Srpen 2016

Týden, dva „po té“

28. srpna 2016 v 0:33 | Andrea |  Aktuálně
Někdy před týdnem či dvěma jsem publikovala svůj souhrn k šesti měsícům HRT a rozhodla jsem se, dát si se psaním trochu oddech. Nicméně dva týdny uběhly a je třeba se vrátit ke psaní, zvláště proto, že se mi trochu nakupily zážitky a poznatky.

Jedna z prvních věcí, které jsem následně zažila, byl kontakt (nevím jak to lépe nazvat, protože se chci vyhnout konkretizaci lidí a míst) mezi tématem transsexuality a světem křesťanské víry. Musím říct, že ačkoliv jsem byla duchovně, v rámci katolických tradic, vzdělávána od útlého dětství, bylo to pro mě samotnou docela zajímavé a velmi podnětné.

Celé tohle začalo velmi jednoduše, pochybností někoho, co je podle boží vůle správné a co není, nebo co je dokonce velmi špatně. To se samozřejmě dost těžko říká, pokud se nemůžete opřít o vědecké "exaktno", což samozřejmě víra není už z podstaty, protože je to víra (to ale její váhu samo o sobě nijak nezmenšuje). Takže po nějaké diskusi si řeknete - pojďme se podívat, co je v Bibli, nakonec podle čeho jiného se chcete orientovat. Už jsem ji přece jen četla dávno.

Nebudu rozebírat co je a co není a jaký to má význam. Prostě nejsem a nebudu teolog ani nic podobného či znalejšího. Zkusila jsem si ale najít, co napsali církevní autority na tohle téma za posledních deset, dvacet let a byla jsem dost překvapená. Čím? Prostě tím, že jsem si uvědomila něco, co jsem před dvaceti lety vůbec nevnímala a nechápala. Totiž že já jsem vlastně celý ten soubor textů, co vnímáme pod Biblí, vlastně nikdy opravdu nečetla. Stejně tak si troufám říct, že naprostá většina lidí ji nikdy nečetla.

Asi řeknete, že to není pravda, co tvrdím, ale pravda to je. Totální většina z nás, četla pouze PŘEKLAD. Překlad od někoho jiného, protože naprostá většina z nás původní jazyk Ježíše ani Apoštolů vůbec neovládá. No a druhá věc, většina z nás vůbec nezná ani kontext, historické, kulturní, mocenské a další pozadí té doby.

Nějak jsem si uvědomila, díky tomu, že dnes více či méně umíme navíc alespoň jeden cizí jazyk, jak je těžké věci přeložit. Přeložit totiž znamená přeložit i kontextuálně správně. No a světe div se - značná část z nás se radši podívá na film v originální angličtině, protože mnohem lépe pochopí pointu a správněji.

Na druhou stranu klidně, u tak závažné a neuvěřitelně cenné knihy jako je Bible, zná většina lidí jen překlad do jejich řeči. A co víc, jsme ho schopni/chceme (alespoň někteří z nás) tento chápat doslovně. Uvědomila jsem si, že to asi vůbec nelze. No a to bylo to, co jsem našla v mnoha komentářích a článcích od různých církevních autorit za poslední léta.
Takže moje hledání, co se týká mých otázek spojených se sexualitou, vyšlo trochu na prázdno, ať jsem četla, co jsem četla.
Zkuste si to sami - pokud vynecháte tedy ty, co píší - "verš 24 říká nebudeš se oblékat …" - a proto je TS a LGBT celé v rozporu s Biblí, což je těžko tvrdit (pokud chcete být opravdu objektivní) jen z překladu do češtiny, bez hluboké znalosti původního textu a všeho ostatního, dostanete se dost do úzkých.

Nebudu to dál rozebírat. Pokud se vám ale nechce číst kde co, přečtěte si alespoň trochu "extrém" "Daniel A. Helminiak - Co vlastně bible říká o homosexualitě?" (je tam kousek i o TS). I když v případě téhle knihy souhlasím osobně s recenzentem, že místy dokazuje věci trochu "křečovitě", je to dobrá ukázka toho co víme, a jak daleko nebo blízko jsme v chápání Bible.
Nečekejte boží schválení, otec Helmiak totiž nakonec také končí slovy - "musíte hledat jinde, protože se zdá, že Bible na tohle téma neříká ve skutečnosti vůbec nic, a zdá se, že toto téma opomíjí.". Tedy pokud chápete opravdu původní text a kontext doby a nesnažíte se opírat jen konzervativně o slova třeba českého překladu.

Z úplně jiného soudku. Nějak si více uvědomuji, jak moc se za poslední dobu změnil asi přístup k problematice TS.
Tím nechci napadat někoho za něco, jen že i léčba se vyvíjí a její metody a zásady taky. Vyvíjí se tak jako všechno kolem nás. Pokud se například podívám na to, co jsem zažívala v mládí, co jsem musela dělat v práci, jaké byly tehdy zákony a zvyky, taky mě jímá trochu děs. No a u TS mě třeba jímá trochu děs z toho, že kdysi po nás všichni chtěli například RLT ještě před HRT. Vlastně si to ani neumím představit a děkuji tímto pokroku, že tohle už fakt nemusím.

Chápu, že je to "úžasná filtrace" těch co nejsou skutečně TS, ale na to musel mít člověk asi opravdu silnou psychiku, jinak nevím. Nevím, jestli bych to ustála a jak; možná ano (v duchu si říkám - určitě, jsi přece žena), jenže červ ve mně vrtá. Nějaké šrámy na duši by mě to stálo. Nechci tím říct, a předem se vůči tomuto chci vymezit, že někdo konkrétní dělal něco špatně. Možná byla taková doba, možná takové chápání ale jsem ráda sama za sebe, že už to tak není (alespoň doufám) a doba pokročila.

Je fajn, že do ženského rodu a ženštějšího oblékání jsem mohla přejít až tehdy, kdy mě lidé jako ženu začínají pomalu i vnímat. Je to takové dost jednodušší a klidnější a já jsem si jistější sama sebou, když v obchodě říkám - "vzala bych si 20 dkg šunky", a prodavačka bez mrknutí odvětí - "Ještě něco, mladá paní?". Je v tom kus klidu pro můj budoucí vývoj. Na druhou stranu, pokud bych byla jen pomatené TV, byla by otázka, zda je to dobře.

Nicméně mě tohle časování dost pomáhá plnit můj "plán postupu", a teď už i chodit ven ještě více žensky oblečená a jemně ale žensky nalíčená. Nic v tom ale nehledejte, nicméně mi přestaly vadit kraťásky a triko na ramínka a pár dalších věcí. Průhledné a vyzývavé věci si stejně na sebe neberu. To už se ke mně nehodí. Třeba časem.

Včera jsem třeba byla se synem u paní zubařky a čekala jsem s ním v čekárně. Vykoukla paní doktorka, a podívala se na mě dost zkoumavě. Viděli jsme se před pár měsíci a tak mi blesklo hlavou, že ji zarazilo, jak jsem se už změnila. Jenže ona pak řekla - "Vy jste ta paní co ráno volala, že přijde se synem?". No a já řekla - "Ne, my jsme objednaní už dlouho!". Podle hlasu mě pak poznala okamžitě (budu s tím muset něco dělat) a začala se smát, že mě vůbec nepoznala. Pak jsme si povídali.

Dneska, pro změnu, jsem potkala bývalého souseda, co jsem ho neviděla už od ledna. Tedy 8 měsíců. Viděli jsme se ze dvou metrů a já se rozhodla neudělat nic. A víte co? Vůbec mě nepoznal a já se rozhodla nic neříct. Ani "ahoj". Takový test. Příště mu to ale řeknu, až ho potkám zase, je to fajn člověk.

Mezi tím jsem měla ještě takový malý zážitek s pejskem. Moc onemocněl, nějak se mu tam dole všechno zanítilo a ještě ho tam pokousal jiný pes. Vypadalo to špatně a veterinář prohlásil, že štěňátka už "nevyrobí", protože to bude muset jít pryč všechno. No a pak mi ještě řekl, že musí hned operovat, ale nemá dnes asistentku. Jestli jsem dostatečně odolná a budu asistovat.

No úměrně odolná jsem, už jsem zažila i horší věci, přece jen v armádě za těch 18 let zažijete kde co a v obyčejném životě taky. Takže jsem pomáhala, držela tkáně, dělala anesteziologa … popisovat to tady nebudu. Na příběhu byly zajímavé jen dvě věci. Pan veterinář si ode mě, v průběhu operace, nechal vyprávět, jak probíhá SRS a já si začala dávat pozor, abychom vzhledem k tomu, co zrovna operujeme, jsme nevyrobili z pejska fenku.
No a ta druhá věc bylo to, že se nakonec podařilo zachránit část "pejsčího mužství", takže štěňátka by mohl pejsek ještě v budoucnu vyrobit.

