Září 2016

Svátek, změny, diskriminace a SRS

27. září 2016 v 14:42 | Andrea |  Aktuálně
Včera jsem měla svůj první svátek jako Andrea. Dost jsem na to zapomněla a uvědomila jsem si to, až když mě začaly chodit, večer předem, přání. Moje okolí si to taky asi tak z poloviny vůbec neuvědomilo a většina z nich byla překvapena stejně jako já. Jaké to vlastně bylo?

Hned ráno jsem dostala několik čokolád a hezkých přání a v průběhu dne ještě pak několik. Nicméně můj svátek nakonec to nosné téma dne, i dnů předchozích, nebyl a byly důležitější úplně jiné věci.

Třeba moje postupné vyrovnávání se změnami v mém životě, postupná změna vztahů z mým okolím nebo moje úvahy o proměně a jejím postupu, včetně možné SRS. Takže postupně.

Jaké vlastně změny na mě nějak dopadají, a co je na nich pro mě zajímavé. Prostě jsem se nejen loni pustila u paní doktorky do terapie, ale hodně jsem změnila soukromý život. Najednou bydlím někde jinde, mám trochu jiné starosti i vidění budoucnosti a mám kolem sebe jiné lidi. Snažím se vybudovat si znovu život v trochu jiné identitě, respektive v mé skutečné identitě. No a po pravdě, jde mi to dost těžce (trochu následný popis vygraduji, není to vždy tak hrozné).

Ačkoliv mám kolem sebe asi lidi, alespoň v soukromém životě, kteří jsou hodní a trpělivý, "plavu" ve svých pocitech jak se jen dá. I ty nejjednodušší věci kde se lidé chovají k ženám jinak než k mužům, jsou pro mě nějaké komplikované. Asi je to tou "pubertou". Stačí, aby mi někdo řekl - "dnes ti to moc sluší, jsi hezká" - v podstatě mě přivede do vnitřního kolapsu, protože možná ani nevím, jaká je správná reakce. Úsměv, kytka, podržení dveří, nabídka k nesení tašky nebo pozvání na drink a desítky dalších věcí… jsou záležitosti, kde neumím reagovat vůbec a můj mozek "zkolabuje", neboť mu chybí naučené a zafixované reflexivní chování na takové podněty.

O vnitřních pocitech ve vztazích bych radši ani nemluvila. Zajedno se to na blog dost nehodí a za druhé, téměř vůbec těmto pocitům nerozumím. Takže co se týká vztahů, pocitů a citů, jsem úplná katastrofa. Nejlepší by bylo, aby mě nikdo neviděl a nijak neoslovoval. Nerozumím jim a teprve si na tohle začínám zvykat. Věděla jsem, že i ve vztahové oblasti a citech se člověk mění, četla jsem o tom dost, ale takhle? Ne, že se člověk změní, mě se nějak "překopalo" úplně všechno. To staré cítění nefunguje a tomu novému nerozumím. Prý to ale přejde! Už aby to bylo!

City? Ty jsou úplně mimo a pro mě nesrozumitelné. Nevím, co s námi dělá estradiol ale tohle je totální katastrofa. Nebudu radši vůbec psát, jen byste se mi smáli.

Změny v běžných vztazích s okolím taky probíhají tak, jak se mě ne vždy líbí. To, že mě radši někdo pustí na křižovatce (asi abych ho nenabourala), to je hezký bonus. To že se semnou muži přestali bavit o mužských záležitostech, se taky dalo čekat. To, že se na mě hezky usmějí, je taky fajn. To že mě ale už považují za "blbou" mě štve.

Když jsem včera řekla jednomu muži - "elektrické rozvaděče tu opravuji já" - obrátil oči, "spadl mezi jističe" a bylo vymalováno. Celou další debatu o elektronice a PLC jednotkách se na mě ani nepodíval. Prostě ženská, s tou se nebude zdržovat. Zjevně - "blbá, blbá, blbá …". Musím říct, že ženy se ke mně, jako k muži v minulosti, chovali lépe. Asi dám vlasy na blond a začnu být afektovaná, ať jim potvrdím jejich stereotypy. Takže úkol do budoucna - zpitomět.

Před pár dny jsem alespoň řešila návrh nového software a hardware pro malé letadla, co budu dělat. Ještě že mě tam všichni znají a vědí, že jsem to dělala jako muž a velmi dobře. Jinak by mě dnes zjevně nenechali ani poutírat prach na křídlech. Možná tak jen vytřít hangár smetákem. Takže ať žije hluboce zakořeněná diskriminace žen. Jak může ženská, když ženské neumí ani řídit auto, napsat systém řízení pro letadlo? Asi nijak! Jestli ano, tak se zjevně všichni vyděsí a odstěhují.

No a na konec "pitomé téma finalizace" proměny. Něco jako "SRS - být či nebýt". Jo, bude to až za dlouho. Tak za rok, možná ještě víc, ale pořád slibuji na blogu, že se k tomu nějak vyjádřím a tak to trochu teď udělám.

První věc, kterou na tohle téma chci napsat je to, že se nechci vyjadřovat k tomu, jak co probíhalo dříve, koho k čemu kdo nutil nebo nenutil, jaký názor měl který sexuolog. Já nejsem ombudsman ani soudce a ani jsem to nezažila. Nemůžu řešit minulost, neboť mi to nepřísluší a ani na to nemám právo. Můžu jen říct, že vnímám jak se odborný pohled mění, co je potřeba a co ne, stejně tak jako většina věcí ve společnosti. Mnoho věcí, které jsme v minulosti pokládali za nutné, dnes vidíme spíše jako možné. No a to je dobře, protože máme větší volnost rozhodnutí a ne všichni chtějí všechno.

Takže já téma SRS vnímám osobně dnes jako možnost, která může "dopracovat" fyzické změny do co nejlepšího možného přiblížení se ženskému tělu. Někde se tato varianta nepřipouští a nedělá, někde ano, někde je nutná, někde je každého věc … záleží dost na legislativě daného státu.

Moje vlastní úvaha je spíše jen opět ze dvou hledisek. Hledisko jedno je zdravotní stav po té, a hledisko druhé je moje psychika a osobnost. Ani jedno není důležitější, byť zdraví má prioritu i pro mě.

Nejdříve to složitější, z hlediska možných fyzických následků - zdravotní stav. Jestli se bojím? Ano, úměrně se bojím jako každý člověk, který má prodělat nějaký chirurgický zákrok. Každý normální člověk se bude víc nebo míň obávat u každé operace. Bude se obávat, jak proběhne, jaké to bude těsně po té, jak se vše zacelí a bude časem v pořádku. Bude se obávat, jak to pak bude za deset, dvacet let nebo když mu bude třeba 80 let, když moji babičku začalo ve stáří bolet i operované koleno.

Tohle vnímám úplně asi jako každá a téměř jediné, co proto můžu udělat, kromě rozhodnutí zda podstoupit nebo nepodstoupit SRS, je být co nejvíce zdravá. Snažit se aby můj organismus byl v pohodě a co nejvíce odolný, a tím pádem měl co největší šanci se s tímto zásahem vyrovnat. No a pak můžu ještě najít správnou nemocnici a operatéra. Tím moje možnosti téměř končí, pokud se rozhodnu pro SRS.

