Říjen 2016

V pasti kvůli vlastní hlouposti

30. října 2016 v 18:10 | Andrea |  Aktuálně
Už mě to fakt nebaví a už se na to ani nemůžu dívat. Tenhle článek tady musím napsat, i kdybych neměla čas a měla moc práce. Možná jsem chtěla začít psát, jak mě někteří lidé neskutečně naštvávají, ale to je blbost. Já i my ostatní se totiž naštváváme a strkáme do té pasti totiž samy.

Prostě jsme jen lidé a jako lidé děláme pořád a pořád stejné chyby a děláme je i tady na blogu a v diskusích. Jako bysme pořád zapomínali na to, jaká jsou pravidla proto když chce člověk něco tvrdit a proto, aby jeho tvrzení mohlo být uznáno jako relevantní.

Znáte to, jak se píše v literatuře; autor - "Myslím si/vím že kolem země obíhá čajový servis". Odpověď - "To je blbost, neobíhá!". Další věta autora - "Tak dokaž, že neobíhá!". No a pokud na to skočíme, jsme ve vlastní pasti, vlastní chybou. A ta naše chyba je o tom, že svá tvrzení má dokázat autor, a to skutečnými uznatelnými důkazy. Rozhodně nemáme dokazovat my, že to neplatí. On musí prokázat svá tvrzení.

No a to se tady už měsíce děje na tomhle blogu a na mnoha dalších. Něco napíšu, někdo k tomu dá komentář a pak přijde jedna, dvě pravidelné osoby, které napíší, že to tak nefunguje a není to pravda. My na to reagujeme tím, že označíme jejich tvrzení za nesprávné a pak už jsme v pasti laviny důkazů. Ty ale nebyly na nás! Důkazy má přinést ten co to tvrdí. Konečně si to uvědomme holky.

Pokud tady jedna osoba tvrdí, že HRT obecně nefunguje, že SRS dopadne dobře jen výjimečně, je důkazní břemeno na ní a na nikom jiném. Vůbec není na nás to jakkoliv vyvracet, to je totiž přesně ta past, do které se nechávají lidi znovu a znovu chytit. Autorka je ta, co to tvrdí, a jen ona nese tíhu důkazu toho co tvrdí.

No a co je to důkaz? Jak přímý tak nepřímý důkaz musí mít minimálně vlastnost své jasné a transparentní ověřitelnosti a musí se k dané dokazované věci přímo vztahovat, nebo v případě nepřímé souvislosti musí být tato souvislost příčinná a relevantní. A musí ho takhle, jako důkaz, vidět a uznat nejen autor, ale i ostatní lidé.

Takže když já napíšu - jsem 8 měsíců na HRT, tak jsem schopna to nějak doložit. Třeba přímo předepisovanými recepty a vyjádřením lékaře a zároveň nepřímo, třeba svým vzhledem, který je ověřitelný jinými lidmi, kteří mě viděli, jsou opět ověřitelní, a jsou ochotni to ověřitelně potvrdit. Tak tohle nějaký důkaz je.

Když někdo napíše - HRT nefunguje a jeho doložení je typu - píše o tom na blogu, nikdo pisatele neviděl, nebo viděl, ale nemůže nebo nechce toto prokazatelně doložit … jde o tvrzení úplně neprokazatelné a má charakter pouze domněnky či tvrzení.

Pokud se snaží autor tvrzení svá tvrzení podpořit tím, že napíše "včera jsem viděla taky jednu, co potvrdila totéž", "takových je spousta ale nechtějí o tom mluvit.", "ostatní lžou a sluníčkují" … pořád se nijak dokazování neposunulo a pořád jde o něco, co má charakter pouze domněnky či tvrzení.

Pokus o využití psychologie tajemství ve smyslu - "všichni to vědí ale tají, ostatní se smířili, ostatní se spikly …" nic neposunuje opět, jen hraje na jakési obecné tajemství.