Jindy, tento týden, někdo koho jsem potkala, a kdo ví jak to se mnou je, překvapeně řekl - "Ty začínáš být ale opravdu hezká ženská". A vypadal dost překvapeně a přesvědčivě (třeba se ale jen slitoval, jak některé pořád píší o sobě). Já jsem ale jen řekla - "Moc děkuju, to potěší", a šla jsem si svojí cestou.

No a dneska se mě moje děti naprosto bezelstně zeptaly, po té co mě viděly v plavkách, když už jsem holka, kdy mi kromě prsou (které už mám a tím pádem horní díl nosit už musím - nejsem nestyda a nechci "ohrožovat mravní výchovu" mládeže) "naroste" i ten zbytek (tedy spíše odroste nebo zmizí ale oni to tak neberou, jsou malí). Tak jsem jim jen řekla - "Možná za pár měsíců." No a oni řekli - "Aha". No a to bylo celé.

Nijak jim to divné, zdá se, nepřišlo. Spíš jim bylo asi divné, že asi ještě není všechno, jak normálně u holek bývá, tak se zeptali přímo. Prostě děti. No a tím je to taky přestalo zajímat a začali se zase honit po bazénu. Proč i dospělí nemůžou být někdy trochu děti a potřebují všemu přikládat vždy nějaký "lechtivý" význam. Asi proto, že dospělí nevědí, že TS o tom tahle úplně není. Děti to sice taky neví, ale těm je to alespoň jedno a takhle nesoudí.

Takže, kolem a kolem, pozítří jdu do práce - začíná školní rok. Docela se těším a jsem zvědavá na své okolí a kolegy, co mě dva měsíce neviděli. Ještě v červenci chodil Radek a v září přijde Andrea. Jsem zvědavá, jak se s tím poperou. Na ně (jako poslední) jsem ještě v červenci používala mužské tvary (sice to už nevyžadovali a jsou moc fajn lidi, ale já jsem se tak rozhodla), no a už za dva dny přijde "ona". Budou mít pěkný guláš, než se to naučí používat.

No a těm co se to nebude líbit, musím říct - tak to je povinná součást RLT a jinak to říkat nemůžu, i kdybyste si to přáli. To by mě moje paní doktorka "škrtila", protože pravidla léčby jsou daná Usmívající se.

Andrea

6m HRT, díl VI – Úvahy nad medikací

16. srpna 2016 v 12:32 | Andrea |  Aktuálně
Na závěr článků "6m HRT" bych ještě popsala to, na co myslím už dost dlouho. Je to trochu na téma medikace u TS osob. Moc ale prosím, neberte moji úvahu moc vážně. Bez ohledu na to, kolik jsem toho zatím dokázala nastudovat, jsem tak "poučený" laik v tom, co dál budu psát. Takže se všem lékařům rovnou omlouvám předem. A rovnou ještě říkám, že budu dál psát především ideovou úvahu na toto téma, nic víc. Ostatní záměrně nechám na jiných.
Další věc je i to, že pro své "nedostatečné" znalosti chci úplně vynechat téma - u nás lékaři špatní, jinde dobří, v Argentině super … . Považuji to za dost irelevantní, sama vůči své objektivitě.

Moje historické "odborné" pozadí spočívá v tom, že jsem v minulosti musela z rodinných důvodů číst a snažit se pochopit velký kus endokrinologie. Fakt je ale ten, že obecně Farmakologie patří mezi mé koníčky a mám tento obor moc ráda. No, a když jsem začala víc řešit TS, prostě jsem přidala víc studia v této oblasti. Jenže stejně. Pokud se oboru nevěnujete pořádně profesionálně, nemáte pořádnou praxi, stejně jste jen poučený laik.

Navíc vnímám i to, že o této oblasti píší i na můj blog lidé, kteří se na oblast medikace v TS tak trochu specializují již mnohem déle, a chápou často mnohem víc souvislostí. Tento fakt je vidět z toho, jak jsou schopni volit příklady, správně související symptomy a správně související případy a nemoci. Tyhle lidi čtu ráda.
Naopak tak trochu vynechávám lidi, co souvislost vidí zjednodušeně v tom, když se na dvě rozdílné věci podává estrogen a mají "příbuzný" genetický problém - pak to pro ně souvisí a je to dobrý příklad. No a jak to tak bývá, často není.

>>> Takže co je jednoduchý problém a co složitý problém:

a) Jsou problémy, na které dostanete jednotný předpis. Prostě máte angínu, tak šup - Amoxicilin a je to. Když ji máte dál, změníme lék a třeba časem skončíte na Karbapenemu. Vše obvykle v standardních dávkách.
  • Jejich častou identifikací je to, že mají jednoduchou příčinu, na kterou je možno cíleně působit.
  • I když důvod problému může být jednoduchý (třeba bakteriální infekce), může mít docela komplexní dopad na organismus v mnoha směrech - napadení různých částí organismu, destrukce imunity …
  • Na pozadí jednoduchého problému může hrát velkou roli mnohem komplexnější problém, jako celkový stav imunitního systému, prodělávaná zátěž nebo stav psychiky.
  • I po jednoduchém problému a jeho vyléčení, se může organismus nalézat ve složitém stavu, vyžadující následnou podpůrnou medikaci, nebo eliminaci negativního dopadu předchozí medikace.
b) Jsou taky problémy, na které jednotný předpis není. Třeba problémy s tlakem, onemocnění vnitřních orgánů a podobně. Tam se zkouší obvykle různé léky, v různých kombinacích a různém dávkování, až zaberou. I tak to někdy moc nevyjde.

  • Jejich zjednodušenou identifikací může být to, že příčina může zahrnovat více faktorů, z nichž mnohé mohou být dokonce nejasné. V krajním případě nemusí být příčiny vůbec známé.
  • Léčba se může velmi často redukovat na léčbu symptomů a řešení následků, protože nic jiného není možné.
  • Na pozadí problému velmi často hraje velkou roli mnohem komplexnější problém, jako celkový stav imunitního systému, genetické zátěže, zátěže prostředí a zvyků ….
  • Velmi často může jít o onemocnění psychosomatická, kde je nutné kombinovat fyziologickou a psychologickou léčbu.
  • Mnoho věcí, tohoto typu, není vyléčitelná a léčba bývá velmi drahá.
c) No a pak jsou trochu divné věci dané nějakou totální konstrukční poruchou (DNA, imunita, totální selhání orgánu, nesoulad s psychikou …). No a sem by mohla patřit třeba i transsexualita.

  • Příčina není fyziologická ve smyslu - aha, tohle je tento virus, tak s ním něco uděláme
  • Obecně někdy nejde, ve fyziologickém smyslu, o nemoc, co je třeba léčit
  • Organismus může být fyziologicky zcela v pořádku, pokud není výrazně zasažen stavem psychickým
  • Medikace naopak často vede k zátěži a poškození organismu, nebo k nutnosti celkový stav organismu do budoucna udržovat třeba medikací (třeba imunopresiva)
  • Někdy musí medikace dokonce "přerazit" mechanismy, které jsou organismu a jeho genetické a fyziologické výbavě vlastní, což může vést k potřebě eliminovat negativa, protože tělo se přirozeně bude "bránit" a snažit dostat do "původní" rovnováhy.
d) … (Stačí! Vybrala jsem jen něco, jinak by to bylo ještě delší povídání.)

Výčet jsem schválně zkrátila, jak jen to šlo a napsala co nejjednodušeji, i když to celé je mnohem složitější a má spoustu výjimek a pravidel. Nicméně problematika TS pro mě patří do mé, tady vytvořené, kategorie "c".

Nicméně, čím více čtu literaturu a příspěvky holek, tím více mám pocit, že medikace se odehrává spíše jako pro kategorii "a", přitom mi připadá, že by se měla odehrávat alespoň stejně jako pro kategorii "b".

Add a) Takže obvykle na holku Estradiol, na kluka Testosteron, vše více méně ve standardním dávkování a je to vyřešeno. Nic lepšího nemůže být zvoleno, protože v podstatě není. Když to nezabírá, žádný "Estradiol-karbapenem" neexistuje. Jediné s čím můžu manipulovat, je velikost, způsob podání a stabilita dávky. Jak tady napsal "Ezechiel", je to zatím jediný "knoflík", se kterým můžeme točit (Opravdu?)