Jiná varianta (pořád se bavíme pouze o fyzické stránce), kterou můžu využít, je v ČR úplná sterilizace. Určitě jde o nesrovnatelně méně invazivní zásah, ale není ani teoretická šance, že nějak přiblíží vaše tělo ženskému normálu, pokud po tom toužíte.

Že bych si nevybrala ani jednu z těchto variant mi teď nepřipadá jako možné. Pokud se nezmění legislativa, jednu z těch dvou si vybrat musím. Nemůžu žít ve společnosti jako žena a mít v OP muž, už protože si to nepřeji sama.

Pokud se změní legislativa, moje úvahy o SRS se stejně asi nezmění. Proč? Protože SRS vnímám i jako možnost, která může přiblížit moje tělo a celkový stav mé identitě a v ČR je možná. A tím pádem má pro mě smysl o tom uvažovat i přes možná rizika, která budou existovat vždy. Prostě existují i u rutinního slepého střeva.

No a co psychika? Tak to bude krátký popis. Psychika, mě osobně a pro mě samotnou, nějak říká - "některé věci ke mně asi časem nepatří". Nevím jak to má kdo jiný, někdo může mít velký problém a odpor, někomu to může být jedno co má navíc nebo nemá. No a mě se zatím osobně se zdá, že některé věci ke mně časem opravdu asi patřit přestanou a budu to chtít řešit.

No a na konec to poslední, co by někteří chtěli, abych možná řešila tady na blogu nejvíce - sexualita. Tak v tomhle vás zklamu, protože to považuji za natolik soukromou věc, že na blog o tom nic psát nechci a ani nebudu. Řeknu jenom to, co se na blog napsat dá - tohle víc nebo míň řeší každá z nás, i já.

Andrea

Jemné odstíny chápání

22. září 2016 v 21:54 | Andrea |  Aktuálně
Po tom, co jsem dala na blog fotky a pročetla si nějaké komentáře, pročetla nepublikované komentáře a maily co přišly, no a k tomu povídala k fotkám s lidmi kolem sebe, mě napadlo napsat ještě na jedno téma. Jak jsme vlastně důležití pro sebe my sami a jak lidé kolem nás, co se proměny týká.

Myslím si, že určitě se dá shodnout na jedné věci. Totiž na tom, že do proměny vstupujeme kvůli sobě. Snad nikdy jsem totiž neslyšela, že by někdo říkal - "paní doktorko, všichni říkají, že jsem holka a mám jít do proměny a tak jsem přišla!". To se asi nikdy nestalo, téměř jistě. Prostě do procesu vstupujeme, protože víme, že ženy jsme a rozhodneme se to řešit. Je jedno proč, jestli už přišel správný čas, jestli to už nemůžeme unést, jestli už jsme našli odvahu …. Jdeme ale kvůli sobě.

Když říkáme - "Chci být i pro ostatní žena" - není to totéž jako věta - "Chci být žena pro ostatní". Český jazyk je hravý a ohebný a každá tato věta vyjadřuje něco jiného.

První věta vyjadřuje to, co je mi osobně blízké. Říká - "Jsem žena a přála bych si, aby mě tak vnímali i ostatní, protože se tak cítím já". Dávám tím najevo, že vím, co chci a jsem s tím srozuměná, chápu svoje pocity a stojím si za nimi. A zároveň říkám, že pro mě bude hezké a budu se cítit v pořádku, pokud mě ostatní jako ženu budou vidět, ale můj stav - jsem žena - to nemění.

Druhá věta říká něco trochu jiného, co mě třeba blízké moc není. Říká, že to důležité spočívá v tom, aby právě okolí ve mně vidělo ženu, protože cítím, že pak budu opravdu žena. Dávám tím najevo něco jemně jiného, stav, kdy vím, co chci, ale moje naplnění a vnitřní stav závisí hodně od vnímání okolí. A zároveň tím říkám, že se budu se cítit v pořádku, pokud mě bude okolí i jednoznačně jako ženu vnímat a můj stav a jistotu kdo vlastně jsem, to hodně ovlivňuje.

Tyhle dvě polohy se promítají ve většině komentářů a diskusí a tvoří kus základu uvažování každé z nás. No a od toho se odvíjí i to, co chceme a k čemu jdeme a jak chápeme ostatní.

Chápu, že mě, která se ztotožňuje s první větou může někdo, kdo se zjevně ztotožňuje s tou druhou, pokládat otázky typu - "proč chceš být ženská, když zatím jako ženská moc nevypadáš". "Myslím si, že ani nikdy nebudeš, podívej se na sebe a ještě máš bídnou HRT". Jenže nevím, jak mu to vysvětlit, když já chápu svůj svět jinak. Můj stav sice to, jak mě okolí vidí nějak podpoří, ale můj stav - jsem žena - na okolí přímo nezávisí. Já jsem žena, a byla jsem i v dobách, kdy jsem na terapii ještě nebyla.

Stejně tak sice chápu, že někdo může napsat - proč chceš na SRS? No protože pro mne, vůči sobě samé, k ženě patří i to co má a nemá, ale pouze pro mě osobně. Opět to neznamená, že pro mě žena co není post-op, není žena. Říká to naopak jen o mém pocitu a stavu vůči mně samotné. Ostatní to mohou mít jakkoliv jinak a je mi to jedno a je to jejich věc. Jak ale tohle vysvětlit lidem druhé věty, to fakt nechápu vůbec.

A samozřejmě, že přece víme, že se něco může i nepovést a občas i nepovede. No to se totiž někdy nepovede ani přírodě a my, TS holky, jsme toho příkladem, že i příroda chybuje. A to je příroda určitě lepší než naše uměle vyráběné hormony a zručnost chirurgů. Alespoň většinou.

Takže holky, je jedno kterou větu vyznáváte, snažte se pochopit i ty, kteří chápou větu jinak.

Andrea

Pod mrakem, občas slunce, 8 mHRT

21. září 2016 v 21:19 | Andrea |  Aktuálně
Včera jsem se konečně dostala k tomu, že něco nafotím na téma, takhle vypadám celá, po téměř 8 měsících HRT. Ten, kdo něco nakonec nafotil, jsem nebyla já ale Johanka. Byla tak milá, že vzala svůj totálně profesionální fotoaparát a něco nafotila. Reálně - jsem jí vděčná, protože když je pod mrakem, moc toho mobilem nevymyslíte.

Trochu jsem nad tím přemýšlela, jak to dát na blog. Původně jsem chtěla dát snímky z přístroje přímo sem. Když jsem to ale chystala, uvědomila jsem si, že blog není fotoalbum a že taky z něj dokonalé fotoalbum dělat nechci, už kvůli vlastní bezpečnosti. Tím sice nedám vyniknout Johančině umu a přístroji, ale věřte - fotí úžasně.

Takže jsem dala do kupy to zajímavé, a udělala jeden snímek v rozumném rozlišení na blog. Takže takhle nějak vypadá Andrea po osmi měsících HRT. Co na to říct? Jen asi to, že doufám, že to za dalších osm měsíců bude ještě výrazně lepší.


