Listopad 2016

Jak se mění pocity (nekonečný seriál)

30. listopadu 2016 v 15:17 | Andrea |  Aktuálně
Po troše odborného tématu mám v hlavě něco dalšího a už vůbec ne nějak odborného, nebo z nějakého studia. Prostě jednoduché téma o tom, jak se mění mé pocity a priority a co mám dnes ráda. Jinak je to trochu věčné téma, ale asi je to tím, že tyhle věci se v člověku opravdu mění a možná víc než fyziologie samotná. A změny po devíti měsících na HRT začínají být dost výrazné.

Jedna z věcí, které čím dál víc v mém vědomí ubývají, je občasné použití nesprávného rodu. Je sice fakt, že člověk v určité době konečně (s ulehčením a s tím, že konečně může) přepne a začne o sobě mluvit ve správném rodu, ale ve vypjatých situacích se asi často vrací k reflexivnímu vyjadřování. Je to asi normální, protože když sem si psala s jinými, často mi napsali, že to tak mají nebo měli taky. Prostě ve chvíli kdy je stres anebo jsou vyžadovány rychlé reakce, prostě to nastalo. Jak mi napsala jedna z vás - "… když mě zastavili policajti, reflexivně jsem použila mužský tvar".

Tahle moje reflexivní vyjadřování se už téměř vytratilo a zdá se, že to i u mě postupně ukazuje na hlubší změny v mé osobnosti a v mém přístupu k sobě samé. Dost přemýšlím nad tím, že když tedy vím, že to takhle má hodně holek, zda se tak nedá identifikovat vnitřní stádium proměny. Možná ano.

Další co se se mnou děje, je přirozený posun hlasu. Tedy ne že by to fungovalo reflexivně a samo, ale moje vědomí (podvědomí?) má čím dál větší snahu přizpůsobit intonaci a výšku hlasu. Samo to asi nepůjde, jinak bychom nemusely chodit na hlasovou terapii, ale jako by moje "já" nějak podvědomě "odkoukávalo" intonaci hlasu a jeho správné umístění od jiných žen. Moc tomu ale nepomáhám, jak totiž píší hlasový terapeuti, u lidí co musí celý den mluvit (a to jako učitelka fakt musím) to jde opravdu špatně a nejlépe přes prázdniny. Nu což, prázdniny jsou daleko a hlas je hlasem muže pořád.

Navedlo mě na to ale setkání s kolegy, po půl roce co jsme se neviděli, kdy někteří řekli - "Změnila se ti intonace i nějak výška hlasu a celkově dostal tvůj hlasový projev hodně emočního podbarvení". Takže na tom asi něco bude - doufám že nezačal mít hysterický podtón!

Docela hodně se mění moje vnímání mého vzhledu. Vlastně ani neumím říct, v čem to spočívá, ale vnímám to dost výrazně. Často prostě udělám v této oblasti něco, nad čím se pak zastavím a uvědomím si, že to bych dříve neudělala nebo takhle necítila. Jedna z těch věcí je oblékání. Například včera jsem si byla sehnat džíny a dříve to probíhalo tak, že jsem si je vybrala v regálu, zkusila a odnesla.

Tentokrát jsem si vzala dvoje různé a třikrát jsem si je v kabince převlékla, vylezla ven, posoudila a znovu převlékla … no a pak jsem se nějak pozastavila nad tím, proč to dělám? No a mé ženské já řeklo - "Aby ti to slušelo!". Tak tohle jsem fakt dříve nedělala. Že jsem si po cestě do kabinky vzala ještě nějaký svetřík a tak, na vyzkoušení, o tom radši ani mluvit nebudu. No a jeden jsem si pak skutečně koupila. Proč? Zdálo se mi, že je docela hezký a byl ve slevě!!! Svetřík za 149 Kč! No nekupte to.

No a taky, trochu na závěr, jsem se "konečně" začala občas citově rozpadat. Tak tohle je dost velká změna. Všechna ta léta před tím, to moc neplatilo. Ať se dělo co se dělo, se mnou to většinou nedělalo vůbec nic. Tak tohle už nějak neplatí. Prostě moje citová oblast se nějak prohloubila, nebo otevřela do takové hloubky, až je mi to místy nepříjemné. S tím budu muset trochu zabojovat, protože tohle se mi moc nelíbí.

Jo a taky se mi trochu vytrácí hlubší pochopení mužského světa a mužů samotných. To mě netěší vůbec, ale asi to mozek neumí úplně skloubit - chápání ženského i mužského světa. Že by kvůli tomu existovali muži a ženy a ne jeden jediný obojetný tvor? Možná, asi by musel mít moc velkou hlavu!

Andrea

Terapie sem, terapie tam

28. listopadu 2016 v 20:59 | Andrea |  Aktuálně
Tenhle článek asi nebude moc čtivý a taky asi nebude pro mnoho lidí moc pochopitelný. Fakt je ale ten, že jsem se vrátila opět z výcviku a ten mi opět dal mnoho podnětů a úvah. Jak o sobě, tak o jiných, tak i o problému identity. Fakt je ten, že mám za sebou teprve cca polovinu svého pětiletého studia, ale už teď se mi vynořuje mnoho věcí. Takže do toho.