  • Už samotné podávání estradiolu zvenčí, nese problémy i u žen. Zatímco, zdá se, jejich vlastní estradiol nevyvolává komplikace (to už by ženy dávno vymřely), podávání zvenčí je spojeno s mnoha komplikacemi i u biologických žen. Proč? Někdy těžko říct - jemně odlišná prostorová struktura vyráběné molekuly, způsob, čas a nerovnoměrná koncentrace, narušení vlastních regulačních mechanismů … mnoho a mnoho faktorů.
  • Pokud je podávání i u cis-žen spojeno z možností různých negativ, lze očekávat, že podávání TS holkám nebude lepší, dokonce se dá předpokládat, že bude ještě horší. To že mezitím nějak odbouráme Testosteron, neudělá totiž z mužského metabolismu ženský. Takže srovnávání - tohle se dává holkám, když mají problém, je trochu ošidné a někdy dokonce zavádějící.
  • Pak je tedy opravdu na zvážení, jaké dávky a jak použít. Je asi fakt, že dostatečná dávka Estradiolu přebije kde co. Stejně je asi fakt, že každý má svoji optimální dávku, která má optimální působení. I já to po čase vnímám tak (čistě subjektivně), že by asi nebyla špatná trocha variability v dávkování. Na druhou stranu, opravdu lze předpokládat, že u některých způsobů podání, a při vysokých dávkách asi u všech, porostou rizika exponenciálně a účinek spíše logaritmicky, to je u každého léku.
  • Obecně, trochu mi to připomíná antibiotika. Původně lék na všechno, pak v libovolném množství a bez předpisu. No a pak jsme objevili za dalších mnoho let, jak antibiotika devastují vlastní imunitní systém, zruší mikroflóru ve střevech, celkově poškodí stabilitu organismu a ten se z toho musí několik měsíců "vylízávat" (rezistenci bakterií vynechám). Dneska je snaha je předpisovat v minimálních dávkách a jen když je opravdu potřeba. Volání jen po navyšování Estradiolu bez další doprovodné medikace (ale jak jsem už řekla, myslím, že dávkování potřebuje individuálnost) a znalosti dalších procesů … mě připadá trochu jak historie penicilinu.
Add b) Někde, tu a tam, se zkouší i kombinace Estradiol/Progesteron, případně doplněno doplňky, jako jsou nějaké "fyto-něco". Přece jen jde o trochu komplexnější přístup k terapii, více odpovídající variantě "b", ale nějak není jednoduché dohledat nějaké relevantní studie. U nás to holky zkoušejí spíše samotné za vlastní peníze a výsledky nejsou objektivizovatelné.

  • Alespoň samotná kombinace Estradiol/Progesteron je mnohem blíž fungování biochemie žen a v mnoha ohledech vypadá jako minimum pro "trochu" komplexnější působení. Argument - Progesteron působí na výstelku dělohy, tu TS holka nemá, tak je zbytečný - mě připadá docela scestný už ze své podstaty. Progesteron působí v organismu na mnoho různých věcí a specifická "molekula" jen na výstelku dělohy to není ani náhodou.
  • Použití různých doplňků, typu fytoestrogenů, ale i vitamínů, nerostných látek, specifické mikroflóry střev a dalších věcí, jednoduše podporuje celkové působení samotných kombinací hormonů. Vůbec to není možno zjednodušit na téma - když mám v krvi 2000 nmol Estradiolu, tak se třeba fytoestrogeny vůbec neuplatní, protože se váží 1000x slaběji. (poznámka - i k antibiotikům vám dnes předepíší imunostimulanty, mléčné bakterie a vitamíny, které ze své podstaty mohou podpořit účinek antibiotik až řádově).
  • Vůbec, použití tak komplexních "přírodně-chemických koktejlů" jako jsou fytoestrogeny (vždycky je to nějaký extrakt, prášek … který obsahuje často desítky nebo stovky aktivních sloučenin), působí na organismus v mnoha různých směrech.
  • Aby všechno účinkovalo jak má, potřebuje holka stejně podporu vlastního organismu. Do těla devastovaného alkoholem, dehtem, špatně funkčním metabolismem … můžete i při jiných problémech, nebo i nemocech "nalít" kde co. Účinek bude stejně bídný. Takže naopak - na stavu organismu vše závisí dost podstatně a pokud ho lze ještě vylepšit použitím podpůrných preparátů, od fytoestrogenů až po mléčné bakterie, je to totální bonus. To že si podpůrnou terapii zaplatíte ze svého, to si pište - stejně jako u infarktu, mrtvice nebo angíny.
Add c) Varianta "c" je vlastně vůbec největší výzva. V podstatě by bylo nejlepší vzít nějaký zázračný postup, eliminovat část původních genů, celou rovnováhu organismu smáznout a nastavit zcela nově. Jenže to neumíme, možná časem pomocí nějaké genové terapie. A hodilo by se to i u transplantací, alergií, autoimunitních onemocnění …

  • Ať chcete nebo nechcete, snažíte se změnit celkově organismus, a to po všech stránkách. Varianta problémů "a" je od tohoto oddělena nekonečnou propastí. Takže opět - řešit jen dávku Estradiolu bez ostatních věcí (jakkoliv je určitě důležitá), mi připadá stejné, jako ten případ kulturisty, co bere anabolika, odpočívá, sedí v hospodě a čeká až se "to" stane. Věta - budete muset na sobě pracovat, která se tu často kritizuje, mě vůbec nepřipadá jako ujetá. Spíše naopak.
  • Tahle varianta problémů zahrnuje i změnu vašeho myšlení a navíc zjevně vede i ke změnám na neurologické úrovni, které jsou vytvářeny především naší psychikou (a ne hormony), i když to spousta holek pořád popírá. Na tohle existuje spousta studií a zkuste si třeba přečíst nový článek - https://www.novinky.cz/zena/vztahy-a-sex/411005-proc-zena-nemuze-byt-jako-muz.html , alespoň jeho první část.
  • Pořád a pořád budete muset udržovat vaši novou homeostázu, a to za použití vnějších vlivů, komplexní medikace a stavu vaší psychiky. Jinak se bude snažit zcela logicky vrátit do původního stavu. To že nebudete mít testosteron, ať už po Androcuru nebo po SRS, novou stabilitu nevytvoří ani náhodou. Naopak jste odebrali z vyváženého sytému jednu jeho složku a její nahrazení nebude tak prosté, že namísto ní dáte Estradiol. Budete muset, aby to bylo "super", asi ovlivňovat mnohem více věcí.

Čím víc se snažím tohle studovat, tím víc mám pocit, že je dobré kombinovat poznatky z více oborů (asi to i lékaři dělají, doufám, že určitě). Minimálně sexuologii s endokrinologií, ale lépe ještě s neurologií a částí psychologie. Taková mezioborová "Transologie" (Alespoň jsem si vymyslela název, abych nebyla jen věcná a bez vtipu). To je samozřejmě děsně široká věc a to jsem ještě vynechala chirurgii, ale to je až další etapa.

Možná že bychom pak ještě došli na jiné kombinace potřebných hormonů a jejich hladin, jejich zvýšení a potlačení, než jen na Estradiol a Testosteron. Prostě to že budete mít prsa a passing, možná není úplně všechno. A co další hormony?
Těžko říct, ale tělo je hodně komplexní systém a ženy a muži jsou přece jen ve vnitřní chemii přece jen mírně odlišní. Všimněte si třeba jen to, že stejné hormony plní v těle žen a mužů různé úkoly.
Ačkoliv jsou hladiny často obdobné, kromě hladin pohlavně specifických hormonů, příroda si trochu zjednodušila a unifikovala problém typů a množství hormonů, jen je použila trochu jinak. No a to je ovlivňuje i v mnoha věcech, jací pak lidé jsou a jak je vnímáme.
Nelze prostě napsat - hladiny ostatních věcí jsou stejné, tak vyměníme Testosteron za Estradiol a je vyhráno.

Takže na závěr mojí poslední úvahy k HRT. Naprosto chápu, že diskuse o velikosti a způsobu podání dávek Estradiolu u TS holek je relevantní. Stejně tak ale striktně odmítám o tomhle diskutovat bez celkového "obrazu" a souvislostí. Pro mě samotnou je HRT komplexní problém, do kterého se snažím zasadit další poznatky, další podpůrné prostředky, úpravu stavu organismu, psychické změny a jejich stabilizaci a mnoho a mnoho dalších věcí.
No a tomuhle komplexu já jsem teprve ochotná věřit, že mě někam, jako holku, posunou opravdu. Proto na mě prostě jen s debatou o hladině Estradiolu prostě nechoďte, neumím HRT zredukovat jen na tohle, i když chápu, že je to jedna z důležitých složek.