A tobě Johanko, moc děkuji za fotky i čas.

Andrea

Holka nebo nic než holka

18. září 2016 v 18:24 | Andrea |  Aktuálně
Dnes jsem měla psát článek o tom, jak se změnil můj vzhled po osmi měsících na HRT. Moc z toho zatím není, protože je to spíše o fotografiích a venku prostě prší a prší. No a já mám jenom mobil a ten toho v šeru moc nevymyslí - tak šedý flek na tmavém pozadí. No a já fotky upravovat nechci, ať jsem taková, jaká jsem ve skutečnosti. Takže je to trochu čekání na to, až bude alespoň trochu světla.

Na druhou stranu mám alespoň chvilku času přemýšlet a psát. No a fotky budou třeba příští týden, až bude trochu světlo.

No ještě na úvod musím napsat jednu věc. Ačkoliv chápu, že celá problematika TS a související proměny je komplexní věc, budu se věnovat převážně tomu, co dělám a studuji já - psychické stránce. Ostatní věci, jako je medikace, stav fyzické terapie a dalších náležitostí v tomto článku vynechám a nechci se tím zabývat, byť to spolu souvisí.

První kontroverzní téma je téma - "vzhled a související HRT".


Musím říct, že dneska asi půjdu do dost kontroverze, protože na to mám náladu a za těch pár měsíců se ve mně i dost kontroverzních témat už nasbíralo. A taky to nebudu vůbec brát ze široka a naprosto schválně budu "vypichovat" okrajové a kontroverzní záležitosti a schválně to zjednoduším na trochu černobílý pohled.

Každá věc, do které se člověk pustí, musí mít pro něj nějaký význam. To že se pustíme do proměny, má pro každého z nás nějaký význam, který je společný a pak spoustu významů, které jsou často vysoce individuální. Možná tím prvotním významem, na kterém se asi shodneme všichni, je to, že pokud jsme ženy v sobě, prostě chceme být ženy i "zvenčí". Na tomhle se asi shodneme snad všechny, alespoň v to doufám. Možná je to ale to poslední, na čem se shodneme.

Co pro každého z nás znamená být žena, je asi dost k diskusi. Pokud čtu blogy, pokud čtu komentáře, co člověk, to jiný cíl a potřeba. Já mám ale i pocit, že očekávání taky hodně závisí i na tom, odkud jsme "vyšli". Tedy jaký byl náš předchozí život, co jsme dělali, čeho jsme dosáhly, co nás zajímá, jaké bylo naše okolí a desítky dalších věcí.

Mám pocit, že jsem potkala (černobíle) dva druhy žen, které začínají, jsou nebo už mají po přeměně.Jedny, které v těch zbylých záležitostech života byly spokojené a druhé, které nebyly spokojeny ani s tím ostatním co k životu patří.

První skupina to má o něco jednodušší. Má se totiž o co opírat a čeho využít a proměna jako by představovala jen dalších střípek (nebo spíše velký kus) do puzzle jejich života, který chtějí žít a to jak se chtějí cítit a cítí. Svým způsobem to má tahle skupina o něco jednodušší, i když i tady jsem už viděla následné tragédie jako ztráta zaměstnání, rodiny …
Dokonce tyhle ztráty mohou být velmi kruté, protože představují jejich jistotu. Nicméně pokud se jim život nesesype zcela, pořád nacházejí nějaké záchytné body, oporu a víru, že zítra bude líp. Tyto body jim i umožňují se vypořádat s negativními jevy v terapii, v tom co musí mnohdy od okolí zakusit, v tom co by chtěli být nebo i v tom, že si uvědomují, že někde je třeba i proměna jednodušší a medikace jiná.

No, a přestože je proměna asi to nejvýznamnější co mohou prožívat na osobní úrovni a to možná nejdůležitější a nejpotřebnější, co chtějí dát sami sobě pro svůj další život, pořád je to jen určitá část v celku jejich života a ne jediná věc na světě kterou prožívají. Dokonce mám pocit, že i proměnu prodělávají s určitým menším i větším nadhledem, i když to všechno někdy moc "bolí" nebo v minulosti bolelo.

Druhá skupina to má těžší i jednodušší, ale zcela jinak. Jednodušší možná v tom, že když nic nemám, těžko můžu něco ztratit. Svým způsobem má člověk větší volnost konání, protože ho nesvazují desítky vazeb a nutností, které musí vykonávat. Nejste začleněni do kde čeho, "snadno" můžete uvažovat o přestěhování a novém životě a souvisejících věcech. Alespoň pokud to umožňují finanční možnosti.

Mnohem těžší v tom, že když je proměna všechno, pak možná budu i chtít, aby mi všechno dala. Jenže tady je trochu kámen úrazu v tom, že proměna nás jen (nebo téměř jen) vzhledově změní do kategorie (z vnějšího vzhledu) - žena. A být "z vnějšku" žena, není pro spokojený život ani ta jediná a ani ta postačující podmínka. Pokud by byla, byly by všechny ženy na světě spokojené. Jenže ony všechny spokojené nejsou, stejně jako nejsou spokojeni všichni muži.

Spokojenost založená na jediném faktu - jsem žena - se možná povede Claudii Schiffer nebo Angelině Jolie, ale tomu zbytku rozhodně ne. Nicméně je fakt, že být krásné bychom si přály všechny, protože tohle k ženě patří. Jenže nebudeme většinou ani krásné ani dokonalé, protože ani všechny cis-ženy nejsou modelky. Takový je život.

Klidně tomu můžete přidat hodnocení spokojenosti cis-žen v osobní nebo intimní oblasti a zjistíte, že i tam je to velmi variabilní a rozhodně to není taky procházka růžovým sadem. Prostě v tomhle to mají ženy v životě o něco komplikovanější než muži. No a co s tím cis-ženy dělají?

No vzhledem k tomu, že nemají kam jít si stěžovat, příroda spíše mlčí a bůh je moc daleko, snaží se to sami nějak řešit, anebo si v životě hledají jiné priority a věci, pro které stojí za to žít a ráno vstávat. A tak cvičí, chodí na kosmetiku, pečují o svůj vzhled, mění stravovací návyky, hledají pro sebe lepší oblečení, peelingují tělo, kupují drahé krémy, podstupují plastické zákroky a desítky dalších věcí. Prostě na sobě pracují, protože jsou ženy a na ženské kráse se pracovat musí, pokud nejste dokonalá výjimka od přírody.

My TS holky procházející proměnou to máme trochu "jednodušší" ve stížnostech - pokud je být žena ten náš jediný TOP v životě. U každé z nás se to povede totiž různě a skončíme dost variabilně, jako normální cis-ženy. Jenže náš "stvořitel" - naše "příroda, bůh" (velmi zjednodušeně a nadneseně) - je lékař. A jestli nejsme takové, jaké jsme čekaly? A očekávání nás, pokud je proměna to nejvyšší v našem životě, jsou jen ta očekávání dokonalá! To nejbližší co je pak po ruce je náš "stvořitel".