Vyprávět toho nemůžu moc, protože samotný psychoanalytický výcvik je neveřejný a váže se na něj mlčenlivost. Ne, protože by se tam dělali nějaké tajné věci, co nesmí vědět veřejnost, ale protože pracujete s lidmi a jejich vnitřním "já" a nikdo by si nepřál, aby se o něm mluvilo. Nicméně jednoho dne jsme vytáhli "na přetřes" i problém identity a související analýzy. Nebudu úplně přesná, ale co mě u toho šlo hlavou?

Prostě člověk má v životě pár opěrných bodů, tím se zabývá kus psychologie a já to nechci rozebrat přesně, ale -> jeden z nich je například rodina a s ní související rodiče a druhý je třeba naše identita. Ta má hodně složek, složek kdo jsme, ale jedna z nich je, zda jsme žena nebo muž. A nejen co jsme, ale i to, co nás na základní úrovni mužem nebo ženou činí.

Pokud se budete bavit například s muži, postupně si všimnete (i když nepřečtete jedinou odbornou knihu), jak definují svoji mužskou identitu. Jedna z věcí, které si postupně uvědomujete, je i to že ke stavu muž patří, u cis-mužů, i nějaká schopnost mít děti ale hlavně být jako muž v intimní oblasti. Nakonec tohle je živná půda pro všechny možné přípravky typu "Clavin" a podobně. Ztrátu této schopnosti nesou muži velmi nelibě, což je velmi pochopitelné.

Nicméně si začnete postupně všímat ještě jedné věci. Nejen že by ztrátu schopnosti "být intimně muž" nesli velmi negativně, ale tento určitý strach se promítá i do jejich podvědomí. Zkuste třeba před muži použít slovo "impotence" nebo dokonce "kastrace". V podstatě vyvoláte děs u zúčastněných mužů, i když se jich to nebude nijak přímo týkat. Tohle je nejen velmi hluboká vědomá reakce, kterou jsme schopni nějak ovládat, ale i velmi silná neovladatelná reakce v lidském podvědomí, kterou vůbec schopni ovládat nejsme.

Když to trochu zjednoduším (a kolegové z oboru mi prosím prominou), už jen to že se cítíte jako holka a postupně směřujete přes HRT k SRS, může vyvolávat u mužů docela silný podvědomí stres, který se může prezentovat vědomou agresivitou, modelovanou vlastním nevědomým strachem ze ztráty vlastní mužské/mužné identity.

Když to o vás dotyční nevědí, vnímají vás jako ženu a pak se to dozví, může to být děs ještě horší. Začne fungovat nevědomí řetězec děsivých obav "ztráta mužství -> ztráta mužného vzhledu -> náklonnost jiných mužů -> jiný muž a intimita …", prostě řetězec nevědomého děsu.

No a pak se divte, že na vás dotyčný slovně nebo fyzicky dokonce zaútočí. Není se vlastně, z hlediska psychiky, vůbec čemu divit. My holky totiž směřujeme velmi často k SRS, tedy k pomyslné "ztrátě" mužství, což naplňuje muže v podstatě silným problémem, i když jich se to tedy osobně netýká. Ať si to přiznají nebo ne, ať to vědí nebo je to nevědomé. Uvědomme si, ačkoliv se nám to nebude líbit, že je tím vlastně "pomyslně" ohrožujeme.

Vaše vysvětlení o tom, že jste a odjakživa jste byly ženy, je pro ně v podstatě úplně irelevantní a zcela pocitově nepochopitelné. Mohou je zvládnout pouze svým rozumem, pocitově pravděpodobně ale ne.

No a pro nás, ve špatně narozeném těle, je zase dost obtížně pochopitelné, že na některých věcech svého těla tak strašně trvají a je to pro ně takový děs. Jenže, jenže my jsme zase holky a všimněte si, že stejně živočišně zase trváme na tom, abychom měli některé jiné orgány. No, a pokud je nemáme, trpíme stejným stresem.

Takže se v dialogu vlastně sejdou dvě osobnosti, s velkým prožívaným nebo potenciálním traumatem. Muž, kterého děsí že by vypadal spíše jako žena, a co by se s ním pak třeba dělo, anebo některé věci dokonce nemohl či neměl, a žena v proměně, která některé věci ani nechce a děsí se, že jako žena naopak vypadat možná nebude a některé věci se nepodaří.

Průšvih. Dva lidi, co to buď zvládnou rozumem a tím, že jsou civilizovaní, nebo nemají šanci na vzájemné pochopení. Jde-li o větší skupinu, nebo interakci mužů a žen naopak, je to vlastně úplně stejné, ba dokonce horší a vyhraněnější.

Do čeho pak muži, vůči nám ženám v proměně anebo po proměně, svůj silný vnitřní stres a "pomyslné ohrožení" zabalí, je už vlastně jen volba druhotná, ale obvykle jediná viditelná. No a tak můžete slyšet už jen -> "Je to proti přírodě", "Je to proti bohu", "Je to proti rodině", "Není to v zájmu společnosti", "Je v tom úpadek rodiny", … a desítky dalších a dalších rádoby dobře znějících věcí. Z úst obyčejných lidí nebo i politiků. Přitom základ jejich stavu je možná někde úplně jinde, možná i v nich samotných.

