefit, který společnosti šetří cenné prostředky na jiné věci. Už z tohoto by mělo automaticky vyplývat společné zdanění, přístup k informacím o partnerovi v nemoci nebo dědictví a mnoho dalších věcí. V tomto smyslu je pak opravdu úplně jedno, zda jde o dva partnery biologicky různé, dva partnery biologicky stejné nebo o třeba TS holku a muže a podobně.

Do samotného faktu, jak spolu tito dva lidé žijí, pokud neporušují zákony a lidské principy, nikomu nic vlastně není. Stát ani ostatní lidé, s nimi přece nemají žádný vztah na základě jejich soukromého života. Nemají jak ani tohle udělat. Já přece nemám vztah se sousedem nebo společností, jako celkem, na základě toho, zda svoji partnerku líbám na pravém nebo levém oušku (tedy alespoň určitě tehdy, pokud to dělám v soukromí), ani na tom, zda je to ženská nebo muž. Tyto vztahy tvořím spíše tím, zda sousedovi pomůžu anebo naopak ulomím stěrač na autě, nebo zda platím daně, aby se mohli, pro mě a pro jiné, stavět silnice nebo vyplácet penze.

Chápu ale, že společnost může vyznávat určité hodnoty, které vyplývají z historie nebo nějakého přesvědčení a pak je snaha je vyžadovat. Zároveň je ale nutné, abychom si pak všichni uvědomovali, že hodnoty společnosti nejsou fixní a vývojem lidí se mění, takže to nejsou dogmata a zaklínadla, jak se je někteří lidé snaží vysvětlovat, i kdyby tady byly tisíce let. Jsem hluboce přesvědčena, že naše aktuální hodnoty a přesvědčení nepřežijí ve většině možná ani další generaci lidí. Proč? Protože je to tak už celou historii lidstva - neustále se prostě naše chápání vyvíjí a mění a to je správně.

Vůbec zajímavé jsou i části třetího bodu. Třeba - "Podstatou rodiny je mít děti …". Opravdu věříme, že právě v tomto, se právě teď, nic nezměnilo? Vzhledem k tomu, že všichni chceme mít zdravé a chytré děti, děti, které se nenarodí s genetickou chybou či predispozicí k nemocem a podobně, s tím jak se právě teď rozvíjí lékařská věda v genomice a prenatálních oborech lékařské vědy, opravdu ještě někdo věří, že to podstatné, za pár desítek let, budou právě ti dva jedinci opačného pohlaví, kteří večer něco "provedou"? Já tedy ne!

Sami možná nebudeme chtít děti "udělat" takhle děsně rizikově "nekontrolovaně"? A to, že to bylo tak věky nazpět, a je to vyzkoušené nebude možná nic znamenat. Jednoduše právě proto, že budeme chtít být i ke svým dětem "zodpovědnější", pokud nám to věda umožní.

No a správně děti vychovat a dát jim správné vzory se trochu odvine od toho všeho, co už jsem popsala. Nevím, jaký je správný vzor pro děti za 50 let. Jediné co mohu usuzovat je to, že mnoho věcí a vzorů zmizí opět a zase v propadlišti dějin, stejně jako kdysi právo první noci, povinný desátek někomu, nutnost zemřít na zápal plic … .

To co ale doufám nezmizí nikdy, a moc bych si to přála, je úcta a respekt k jiným lidem, světu kolem sebe a pokora k tomu, že tu jsme, ať už nás stvořilo cokoliv, nebo kdokoliv. A vnímám to tak, že tento vzor může dát dětem každá rodina, i když je třeba jeden TS holka a druhý třeba biologický muž, nebo jsou každý jiný, nebo mají pohlaví stejné… . Tohle, zdá se, nijak nerozhoduje. Zvláště pokud uděláte svůj výzkum na tohle téma opravdu pořádně a vědecky správně.

Takže co z toho vlastně pro mě vyplývá? Prostě to, že se svým protějškem tvořím rodinu i jako TS holka, alespoň pro mě samotnou, a těžko mi do toho může někdo něco lidsky "vrtat", pokud má rozum a trochu uvažuje. A toho, že rodinu tvoříme, by si měl vážit i stát, protože stát tvoříme my lidé a nikdo jiný.