Nejsme dokonalé ? - náš stvořitel je "bídák" i kdyby byl ze všech nejlepší a je třeba se s ním vypořádat. Co by cis-ženy daly za tuhle možnost, jenže ty ji nemají.

Nám ale stejně jako cis-ženám nic jiného nezbude, než se sebou začít něco dělat a vzít si v tomhle s cis-žen příklad, a to je dobrý příklad. Totiž výsledek sice na někoho hodit můžeme (neoprávněně / oprávněně, to je jedno), ale nijak nám to nepomůže. Prostě musíme se sebou něco dělat sami, i když možná ne vždy chceme.

Tohle je taková dodatečná věc, kterou jsem si postupně začala "mapovat" ve vztahu - holky/HRT/lékař - a k tomu jak různé holky hodnotí jeho průběh a metody.

Jinak diskutovat o dávkách a typech medikace a přístupu lékařů, není předmětem této úvahy a článku - chápu, že může pomáhat nebo i ublížit, ale to už jsme diskutovali jinde. Tady se dívám jen na osobní přístup.

Takže, některé to možná vidí tak, že mám-li v životě blbě a jsem po proměně, může za to jen a pouze lékař a šmitec. Za co opravdu může a za co nemůže, mě opravdu nezajímá. Může za všechno. Obhajoba sebe pak už jen volí odpovídající nástroje odsouzení a přenesení viny - "v ČR jsou všichni neschopní; jen pitomec používá šminky; chodit v ženském oblečení je TV, v Argentině ordinují i koku a kdybych ji měla, kde bych byla, no a kdyby mě estrogen přesunul tuk …".

Účel začne světit prostředky i vyjádření. Jak se pak vypořádáme s těmi, kteří tytéž problémy nesou o něco lépe, třeba i díky svému zázemí a lepší psychice? No jedna z cest je označit je za transky z vymytou hlavou zblbnuté lékaři. Tím se s tímhle pro sebe "vypořádáme" a jsme "v pohodě".

Prostě jsem se přestala po tom čase, kdy to všechno vnímám divit, že na počátku je zkoumána i psychická stabilita, rodinné zázemí, stabilita práce a osobní charakteristiky jedince. Musím říct, že s tím naprosto souhlasím a chápu to jako integrální součást terapie. Ne proto, aby to nějakou holku vyloučilo, ale kvůli často nutné a potřebné pomoci a stabilizaci osobnosti.

Proměna je dodatečná a výrazná psychická zátěž pro každého člověka, i když si to nepřipouští, nebo to dokonce popírá. No a ti co psychickou stránku popírají, těch bych se bála v terapii asi nejvíc.

No a druhé velké téma je SRS. Téma ještě kontroverznější než HRT. Nechám si ho ale na příště, aby článek nebyl dlouhý.

Andrea

Tátamáma???

14. září 2016 v 20:08 | Andrea |  Aktuálně
Nepíšu krátké články, ale tohle musím, protože mě to dovedlo k mnoha dalším úvahám.
Dnes jsme byly s malým synem nakupovat, a co se nám u pokladny nestalo.

Prodavačka: Hezký den, chcete na to tašku?

Já: Ne, děkuji.

: Prodavačka skenuje kódy od kalhot, tašky, prkýnka na krájení … :

Prodavačka: (na syna) Nakupuješ s mámou prkýnka do kuchyně?

Syn: (zlý pohled na paní prodavačku) To není moje máma, přece!

Prodavačka: Tak to je nějaká cizí paní co jsi ji potkal na ulici a šli jste spolu nakupovat, ne?

Prodavačka: Nevím, jestli ty teď nedostaneš od mámy za uši.

: Já se směji a nevím, co bych řekla, vysvětlovat se mi nechce, že jsem pro něj sice taky Andrea ale pořád TÁTA:

Já: Zmateně jej pohladím po vlasech

Syn: (Podívá se znovu na prodavačku a vyloudí zvuk) Csss

Prodavačka: (kouká a neví co je špatně)

My: Radši platíme a odcházíme.

>>> za 10 minut v autě:

Syn: Sůvinko (tak mi říká většinou), štve mě, že ti říkají mámo!

Něco s tím budu muset udělat.

Andrea


A je to všechno jedno

13. září 2016 v 22:10 | Andrea |  Aktuálně
Jak jsem slíbila, zkusím napsat svoji zkušenost z prvních dvou týdnů ve škole a z následného sympózia. Myslím, že obojí pro mě bylo dost poučné a zajímavé.

Jen pro rekapitulaci, pro ty co nečtou blog pravidelně, proč je tohle tak důležité. Je to proto, že jsem se do prázdnin snažila držet ve škole mužské vyjadřování, přestože všichni ode mne už dlouho věděli, že jsem žena. No a taky je to proto, že jsem na žádné oficiální akci, a už vůbec ne na akci s lidmi z psycho-oboru, nikdy nevystupovala jako čistě žena.
V obojím případě jsem se snažila být hodně nenápadná, jak oblečením, tak vystupováním. No a tohle byly, podle mého interního plánu, akce a čas, kdy to konečně změním. Nechci to ale nazvat RLT, protože to jako test nevnímám, spíše jako už normální život.

Takže nejdříve škola.

Do školy jsem doručila "dobrozdání" od paní doktorky Fifkové, že jsem docela normální ženská, a docela se mnou dá pracovat, a docela i dodržuji terapii (no trochu to celé zlehčuji), takže se mě ani nemusí ve škole moc bát, a tedy nic nebrání tomu, aby všude začali psát - "ona Andrea". Jak jsem už psala, jsme státní organizace a papír je papír. Od té doby, všichni přepnuli na Andreu a bylo vymalováno.Je fakt, že se občas někdy někdo splete, ale to mi vůbec nevadí.

Výsledkem je, že díky tomu že jsem v takovéto instituci, tak mě mým jménem nebo oslovením "paní profesorko", osloví někdo asi tak 200 x za den. Po pravdě a s trochou nadsázky, začnete být "ona" Andrea, i kdybyste nechtěli. No, a když to chcete a cítíte to tak, jen se váš stav a pocit začne rychle dotvořovat do finále.

Je faktem, že několik studentů trochu tvrdohlavě používá dál mužský tvar, ale je to ze dvou jednoduchých důvodů. Několik z nich se prostě pořád plete, a pořád se omlouvá, protože jsme spolu mluvili často a musí si zvyknout. No a pak je pár jedinců, kteří se rozhodli, že mi to "předvedou", včetně najevo dávaného opovržení. Inu, každý dělá, co umí a co má ve své přirozenosti a inteligenci.
Naprostá většina lidí je ale úplně super a hodně studentů mi napsalo krásné sms-ky a zprávy na messenger k včerejším narozeninám. Nikdy jsem snad tolik krásných přání nedostala. Takže i tady na blogu - lidi, moc a moc díky, jste všichni moc fajn.

Trochu jsem se i bála (dělám ve škole jak jsem psala, i psycho podporu studentům), že nikdo radši už nikdy nepřijde. Asi jsem se mýlila, protože to tak není a dokonce některé lidi poslali přímo jejich rodiče a začíná se mi to spíše "vršit". A to i dotyční rodiče o mém stavu i prokazatelně ví. Takže TS asi hendikep nebude, když jste jinak docela normální (snad jsem!?).