No a druhá věc je, zda by člověk někde kolem proměny, měl projít psychoanalýzou nebo ne. Já si samozřejmě myslím, že toho právě my musíme nést v sobě tolik těžkého, že psychoanalýza je a bude pro nás moc užitečná, ale možná trochu jinak, než si možná psychoanalytici myslí.

Určitě bych si moc nepřála, aby musela povinně předcházet léčbě a HRT. Proč? My totiž na ni nechceme jít řešit, zda opravdu jsme nebo nejsme holky, jak si to někteří představují. Bylo by to pro nás jen další těžké a kruté zdržení na naší cestě za svou identitou. Možná že by to pomohlo několika procentům těch, kteří mají možná jiný problém, ale většině ostatních by to krutě ublížilo.

My bychom totiž dost potřebovali, aby když už na psychoterapii jdeme, abychom se soustředily na věci naší proměny, na to co je v ní těžké, na to co jí předcházelo a co nám udělalo ty šrámy na duši a taky na to, s čím se budeme muset v průběhu a po té vyrovnat. A to je trochu to, co by možná holka potřebovala od terapie. No a k tomu taky potřebuje terapeuta, co se taky podvědomě nebojí pomyslné ztráty svého mužství nebo ohrožení ženských principů. Takového bude ale těžké najít taky.

Tolik tedy k úvahám o lidech, identitě a psychoterapii. A svým kolegům se na závěr znovu omlouvám za velmi silná zjednodušení tohoto tématu. Jenže já to napsala pro holky, ne pro lékaře.

Andrejka

Co o nás (ne)vědí jiní

16. listopadu 2016 v 13:11 | Andrea |  Aktuálně
Od minulého článku mi postupně krystalizovalo v hlavě téma, proč se musí lidi proti jiným lidem pořád nějak vyhraňovat. Proč někdo kritizuje kde jakou maličkou skupinu, která má něco nějak jinak - třeba se narodila ve špatném těle. A v hlavě mi hrálo desítky dalších úvah, historie různých utlačovaných skupin a jevů, psychologie jedince, který obhajuje svoji normálnost bojem proti jinakosti, nebo umenšuje své chyby poukazováním na něco, co je podle něj ještě "horší" … až jsem si uvědomila jednu věc.

O nás, o lidech co se nějak narodili ve špatném těle, v určitém smyslu téměř nikdo nic neví. Běžný člověk uvidí tak možná PraguePride a nebo krátký šot ve zprávách o jakýchsi problémech nějaké menšiny. Když je čtivější přečte si bulvár a když je čtivý víc, možná nějaký blog. No a výsledek je ten, že z toho si složí nějaký obraz, kdo je to TS osoba.

Pokud někdo bude číst můj blog, pravděpodobně si z něj o mě udělá trochu nesmyslný obrázek. Reálně, zkoušela jsem to sama a jsem o tom dost přesvědčená. Bude asi vidět osůbku, co se od deseti let zabývá jakýmsi problémem identity, pak se snaží pořád na něco přijít a cosi nastudovat, pak začne chodit k lékařům, pak bere hormony a pořád rozebírá, zda ty správné a dostatečně, a mezi tím píše, kdo jí už řekl paní a které šaty si koupila. Děs.

Naprosto chápu pak komentář ve stylu - "Já bych Andreu poslal pořádně makat, aby si srovnala priority", nebo "Zavřel bych ji na tak dlouho, až by se probrala a začala být normální". Jakkoliv jsou tyhle komentáře hrubé až nenávistné, vycházejí z toho, co člověk o TS lidech vlastně slyší.

A reálně, komentáře mnohých, třeba i na mém blogu, jen lidem neznalým ještě nahrávají a dobře budují obraz jakýchsi neschopných chudinek, co nemají nic na práci než TS, a dál jen plakat, stěžovat si a kopat kolem sebe. No a pak si ještě stěžovat na zdravotnictví a lékaře, abych nezapomněla.

Jenže nic není dál od pravdy, jaká Andrea vlastně je, jak žije a co dělá. A stejné je to asi u většiny TS holek, jen to na svém blogu nepíší, protože o tom jejich blog není. I tento blog je jen malým střípkem mého života, střípkem, který se vztahuje téměř jen k TS problematice.

Stejně tak bych mohla začít psát blog třeba o své práci v oblasti matematiky a fyziky, začít psát blog o studiu a budoucí praxi psychoanalytičky, začít psát další blog učitelky na gymnáziu, psát další blog vývojáře počítačového hardware a software, … a možná spoustu dalších blogů. No a řekněme si upřímně, ani jeden z nich by nedával samostatně obrázek o tom, kdo je vlastně Andrea.

A vůbec, možná bych mohla začít psát blog na téma "Jak žiju od rána do večera" a začít tam dávat články jak ráno vstávám, naháním děti čistit zuby, kontroluji školní tašku a svačinku, snažím se všechno stihnout na čas a ještě uhrát pro sebe 5 minut na učesání a namalování, jak celý den učím studenty, co ne vždy výuka baví, jak odpoledne nakupuji, vařím a uklízím a dělám s klukem úkoly do školy, jak se snažím najít i chvíli času na svoji partnerku a ona na mě, jak se snažím zaplatit účty, dojít na poštu, dát auto do servisu, opravit polici, … a nějak jít rozumně spát před půlnocí abych si trochu odpočinula na další den a někdy ani to ne, protože si chci občas najít čas i na tu blbou fyziku, elektroniku, psychologii, náboženství a další věci, a jiný čas než po půlnoci k dispozici obvykle nemám.