To, že mně podpůrnou léčbu, další preparáty, doplňky stravy, cvičení … nikdo nezaplatí a že jsou holky, které na to nemají prostředky, je hodně smutný stav, stejný jak u mnoha dalších problémů nebo dokonce nemocí a vyjadřuje spíše stav veřejných rozpočtů a prostředků ve zdravotnictví.
Nicméně u tak vnitřně těžkého a komplexního problému jako je transsexualita, který se týká jen dost omezeného počtu lidí, kteří by podporu ze zdravotního pojištění čerpali, je to smutné. Doufám jen, že se ty peníze použijí alespoň na hendikepované děti a těžce nemocné lidi a ne na nesmysly.

Takže z mého pohledu se s tím nechci "mazat" a pokud neexistují skutečně komplexní studie HRT "přestavby", musím to dělat nějak sama a abych se nespletla (což se mi stejně stát může), musím se radit s odborníky, ostatními holkami a hodně hodně číst.
No a pak dělat mnoho věcí v tom jak žiju, dělat hodně věcí pro dobrý a taky jiný stav mého organismu, průběžně "překopávat" psychiku a kromě Estradiolu si pořídit asi deset jiných podpůrných věcí a ty poctivě dlabat.

Jo a nezapomnět se ráno tomu všemu, v zrcadle, trochu smát, i když je to někdy dost těžké.

Andrejka

6m HRT, díl V – Lékaři a moje pocity

13. srpna 2016 v 23:40 | Andrea |  Aktuálně
Na úvod hezké motto, co mě moc zaujalo, začala jsem ho mít moc ráda a taky mám nějak pocit, že se vztahuje právě k tomuto, předposlednímu, dílu:

"Velcí lidé diskutují o idejích, průměrní lidé diskutují o událostech, malí lidé diskutují o jiných lidech. A malých lidí, kteří přemýšlejí jen o životech druhých, je bohužel hodně."

Takže toto je asi předposlední, v čem bych chtěla shrnout své krátké zkušenosti. Nevím, jestli budou relevantní, ale tak to vidím zatím já. Nicméně jsem zatím měla možná prostě jen štěstí.

První věc je asi to, že jsem na první návštěvu u sexuologa dost dlouho čekala. Jenže to nebyl nějaký záměr nebo schválnost, ale spíše záleží na tom, ke komu chcete. Ti co mají "dobré jméno", mají prostě pacientů hodně a tak si logicky počkáte. Mohla jsem asi zvolit různě, ale rozhodla jsem se pro Hanku Fifkovou, nějak intuitivně a asi po tom co jsem četla. Uvažovala jsem tehdy ještě i o panu Weisovi, ale pak jsem se rozhodla jinak.

Rovnou říkám, že asi mě některé diskutující zase "ukamenují", ale já jsem spokojená a mám pocit, že si nemám na co stěžovat. Pokud mám, tak o tom nevím, co bych měla ještě chtít. Prostě jsem spokojená.
Můžu i říct, že pokud jsem s něčím přišla sama a mělo to logiku a nebyl to nějaký úlet, vybočující z chápání medicíny nebo terapie, paní doktorka to se mnou rozebrala odborně a snažila se mi pomoci radou či jinak. Vzhledem k tomuto faktu si opravdu nemám na co stěžovat.
Chápu ale, že kdybych přišla třeba s tím, že chci denně 20 mg Estrofemu, asi bych podporu nedostala a asi správně že nedostala.
Mám jen pocit, že asi nemá ráda, když chodím pozdě (ale chápu to, kdo to má rád). To je u mě ale bohužel standard a tak se nějak zatím snažím.

Na druhou stranu jsem od jiných holek četla tolik špatných zážitků u jiných psychologů a sexuologů, že asi mám opravdu štěstí na lidi. Sama dokonce musím přiznat, že jsem se setkala třeba i s jiným psychologem, který mi sebejistě tvrdil, že TS je o sexu a šmytec. Úplně mě ten člověk vyděsil a přemýšlela jsem, jak mohl vůbec vystudovat.

Potkala jsem se třeba i s dalším člověkem, který je psychiatr, ale pak v podstatě korektně přiznal, že o tomhle neví nic. Takže je fakt, že záleží na tom, na koho "narazíte". No a taky nezapomeňte na to, že zrovna v psycho-oborech si musíte s daným lékařem i "sednout". Jinak je to trochu nebo hodně špatně. No a ne každý každému vyhovuje.

Na vyšetření na interně nebo endokrinologii si taktéž stěžovat nemůžu. Chovali se ke mně slušně, v obojím případě jako k paní Andrey, i když jsem ještě ani nebyla na HRT. V obojím případě jsem se cítila normálně a neměla jsem pocit, že mi něco někdo předhazuje, nebo se na mě nějak divně dívá, nebo něco podobného.Jo, ale sahali mi na prsa a uznejte, to my holky nemáme rády, ale jinak dobrý .

Endokrinolog Weis byl fajn a dalo se s ním docela diskutovat z odborného hlediska, bylo to fajn, jen opět málo času. Nicméně bych řekla, že mi to zatím vyhovuje.
Zrovna ale z oboru endokrinologie můžu říct, že jsem v minulosti potkala klinickou lékařku endokrinoložku, která mě dokázala vyděsit docela hodně. Tedy, nevyděsila by mě asi normálně, ale v době naší schůzky jsem měla nastudováno základní penzum literatury pro endokrinology k atestaci, a ona zcela záměrně zamlčovala a překrucovala fakta. No, a když jsem s ní začala diskutovat a téma rozporovat, úplně se vyděsila, s kým vlastně mluví a dál se moc bavit nechtěla.

Na vyšetření u pana Weise v sexuologickém ústavu jsem byla taky a můžu jen říct, že se ke mně choval formálně, jakoby nesoustředěně a měl minimum času. Pořád mu někdo volal a bylo vidět, že je velmi zaneprázdněný člověk. Nechci tvrdit, že se mě to nějak dotklo, ale měla jsem pocit, že snad nemá žádnou sestru a je na všechno sám. Takže tam mi chyběla trochu klidnější atmosféra a trochu individuální přístup. Nicméně tam jsem byla jen jednou a nevím, zda je to nějaké pravidlo nebo náhoda. Asi toho má fakt moc, což se dá předpokládat.

K psychoanalýze nemám co napsat, protože obor sama studuji a tím pádem probíhá i moje analýza v rámci psychoterapeutického výcviku. Takže co bych si mohla přát, mám kolem sebe několik psychologů a psychiatrů a skvělého školitele pana docenta Kocourka, takže na co si stěžovat. Nemyslete si, že tím něco ušetřím. Škola je dražší, než kdybych si někde psychoanalýzu platila.

V září ještě zajdu na rodinnou terapii do Motola, ale o té psát teď nemám co. Až tam párkrát zajdu, napíšu svoje zkušenosti později.

Obecně, já osobně, jsem se nesetkala s nějakým "nucením", odmítáním, vymýváním hlavy či něčím podobným, o čem některé holky píší. Nikdo mi taky neleje do hlavy růžové zítřky, ale spíše fakta a mezi nimi i rizika. MOžná v mém případě proto, že u mě nemá smysl něco barvit na růžovo nebo "popularizovat".
Netvrdím, že se ty špatné věci jinde a jiným nedějí, jen říkám, že mně se to nestalo. Já bych prostě řekla, že jsem se setkala spíše s profesionálním a chápavým přístupem. Jak ale říkám, netvrdím, že to jinde není jinak.

Znám dneska víc holek, některé jen ze psaní, ale vím, že si někdy stěžují hodně. Většinou na přístup nebo postupy. Někdy se ale ukáže, že si stěžují trochu na věci, které probíhaly před deseti lety a je taky fakt, že tehdy bylo možná hodně věcí jinak. Prostě i tenhle obor a jeho poznání a přístup k TS lidem se zrovna teď hodně vyvíjí.

Moje shrnutí na závěr je spíše v tomhle:
Najděte si, pokud je to možné, lékaře, který vám lidsky a odborně vyhovuje. Stojí to za to a nebudete litovat těch několik měsíců navíc. Já sama jsem se rozhodovala delší dobu a až po několika měsících čtení, komentářů, čtení zkušeností, jsem si řekla - půjdu právě sem.
Každý z nás potřebuje něco jiného. Někdo vést, někdo odborný výklad, někdo ujištění že bude dobře, někdo z času na čas postrašit … v tomhle jsme prostě různí.
Prostě si najděte toho správného sexuologa a endokrinologa právě pro vás. No, a pokud vám to čas a možnosti dovolí, určitě přidejte toho správného psychoanalytika. Dost vám tenhle triumvirát lékařů dokáže pomoci, pokud si vyberete správně.