Ať je to jak chce, jsem za školu dost vděčná. Na jednu stranu jste moc na očích a nemůžete se tajit, na druhou stranu to strašně moc pomáhá. Prostě pro velký počet lidí jste ženská, i když je fakt, že o mém vzhledu se dá pořád dost diskutovat. To se ale spraví za dalších několik měsíců a zjevně prostě funguje i moc hezký lidský respekt. Takže škola je opravdu asi dost dobrý RLE.

No a co konference? Tak z té jsem měla děs, přiznávám. Přece jen, kdo tam nebyl psycholog, tak byl psychiatr nebo psychoterapeut. Muži i ženy.

Konference začala společenským večerem a mě se tam opravdu jako ženské moc nechtělo. Nakonec jsem si řekla - "nebuď baba" - oblékla jsem černé kalhoty, krásný vínový top, nějaké lehké šperky a doplňky a moje hezounké balerýnky, trochu účes, kouřové líčení a lehce zářivý bronzový make-up a šla jsem. A…?
V pohodě. Žádný problém nenastal a naprostá většina lidí mě nijak nezkoumala. Jediné co jsem si asi užila, bylo milé chování od několika mužů, což nebylo nijak nepříjemné, právě naopak. Pozornost potěší, ať jste jakékoliv orientace. Dokonce jsem tam potkala i dvě moc hezké a milé ženy, ale ty se mi nevěnovaly. Škoda.

Konference probíhala naprosto bez problémů, kromě toho, že bylo fakt horko. S tím ale nic neuděláte. Jsem ale přesvědčená, že někteří pochopili, že to se mnou úplně tak v pořádku není, ale chovali se normálně a nebyla jsem žádným objektem zkoumání. I ti, kteří mě z nějakého důvodu oslovili, nebo jsme si povídali, používali - "paní" - a zjevně to neřešili nebo jim to připadalo správně.
Fakt je ten, že zase jen lidi co mě znají hodně, měli problém si zvyknout.
Odpoledne a večer jsem si odvážila obléknout i kraťásky a hezké jednobarevné triko a kromě toho, že mi muži koukali na nohy (těžko říct, asi vypadají blbě), se nestalo nic.

Co je tedy vlastně výsledek těchto tří týdnů? Výsledek je můj klid. Ještě o prázdninách jsem někdy zkoumala, zda se na mě někdo moc nedívá, zda nemám moc nápadné nehty nebo oblečení a teď mi to začalo být konečně úplně jedno. Díky tomu, že jsem zjistila, že mě lidi naprosto v klidu a s přehledem přijímají takovou, jaká dneska jsem.

No a já jsem obyčejná ženská, co se jmenuje Andrea a je dostatečně ztřeštěná, aby konečně normálně žila. Co na to říct? Nic a všechno, je to fajn pocit když už nic neřešíte a jste sama sebou.

Moc bych vám to holky přála všem, abyste kolem sebe měli tak velké množství fajn a inteligentních lidí jako já, a tolik moc vám pomohli zvládat vaši novou cestu a vaši přirozenou identitu, jako mě.

Dík moc

Andrejka

Neschopná se oblékat

8. září 2016 v 11:01 | Andrea |  Aktuálně
Dnes, asi tak za dvě hodiny, vyrážím na jednu povinnou akci. Prostě mám v rámci studia povinné symposium, tak tam prostě musím a šmytec. Jenže co se mi nestalo. Člověk by řekl, že můj problém bude spočívat spíše v tom, že jsem tam nikdy ještě nebyla sama za sebe a tak můj největší děs bude v tom, že tam poprvé jedu jako normální žena.
Jenže můj největší děs je, že nevím, jak se slušně a úměrně obléct na takovou oficialitu a vlastně ani nemám žádné věci toho typu. No a tak mě to znovu dovedlo k úvahám na téma oblečení u TS lidí.

Na počátku, některé z nás vyhodily všechny mužské věci a nakoupily kde co jiného. To jsem sice udělala taky, ale nakoupila si většinou takový jednoduchý unisex. Spíše ale vycházkový než do společnosti. Samozřejmě jsem měla i úlety, něco co se mi strašně líbilo, ale vlastně to hezké ani nebylo, jen to bylo spojeno vzhledem s ženskostí.
Několik takových kusů jsem měla taky. Nikdy jsem je ale neměla příliš na sobě. Prostě proto, že než se změníte, obléct si něco hodně ženského k mužskému tělu a tváři vás v zrcadle spíše vyděsí a jít s tím ještě ven, mě ani nenapadlo.

V průběhu HRT si ale začnete nakupovat přece jen docela normální věci. Ono vám ani nic jiného nezbude. Pokud budete chodit v unisexu, i to má své pravidla a pokud si pro jistotu pořídíte nějaké "pytle", abyste nebyla nápadná, nápadná naopak budete. Několikrát se mi třeba i stalo, že přišli lidé, které znám více a osobněji, a řekli - "Andreo, nic ve zlém, ale oblékáte se fakt je do jednolité černé a šedé, a už vám to fakt nesluší. Chtělo by to nějakou barvu a trochu ženskosti".

Postupně jsem začala chápat více jednu věc. Na začátku terapie nebo před ní probíhá často debata, co by si holky na sebe chtěly oblékat, co se jim líbí, když se na sebe pak kouknou v zrcadle. Debata a úvahy které jsou možná ideově blízké TV, i když TV určitě nejste. Prostě, změna oblečení ke změně identity nějak patří, protože oblečení patří v naší společnosti mezi identifikační znaky pohlaví. Jenže jakmile začne probíhat v rámci HRT změna vaší vizáže, dostanete se k témuž, úplně z jiné strany.

Najednou přestanete v unisexu vypadat vždy dobře. Ne že by unisex nebyl fajn, i cis-ženy jej využívají oprávněně plnou měrou, jenže všude se nehodí. No, a když se z něho stane šedočerné "unylé" pravidlo, vypadáte dost blbě. Takže chtě nechtě musíte začít nakupovat malinko pestřejší a ženštější věci. Zajímavé je, jak se stane z původního přání - být i vzhledově žena vším včetně oblečení, nutnost.

Takže nakoupíte trochu na ven, trochu na sport, trochu do práce, přidáte nějaké nenápadné boty, kabelku a tašku a nějak se s tím vypořádáte. Krajkové růžové úlety vynecháváte už dávno, člověk preferuje především pohodlnost a praktičnost. Nicméně určité vhodné podtržení ženskosti se asi nevyhnete. Jen se to dělá jinak.

No a pak jednoho dne musíte někam, kde jde o nějakou společenskou akci, kde musíte být oblečená na úrovni. A jste úplně v trapu. Hezky oblečená žena do společnosti jsem ještě nikdy nebyla a nevím, jak to vlastně vypadá. Tedy vím, vím jak vypadala máma, teta, přítelkyně … jenže mám pocit, že já potřebuji oblečení více formální.

Takže zabrouzdáte na internetu a módních časopisech na téma "formální oděv pro ženu do společnosti". No a dostanete dvě skupiny věcí.