Koho by to ale zajímalo? Nikoho! A navíc, my to ani většinou nepíšeme aby jsme byli zajímavý, ale protože to pomáhá někdy jiným lidem.

Nějak takhle, v různých variantách totiž žijí všichni lidé a v tomhle se rozhodně život, nás holek v proměně a po proměně, nijak od jiných neliší. Normálně pracujeme jako každý jiný a zastáváme všemožná povolání, platíme daně, pracujeme a bojujeme s normálním životem. Jen o tom obvykle nepíšeme.

Takže pro toho, kdo tohle jen čte, protože si chce udělat obrázek:

TS lidé jsou normální obyčejní lidé, co žijí život jako každý, pracují někdy v Tescu u pokladny, někdy v továrně, nebo kdekoliv jinde, mají běžné starosti a bolesti obyčejných lidí. Jen jim život naložil něco navíc, co ty nebudeš muset nikdy muset řešit, protože máš štěstí. Musí totiž navíc vyřešit, že jejich duše a tělo jsou rozdílné od narození a nemohou od toho nikam utéci. Buď rád, že ti tuto přídavnou bolest nikdo nenaložil a můžeš se soustředit "jen" na zbytek života. My v sobě musíme ještě najít i sílu nějak to napravit, kromě ostatních věcí jako mít práci a zvládnout ji, výchovy dětí, zabezpečení střechy nad hlavou … a prostě všech možných starostí co máš i ty. No, a o tomto malém, ale těžkém střípku našeho života píšeme blogy, aby věděli i jiní lidé co mají podobný úděl, jak to ustát a co jim pomůže a kde nedělat chyby.

Andrea


Ponurý den

15. listopadu 2016 v 14:32 | Andrea |  Aktuálně
Ani Andrea nemá každý den jen sluníčko a úsměv na rtech. Z času na čas, když je venku zataženo a sluníčko se schová, je taková trochu ponurá nálada a člověk má pocit, že je trochu ve vzduchoprázdnu. Zrovna takové dny mám už asi dva-tři dny. Venku všelijak, asi tisíc povinností co mám udělat a k tomu ještě jedu příští týden zase na psychoterapeutický výcvik. Všechny předpoklady k hlubokému zamyšlení.

Nad čím asi dumám, v průběhu lehké deprese? Tentokrát skutečně o životě a zkušenostech TS holky. O tom co se změnilo a mění, a co z toho bylo fajn a co moc fajn není. No a taky trochu o tom, co ještě bude.

Možná nejdřív napíšu, což už jsem psala mnohokrát, že si možná v proměně nemám na co stěžovat. Prostě asi mám štěstí a možná, podle toho co některé píší, je nás šťastnějších spíše míň. No a ještě s mými předpoklady je to asi podle některých zázrak sám o sobě.

Jen si to vypočítejte se mnou:
a) bylo mi 46, když jsem začala s HRT-> podle všech moc stará na tělesné změny
b) nebyla jsem křehká dívenka, byla jsem léta profesionální voják a měla k tomu příslušné tělo, návyky a schopnosti -> zjevně další problém pro HRT
c) psychika zformovaná dlouhou dobou kdy jsem řídila různé společnosti a armádou, měla zcela jiné "tovární" nastavení než šatičky -> to je špatně, něžná žena nikdy nebudu
d) jako muž jsem byla úspěšná -> jako ženská prý nikdy nedosáhnu už téhož znovu
e) šatičky ani šminky jsem v minulosti nepoužívala, ani potají -> zjevně nejsem ženská
f) jsem zručná, umím většinu řemeslných prací od zednických až po elektrikářské a topenářské … -> nemůžu být žena, tohle nemají prý ve své psychice
g) téměř od jak živa vím, že jsem žena, ale bojovala jsem s tím, jak jsem jen mohla, abych se tomu mužskému náhradnímu "já" nezpronevěřila a všichni se mnou byli spokojení a byli na mě "pyšní" -> tak to je možná to jediné co je normální u TS holek.

Ani to nemá smysl počítat a pokračovat. Ve své depresi chápu, že nemám správné výchozí body ani předpoklady, takže nikdy normální ženská nebudu a je jedno co udělám nebo sním.

A víte co, mě je to úplně jedno, že statisticky ani logicky nemám předpoklady. Já prostě holka jsem a na předpoklady asi dlabu (jo, vím, že nesmím, ale stejně). Ať s tím tělo a mozek udělá, co umí, estrogen jim dávám pravidelně, tak co by ještě chtěli! Občas je dokrmím fytoestrogeny, tak ať si nestěžují.

Za chvíli to bude devátý měsíc na HRT. Mužské "já" je dávno pryč, stejně jako vše, co ho připomínalo. Nakonec mám už i docela hezké oblečení, boty, kabelky, šminky … takže podpora vnějšího vzhledu je ukotvena pevně. No, a když jsem si v neděli oblékla montérky (na nějakou špinavou práci na komíně domu), stejně jsem vypadala jako ženská. Jen v pracovním oblečení.