No, a když jste přesvědčeni, že všechno víte líp, nehledejte. Není proč, nebudete muset zbytečně kritizovat. Jak psal Ezechiel, hormony si asi "seženete" na netu, a dávkování stejně "víte" nejlíp a na "psycho" by vám stejně, podle vás, jen "vymyli" hlavu. Mě ale tenhle postup děsí asi nejvíc, protože si uvědomuji kolik toho vlastně nevím a kolik zkušeností mi chybí. Nechci ale popřít, že někdo je prostě geniální osůbka.

Andrea

6m HRT, díl IV - Okolí

9. srpna 2016 v 21:14 | Andrea |  Aktuálně
Tuhle část ani podrobně rozepisovat nebudu, prostě na téma okolí jsem napsala hodně předchozích článků. Takže jen ve zkratce.

Postupně jsem se dopracovala do situace, kdy to ví každý, koho potkávám a reálně, naprostou většinu lidí to nezajímá, což vnímám hodně positivně.

No a pak je určitá malinká část lidí co to zajímá pořád, no a ty se pěkně dělí na téměř dvě symetrické poloviny. Takže k těm několika zbylým lidem.

Někteří mě po čase začali trochu pomáhat. Nejdříve se tvářili neutrálně a vypadalo, že je to přestane taky zajímat. Pak se ale něco stalo a u některých jsem přišla na to, že si něco přečetli a nastudovali, a TS problematika je nějak zaujala. Tihle lidi jsou fajn a ráda je potkávám, stejně jako ty, které to přestalo zajímat. Dá se s nimi normálně bavit a něco o tom už vědí.

Naopak těch několik, co s tím měli hned nějaký větší problém, ho mají pořád. Pořád buď opakují stejné věci a ještě se v nich utvrzují v různých diskusích, a i když jsme si je před tím už mnohokrát vysvětlili, je to jako bychom o ničem nemluvili. Nebo hledají pořád další a další problémy a zkoušejí se chytat každého náznaku, že je něco špatně.
To je prostě pár lidí, které moc nechcete vidět. Prostě pro ně je to všechno špatně a pořád hledají nějaké extrémní případy, co někde načetli a snaží se to pořád zevšeobecňovat na celou LGBT komunitu.
Jsou naprosto hluší na jakékoliv argumenty/studie/logiku a uznávají jen svoje vidění. Prostě to respektuji, ale potkávat je nepotřebuji.

No a co vás naštve nejvíc je věta - " … to já bych to nikdy neudělal/a. Já bych do toho nešel a ustál bych to!". Tak to asi miluji nejvíc, když to povídá člověk, který to nikdy nezažil a neumí si to ve skutečnosti ani představit. Ve finále se vytáhne s něčím, že nějaký Američan se cítí být opravdu pes, tak zda bychom ho neměli taky "proměnit".

No, my lidi, jsme především lidi a jsme cítěním muži a ženy. No a vzhledem k tomu, že už mnoho desítek let víme, že nás formuje naše myšlení a ne vzhled těla, tak taky víme, že naše centra v mozku nám říkají, co jsme. Takže být člověk a být vnitřně žena a chtít být žena, nebo být vnitřně muž a chtít být muž, je naprostá přirozenost našeho mozku a je v souladu s tím, že jsme lidé, bez ohledu na to, jak se povedl zbytek těla.
To pes fakt není a je dost zbytečné se o tom bavit, a tento způsob argumentace je klasický řečnický faul.

Jinak, koho tohle téma trochu zajímá, jak lidé používají špatnou argumentaci a jak to chápat a vidět a rozpoznat, přečtěte si třeba https://cs.wikipedia.org/wiki/Argumentační_klam . Najdete ale spoustu dalších zdrojů na tohle téma.

Ať je to jak chce, všimněte si, že mozek je v určitém smyslu a mezích určující a nikdo o tom nepochybuje. I v lékařské protetice uvažujeme v daleké budoucnosti o komplexní náhradě těla k našemu mozku, který zůstane jako jediný zachován. Nikde jsem si nevšimla opačného trendu, to že bychom nahradili náš mozek k našemu původnímu tělu.
I když, po pravdě, při některých diskusích s některými lidmi, výjimečně je otázka, zda by nebyla někdy relevantní alespoň protetika centra učení a logiky pro rozšíření vnímání a chápání. Asi ne, všem se za tuto drzost trochu omlouvám.

No a ještě vlastně jednu věc. Když už člověk jde do proměny, je to pro něj dost složitý proces, trochu vzdáleně připomínající vývoj a dospívání dětí. Bojujete sami se sebou, děláte chyby, něco chcete hned, něco přehlížíte … prostě mám pocit, že člověk potřebuje čas a kus pochopení svého stavu.
Nejlepší by bylo, kdyby v té chvíli měl člověk nějakého "náhradního" rodiče a nejlépe mohl být alespoň trochu v bezpečném prostředí. Jenže my jsme na to nejen obvykle sami, ale navíc prostředí kolem nás nebývá zrovna přátelské. V takovém prostředí i normální dítě dospívá dost špatně a může dospět v dost špatném stavu.

Kdybych do okolí zařadila i lidi na internetu, na mém blogu a kolem, bylo by to také zajímavá věc. Vůbec blog a diskuse na něm jsou zajímavé, i když někdy trochu únavné - v případě některých lidí. Prostě když jsem začala psát blog, psala jsem ho především jako svoje názory na TS a proměnu a tak se ho snažím vést i dál.

Můj blog je můj svět, tak jak já ho vidím a vnímám. Postupně ho začalo číst dost lidí a je fajn, že si ostatní mohli přidat moje úvahy a postřehy k těm svým a k jiným blogům, protože si myslím, že celá tahle cesta je tak složitá, že více názorů se sejde. No a tak píšu dál. Realita je stejně taková, že vám lidé ty důležitější dotazy a názory po přečtení článku, spíše pošlou na mail a nepíší to do diskusí, a je to tak i lepší.

Jediné co mě postupně "vypeklo", byly nemoderované diskuse. Někteří lidé prostě nejsou schopni se chovat normálně a jejich styl je prostě urážet a útočit a pak to ještě obhajovat pseudoargumenty, jako třeba ochranou těch jiných či ostatních (prostě si přečtěte ty argumentační klamy, co jsem na ně dala odkaz).
Nejlépe pokud napíšete něco jako - "takhle to vidím já" nebo "takhle je to u mě", odpověď nebývá normální ve stylu - "já to vidím jinak, takhle a takhle". Odpověď bývá - "propaguješ to a to …", "jsi … /záplava sprostých výrazů a urážek/".

To tak někdy prostě bývá, když dojdou argumenty, nastoupí hrubost. No a tak tyhle příspěvky už ani většinou nezveřejňuji a uvažuji o tom, že některé lidi už zveřejňovat ani nikdy nebudu. Kdo by chtěl vědět, o čem jsou komentáře, které většinou smažu, udělá si obrázek snadno. Stačí si přečíst komentáře pod minulými články, které nebyly moderovány. Jsou pořád ty samé. Nechápu, proč se tihle lidé nevěnují svému blogu, ale blogu nějaké Andrey.

Takže to je tak k sociálnímu okolí všechno. Od září budu chodit do stejné práce a budu tam už jen jako Andrea. Držte mi palce. Jaké to je, napíšu zase časem.

Andrea

6m HRT, díl III - Co se děje s psychikou

8. srpna 2016 v 13:44 | Andrea |  Aktuálně
To je další téma, o kterém bych mohla psát asi hodiny a hodiny, ale já ho radši zkrátím na minimum. Zkusím to nějak zkráceně popsat a s laskavým dovolením čtenářů vynechám intimnější témata. Zajedno je to moje soukromí a za druhé to čtou i moji studenti.

Jedna věc, kterou si uvědomuji, je i to, že celkový psychický stav je daný kombinací mnoha faktorů. Nejen že probíhající medikace mění procesy v těle a bůhví co se k tomu děje v samotné chemii v mozkové tkáni, a zároveň člověk žije prostě jinak už jen tím, že opustil identitu, která mu byla cizí. To má na psychiku dopad jednoznačně taky. U mě se k tomu ještě kombinuje můj obvyklý optimismus z toho co je, a co bude, a taky můj probíhající psychoterapeutický výcvik, kde se můžu průběžně "hrabat" ve své psychice a postupně se vyrovnávat s kde čím.

Rozhodně musím říct, že psychoterapie je v tomhle moc fajn věc, alespoň pro mě. Moc a moc mi pomáhá vypořádávat se sama se sebou a s mnoha věcmi z minulosti. I když si moc myslíte, že nic pro vás není problém, přijdete na to, že problémů k řešení je docela hodně.
Popisovat to dál nebudu, jen chci asi říct, že jsem se setkala až tady v diskusích s názorem, že na psychoterapii vám něco někdo "nakuká" a vymyje mozek. Jak vždycky píšu, na psychoterapii pracuje člověk především sám se sebou. Psychoterapeut ho spíše "podepírá" a "drží za ruku" nebo pomáhá "jít". Tak bych to nějak popsala pro laiky.