Za "a" - společenské šaty!!! Nemám a zatím jsem ani neměla a vůbec nevím, kde bych nějaké úměrné narychlo sehnala. Navíc, už jsem se sice dost změnila, ale na společenské šaty nemám jednoznačně a to bude chtít ještě čas. Jo a peníze a tisíc různých doplňků. A vkus - protože jde o společenské šaty a ne přehlídku svádění nebo nemravnosti. Takže nic. Tak za rok možná a začnu šetřit.

Za "b" - kalhotový kostým!!! Jo to je ono. Univerzální, nenápadné a slušné. No a opět žádný nemám a tak rychle ani neseženu. Přece neutratím peníze za něco, co si koupím ve spěchu a bude na nic. Když se ale podíváte na ukázky, hned je vám jasno ještě mnoho dalších věcí. Tenisky a baťůžek si k tomu fakt nevezmete. No a mít vhodný top je dost nutné. Košili pod to taky moc nestrčíte.
Bez vhodných náušnic, něčeho nenápadného na krk, rozumné kabelky, nenápadných lodiček, slušného líčení a vhodně upravených vlasů to taky nepůjde. Pane bože, chci být chlap!!!! - asi určitě ne, ale některé věci jsou jednodušší. Ženská musí vypadat jako ženská a na to je prostě víc nároků.

Nemám prostě nic, co bych potřebovala. Ne tentokrát proto, že bych měla nějakou mánii běhat v botičkách a sukýnkách, ale proto, že je to společenskou normou pro daný typ akce vyžadováno. No a nějaký mužský oblek si fakt už dát nemůžu - jedině tak na sněm radikálních feministek a tam nejedu.

Řešením budou nějaké černé kalhoty a vhodný vršek a nějaký svetřík, boty na drobném klínku a šmytec. Co mám, to mám. A budu se muset nad sebou a stavem svého šatníku výrazně zamyslet.


Andrea

Vezmi si, co chceš a (zaplať) dospěj

6. září 2016 v 16:19 | Andrea |  Aktuálně
Rozhodla jsem se, že dnes nenapíšu článek na téma zkušeností anebo medikace, ale článek který je zamyšlením nad naším "dospíváním".

K celé cestě proměny totiž nepatří jen řešení HRT, SRS, změna jména, obnova dokladů … ale i mnoho dalších věcí. Já bych dnes řekla, že je to komplex událostí, které se rozběhnou ještě před tím, než začneme s proměnou a skončí možná až mnoho let po té. Na téhle cestě uděláme mnoho věcí a i občas něco provedeme, a někdy na nás následky vlastních činů dopadnou až po delší době.

Reálně, když tak prohlížím zpětně svoje kroky, když čtu vaše komentáře o vás, vždycky si víc a víc uvědomuji, že člověk neudělá jen ty fajn věci a věci, které se smí, ale často udělá i věci, které nejsou moc dobré anebo by se ani dělat neměly. Je to trochu jak z toho citátu co jsem si vybrala dneska za nadpis. Bereme si, co chceme, ale pak za to musíme zaplatit. No a to se nám většinou už moc nechce, no a někdy za to tak trochu ani nemůžeme, protože jsme ještě byly hloupé (i když tím se vše stejně neomlouvá).

Mám pocit, že cesta vnější proměny v naši pravou identitu je tak trochu, jako když se člověk znovu narodí a vyrůstá. Jenže ve skutečnosti není malé dítě, ale je dospělý, alespoň většina z nás. Takže jsme dospělý, ale ve skutečnosti vyrůstáme z malé holky do normální dospělé. No a to bývá zdroj mnoha našich průšvihů. Navíc nám už v té chvíli chybí dětská ochrana a shovívavost okolí a taky rodiče, co by vzali naše průšvihy trochu na sebe.

Původně jsem se nad tímhle tématem vůbec zamýšlet na blogu nechtěla, ale přiměly mě k tomu vaše komentáře na blogu. Komentáře na téma - ona udělala toto a tamto, napsala o mě …, některá psala že běhá v punčoškách a teď to popírá, ona psala, ona proti mně štvala … a další a další věci. No a to co kdo udělal, se stává předmětem odsouzení a boje a vyřizování účtů na věčné časy a nikdy jinak.

Musím říct, že to na jednu stranu chápu, pokud někdo někomu moc ublížil, ale na druhou stranu se mi to moc nelíbí. Chápu, že cizí lidé, kteří s TS problematikou nemají nic společného, tohle nechápou, ale nerozumím tomu proč to nechápou i některé holky. Každá z nás přece ví, že se nám stávali různé věci. Na něco jsme byli příliš hrrr, na některé věci jsme spěchali i když jsme na to ještě neměli, u některých měl vývoj různá podivná stádia, ale to všechno se může stát.

A hlavně mi některé nepište do komentářů - "já nic nikdy neprovedla, byla jsem dokonalá, všemu jsem rozuměla …". Tak to totiž nechodí ani v normálním životě, kdy člověk neprodělává tak závažnou věc, jako proměnu v identitě.

Výsledkem našich neznalostí, toho že jsme původně dost věcí nevěděli, chyb které jsme udělali, jsou pak naše války na tomto i jiném blogu. Boje úplně nesmyslné, které jen odvádějí člověka od tématu, a nic nepřináší. Jen se píše kdo, komu, co, kdy udělal. Jako by někteří říkaly - "Koukej co na tebe vím, teď ti to natřu a vyhraju".

K tomuto divnému chování (které ale lidé dělají i v mnoha jiných věcech) podle mě patří i docela pravidelné záměrné zesměšňování některých komentářů, které někdo napsal, jejich vytrhování z kontextu… které jen spíše ukazuje opět na toho, kdo to dělá, ve smyslu, že možná chce jen ukázat - "Já jsem lepší, chytřejší, znalejší …"

Pro mě, pro Andreu, není vyhrávat nad čím a nad kým. Vyhrávat můžu jen sama nad sebou, protože svůj největší protivník jsem právě já sama sobě. Sama jsem dělala a dělám desítky chyb, jako každé dospívající dítě, a trochu očekávám právě od TS lidí, že ke mně budou trochu shovívavý a místo toho aby mi psali - "jsi úplně blbá a nemožná" - radši napíšou - "Třeba to budeš vidět časem jinak, ono to není úplně tak, jak to chápeš teď". No a já se zase snažím nenavážet do ostatních jen ze svého pohledu, protože vím, že jsou věci, kterým ještě nemusím rozumět správně.

Já Andrea jsem moc vděčná za vaše komentáře, které mi pomáhají věci pochopit a taky postupovat dál v cestě, do které jsem se pustila. Pomáhá mi to a můj názor pak není jednostranný a omezený jen na to co vím já.

Moc bych si ale přála, a já se o to snažím a snažit budu, abychom pořád nevytahovali hříchy z mládí, z dob, kdy nám bylo spíše "pomyslně" jen pár let nebo jsme procházeli zkráceným pubertálním obdobím. Naše chyby k našemu dospívání a proměně prostě patří, byť je pravda, že občas provedeme i hodně ošklivé věci. No a možná až dospějeme, a budeme v sobě mít dost charakteru, možná pak některým, kterým jsme ublížili, řekneme - "Promiň, já to tak nemyslela, byla jsem ještě pitomá". Podle toho se taky prostě pozná, že člověk už dospěl.