Rodinu mám, i když k tomu vedlo hodně komplikací a zlomů, ale teď mám a každé ráno se rozčiluji s dítětem u snídaně. Moje drahá polovina (vůbec nevím, jak tohle řekne žena o druhé ženě, co s ní tvoří celek a rodinu; budu na to muset přijít) je hodný člověk a mě, svoji holku, má moc ráda, alespoň se to tak jeví. No a taky mě jako holku bere, ne jako holku s nějakou výhodou ještě něčeho. Super, nic jiného ani nechci.

Mám práci a mám ji ráda, no a na ulici mi říkají "mladá paní" a v práci "paní profesorko".

Tak proč mám kruci depresi? Proč?

Protože podle mnoha blogů a hlavně komentářů pod jejich články vím, že je to stejně ve skutečnosti jinak, jen to nechápu a nechci přijmout:
- určitě vypadám jako chlap, jen to nechápu
- nikdo mě nechce, jen o tom ještě nevím
- jsem stará a budu vždy nehezká a HRT nepomůže a změny, co vidím, jsou jen fiktivní
- všichni mě odmítnou a nikdo nebude chtít být se mnou, jen jsou zatím hodní ze soucitu
- po SRS budu mít zkažený život a nulovou intimitu, jen to taky ještě nechápu
- na ulici se mě všichni smějí, jen to nevím, protože za zády
- …

No, a protože nejsem pitomá (jo, už jsem se chlubila, že mám vysoké IQ a vystudovala kde co? Asi ano, navíc jsem totiž sebestředná a sobecká a vychloubačná!), čekám až to všechno přijde a budu v čoudu. Z blogů a komentářů totiž vím, že to přijde určitě.

A kdo ví, jestli už to tak není. Možná se jen obelhávám a sluníčkuji. Nejspíše taky určitě.

No a proto mám deprese a deprese a deprese. Vím, že jednoho dne to všechno přijde a bude zle.

Andrea

Začíná mi být ...

13. listopadu 2016 v 13:40 | Jiná TS |  Názory jiných
/*** Publikovaný článek v této sekci "Názory jiných" vyjadřuje osobní názor jiného autora a je publikován, tak jak byl autorem napsán a nemusí být vždy v souladu s názorem Andrey - autora tohoto blogu ***/

Začíná mi být z TS MTF komunity či menšiny, jak kdo chce, prostě zle a je to čím dál horší.

Urážení, nepochopení, povyšování, empatie se vytratila v nedohlednu.
Jedny urážejí ty které plánují či už mají SRS operaci, další uráží ty které SRS z jakéhokoli důvodu nechtějí či neplánují.
Mladé uráží starší že u plešatejch dědků už to nemá cenu, ta která je ve třiceti či v šedesáti po přeměně šťastná a říká že prochází a je pro lidi ženská je prostě lhářka a pohádkářka, ta která je třeba ve dvaceti nespokojená a má pocit že léčba na ni nezabírá je lhářka taky.
Jedna tvrdí že má SRS operaci zpackanou tak lže, druhá tvrdí že je s SRS spokojená tak lže samozřejmě taky.
Samozřejmě že ta konkrétní je vždy lepší a víc TS než ty ostatní.

A jak má potom TS člověka brát společnost, když se to pere mezi sebou a pohrdá jedna TS druhou.

Jaké jsou důvody té které holky a v kolika šla či nešla do přeměny je její osobní věc, žádná nežila život té druhé a proto jí nemůže soudit, toto je každé osobní věc a nikdo nemá právo někoho odsuzovat za to co udělal, či neudělal, či v kolika udělal, nebo teprve plánuje udělat.

Zrovna tak, pokud je některá nespokojená s tím jak vypadá, jak jí dopadla přeměna, kdyby to měla podle ostatních sebevíc povedené, jde o to že ona to tak cítí a jde o ni ne o ty druhé a pokud je nespokojená, tak prostě nespokojená je, protože je to i vnitřním pocitu.

Jasně, psát že menšina by měla držet při sobě a spíš jít druhým příkladem, že lidi co mají podobné životní trápení můžou držet spolu, můžou se podporovat a můžou být k sobě milí a přátelští, to je asi marné.

Ale, bylo by dobré to aspoň na pár dní zkusit, zkusit pochopit jedna druhou, nebo aspoň jedna druhou respektovat.

Protože z toho co se děje, už je mi vážně občas zle.

TS ženská.

______________
Dodatek:
Ještě si tedy dovolím.
Co takhle jednou začít normální diskusi, která s čím má jaký problém a případně potřebuje poradit, např účes, problém s vlasy, co s tím.
Oblečení jak a co sladit, co se k čemu hodí či nehodí. Kde nakoupit levně boty větších velikostí. Problém s mastnou či suchou pletí. Problém s chloupky nebo vousy. Kde co dobře nakoupit.
Nebo třeba problém v zaměstnání, či problém s okolím.
Prostě, normálně se začít bavit, bez napadání a urážení, protože, že to nezajímá jednu, ještě nemusí znamenat že to nezajímá tu druhou a hlavně začínající holky mívají problémy se kterými si často neví rady a třeba se jen bojí zeptat aby je někdo slovně nesrazil k zemi za ´´hloupou´´ otázku nebo prosbu o radu. Protože žádná prosba o radu nebo o pomoc není hloupá, hloupé mohou být jen odpovědi.