Obecně jsem se nedostala do žádných výrazných výkyvů nálad, nervové lability nebo něčeho podobného. Nijak se mi ani, subjektivně viděno, nezměnilo přímo vnímání věcí kolem sebe. Dokázala bych ale identifikovat několik změn, které si myslím, že přece jen nastaly.

První věc, kterou jsem zaznamenala, je intenzivnější prožívání pocitů jako je radost, smutek, starost, klid … prostě všechny pocity jsou pro mě nějak míň povrchní a víc hlubší a barevnější. Nedokážu ale říct, zda je to uvolněním psychiky, tím že už člověk není sám sobě tolik cizí anebo výsledek hormonů. Třeba je to výsledek všeho.

Druhá věc je vnímání vůní. Už jsem o tom psala, zcela jsem změnila vůně, které mám ráda. Vůně, které jsem milovala dřív, bych si na sebe dnes nevzala snad ani v nouzi. Stejně tak vnímání "přirozených" vůní lidí se mi změnilo dost zásadně. Vnímám v nich mnohem větší počet odstínů, a to jak na ženách, tak i na mužích. A to si myslím, že jsem měla docela dobré vnímání i dříve.

Z vnímání se mi ještě podle mě změnilo senzorické vnímání na kůži. Jako by zjemnělo a zpřesnilo se. Nedělala jsem tedy přímo test na rozlišení například dotyků na kůži, což se dělá tak, že se testuje jak daleko mohou být dva dotyky, aby se vám pocitově neslili v jeden.
Nicméně jako by se zvýšila citlivost. Může to být jen subjektivní pocit anebo to může souviset s tím, že povrch těla dostane po Estradiolu jemnější strukturu, jak některé holky uvádějí. A mně se to zdá subjektivně taky.

Co se týká jídla, mám víc ráda sladké věci a velmi obtížně jim odolávám. To se k psychice váže určitě taky. Dobrý zákusek je prostě neodolatelný, čokoláda taky a dobrý smetanový Whisky-cream začíná být chutnější než Absint. To už je co říct. No a zmrzliny jsem už snědla asi víc, než za celý předchozí život. To asi dobře nebude.

Jinak mám pocit, že drobné návraty myšlení - "Nebylo mi lépe dřív?" - jsou čím dál méně časté a kratší a už netrvají víc než pár desítek minut, třeba jednou za dva týdny. Prostě nějak už zapomínám, jaké to bylo dřív a ani se mi po tom nestýská. Když dnes potkám muže na ulici, neumím se s ním nijak identifikovat a neumím si to ani nijak představit.

Občas to trochu "násilně" zkusím, ale je mi, jako bych si byla okamžitě tak cizí, že z toho pocitu radši rychle "vypadnu" zase ven. Nicméně je pro mě samotnou zatím dost vnitřně divné, že člověk žije v nějaké identitě, a když z ní "vypadne", tak si to nějak nejenže už neumí představit ale ani pochopit.
Ještě zvláštnější mě připadá, jako by se "mozek" snažil naprosto selektivně vymazat související vzpomínky a pocity. Nějak asi začínám chápat, jak může nějaká holka napsat - "… nebyla jsem muž, nepamatuji si to … ". Ne že by si to asi ve skutečnosti nepamatovala, ale je to pro ni jakoby z jiného světa a jakoby už ani nevěří, že mohla tak žít.

Na druhou stranu, to co jsem dělala ráda, co vnímáme jako mužské práce a tak, mi nijak nevadí a dělám je pořád a většinou i ráda. Možná se do nich ale méně hrnu. Nicméně když jsem psala svůj článek o vzorech a rodině, zaznamenala jsem na něj i reakci na jiné diskusi, kde někdo napsal něco ve smyslu - "… nechápu, proč chce být žena, když se pořád chová jako muž, podle toho co píše …".
Chápu, že některé věci ženy nedělají a některé jiné nedělají muži. Proč to tak ale je, je otázka. Nezdá se mi, že by nám to bylo vrozeno. Spíše to vnímám jako konvenci a výchovu.

Já už asi těžko změním to, co umím a tak to míním i dál využívat. Prostě police si vrtám dál a různé opravy dělám taky. Kupodivu ženské hormony nevedly ani k horším řidičským schopnostem a ani si v případě složité situace nezakrývám oči a neječím. To se nezměnilo. Myslím si ale, že většina žen to nedělá taky.

Ještě je jedna zajímavá věc. Když jsem musela používat do konce prázdnin v práci mužský rod, měla jsem problémy s přeříkáváním. Teď už měsíc nejsem ani v práci ale občas se přeřeknu stejně. No a pak jsem zjistila, že v řeči si musím zvykat i na související konstrukce.
Když třeba jdeme někam s přítelkyní, všimla jsem si, že používám tvar "my oba jdeme", což muži používají, i když jdou s ženou. No a tak se musím naučit i správnější obecné konstrukce vět "… obě někam jdeme …". Na to musím trochu myslet, ale učím se.

Poslední co mi dělá v psychice pěkný "bordel" je hlas. Prostě měsíc pryč a vůbec jsem neměla čas začít trénovat hlas. Děsně mě to mrzí, a bude to muset jít za "pochodu" ve škole. To jsem zvědavá, zda to vůbec půjde. Mám totiž přesně ten problém, jako většina holek v tomhle stádiu. Promluvím a lidi vykulí oči. Musím s tím něco dělat a najít čas.

Takže když to nějak zkusím uzavřít, mám pocit, že v psychice se toho až tak moc nezměnilo i změnilo, podle toho jak se na to člověk dívá.
Nicméně jsem asi klidnější a jedna věc na závěr, jsem mnohem méně soupeřivější než dřív. Dřív jsem měla tuto vlastnost velmi výraznou. Dneska je mi to dost jedno. A tohle podle všech studií ovlivňuje testosteron dost výrazně, takže jak vidíte, přece jen něco.

Andrea

6m HRT, díl II – Změny těla a medikace

7. srpna 2016 v 10:39 | Andrea |  Aktuálně
No a teď trochu přece jen trochu fyzických změn od února, kdy jsem si přinesla domů Estrofem.

Tohle je vždycky určitý přelom, ať už jste před tím absolvovali kde co. Je to takový bod, kdy chápete, že se začne vaše tělo nějak měnit a budete sama sebou. Takže jeden ráno, jeden večer a hurá k zrcadlu zkontrolovat, jak se hezky měníme. Reálně - za týden se nestane nic a za měsíc taky ne.
Tělo pracuje svým tempem a to se udává v měsících a letech. To je v některých případech dobře - třeba tím, že vás tím pádem nezabije hned první vykouřená cigareta - no a v tomto případě trochu špatně.
Člověk by prostě už byl rád hned zítra sám sebou, ale ve skutečnosti budete potřebovat čas. Moře času. No a co si budeme povídat, i nějaké genetické předpoklady a je fajn i co nejnižší věk, 16 a méně let by bylo fajn.

Moje změny probíhají pozvolna a tak nějak statisticky obdobně, jak jsem to četla v literatuře. Po půl roce jsou vidět změny už skutečně objektivně a po roce či dvou se bude můj vzhled asi blížit k finálnímu stavu, kam je mé tělo schopno dojít.
Možná bych se mohla "proprat" větším množstvím Estradiolu, jako kulturista anaboliky, ale radši nechci. Mohla bych dopadnout stejně jako zmíněný kulturista na steroidech. No já chci žít přece jen alespoň do sta let a zdravá, takže rok či dva prostě "zatnu" zuby a vydržím.

Na druhou stranu docela ráda experimentuji a je fakt, že si to maličko dovolím i na sobě. Jsem v tom ale dost opatrná a vždycky mám dost obav. Takže se sleduji, jak jen umím.
Problém vlastních experimentů je i v tom, že jsou strašně subjektivní a někdy jsou obtížně přenosné na jiné lidi, nehledě pak na to, že si můžete způsobit něco, co se vám vymstí až za delší čas.

Svoje experimenty jsem už popsala několikrát, ale protože mám teď už i výsledky z rozborů krve po půl roce HRT, zkusím to jen zkráceně rekapitulovat.

  • Před HRT jsem chvíli brala Ainterol
  • V únoru jsem začala brát jen Estrofem
  • Později přidala ještě znovu Ainterol
  • A ještě později Oestrogel
  • Zatím jsem nebrala Androcur

Na počátku, v únoru 2016, jsem měla všechny testy v normě pro mužské hodnoty, přičemž testosteron jsem měla na hodnotě cca 27 nmol/l. To ale bylo už v době, kdy jsem brala delší dobu Ainterol. Kolik bych měla testosteronu bez něj nevím, ale lze předpokládat, že ještě o maličko víc. Nicméně tato hodnota je obvyklé normální maximum u mužů.