Jak ale říkám, je zbytečné napsat do komentářů teď něco jako - "Já nikdy nic neprovedla a všemu jsem rozuměla a nemusela jsem dospět, protože jsem od narození holka …". Kdo nic neudělal, nemá potřebu to pořád dokola obhajovat, když se ho na to nikdo ani neptá.

No a téměř na konec, víte, co mě poslední dobou nejvíc štve? Lidi co mi říkají - "Je fajn že procházíš proměnou, ale musíš se věnovat i jiným věcem a máš i jiné povinnosti". Nevím, jakou mají o proměně představu, ale já sobě a své proměně mám čas věnovat asi tak dvě hodiny za měsíc. To je přibližně čas, který jsem na kontrole u paní doktorky.
Jinak čas na tohle opravdu nemám a ani nevím, čemu bych ten čas, v proměně, měla věnovat a na co bych ho potřebovala. Někteří lidi si asi myslí, že v rámci proměny se zabýváme jen sami sebou a nějakýma starostma kolem sebe samotných. Za mě - ne nezabývám! Není proč ani není o čem.
Samozřejmě se ráno déle zdržím v koupelně a déle než dřív vybírám oblečení ze skříně. To se ale nepočítá, to dělají všechny ženy.

Na úplný konec, abych přidala něco k dobru, dám zase jednu čerstvou historku. Možná má totiž ten estrogen a nedostatek testosteronu fakt i nějaký jiný vliv:

Minulý týden jsme hledaly ordinaci lékaře kvůli chřipce, protože se nám paní doktorka přestěhovala jinam. Řídím a koukám, ve které ulici to může být, až jsem ji uviděla a přítelkyně taky. Zahnuly jsme doleva a pomalinku jely a hledaly místo na parkování. Proti nám jelo auto a pán na nás divně koukal. Když jel kolem nás, otevřel okýnko a otráveně řekl - "Ženské! Víte, že jedete v protisměru?". Ne. Netušili jsme to ani jedna - a fakt to byla jednosměrka. Estradiol opravdu asi řidičské schopnosti likviduje rychle. Možná to byla ale jen náhoda.

Andrea

Souhrn - doklady, jména a jiné drobnosti

2. září 2016 v 19:55 | Andrea |  Aktuálně
Musím říct, že jsem docela individualistická duše. Často funguju stylem, že než bych si nechala pomoci od jiných, radši daný problém nejdříve nastuduji sama a teprve pak si nechám poradit od těch, co něco ví a následně se teprve rozhodnu.

Stejně tak, když něco dělám, tak mám svoji hlavu a snažím se na ní spoléhat. Moje jediná záchrana je jen to, že si nemyslím, že jsem nejchytřejší a tak se před každou "akcí"snažím ještě zjistit názory ostatních a jejich zkušenosti.
Nicméně dokud o něčem sama nevím dost, tak se většinou ani neptám. No a někdy je stejně celá příprava nanic. Jako v případě změny dokumentů a v tom, co se může stát kolem a kolem. Když to trochu zkusím rekapitulovat, všechno vlastně probíhalo takhle.

Jednoho dne, ještě před začátkem HRT mě bylo jasné, že si budu muset jednoho dne kompletně vyměnit své nacionále a s tím související OP, pas, …. Toho dne jsem se snad poprvé zamyslela nad tím základním - co udělám se jménem. První co mě napadalo, byla samá krásně něžná ženská jména, a dost jsem přemýšlela nad tím, že to bude trvat ještě dlouhý a dlouhý čas, než si je budu moci zapsat do OP.
Byla jsem unešená z hezkých jmen několik dnů, ale pak jsem se koukla na net, jak to tak u TS chodí. Toho dne jsem si poprvé uvědomila, že existují i jména, která jsou neutrální.

Přiznám se, že do nehezky neutrálních jmen a nějakých koncovek " - ků" u příjmení, se mi fakt nechtělo jít. No a nějak jsem si řekla, že se svým jménem to prostě nějak vydržím a bude to. Nakonec ho mám 40 let, tak jsem si zvykla. Až budu mít v občance "F", dám si teprve něco normálního. Tak tahle idea mě vydržela asi měsíc.

Po měsíci jsem si řekla, že jméno je fajn věc a nějak patří k integritě člověka a měla bych s tím něco udělat. Jméno Andrea nebylo sice mojí první volbou, ale za vydatné podpory rodiny jsem k němu postupně doinklinovala asi po týdnu. Dokonce bych řekla, že členům mé rodiny se líbilo víc než mě. Mě asi přesvědčilo až jeho zdrobnění na tvar "Andrejka", což mi už přišlo docela sympatické.
Kdyby mě tehdy někdo naopak oslovil "Andy", jak to dnes někteří dělají (a dnes už mi to nevadí a je to už fajn varianta), asi bych si ho nevybrala nikdy. Na Andrejku jsem si postupně zvykla, a když jsem poprvé přišla k Hance Fifkové, už bylo mojí integrální součástí.

Nicméně jak ubíhal čas, svoje původní jméno už jsem nepoužívala vůbec a i moje děti začaly přecházet na Andreu. Takže jsem si začala pokládat otázku, jestli s tím něco neudělám. Moc se mi nechtělo, ačkoliv jsem si to přála. Představa, že měním diplomy, smlouvy, dokumentaci o praxi, a desítky dalších věcí mě dost děsila. No a po delším brouzdání na internetu, jsem zjistila, že mohu mít dvě jména. Super. Podívala jsem se, zda je Andrea i mužská varianta a kupodivu byla. Nikdy bych to neřekla. Jo takhle Andrej, Andreas … to jo, ale Andrea pro mě byla vždycky holka.

Takže, jak už jsem zjednodušeně popsala v jiném článku, vyrazila jsem na matriku s papírem na přidání druhého jména. Měla jsem podrobně nastudováno co a jak a vypsány správné formuláře. Jenže když jsem přišla, nešlo vše tak úplně hladce, jak jsem si představovala. Paní byla milá, to už jsem psala, a byla bez problémů se změnou identity. Nakonec, jak sama řekla, takových už viděla spoustu.
Jenže když jsem vytáhla papír na Andrea, řekla prvotně rovnou ne. Následně mě vysvětlila, že Andrea je čistě ženské jméno, a není ho možné zapsat u muže, ani jako jméno druhé.

Chviličku jsme na to téma diskutovali a postupně mi vysvětlovala, že Andreas by šel, Andrej taky, ale Andrea ani náhodou. Dokonce si na mě vzala takovou tlustou matriční knihu, kde je uvedeno, která jména jsou pro koho povolena. Chvíli jsme se hádali a já chtěla psát soudnímu znalci. Nicméně jsem byla trpělivá a paní vstřícná. Já jsem si byla jistá, protože jsem příručku pro matriky četla jako přípravu, že Andrea povolená je, jen jsem nemohla najít správnou stranu.
Nakonec jsem to v té jejich knize, společně s paní matrikářkou, našla. Paní se sice moc divila, že opravdu je jméno Andrea přípustné i pro muže, ale už neprotestovala. Co je psáno, to je dáno.