To že dva lidi vytvoří jeden celek, je právě to, na čem se dá stavět, co má smysl a je základem. Navíc pak třeba mají děti, nebo se starají o jiné lidi či děti, nebo rozvíjejí společnost jinak, nebo se ve stáří alespoň mají o koho opřít. Zbytek je jen rozebírání něčích pocitů, jeho jedinečných vzorů, výchovy a vnitřních přesvědčení o tom co je rodina, a zítra nemusí už vůbec platit.

Andrejka

Hlas a jiné souvislosti

14. července 2016 v 22:13 | Andrea |  Aktuálně
Je to děsná bída, prostě práce na sobě přece jen zabírá pořád další a další čas. Jako bychom ho neměli i tak dost málo. Nicméně jak postupuje proměna, pořád máte prostě co dělat.

Dneska jsem byla u Hanky Fifkové na pravidelné schůzce, a to se vždy potoulám malinko po Praze. Ne, že bych to měla nějak daleko, ale normálně nemívám dost času. No a tak dneska jsem si naplánovala Národní technické muzeum, nějaké kino a trochu obchodů. Jsou přece jen prázdniny a tak mám trochu času.

Musím říct, že jsou věci, které mě trápí, a prostě s nimi musím už konečně něco udělat. Tím že jsem mohla přestat používat mužský rod, udělala jsem i dalších pár změn. Třeba jsem si dala konečně trvalou barvu na vlasy. Stejnou kaštanově červenou jako dřív, ale je hezká rovnoměrná po celé délce vlásků.

Vůbec pobyt v kadeřnictví byl pro mě taková premiéra. Byla jsem tam totiž před časem se svým synem, ještě hodně za kluka a paní si mě pamatuje. No, a když jsem se objednávala po telefonu, k té samé kadeřnici, řekla mi - "Jo jo přijďte, pane, mužský barvíme taky." A bylo to. Když jsem tam ale přišla, paní si mě docela prohlížely, ale zvolily nakonec stejné oslovení. Takže mi říkaly - jak si to barvíte, jak si to stříháte, a tak. Tak jsem jim to trochu ulehčila - "Nedělám s tím už rok a půl nic a barvím si to barvou, co se rychle smyje. Dřív jsem to nosila na ježka, ale to jsem byla ještě kluk." Paní se trochu posmála a pak mi dala spoustu dobrých rad, co s tím. Ke konci, po dvou hodinách práce, ještě zavtipkovala - "Jo to budete mít fajn a navíc se vyhnete i pravidelné bolesti bříška. Super." No a nakonec si správně zapsala už moje nové jméno a šla jsem domů.

Chlap to má prostě jednodušší, dvě hodiny u kadeřníka sedět nemusí. Fakt mě začíná zajímat, co jsou to ty ženské výhody a vymoženosti, o kterých některé ženské "básní". Nějak jsem je zatím nepostřehla. Výjimkou je snad jen nedávné pozvání na kafe od muže. To se mi předtím nestalo, ale nevím, zda to je nějaká výhoda. I když hezké to bylo, ať už jste jakékoliv orientace.

Takže vlásky mám hezké a zářivé, oblečení přiměřené, makeup snad hezký a vhodný a Andrea už jsem úředně taky. No a pak nastává prostě to, co mě trápí. Musím něco už udělat s hlasem. Poslední dobou mám fakt s hlasem stálý problém. Vždy vedeme debaty o passingu z jedné strany, ale teď mám už téměř pořád problém z druhé strany. Prostě normálně si mě už většina lidí ani nevšimne, asi udělají standardní identifikaci na dva až tři body na tváři a těle (jak se píše v psychologii) a vyjde jim obyčejná ženská, tak co by mě víc zkoumali, mají své starosti. Jenže když pak musím promluvit, vždy to s nimi trhne. Z čehož logicky vyplývá, že mám vzhled asi přibližně ženský a hlas mi to kazí.