Pokud se necháte vyvést z míry, a u soudu by vám za to váš právník oprávněně vynadal a možná vás přestal i zastupovat, a začnete tohle nerelevantní a nesmyslné tvrzení vyvracet a jste v pasti, lépe řečeno v p..de…y. NELZE VYVRACET NĚCO, CO PŘED TÍM NEBYLO RELEVANTNĚ PROKÁZÁNO. Nikdy se vám to nepodaří, protože to totiž logicky nejde. No a z této naší chyby žijí naši TS trollové.

Takže?!
Takže já sama za sebe říkám jasně a říkám to i novým holkám - nevěřte takovým tvrzení bez dostatku přímých a vámi ověřitelných důkazů. Neexistuje pro to žádný důvod.

Zkuste třeba uvěřit lidem jako jsem já, že HRT fungovat může (nechci jmenovat jiné, ať se jmenují sami, to je jejich právo tak jak to udělal před chvílí Ezechiel). Má tvrzení jsou snadno a přímo ověřitelná přímo na mě, mém vzhledu a neanonymitě a taky přímým dotazem na mnoho neanonymních dalších lidí, kteří mě denně potkávají.

Takže já říkám, že HRT funguje. Ne, nejsem hloupá a vím, že jen braní hormonů nestačí. Vím, že kdybych neměla alespoň nějaké fyziologické a lidské předpoklady, nemusí fungovat dostatečně dobře, ale tak je to přece v životě se vším. Já, Andrea, jsem jen obyčejná ženská a nevím zda mám nějaké výjimečné předpoklady a řekla bych dokonce, že spíše ne, ale i tak to na mě funguje.

A až se jednou naštvu já, možná oslovím i ty neznámé muže co mi dávají najevo, že se jim líbím, a dám sem jejich mobil, abyste se jich, vy budoucí holky, mohli zeptat proč a jestli mě opravdu vnímají jako ženu.

Takže, přestaňte holky skákat trollům na špek a chtějte po nich ověřitelné důkazy pro jejich tvrzení. Bez toho jsou totiž bezcenná, zvláště pokud je vydávají za obecná fakta. Možná platí pro ně samotné, ale to pro vás ostatní tím pádem nic neznamená.

Andrea

Proč až teď ?!

18. října 2016 v 21:16 | Andrea |  Aktuálně
Minulý týden se mi stala taková hezky/nehezká věc, kterou bych si přála zažít o něco dřív, jenže všechno má zjevně svůj čas. No a tahle věc se týká mého vzhledu a oblékání.

Ačkoliv od té doby říkám - "jeden člověk mi řekl … " - fakticky mi následující věty řekli minulý týden nezávisle na sobě, v různém znění, tři lidé.

"Andreo, jsi už normální ženská, ale to jak se oblékáš a češeš, není moc odpovídající. Ženská se prostě jako ženská i obléká a obouvá a taky si třeba pečuje o vlasy a tak !!!! Být ženská prostě znamená určité nároky a to by sis měla uvědomit a konečně s tím něco začít dělat!"

Před rokem bych za takovouto větu byla asi moc vděčná a běžela si sehnat něco na obutí a oblečení … A pak byla asi neskutečně šťastná, že mě někdo bere jako ženu. Teď to ale nějak ztratilo tenhle podtext a já se nějak zamyslela nad tím, jak vypadám a v čem chci a můžu chodit mezi lidi.

Ještě že nebyly výhrady k líčení. No asi jsem ho nějak natrénovala a fakt je ten, že líčení mám ráda a ráda si s ním hraji. Kromě toho úplně miluji náušnice, náramky a řetízky, takže už jich mám pěknou řádku a ráda je nosím a experimentuji.

Na druhou stranu asi mé oblečení a boty až tak žensky asi nevypadá. Uznávám, že moje obligátní botasky od Deichmana a černé kožené boty z téhož obchodu možná moc ženské nejsou. Jenže to jsou univerzály a koupila jsem si je na počátku proměny. Tedy asi spíše proto, že byly v regálu "dámské" a nejsou moc nápadné. Rozhodně to nejsou boty od prarodičů či dokonce od dědy z války.

Navíc v létě jsem měla na sobě i baleríny, které mám asi tak šestery, jenže teď už je prostě na baleríny zima. Mám sice troje krásné podzimní body, jenže jsou vysoké a nějak jsem v nich do práce chodit moc nechtěla. Trochu se mi zdálo, že je to pořád nějak brzo.