Dnes už znám výsledky testů po šesti měsících HRT, tedy v srpnu 2016. Krevní obraz mám v pořádku, a testosteron? Ten mám na hodnotě 4,5 nmol/l. Takže zjevně došlo k velmi razantnímu potlačení množství testosteronu z 27 nmol/l na 4,5 nmol/l, asi díky kombinaci Estrofemu a Ainterolu, protože těžko to vysvětlit jinak.
Věkem, jak někdo v minulých komentářích spekuloval, to taky asi nebude, protože to by nespadlo za šest měsíců z maxima pod minimum. Mužské minimum je cca 6 nmol/l a ženské maximum 2,6 nmol/l (různé zdroje uvádějí malinko rozdílné hodnoty). Takže hodnota je někde mezi tím.

Hodnoty pro estradiol neuvádím, protože se něco pokazilo v laboratoři a vyšly nesmyslně vysoké. Takže půjdu na odběry ještě jednou a napíšu pak.

Po testech jsem se rozhodla ještě pro doplnění medikace, a to o Progesteron. Nakonec jsem si vybrala "Progesterone cream, BIOVEA". Aplikuje se na kůži a v jedné dávce je 20 mg progesteronu. Kolik se transdermálně vstřebá je jiná věc.V tubě je 50 dávek.
Začala jsem na poloviční dávce, tedy 10 mg. Příští měsíc, pokud se nebude dít něco špatného, přejdu na plnou dávku. Dávku jsem si nastavila na 15 dní a pak 15 dní nic. Je to cca kopie běžného cyklu v těle, ale to je jen pro formu, protože já samozřejmě žádný cyklus přirozeně nemám.

Jak to funguje, nebo nefunguje a na co, napíšu zase po pár měsících. Teď nevím zatím nic. Co by to mělo udělat a jak, na to je desítky různých rozporuplných názorů i mezi odbornou veřejností. Radši je sem ani psát nebudu, každý si to najde sám.

Jak jsem na tom s objektivními mírami? Asi takhle …

  • Výška se samozřejmě nezměnila, pořád mám cca 179 cm.
  • Váha původní byla cca 80 kg a po 6 měsících na HRT klesla na cca 73 kg (stravovací ani sportovní návyky jsem nezměnila).
  • Poměry těla se změnily výrazně, původní hodnoty ani neuvádím. Nyní - boky 98, pas 84 cm, prsa 98.
  • Rozdíl pro prsa (pro míry, nad a pod) 89 cm a 98 cm. Tedy 9 cm.
  • Obvody pro ruce, stehna … v tomto článku vynechám, někam jsem založila původní hodnoty.

Jak se to celé odrazilo na fyzické výkonnosti? To je vlastně těžko říct. Je třeba si především uvědomit, že jsem zhubla o 7 kilo, z 80 kg na 73 kg. Což je pomalu 10 procent váhy. Co se ale týká "rozložení" hmotnosti, měla jsem většinu svalové tkáně a minimum tuku.
Takže zjevně ubylo svalstva a možná i víc než 10 procent, protože jsem přibrala na stehnech, na bocích a na prsou a rozhodně ne ve svalové hmotě. Je tedy klidně možné, že jsem ve svalové hmotě ztratila třeba i 15 a více procent. Reálně je to poznat na síle, prostě když jsem to zkoušela různě testovat, šla fyzická síla tak o 15 až 20 procent dolů.
Na druhou stranu jsem byla silově dost disponovaná, takže pořád dost převyšuji silově průměrné muže.

Druhá věc, kterou je třeba říct k fyzické kondici je to, že než jsem začala loni brát Ainterol a rozhodla se jít do HRT, měla jsem s organismem a specificky se srdcem velké potíže. Celkově jsem měla potíže víc než rok, takže svoje srovnání výkonnosti vztahuji spíše k období před dvěma lety.
Loni jsem byla taky na horách a byl to děs. Měla jsem silné srdeční arytmie a velké potíže něco "udýchat". Místy to vypadalo, že infarkt dostanu hned anebo se srdce definitivně zastaví a bude konec. Na kardiostimulátor to vypadalo téměř jistě, i na rovině nebo v klidu doma.

Běžná výkonnost se mi ale vrátila, a je subjektivně stejná jako před problémy se srdcem, což mě neuvěřitelně těší. Byla jsem zrovna tento týden na horách a ve skalách a nepozorovala jsem, že bych nějak méně zvládala, byla pomalejší nebo víc udýchaná. Na druhou stranu, vytahuji nahoru o 7 kilo míň, takže se to asi kompenzuje.
Samotná regenerace svalstva a organismu celkově probíhá subjektivně pořád stejně rychle jako dřív, spíše bych řekla, že o něco rychleji.

Rozhodně tyhle hory byly pro mě takový můj test a dopadl super. Vrátila se mi minulá výkonnost jako před problémy se srdcem, neprojevily se žádné, ani zbytkové arytmie, a měla jsem i docela velké rezervy ve výkonu a dýchání, i při velké zátěži.

Tady si ale dovolím i jednu vsuvku. Moje potíže byly pravděpodobně částečně psychosomatické a druhá věc, nejvíce asi pomohl Ainterol (žádné jiné léky na srdce jsem nebrala a neberu). Jak už jsem psala jinde, jedna z obsažených látek - puerarin - nemá vliv na samotnou proměnu, ale má velmi silný vliv na regeneraci a hojení srdeční tkáně a celkově na kardiovaskulární a cerebrovaskulární systém, včetně regeneračního vlivu na neurony a synapse v mozku.
Když tak si to přečtěte jinde, dá se na to sehnat i dost klinických studií. Fakt je ale ten, že po přidání Estradiolu, v průběhu HRT, se to nějak vše doladilo a subjektivně se cítím konečně v pořádku. Trochu se tomu teď směju, kdyby to možná viděl nějaký muž s kardiovaskulárním onemocněním, možná by chtěl taky do proměny! No spíše ne, je to jen hloupý vtip.

Takže na závěr části o medikaci ještě připojím přesné aktuální dávkování všeho. Prosím, ale neberte to za žádnou bernou minci, je to jen moje subjektivní dávkování. Každý může potřebovat jiné dávky a jiné kombinace. Tak je to přece u každé medikace. Nicméně je třeba si uvědomit, že dobrým pravidlem lékaře je vždy nasazení co nejrozumnější dávky, která ještě vede k výsledku, protože tím většinou zatěžujete taky nejméně svůj organismus.

  • cca v 7:00 Estrofem 2mg + Progesteron krém 10 mg (jen 1/2 měsíce)
  • cca v 9:00 Ainterol 500mg
  • cca ve 12:00 Oestrogel
  • cca v 15:00 Ainterol 500mg
  • cca v 18:00 Estrofem 2mg

Někdy zapomenu, ale nijak to nehrotím. Když jsem zapomněla, tak jsem prostě zapomněla. Ono se to taky "nep.s..re".

Dávkování budu ještě upravovat, Progesteron asi přesunu na večer před usnutím. Jinak je to dost komplikované a musím to všechno tahat pořád sebou. Byla bych radši, kdyby to šlo nějak jednodušeji. Jenže ani ten kulturista se nevytrénuje jen posilováním rukou a potřebuje komplexní přístup, takže na samotný Estradiol ve velkých dávkách se dívám trochu skepticky - ani v těle žen prostě není sám.
No ale co já vím, třeba by to fungovalo taky a třeba líp. Jednoduše nevím a do dlouhé diskuse se pouštět znovu nechci.

No, a tak to tak beru víc komplexně i já u transsexuality. Stěžovat si, že je to otrava, se mi zdá zbytečné. Prostě kouzelná pilulka neexistuje a bez práce nejsou koláče.

Andrea

6m HRT, díl I - Velká chyba

6. srpna 2016 v 21:39 | Andrea |  Aktuálně
Jsem na dovolené a tak tu mám spoustu času přemýšlet o všem, co se za ten půl rok stalo, co jak proběhlo, jaké jsem měla očekávání a mnoho dalšího. Většina holek napíše právě po půl roce nějakou tu rekapitulaci HRT, dá fotky ke srovnání a podobně. No a tak jsem si řekla, že to udělám taky. Nicméně, nechce se mi jen tak psát míry, váhy a porovnat fotky, ale nějak bych se nad tím vším ráda spíše zamyslela. Prostě jsem divná, ale to už jste si stejně všimli.