Tak, takové to tedy je!

7. listopadu 2016 v 23:30 | Andrea |  Aktuálně
Kdysi dávno, moc dávno na jaře tohoto roku jsem začínala s HRT, a ještě dlouho, dlouho předtím loni v létě jsem začala na proměně sama pracovat. No a v dávném pravěku, na podzim roku 2014 jsem se, po mnoha útrapách, narodila.

Čas, který je možná krátký, ale pro mě byl zatím neskutečně krásný a dlouhý a možná, že bych si jej přála prožít znovu. Možná i proto, že to byl čas neuvěřitelných změn a věcí v životě, které jsem si asi nikdy neuměla představit a věcí, které se mi asi většinu života zdály zcela nedosažitelné. A je to čas, který má tendenci každý den s úsvitem pokročit kousek dál do dalšího dne.

Do dalších dnů, do každého dne, kdy má konečně smysl vstát, usmát se, jít si umýt oči. Pak si vzít svůj hrníček s kávou, trochu upít, podívat se do sluníčka a usmát se. A když někdy mám víc času, tak můžu u toho ještě vyjít ven na balkon, jen tak v pyžamu nebo županu, když je venku teplo a vítr fouká do vlásků a tam se chvíli dívat na úsvit a na mraky. Tak takové to tedy je, takové je být sama sebou, být normální žena a ráno vstát a začít prožívat den.

Hodně lidí se mě dnes ptá - "Tak jaké to je být žena?". Je těžké jim to vlastně vysvětlit, moc těžké to nějak sdělit nebo sdílet. Je pro mě těžké popsat někomu ten pocit, kdy dlouho, dlouho jste někdo jiný, někdo kdo nejste. Člověk, který nebyl před tím někdo jiný, to jen obtížně chápe. Mám pocit jako bych vysvětlovala slepému rozdíl mezi zelenou a modrou barvou. Můžu to popisovat hodiny, ale stejně tomu nikdy neporozumí. Je těžké pochopit tohle zakletí.

Stejně tak se mi dnes někdo řekl - "Máš už prsa! Líbí se ti to?". Nenašla jsem chvíli odpověď, protože jsem nenašla žádné vysvětlení, pro svůj vnitřní stav. Až po chvíli jsem dokázala zformulovat větu - "No, jsem žena a ženy mají prsa. Tak je mám i já.". Nevím, jak bych odpověděla líp.

Když tohle všechno začínalo, a dnes vím, že ještě zdaleka není u konce, většinu věcí jsem si vůbec neuměla představit, protože mi chyběli všechny pocity a pochopení. Ano, měla jsem znalosti. Ty jsem si někde načetla, a protože k tomu mám blízko, možná jsem jich měla víc než je běžné.

Jenže znalosti musíte nejdřív proměnit, jejich realizací, ve zkušenosti. No, a pokud budete zkušenosti opakovat a tříbit, časem možná dosáhnete určitou moudrost a pochopení. K tomu mám ještě moc a moc daleko.

Co jsem vlastně o ženách věděla a co jsem vlastně věděla o tom, co znamená být žena? Ráda se teď vyhnu něčemu, jako že budu mít nižší plat nebo budu považována za hloupější. Možná jsem víc vnímala spíše nějaké rozdíly v postoji k péči o sebe, oblékání, konstrukci těla, způsobu řeči a podobných věcech. Znalosti, které jsem získala pozorováním a čtením. Jenže vlastně nikdy neprožila.

Je to trochu jako když jako dítě vidíte rodiče řídit auto. Časem začnete rozumět, proč se kroutí volantem, jak se řadí, jak se šlape na který pedál, anebo se naučíte znát pravidla provozu. Jenže jednoho dne si konečně sednete za volant, a až ujedete nějakých pár kilometrů tak si řeknete - "Tak takové to je. Aha!". Do té doby svým způsobem nevíte nic.

Takže ženy nosí jiné oblečení? A když si vezmou oblek a kravatu tak nejsou ženy? Kdepak, jsou pořád ženy.

Ženy se malují a krášlí si vlasy a tělo! A když se nenamalují a nevyfoukají vlasy tak nebudou ženy? Zase ne, jsou pořád ženy.

Ženy mají většinou trochu jinak tvarované tělo, třeba mají prsa! No, a když je téměř nemají, to pak ženy nejsou? Tak zase ne, pořád jsou a jsou ženy.

Tak mohou mít děti a mají vyšší hlas a mají plnější rty a … Když něco z toho nemají tak už opravdu nejsou ženy. Ne a prostě ne. Pořád jsou a jsou ženy.

Dobrá, tak prostě mají jiné geny, prostě mají XX. No jo a ty, které mají XY a mají androgenní necitlivost, nejsou ženy? Ale jsou, jsou pořád ženy. Pořád a pořád.

Jak je tohle vůbec možné? Jak?

Těžko říct a moc těžké to někomu vysvětlit a nejtěžší je to popsat někomu, kdo to nezažil a neprožívá na vlastní kůži. Nejde to i proto, že být tím, čím od narození psychicky jste, je tak vnitřní a niterní prožitek, že se vlastně předat nijak nedá.