No a pak mi ještě minulý týden řekla jedna známá - "Podívej, Andreo, buď začneš chodit jako ženská, nebo tě nikdo jako pořádnou ženskou brát nebude!".

Tak jsem si řekla, že asi s tím fakt musím něco udělat. Vytáhla jsem své vysoké podzimní body na klínku i podpatku a položila si je ke dveřím.

No a co s oblečením? Fakt je opět ten, že nějaké moc typicky a žensky hezké věci nemám. Ne že bych neměla ženské věci (mám jen ženské věci!), ale všechny se opět blíží určitému univerzálnímu unisexu. Sice trika mají větší výstřih a jsou více upnuté ale pořád je to černý či šedý "téměřunisex". Kalhoty jsou v podstatě džíny modré či černé. Sukně černá, černá a černá…

No a kuriózně, zrovna teď když píšu tenhle článek, tak mi právě přišla zpráva od přítelkyně, co si spolu někdy píšeme, na messenger a hádejte co v ní je? -> "Měla by ses víc žensky oblékat!"

Takže plán na nejbližší tři týdny je - sehnat nějaké ženštější oblečení. To jsem zvědavá, jak tohle udělám. Musí být slušné, společenské, úměrné mému věku ale zcela jasně ženské. To bude tedy těžký boj.

Jestli mi nebylo líp, když mi lidé říkaly - "to si ještě neoblékej a ty boty si neber, ještě nejsi vzhledově dost holka!". Ne nebylo, já vím.

Takže třetí stádium oblečení:
První bylo vyhození mužských věcí a hodně neutrální unisex.
Druhé stádium vyžadovalo unisex ale už hodně ženský unisex.
Třetí stádium jsou zjevně zcela neunisexově ženské věci.
No a čtvrté budou krásné večerní šaty, už se těším.

Měli jste to i vy ostatní stejně? Nějak podobně asi určitě.

Andrea

Holky a jejich holky

17. října 2016 v 11:15 | Andrea |  Aktuálně
Už docela dlouho jsem nic nenapsala a konečně se zase dostávám k blogu. Měla jsem prostě tři týdny opravdu hodně a hodně práce a chodila spát nad ránem. Alespoň jsem ale mohla přemýšlet a teď už zase i začít psát.

Téma, které mě poslední týdny zaujalo, je pohled na naši proměnu očima blízkých lidí, nebo dokonce našich partnerů. To co píšu, vlastně není tak úplně o mě, ale mix mnoha životů a osudů v proměně, o kterých jsem zatím slyšela a četla. Tak mi prosím nepište ve smyslu - "No jo Andreo, už chápu, jak to máš ty.". Jak to mám konkrétně já, napíšu časem.

Je fakt, že někdy tak nějak prostě předpokládáme, že partnerky to nějak akceptují a vše bude tak trochu "při starém", no anebo už dopředu myslíme na to, že to nevyjde a bude rozchod, nové bydlení …. Hodně vlastně závisí na tom, zde se nám nějak přizpůsobuje i naše orientace nebo ne. Za poslední rok jsem víc nebo míň monitorovala průběh proměny několika holek a trochu jej porovnávala s literaturou.

Jednu dobu jsem si myslela, že tohle se mě vůbec netýká. Tak trochu jsem přemýšlela nad tím, že pokud nezjistím, že jsem na muže a tím pádem budu mít pořád jako správnou partnerku holku, nic moc se nezmění. Tato idea mi vydržela docela dlouho, řekla bych téměř rok. No a pak se nějak rozsypala. Nemůžu se tady dotýkat soukromí lidí kolem mě, ale můžu jen napsat, že po roce a půl proměny, no a z toho po 8 měsících na HRT, mě nějak na ženách přitahují dost jiné vlastnosti než v minulosti. O tomhle ale někdy až příště.