Takže už dva týdny zkoumám, co proto musím udělat, abych to změnila. No a po dvou týdnech jsem došla k závěru, že to bude pekelně těžké. Takže jsem se vydala ještě na nákup literatury na příbuzná témata, protože jsem studijní typ a literaturu přímo na tohle téma jsem nenašla. Nicméně nakonec jsem skončila u knihy - "Make-up, tajemství krásy" od Kit Spencer. Přišla mě nějak jednodušší, protože o tom už něco vím a jejím studiem se vyhnu zase na dva týdny výčitkám, že se sebou nic nedělám. Nakonec mě to ale dožene a stejně mi nic jiného nezbude. Hlas by mě totiž zdegradoval vždy a všude.

Příští týden se ještě chystám na dvě důležité věci. Konečně jdu na testy hladin hormonů a budu vědět, co v mém případě udělala kombinace Estrofemu s Ainterolem, bez braní Androcuru. Pak napíšu, až budou výsledky, jak to dopadlo, sama jsem na to zvědavá. Bude to ale samozřejmě subjektivní a platné jen pro mou fyziologii. Tak uvidíme, jak dopadl testosteron. Nicméně dvě balení Androcuru už jsem si dnes donesla, ale zatím ho uložím do skříňky.

No a druhá věc spočívá v tom, že jsem dostudovala to, co jsem chtěla vědět o progesteronu a našla nějaký vhodný "fyto-progesteron". Uvidím, jak mi dopadnou testy, a podle toho ho možná otestuju, na sobě, taky. Uvidíme. Jistá si zatím nejsem, jsem na sebe dost opatrná a pořád přemýšlím, zda si nemůžu uškodit anebo jen utratit zbytečně peníze. Prostě relevantní studie, které bych byla schopna uznat já, snad nikde neexistují. Prostě se rozhodnu až za týden. A fakt je taky ten, že celá HRT mi začíná nějak lézt do rozpočtu.

Andrea


Řešit TS nebo neřešit?

9. července 2016 v 22:37 | Andrea |  Aktuálně
Jsem den po dovolené a konečně se dostávám k tomu, co mě vrtá už pár měsíců hlavou. Je to ale hodně filosofická úvaha a vlastně ani nevím, zda to někomu, kromě mě, něco vůbec řekne, nebo jestli to bude čitelné.

Celá tahle úvaha vlastně vznikala velmi postupně v mojí hlavě a skládala se z mnoha a mnoha zážitků a z mnoha přečtených článků a diskusí.

Třeba z jednoho, někde na zpravodajském webu, kde někdo psal o TS, a následně se pod ním diskutovalo. Bylo možné tam najít spousta vět typu - "Mlátil bych je, až by si to rozmysleli a začali dělat něco normálního." "Je třeba je všechny zavřít a léčit." "Zdravotnictví to stojí spoustu peněz, slyšel jsem, že 1.5 miliónu". … Jedna věc za druhou, která s fakty nemá nic společného a jde jen o osobní názor nepodepřený jediným faktem, nebo pochopením o čem je vůbec TS.

Nebo další diskuse pod jiným článkem, která se týkala toho, co je vůbec pro společnost správné. Dalo najít množství názorů, že TS je nějaká slepá větev vývoje, kterou je třeba potřít, zlikvidovat a dané jedince izolovat. No a máme zase recept, co prý potřebujeme.
Se skutečností to mělo opět společného pramálo a s vývojem společnosti ještě míň.
Řekněme si upřímně, Newton zavíral svého času královskou akademii, protože vše už je objeveno a už nic nebude potřeba. Mýlil se.
Jiný autor tvrdil, že v roce 2010 budeme mít každý doma svůj osobní balón a budeme v něm létat do práce. Mýlil se zase naopak. Prostě připusťme si konečně, že k čemu vede nějaký aktuální jev ve společnosti, k čemu povede v budoucnu, nevíme reálně vůbec nic.