Paní pak ještě zavolala na moji rodnou matriku, zda nebudou mít oni problém to zapsat, a světe div se, i jim musela sdělit na které stránce příručky pro matriky je to uvedeno, protože i oni tvrdili že mi Andrea nezapíší, protože je to ženské jméno. Nakonec si to i paní na druhém konci telefonu v knize přečetla a souhlasila. No a tak jsem přišla na matrice oficiálně ke svému jménu, které tehdy i teď lidé vnímají jako jméno téměř výhradně ženské. Alespoň zjevně v tomto státě.

Fakt je, že od té doby jsem už ve dvou úředních záležitostech, musela paní úřednice upozornit, že jsem úředně ještě "M". Dočetli v občance jen jméno a příjmení a měli jasno - Andrea = ženská. Ne že by mě to ale netěšilo, naopak.
Jen pro dodatek - jak jsem už psala, do rodného listu mi paní zapsala do kolonky úředních záznamů, že jsem do 30.7. používala úředně to a to jméno a příjmení.
To mi paní totiž poradila a řekla mi k tomu, že tím pádem mě zůstanou v platnosti předchozí doklady o vzdělání a jiné smlouvy a zápočty. Prý to takhle teď už dělá všem TS, aby nemuseli měnit další věci. Prostě vždycky doložíte i rodný list, že tenhle ten starý diplom je fakt váš, protože jste změnila jméno. Tím se sice na některých místech spolehlivě "vyoutujete", ale zase nic nemusíte řešit. Je to něco za něco. No a já si zatím vybrala pohodlnost.

S rodným listem jsem se vydala na úřad, nechat si zapsat nový OP a ŘP. Tady se žádné překvapení nekonalo. Obě ženy se mnou jednaly jako s paní a ani jedna neváhala nad mým "M". Jen když jsem podotkla, že foto na občanku je nějaké nehezké, paní se usmála a řekla - "To se tu zdá každé."

Ještě mě čeká pas, ale zase až za chvíli, až budu vypadat ještě trochu lépe. Kartičky různých pojišťoven neřeším, rodné číslo mi zůstalo tak co. Asi bych ale měla.

Zatím poslední problémy vznikly v práci a různých institucích, kam chodím. Ani ne, že by mě něco "outovalo", tady mě zná každý a na místech kam chodím pravidelně, lidé vidí celý postup mé proměny on-line, ale jak se k tomu mému stavu chovat?

Klíčová otázka je většinou typu - "Já to respektuji, a když jste "ona", tak jste i pro mě "ona"". Tedy většinou až na výjimky. "Co tady mám ale proboha napsat, když máte pořád M v občance?". Tohle jsme řešili v diskusi v minulém článku.
Nakonec se opravdu zdá, že tohle žádný předpis ani zákon vůbec neupravuje. Ono totiž není proč, vyplývá to z naší přirozenosti, tak to není nutno nijak upravovat. A to nás to několik lidí intenzivně hledalo a ptalo se, kde se dalo.

Takže až vám někdo řekne tohle pitomé souvětí - "Dobrý den paní, co byste potřebovala … No, počkejte, tady jsem si teď všimla, že máte mužské rodné číslo a tak to já vás musím psát a oslovovat pane správně …" - budete vědět, že nemá téměř jistě pravdu. Možná jsme hledali špatně, ale způsob jak vás lidi oslovují a píší, vyplývá z toho, jak vás vnímají, nikoliv z vašeho rodného čísla nebo "M" v občance. Takový zákon zdá se neexistuje, a jediné co jsme našli je stanovisko ombudsmana, že státní správa má jednat (ve slovním a písemném projevu) podle naší identity a ne podle nějakého pitomého čísla.

Nicméně už dvě instituce mi rovnou daly podepsat "papír", že v další komunikaci se mnou budou používat, po vzájemné dohodě, pouze ženský rod. Musím říct, že to vnímám jako vstřícnost a zároveň to vnímám i jako jejich "krytí" potenciálních problémů v budoucnu a sama jsem za to moc vděčná. Kdo to nepochopil, byla zatím banka. Ta tvrdí, že to nejde a rodné číslo je rodné číslo, právní podklad ale žádný taky nemá. Asi změním banku, nebo jim ještě napíšu mail.

Kouzlo bylo i v práci, přece jen státní instituce potřebuje pravidla. To vnímám správně, taky nechci, aby se ke mně státní instituce chovaly benevolentně, ale chtěly po mě jen to, co jim zákon nařizuje. Takže nakonec to řešíme písemně, taktéž dohodou. Tady je asi ještě důležité říct, že jsem si vyžádala i odborné stanovisko, ke svému stavu, od Hanky Fifkové. Takže doufám, že budu mít pro zaměstnavatele dobrozdání lékaře, že jsem normální (na druhou stranu, nejsem vždy vzorný pacient, spíše hodně svéhlavý) a říkat mě oficiálně "ona" už opravdu není nic proti ničemu.
Na druhou stranu by bylo dobré ten můj vzhled přece jen vylepšit, ale to chce čas. Být prostě jen "ona", pro všechny, jednou začít musíte a já ho mám teď. A kdo mě vidí zatím zatím jako "on", toho respektuji, ale slovní tvar už kvůli němu neměním. Zajímavé je ale, že mě vidí jako "on" už jen ti, co znám dlouho. Cizí lidé většinou už neváhají.

Chápu, že tenhle postup není pro spoustu holek vůbec přijatelný, protože vás vlastně stále "vyoutovává". Jenže já na těch všech místech stejně jsem a oni to prožívají trochu se mnou, takže není "vyoutovat" vlastně koho. Pokud bych hledala jinou práci, možná bych zvolila jiný postup. Tento mě ale teď vyhovuje. V této chvíli je pro mě lépe, že nemusím dělat, že jakoby nic. Mám klid na život, děti, přítelkyni, práci, a desítky dalších věcí a taky na vlastní proměnu.
Pokud si budu hledat někdy jinou práci doufám, že to už řešit nebudu. Tam už půjdu jako ona (snad), takže to asi bude jiné. Uvidíme.

Na závěr ještě přidám hezkou historku z tohoto týdne.

V práci jsem, kromě toho že učím, i náhradní kotelnice. Došla jsem k tomu tak, že ve školství je málo mužů a tak každý muž má ještě nějaké drobné mužské povinnosti i ve škole. No a já před lety vzala funkci náhradního kotelníka, když není školník v práci.
Včera jsme měli nové školení na obsluhu nové kotelny a já přišla pozdě. Když jsem ale přišla a stoupla si ke kotli, pan školník zavolal na pána, že už jsme všichni a můžeme začít. Ten odněkud přišel, vytřeštil na mě oči a vzdechl - "ženská????!!!!", no a pak se na mě už ani nepodíval a všechno vyprávěl zbylým dvěma mužům. Jako bych tam nebyla. No a já mu ani neměla chuť říct, že kondenzační kotle umím i opravovat. Možná by dostal infarkt rovnou.

Andrejka