My prožíváme svoji proměnu i základní vyrovnání se stavem docela dlouho před tím, než to poprvé vyřkneme, třeba své partnerce. V té chvíli nám možná připadá, že je všechno OK, ale pro ni je to často nová a celkově obtížně stravitelná informace. Fakt je ale ten, že ženy jsou neuvěřitelně variabilní tvorové a pokud máme přece jen nějak rozumný vztah, všimla jsem si, že po prvotním "šoku" začne probíhat u našich partnerek pokus o přizpůsobení se nové situaci. Není to sice pravidlem a v některých případech dojde naopak k velmi rychlému odcizení a rozchodu.

Hodně to zjevně závisí na schopnosti překonat prvotní šok. Všimla jsem si i toho, že pokud je proměna v nějaké formě pro partnerku neakceptovatelná z hlediska morálních hodnot a zároveň vztah a vzájemná náklonnost nefunguje, je rychlý konec.

Pokud je funkční alespoň jedna věc - láska nebo morální přijatelnost - odvíjí se často scénář adaptace. Abychom to ale nezjednodušili moc, odvíjí se vždy téměř celý řetězec - šok, odmítnutí, chápání … vyrovnání, přijetí.

Jak dopadne adaptace se zdá být poměrně složité. Prostě když si představím, že by za mnou přišla moje žena a řekla - jsem kluk a už to nemohu ustát a jdu na sexuologii - moje reakce by asi byla také všelijaká. Tohle je pro mě i důležitý moment v pochopení toho druhého. Opravdu si zkuste představit, jak přijde s proměnou a identitou váš partner. Myslím, že pokud budete k sobě upřímní, nebudete mít vždy zrovna jednoduché, souhlasné a chápající pocity. Tak to je přesně ta situace, ve které se ocitnou naše partnerky. A je to mazec.

Pokud si začneme postupně uvědomovat, že jsme zároveň heterosexuální orientace, náš aktuální vztah prostě asi skončí tak či onak. Jen prostě z větší nebo menší bolestí a problémy.

Pokud si ještě neuvědomujeme změny v přitažlivosti a orientaci, myslím že nám pak adaptace partnerky moc vyhovuje a doufáme možná, že se to nezmění. Jenže náš protějšek to má vlastně hodně těžké. Ten koho si vzala a koho chtěla a kdo ji přitahoval, byl prostě muž. No a ten stejný muž najednou říká - "jsem a byla jsem žena" - a postupně se i vzhledově mění.

To co nám holkám v proměně vlastně vůbec nevyhovuje, je pro naše protějšky tak trochu požehnáním. Kdyby byly nějaké tabletky na změnu přes noc, asi by některým z nás ráno partnerka řekla - "No to ne, stěhuj se z ložnice i z domu. Fuj ženská!". Jenže změny probíhají pomalu a z hlediska dnů spíše neznatelně. Takže to vlastně nevypadá dneska o nic hůř, pro ně, než včera. No a tak to často partnerky hned moc neřeší.

No a pak jednoho dne si výraznost změn uvědomí a pak se stane, že se jim to postupně přestane líbit. Výsledkem začínají pak být věty - "Nejsi mi moc příjemná a už se mi to všechno s tebou nelíbí!". No a dotyčnou holku v proměně to samozřejmě pro změnu zraní, protože když se začíná cítit konečně OK, její drahá polovina to má naopak. Proces je to ale nevyhnutelný, jak jsem postřehla na mnoha příbězích. V tomto to mají, s kusem nadsázky, jednodušší holky co jdou cestou budoucího heterosexuálního vztahu.

Lékaři k tomu všemu navíc říkají, že s praxe je známo, že proměnu přežije vztah jen velmi výjimečně. Po tom všem co jsem od jiných četla a slyšela, a co jsem prožila sama, tomu plně věřím. Pokud neexistují zvláštní důvody, minulé zažité a zaběhlé vztahy prostě proměnu nepřežijí.

Na druhou stranu délka procesu a právě pomalost změn dává oběma prostě čas, aby si srovnali život v nové situaci. To je pro vztah moc fajn, tedy pokud jsou oba rozumní lidé, nebo spíše časem - obě rozumné ženy. No a naše partnerky ten svůj čas opravdu moc potřebují.

Andrea