Jiná diskuse, která se týkala vůbec rodiny a dotkla se i rodin kde jeden z lidí je TS nebo jsou oba stejného pohlaví. Zase bych mohla vybrat spoustu vět, jak je taková rodina pro stát a třeba i výchovu dětí nepotřebná a nevhodná. Proč, to nějak z debaty jasné nebylo.
Jen se pořád mluvilo o tom, že cílem rodiny je mít děti a dát dětem ty správné vzory. Co jsou to ty správné vzory, ale nebylo moc jasné.
Třeba já měla jeden ze vzorů/pravd, že žena se nesmí rozvést - ten je mi tak teď platný, když se změnila doba! No a co s rodinami, které jsou "normální" ale děti nemají taky, to také ne. A vůbec co s lidmi, co zasvětili život vědě, umění nebo bohu, to už vůbec.

A vůbec, nejlepší jsou diskuse, které postupně sklouznou na nějakou otázku efektivity. Je vůbec efektivní pomáhat TS lidem s proměnou? Taky ne, lepší udělají, když půjdou do kláštera nebo když to nějak překousnou, mají se přece snažit a ne řešit "blbosti". Je ale pravda, že to někdy říkáme i my sami, něco ve smyslu - "Je efektivnější TS lidem pomoci, než aby se v polovině případů pokusili o sebevraždu". No a já myslím, že jen o tom to taky přímo není.

Jednoduše a prostě, naše pomáhání ostatním, jejich podpora a pomoc se rodí v naší společnosti z něčeho úplně jiného, nebo měla by se rodit. Za prvé by měla vycházet z toho, že respektujeme ostatní lidi a oni respektují nás. Za druhé by měla vycházet z toho, že dnes už moc dobře víme, že nejsme schopni posoudit, k čemu je co v budoucnu dobré, a tak neděláme zbytečné závěry. Na druhou stranu tvrdit že TS je k něčemu v budoucnu dobrá, je úplně stejný nesmysl, protože to úplně stejně ani netušíme a je možné, že nemá na společnost v budoucnu žádný dopad.

Respekt je velmi citlivá záležitost a funguje vlastně jen tehdy, jestliže ho chápou všichni na stejné úrovni. Jestliže do takové společnosti vložíte jedince, kteří předpokládají jen respekt vůči svým potřebám a zvykům, ale ostatním jejich potřeby a zvyky odpírají, začne to všechno trochu kolabovat. Pro příklady nemusíme chodit daleko, zvláště ne dnes.

Chápání o tom, co je pro budoucnost lidí důležité a co ne, je ještě složitější. Stačí se podívat do evropské civilizace a posledních 100 let jsme měli spoustu receptů na to co je správné, kteří lidé jsou ti správní, jak jsou pracovní soboty správné, jak je neškodné používání DDT nebo antibiotik … a hned je vidět, že o budoucnosti opravdu nevíme nic moc. No, a aby si to člověk přiznal, chce to dost vyspělosti jeho, i společnosti kolem něj, aby to chápal. Jo a taky nebojovat o základní potřeby nebo o holý život.

A vůbec, nemám ráda zaručené pravdy a jediné postupy. Kdybychom se jich drželi, ještě dnes bychom možná žili v nevolnictví a nemohli se bez povolení pána ani přestěhovat, nebo i našeho partnera by nám vybírali jen rodiče. No a třeba operace žlučníku nebo ledvin by taky asi moc nebyly - ještě "trochu nedávno" jsme věřili, že zásah do stvořeného těla je nepřípustný.

Nechci po lidech kolem sebe, abych měla nějaká zvláštní práva, jako člověk, který se špatně narodil a prochází proměnou. Nemám proto žádné důvody. Chci po společnosti jen to, aby mě normálně respektovala a pokud mě lékařská věda umí v proměně podpořit, aby to udělala. Stejně tak zase já musím respektovat to, že nemohu běhat zmalovaná po ulici a křičet - "Jsem TS!" - prostě třeba i proto, že i ostatní mají zase právo na svůj klid a prostor pro sebe.

Takže co vlastně? Řešit lidi, co jsou TS nebo neřešit? A proč vůbec?

Prostě znovu proto, že máme respekt jeden vůči druhému. A prostě možná i proto, že o budoucnosti společnosti, o tom co je k čemu v budoucnu dobré, mohou sice sociologové spekulovat, ale neví o ní nic moc. Tvář, zvyky a základy společnosti se postupně mění tak, abychom mohli postupovat v poznání a vývoji dál. Na druhou stranu, i slepé větve někdy opravdu vytváříme a časem opravdu zmizí.