Ještě ale než začnu psát, chtěla bych něco výrazně zvýraznit. Jde jen o mé subjektivní vidění věcí a tak je to nutné i chápat. I když budu v textu používat obraty jako - "tak to musíte cítit", "tak to viděli všichni", "ostatní tomu nerozumí" … - používám je jen pro vysvětlení a aby se to vůbec dalo napsat. Jsem si plně vědomá toho, že může jít opravdu jen o zcela subjektivní úsudek, který ve skutečnosti vůbec obecně neplatí. Nicméně, bez toho by se to špatně psalo. No a tohle varování/vysvětlení platí pro všechny díly tohoto článku s názvem "6m HRT …".

Nejdříve bych asi ráda začala z konce toho všeho.

Prostě a jednoduše, dnes s odstupem šesti měsíců bych chtěla říct, že jeden z mých prvních velkých omylů (a ne jediný) byl v tom, že někomu něco o TS vysvětlím tak, aby to pochopil. Přece když to studuji a i sama prožívám, sama ještě léta přednáším různé obory, tak to bude snadné. Nestalo se, alespoň většinou.
Postupně jsem se dopracovala spíše já k pochopení, že to lidi mohou jen, v tom nejlepším případě, přijmout. Proč a jak tohle teď subjektivně vidím?

Prostě běžným lidem chybí pro pochopení jevu transsexuality téměř vše, co je potřeba:
  • Za "a" - sami to neprožili a většinou nikoho osobně neznají.
  • Za "b" - nikdy to nestudovali a většinou ani pořádně nečetli, takže jim chybí pojmy, návaznosti - prostě základní znalosti psychologie, sexuologie, fyziologie … prostě všeho.
  • Za "c" - pojem muž/žena je pro ně fixní věc, daná jen, zcela mylně, anatomií těla.

Jsou v situaci, jako vědci před mnoha lety kdy jsme neznali jaderné reakce a snažili se vypočítat, kolik je na slunci černého uhlí a jak dlouho už tam hoří. No, a kdybyste tehdy přišli s tím, že každý přece ví, že se tam slučují jádra atomů, v nejlepším případě by se vám vysmáli.
Každý by přece věděl, že to není, neexistuje a je to jen vaše fikce a výplod "chorého, úchylného" mozku.

No a pak někomu vysvětlete, jak se cítíte a čím procházíte. V podstatě to může jen přijmout ale pochopit jen málo kdy. On je muž nebo žena, je to jeho součást a nikdy o ní neuvažoval. Je to jeho neměnné já. Pokud narazíte na někoho, kdo studoval nějakou "psycho" větev medicíny, taky jste často stejně nevyhráli. Sice má pojmy, ale většinou tohle nestudoval taky a často se na to bude dívat optikou svého oboru. No a tak se můžete třeba dozvědět i to, že vám nabídne psychofarmaka nebo psychoterapii.
Ne, že by se to na některé věci nesešlo a pro člověka prožívající TS a proměnu nebyly někdy užitečné různé věci, ale váš problém to nevyřeší.

Běžný člověk naopak využije něco, co jeho mozek ví z běžného života, protože nějaké "vysvětlení" prostě potřebuje. Takže nejlíp něco kolem sexu, nebo kolem duševních nemocí, nebo kolem nějakých úchylek. Nic jiného k dispozici nemá, takže TS k něčemu "přišije" a vydá za pravdu.
Tím je problém pro jeho uvažování vyřešen, on je spokojen, s "poznáním" a sám sebou vyrovnán. No a vy se pak dozvíte nějaké "perly" na stejné téma, jako že na slunci hoří uhlí. Děs běs.

Ve výsledku se ještě může na závěr pustit do jakési ochrany ostatních před vámi, a nejlépe vůbec nějakých malinkých dětí, protože děti podle něj mají s proměnou problém největší. Děti jsou samy o sobě nesmírně citlivé téma a snad každý ví a chápe, že děti jsou v životě to nejcennější, co máme. Proto je správně chráníme a pečujeme o ně. Jenže v některých případech to trochu zneužíváme k argumentaci, nebo máme špatný úsudek.

Úvaha - když mají problém oni dospělí, tak z toho logicky vyplývá, že děti jsou na tom ještě hůř a citlivěji. To, že děti TS neřeší ve stejném smyslu jako dospělí, že problém s chápáním TS začne téměř až v pubertě, kdy se rozvíjí náš vztah k sexualitě a sexuální identitě, vůbec většina lidí není schopna přijmout a chápat.
Obecně z praxe a studií se zdá, že děti do okamžiku kolem devátého roku života, kdy začnou pracovat víc s vlastní sexuální identitou, vnímají transsexualitu a proměnu "téměř" ve stejném smyslu jako - bude si hrát s panenkami a vařit; super - není co řešit.
Primární trauma by jeden opravdu hledal jen výjimečně.

Nicméně tuhle chybnou úvahu - "dítě je malinký dospělý" - děláme ve výchově a přístupu v životě velmi často i v jiných věcech.

Takže já to vnímám tak, že pokud nechce člověk dělat nějakou osvětu, nemá smysl ztrácet čas hlubším vysvětlováním. Buď je třeba si vyhradit dost času a člověka seznámit z mnoha základy, anebo se spíše jen snažit o lidské přijetí.
Komentáře typu - "nejste a nebudete žena, protože každý kus v DNA vás usvědčuje ze lži" - je už jen perlička. Jako by autor věřil, že to co cítíme vnitřně, to jaké máme city a další věci které jsou primárně vytvářeny naším myšlením, nějak souviselo z DNA a chromozomy.
Nesouvisí, alespoň přímo nijak.

Takže, dnes bych řekla - "Nesnažte se vysvětlit problém své identity tak, aby to druzí opravdu chápali". Neuspějete! Snažíte se vysvětlit problematiku "letu na Měsíc" někomu, kdo viděl jen auto a silnici.
Snažte se o lidské přijetí a to musí většinou stačit. I to je někdy moc těžké, protože může být v rozporu s něčí vírou, dotýkat se jeho osobních traumat a přesvědčení, třeba v jeho vztazích nebo sexualitě nebo v jeho zcela individuálních osobních postojích v morálních oblastech.

Tuto věc vnímám jako dost velkou chybu, kterou jsem dělala hned od začátku, kromě několika dalších jiných.

Andrea

Po dovolené

6. srpna 2016 v 19:50 | Andrea |  Aktuálně
Byla jsem na dovolené a měla jsem možnost si konečně uspořádat myšlenky. No a tak jsem napsala velmi dlouhý článek na téma zkušeností z prvních šesti měsíců HRT. Postupně ho dám na blog, možná první kus už dnes, ale nejdříve ho musím na kusy nějak nasekat. Má totiž 8 stran A4 a to je hodně.

Další věc je to, že jsem na dovolené byla bez internetu a tak jsem nemohla schvalovat vaše komentáře, ale na to jsem upozornila předem a reálně, po zkušenostech, nemoderovanou diskusi fakt nechat nejde. Některé ale neschválím určitě, a to jsem je viděla jen letmo. Prostě někdo se poučit nechce a nechce.

No a poslední věc z dovolené, než sem začnu dávat články co jsem napsala na dovolené, je prima historka ze dnešního dne, z cesty domů. Zase je to historka z WC, nevím proč mám na to takové štěstí, ale tentokrát je jiná. Takže …

Dnes jsme se vraceli autem domů a po cestě jsme se někde na Moravě zastavili u benzinové pumpy a museli si i s přítelkyní odběhnout. Trochu pointou je to, že jsem se dnes rozhodla vypadat co nejvíce mužsky i oblečením (a žádné líčení a šperky), protože mám na zítřek naplánováno IPL vousů na obličeji a ty rostou už dost pomalu. Nicméně po dvou dnech už nějaké strniště je. No a s vousy je passing fakt problematický.

Jenže když jsme došli do chodbičky, byla na dámské WC fronta. Ne že by mi to vadilo, jako správný vousatý "muž" jsem vyrazila na pánské WC a přítelkyně zůstala stát ve frontě. Za chvíli jsem vypadla ven kolem fronty žen, které si mě zkoumavě prohlížely, a šla si sednout na kafe. Přítelkyně přišla tak za pět minut a smála se. No, a když jsem se jí ptala, co jí tak pobavilo, jestli ty ženy co na mě tak divně koukaly, dala tomu hezkou pointu.

"Když jsi vyšla z pánského WC, tak si tě fakt prohlížely divně, ale hned na to přišel nějaký pán a jeho paní stála ve frontě za mnou. No, a než vešel na WC, řekla mu - před chvílí odtud vylezla nějaká ženská, tak si dej pozor, jestli tam není ještě další!"

Hezká pointa, fakt by mě zajímalo, podle čeho identifikujeme lidi, když ani vousy nepomohly a v chodbičce bylo normálně světlo.

Tak a jdu chystat články.

Andrea