No, a kdybych měla menší lícní kosti a menší nos, byla bych žena více? Ne nebyla, jen bych se víc podobala ideálům z časopisu, ale žena bych byla pořád stejná.

A kdybych měla větší prsa nebo tělo víc "přesýpací hodiny" byla bych víc žena? Stejně tak ne. Prostě bych jen měla vzhled opět bližší ideálu dneška, který byl ale včera nebo možná před 50 lety o dost jiný.

A vůbec, uměla jsem si představit, co pro ženu znamená láska k někomu? No načetla jsem o tom "stoh" literatury a sborníků z konferencí. A co jsem ve skutečnosti věděla? Nic, zhola nic. Protože jsem nikdy neměla zkušenost, co znamená někoho milovat - jaké je to, když jste žena. I když si myslím, že i my ženy to máme různé, každá jsme jiná, stejně tak je to velmi obtížně popsatelné. Dokud nezahodíte bývalé stereotypy a bývalé uvažování. Pak se svět změní i v tomhle.

Vůbec, místo a chápání citů a s nimi spojené prožívání, blízkost druhého člověka a vzájemný vztah je něco, co musím přiznat, bylo zcela mimo mé představy. Ne, že dnes mám pocit, že jsem se nějak mýlila nebo to chápala špatně. Nic není dál od pravdy, prostě byla jsem s úsudkem a pochopením zcela mimo. Chápání intimity bych radši ani nepopisovala, to jsem prostě pochopit nemohla, dokud jsem to nezačala prožívat sama.

Zítra ráno zase vstanu, uvařím si kávu a půjdu se podívat, jak vychází sluníčko. Možná bude zase foukat vítr a rozčeše mi vlasy. Bude mi trochu zima a já se vrátím domů ohřát. Uvařím čaj a půjdu dát někomu polibek a dobré ráno. Pak se obleču a vyrazím za dalším dnem, dalším dnem, který je jen můj, den jedné obyčejné Andrey. Jaké to je být ženou? Neptejte se, neumím to sdělit, musíte to prožít.

Jestli jsem za něco neskonale vděčná svým blízkým a lékařům, tak za to, že mě přesvědčili, ať se nebojím a zkusím udělat první kroky a taky si věřit. To je to nejhezčí co mi mohli dát.

Zkuste se taky nebát. Můžete být jak s časopisu a taky můžete být jako normální obyčejná žena, co jí toho bůh moc nenadělil. Až budete stát za úsvitu venku a budete už jen ona, je to vlastně jedno. Prostě to za to stojí. A když k tomu pochopíte, co znamená milovat, svět bude každé ráno stát za vstávání a jednoho dne potkáte i někoho, kdo bude za tenhle pocit i stát i vám, obyčejné ženě se všemi chybami a nedokonalostmi.

Dík všem, kteří mi pomáhají tohle pochopit a prožít.

Tak takovéto to tedy je! Víte, já to vůbec předtím nevěděla a nechápala.

Andrea

Šaty, šaty, šaty

2. listopadu 2016 v 15:04 | Andrea |  Aktuálně
Před pár dny jsem do komentáře napsala, že jsem si koupila své první slušnější šaty. Tedy nebyly úplně první, nějaké jsem dostala už před tím, ale tyhle mají určitý primát. Prostě jsem si je koupila sama. Pravdou ale je, že vybrala ne úplně sama ale s podporou přítelkyně. No a pak jsem si koupila ještě jedny.

Vzhled? No jsou takové úpletové a délku mají těsně nad kolena. Barva fialová a ty druhé přibližně šedá. Žádné výstřednosti, vzhledem se to blíží dlouhému svetru ke krku. Třeba se v nich za pár dní vyfotím a dám sem nějakou fotku.

O víkendu jsem se pak rozhodla, že si je dám normálně na sebe a pojedu na víkend v nich. Moc jsem takové věci na delší cesty zatím neužila, holka musí být opatrná a oblečení by přece jen mělo odpovídat stádiu proměny. Tedy nemusí, to je každého věc, ale já se o to snažím.

Co k nim? Tak boty jsou jednoduché, nic moc jiného než boty na klínku nebo podpatku nenosím, jen někdy dám k džínům botasky. Původně jsem si vzala černé kalhoty, a fialovou verzi šatů. Nakonec jsme vyhodnotily, že to chce punčochy a tak jsme taky udělaly. Jen jsme vybrali husté, 60 den, přece jen už je zima.

Jaké to bylo? Asi bych ráda napsala, že úžasné a hezké … ale po pravdě, moc jsem nevnímala, co na sobě mám. Takže místo nějakého zvláštního pocitu - "hurá mám šaty" - jsem zapomínala, co mám na sobě a provedla několik trapasů.

První byl, když jsem asi po 200 km vystoupila s auta, zapomněla jsem si je v první chvíli zase skasat dolů (v autě jsem je vyhrnula do pasu, aby se nevytahaly). Pánovy co stál na parkovišti kousek vedle, skoro vypadly oči. Pak udělala přítelkyně - "Ssssss, sprav si šaty!" - a měl po koukání.
Druhý byl v restauraci, kde jsem se nějak rozvalila do křesílka a zase zapomněla, co mám na sobě. No holky takhle neslušně nesedí. Můj bože, budu se prostě muset naučit nové stereotypy. V některých věcech mám zjevně ještě mužské návyky a budu se je muset přeučit. No jen se mi klidně smějte.