Jednou, v hluboké minulosti (pokud věříte na evoluci) vylezla jedna ryba na chvíli na břeh. Přestože jí možná ostatní ryby říkaly, že základem je hejno a na suchu není kam klást jikry, takže by se vymřelo. No a nakonec se vyvinuli suchozemští tvorové a mezi nimi i člověk a všechno je trochu jinak. Alespoň podle evoluční teorie. Fajn věc, jinak bychom nemohli mít mobily a internet, pod vodou by nám rybám moc nefungovaly.
A protože my "dvounohé bývalé ryby" máme zase respekt vůči těm rybám, co v oceánu zůstaly, snažíme se jim dnes moře neznečišťovat a dokonce napravit, co jsme tam v minulosti způsobili. A v tom je právě naše síla.

A s efektivitou na mě nechoďte vůbec. Ve staré Spartě házely ty, co se jim nezdáli, do propasti. Potřebovali dokonalé občany vojáky bez vad. No a kde je dnes Sparta? Nikde! Takže co je efektivní z dlouhodobého hlediska, o tom nemáme ani tušení.

Andrea

Dovolená, matrika, passing

8. července 2016 v 20:46 | Andrea |  Aktuálně
Dovolená byla moc krátká, ale byla taky moc fajn. Ani vlastně není co napsat, kromě toho že člověk prožil kus klidu a potkal fajn lidi a trochu odpočinul. Trochu jsem i fotila a tak se podělím alespoň o jeden snímek.


No a matrika? Prostě Andrea už je zapsaná a už to nabylo i právní moci, takže už jsem skutečně jen Andrea.

No a na závěr něco k oblíbenému tématu passingu. Začínám zjišťovat ještě jednu moc hezkou věc. Víte, kdy asi opravdu začne holka "procházet"?
No když přece jdete po ulici a potkáte muže a ženu a stanou se najednou dvě věci - on se na vás hezky zadívá a usměje, ona si toho všimne, prohlédne si vás a podvědomě se zkontroluje, zda má upravené vlasy a make-up a pak se na něj podívá a hned si znovu zkusí získat jeho pozornost.
Tak tohle vás potěší v každém případě. Hezký pocit - právě jsem prošla "na druhou".

Andrejka

Tlusté čáry

3. července 2016 v 23:39 | Andrea |  Aktuálně
Dnes je několikátý den prázdnin a já mám konečně alespoň trochu klidu, no a tak jsem se včera konečně vrhnula do úpravy facebooku. Prostě už mě unavuje mít dva profily a ráda bych měla jen jeden.

Když jsem začala proměnu, pořídila jsem si druhý FB a k němu i druhý mail …. Jednoduše proto, že jsem opatrná a člověk nikdy neví, na jaké lidi a proč, v průběhu času narazí. No a tak jsem si pořídila FB na jméno "Andrea Nová" a taky tak stejně mail. Vydrželo mi to poměrně dlouho a jednu dobu jsem ho používala víc, než svůj původní. Jenže mít dvě identity už je trochu obtížné.

Když jsem byla na matrice, tak mi paní říkala, jak to všechno uděláme, aby se nic nevědělo atd.. Řekla - "Určitě budete chtít udělat tlustou čáru, aby nikdo nic nevěděl". No a já jsem jí musela říct, že nemůžu. Ne proto, že bych nechtěla, ale proto, že moje přeměna probíhá (ať chci nebo nechci) za účasti tak velkého počtu lidí, že bych se musela odstěhovat na mars. Takže jsem jí řekla, že nic řešit nemusí. Nemůžu sice říct, že mě to těší a může mi to navíc dřív nebo později zkomplikovat život, jenže jinak to v mé práci, a v tom co dělám ještě mimo školy, prostě nejde.

No a tak jsem se konečně dostala i ke svému FB a včera jsem si přejmenovala svůj původní FB na "Andrea" a dala jsem si tam i aktuální fotku. K tomu připsala, že mám už na matrice žádost o nové jméno a tak. Nikoho z přátel to šokovat už nebude, všichni to věděli už dlouhou dobu, tak mi dali jen "Like" a nikoho to snad (z mých několika set přátel) už ani nezaujalo.

Tohle mě ani netrápí, jen jsem měla svůj FB nastavený dost benevolentně a tak ho mohl číst kdokoliv a budu to muset ještě napravit, než si mě začnou chtít přidávat různé pochybné existence. No a taky musím napsat svým přátelům z přechodného profilu, aby se mě přidali do přátel jinak. Super.

Prostě aniž jsem o to nějak stála, stala se moje přeměna takovou dost veřejnou věcí a je otázka, zda je to dobře. Tak či onak je to soukromá věc a myslím si, že po tom nikoho, z dalších 10 miliónů lidí v tomto státě, nic není. Není prostě co řešit, obdivovat nebo zatracovat.
Je to něco, co někdy patří k životu a čím projít někteří musíme, abychom našli sami sebe.
Ať je to tak, či onak, zatím si pořád myslím, že bych neměnila nic. Prostě a jednoduše mnoho věcí, se kterými jsem bojovala, zmizely. Fakt je ale ten, že může přijít mnoho věcí nových, se kterými naopak budu muset bojovat. A může přijít i proto, že o mé proměně ví mnoho lidí.

Nakonec jsem si uvědomila i to, že můj vrozený optimismus trochu filtruje ty negativní věci. Třeba včera jsem si prohlížela soukromou korespondenci a našla asi tři dopisy a čtyři maily, které jsou velmi negativní. V dopisech mi ti tři lidi dost vytýkají, že moje proměna je společensky nevhodná a měla bych ji co nejvíce skrývat, protože je to pohoršuje. No a ty čtyři maily jsou ještě horší, protože jsou z od TS lidí, a ti mě pro změnu vytýkají, že jen "sluníčkuju" a lžu o tom, čím procházím a jak se cítím a jinak je to jen souhrn velmi hrubých nadávek.

Obojí je mi trochu líto. Nechci lidi pohoršovat, jenže některé pohoršuje kde co, co oni sami nedělají nebo nemají. Není na to co říct. Stejně tak se nemůžu prát s tím, že někdo chce za každou cenu jen mluvit o tom, jak je přeměna špatně nastavená a příšerná a kdo se cítí a dělá něco jiného je lhář a "sluníčkář".
Já prostě žiji, jak umím a píšu tenhle blog o sobě a svých pocitech a průběhu své proměny. Nic na tom nezmění ani vyjádření pár lidí, že jsem jen, podle nich, "nasazená bestie, co proměnou ani neprochází a jen obhajuje současné postupy, anebo přeměnou prochází a jen obelhává sama sebe a dává ostatním TS holkám špatný příklad". Nejsem příklad ani dobrý ani špatný. Jsem jeden případ z mnoha, který se vyvíjí prostě po svém, tak jak mu příroda a současná péče umožňuje. To je všechno.

Jsem obyčejný člověk, co se pokouší normálně žít, normálně chodit do práce, normálně ráno vstávat, mít fajn lidi kolem sebe …. Je mi úplně jedno, že si to někdo nemyslí. On můj život nežije a on se s mým životem a mojí proměnou poprat nemusí.

Hrozně jsem se proto těšila na poslední den školního roku. Na poslední den, kdy jsem si řekla, že musím ještě použít "on". No a pak 1.7. už jsem použila jen "ona". Už prostě nechci schizofrenii "on/ona" ani v práci, byť jsem si ji vybrala sama, kvůli svým studentům. Nejsem "on" a myslím si, s odstupem času, že ať jsem byla kdokoliv, vynuceně kluk, dvojí identita nebo bůhví co, teď už je mi to jedno. Jsem prostě "ona" a chci tak žít. Proč? Protože to tak je a je to normálně obyčejné a je v tom soulad mě a toho jak žít chci.

Takže teď si vezmu na pár dní volno. Odjedu trochu do pustiny. Někde, kde není ani mobil a internet a kde se svět odvíjí spíše podle toho, co máte v srdci a duši, podle toho zda prší nebo svítí slunce, a trochu si odpočinu. Až se za pár dní vrátím, přečtu si vaše komentáře a třeba napíšu, jaké to bylo.

Takže ahoj příští víkend.

Andrea

Být či nebýt, čím vlastně

1. července 2016 v 19:22 | Andrea |  Aktuálně
---------------------------------------------------------
(Doplněno po reakcích v komentářích - příběh je nadsázka, trochu ironie, trochu vzdoru a zamyšlení, čtěte v klidu a s klidnou hlavou)
---------------------------------------------------------

Píše se fakt pitomé období. Naprosto nechápu, jak se tohle vůbec může ještě stát, při naší úrovni lékařské péče. Jako bychom žili někde v zapadákově, ve století když mobil byla ještě krabice do ruky, integrované čipy neexistovali a letadla ještě neuměly létat samy.

Normálně na to lékaři přijdou hned, prostě kouknou do genetiky a téměř vše se ví, už když se člověk narodí. Po narození se udělá celkový sken a ví se úplně všechno. Prostě je to jasný, někdo něco posral a já s tím mám teď bojovat. Budu někoho žalovat, nejlíp u tý naší blbý federace, co se stejně rozpadá, protože je to jen jeden byrokrat vedle druhýho. Co je ho po nás obyčejných lidech.

Nejlepší je můj táta, jako bych byla vzduch a bylo to snadné vyřešit. On to řešit nemusí a zjevně ho to vůbec nezajímá. Prej je mi 28 tak si to mám vyřešit sama. Nikoho to nezajímá, co jsem a kým jsem. Nemám otravovat a zajít do špitálu; poležím šest dní a vyřešeno! Co bude vyřešeno! Nic!!! Kdyby o tom bylo alespoň s kým mluvit.

Dřív na tom alespoň něco stálo. Nějaký kus života, práce, zařazení ve společnosti, třeba malý plat. Když se podívám do dějepisu, ženský měli alespoň ten svůj boj za nějaký práva. Nejdřív aby měli duši, pak aby měli trochu svobody, pak o rovnocenný platy, pak aby se chlapi starali o děti taky … pak zase bojovali chlapi aby je ženský nediskriminovaly v rámci jakéhosi feminismu, dokola a dokola, až to všechny přestalo zajímat … .
Svět byl ale normální. Jestli jste ženská nebo chlap zajímalo kde koho a dávalo vám to nějaké místo ve společnosti. Nějakou kotvu, kdy víte, kam patříte. Dneska? Nic! Jednoho by snad i potěšilo, aby ho někdo bral jako nějakého historického úchyla, ale NIC. Historický gender už fakt není in.

Nikoho to nezajímá, jestli jsi ženská nebo chlap. Ani co si byl včera a na co ses změnil. S kým doma žiješ to je každýmu úplně šumák. Hlavně že makáš, dodržuješ pravidla a hýčkáš děti. Jo hlavně ty sousedovi - aby je vzal čert, spratky uřvaný. Žádný nemám. Ještě by to v špitále zase posrali a bůh ví, co by jim nechali za genetický vady. Prej CRISPR 6.generace, pche. A že vám všechno opraví na dítěti ještě před narozením. Tak h..v..o! Zase tam bude nějaká stará struktura, co studovala ještě před třetí velkou válkou nebo nějaký namyšlený pitomec ze školy. Nechci děti.

Jak se mám rozhodnout! Takže, jaký mám varianty, schválně si to vypočtěte se mnou.

Varianta první. Půjdu do špitálu a šest dní tam pobudu. Nechápu, proč to nemůžou zkrátit, co je na tom tak složitýho. Teda chápu - federativní nemocnice, na nic vybavení, otrávení doktoři ale zdarma, placeno kredity z federálního pojištění. O kousek dál soukromá. Výborná péče a super výsledky a za tři dny, možná, ale možná jsou to jen stejný keci a reklama. Jenže drahá a na taxík na pár parseků odsud fakt nemám.
Nasadí vám molekulární modifikátor a za tři dny je z vás normální ženská. Jen tam ležíte a žerete (hnusný nemocniční žrádlo) a párkrát za den se na vás podívá android. Za tři další dny se to usadí a hurá domů. Tam pěknej chlap a za šest dní ven pěkná ženská. No a co pak budu dělat.

Stejně to nezaujme ani souseda. Toho blba stejně jen zajímá jestli sehnal lísky na nějakej debilní koncert někde na Kepler II. Jsem ženská, ženská, ženská, tělo mám chlapa a nemůžu s tím žít a budu teda ženská. Ráčil by si toho vůbec někdo všimnout? Jo až přijdu do práce, stejně řeknou čau a všichni se zanoří do cybertool aby vydělali další prašivý kredity.

Tak proč se mám vůbec vzhledově změnit. Kvůli sobě? Jo potřebuju to. Taky ale potřebuju trochu obyčejný lidský pozornosti. Trochu pohladit a říct - "Jo jsi hezká". Možná bych něco i našetřila a připlatila si trochu nadstandardu. Třeba zmenšení brady, menší nos a pětky prsa. Jo a delší nohy a hubenější pas. To se za těch 6 dní dá udělat společně taky. Zajedno ale nevím, kde bych na to vzala a za druhý by to stejně nikdo neocenil. Už to vidím - "Jo ses ženská, vidím. No a co!". Blbá varianta. Jenže varianta to je. Nemůžu mít mozek ženský a tělo chlapa. Dyť mě z toho klepne a skončím v nějaké zapadlé soustavě v blázinci.

Varianta dvě stojí za nic ještě víc. Je taky na šest dní a nasadí vám v nemocnici neuro-modifikátory. Mozek se trochu zvencne a centrum identity si začne myslet, že jsem chlap. Takže konflikt zmizí a mám správný tělo. Tak tomuhle nevěřím ani trochu. Stejně si budu pamatovat, že jsem kdysi byla normální ženská, jen s mužským tělem a jednoho dne mě z toho prdne a napálím to do nejbližšího asteroidu.

Jasně, můžu si nechat vymazat související vzpomínky. Bomba! Většinu věcí ze života si nebudu pamatovat a budu v hajzlu úplně. Chlap bez minulosti, pár jsem jich už viděla. Jo ale nebudu si o sobě myslet, že jsem ženská - budu si myslet, že jsem chlap a budu mít mužský tělo. Fakt výhra.

Naprosto nechápu, jak může ten robotický blbec v ordinaci říct věty - "Moc se vám omlouváme, ale zřejmě došlo ke špatné diagnóze při vašem narození. Váš problém se stává v jednom z miliónu případů a moc se vám omlouváme. Obvykle se na to přijde hned po narození a podle přání rodičů se uvede do souladu mozek nebo tělo." Jo a dál, debil robotickej - "Dovolte si nám, nabídnout Vám, bezplatný drobný zákrok modifikace těla nebo mozku, nebo obojího. Můžete být krásná a spokojená žena nebo hezký a spokojený muž podle vaší volby."

BLBEC. Jo a ještě - "Jako bonus vám přidáme matematické schopnosti". Ať jde do prdele i s celou tou bandou, co neumí vůbec doktořinu. Nás by se měli zeptat co potřebujeme. Ne nám nabízet jakési zákroky, co už prý dělá ve špitále robotická uklízečka.

Až se fotr vrátí z tý posraný galaxie, tak si ho podám. Naprosto nechápu, jak mohli s matkou rodit v tak blbý porodnici, kde na to nedošli. Prostě jsem zoufalá a nic nemá smysl. Sebevražda vypadá jako dobrý řešení. Jenže to by mě zase sešili a dali do kupy, musela bych si najít nějakou samotu.

Posraný rok 2092. Debilní. Nesnáším doktory, tuhle federaci. Chci pohladit a políbit a být normální ženská a nic neřešit jako každý. A moc bych chtěla aby si mě někdo všiml a všichni jen neříkali - "To je tvoje věc na co se proměníš. To fakt nikoho nezajímá".

Vaše Andrejka, roku 2092