Jinak, vzhledem k tomu jak jsem všem připadala hezky a normálně, rozhodla jsem se je nosit i do práce. Sice jsem si k nim vzala černé kalhoty a boty na klínku, ale to jen ze zvyku. Příští týden si vezmu normálně punčochy a vyšší boty, je to hezčí. Musím je ale na čistě ženský vzhled zvykat pomalu.

Víte ale co je zvláštní? V práci mě pár zbylých lidí oslovovalo ze zvyku "on", moc jich sice nebylo, ale zvyknout si nemohli nebo nechtěli. Po tomhle týdnu v šatech to už dělají jen asi dva. Ty asi prostě nechtějí. Ten zbytek když se zvykově přeřekne, tak se hned opraví. Jsem tomu ráda.

Asi bude pravda, co mi řekla jedna s kolegyň - "Buď už konečně začneš chodit oblečená jako ženská úplně, nebo budeš už vypadat fakt divně." A měla pravdu.

Andrea

V pasti II – jak to vidí jiní

1. listopadu 2016 v 13:42 | Andrea |  Aktuálně
Aneb - jak číst diskuse.

!!! Pokud nemáte rádi věci jako je logika, výroková logika, argumentace, rétorika … ani tohle nečtěte, protože o TS to není. Nebude vás to bavit. No a navíc je to jen zjednodušená rekapitulace věcí, které nějak zná každý!!!

Ani se mi tenhle článek vlastně psát nechce, jenže jsem zatvrzelá a zarputilá a když něco řeknu, snažím se to i dodržet. Po mém včerejším článku se na mě sesypala spousta komentářů a část z nich jsem publikovat prostě nemohla, protože bych jen dál živila trolly. No a pak jsem v záchvatu "čehosi" napsala, že některé zveřejním a zkomentuji. Proč? Abych trochu ukázala, jak tvrzení fungují.

Je třeba si uvědomit, o čem diskuse jsou a to v nich také hledat. Diskuse, pokud to není věcná odborná diskuse, není většinou o faktech, ale je to jakési vyjádření stavu a postoje konkrétního člověka k problému. Pokud tedy hledáme odborná fakta v běžné diskusi, je třeba být velmi opatrná, protože tam nejen že často chybí, ale dokonce jsou za fakta vydávány ryze osobní postoje.

Kromě vydávání osobních postojů za fakta, jsou v diskusích "povoleny" věci, které jsou v odborné diskusi nepřípustné, pro jejich logickou nesprávnost a nesmyslnost. Zkusím vyjmenovat alespoň to, co se týká dalšího rozboru:

I. Lze diskutovat a dokazovat nějaké věci "existují" ale nikdy nelze dokazovat, že něco "neexistuje". V diskusích se ale vyskytuje velmi často právě opak, kdy je požadováno, aby někdo dokázal, že něco není, něco se neděje nebo nedělá …. To samozřejmě obvykle nijak prokázat nelze a je to naprostý nesmysl, protože to není ani logicky možné.

II. Osoba vždy může sebe označit za nositele konkrétních osobních vlastností, je to její nezcizitelné právo. Pokud existují pochybnosti, je povinen je relevantně dokázat ten, kdo pochybuje. V diskusích se opět často vyskytuje opak - dokaž že jsi Andrea, dokaž že HRT na tobě funguje, ….
Dokonce se někdy vyskytuje opak v kombinací s "I" - dokaž že nejsi nebo nemáš něco - třeba že nejsi zloděj, lhář, … . Zajedno v naší společnosti platí že dokazuje ten co pochybuje a zároveň opět platí že nelze prokázat neexistenci něčeho.

III. Tvrzení že něco s něčím souvisí, musí být příčinné a příčinnost musí být prokazatelná. Nestačí současný výskyt jevů, to samo o sobě nedokazuje nic. V diskusích to opět jakoby "neplatí". Takže se dočtete - "chodíš k paní doktorce, takže jsi její hlásná trouba", "Nestěžuješ si na HRT, takže souhlasíš se sexuology", "Nestavíš se veřejně proti SRS, takže ho podporuješ a chceš" …
Nic z toho není relevantní a samo o sobě nijak nevyplývá. Ještě horší nesmysl je následné otočení příčin a následků nebo jejich rozšíření - "Ty určitě chceš SRS, protože chodíš k paní doktorce, a tím to podporuješ, a tím ubližuješ nám ostatním". Takový nesmysl nikdy v odborné argumentaci nikdo neudělá.

IV. Zobecňovat a generalizovat něco lze jen tehdy, jestliže je to statisticky prokazatelně dostatečně významné. V diskusích to opět "jakoby" neplatí - "Potkala jsem jednu, co na ni HRT nefunguje taky. Takže prostě víme, že HRT nefunguje a mělo by se to nějak řešit", "pošlu vám odkaz na video se třema TS holkama co nejsou vůbec hezké. Na tom vidíte že TS holka nemůže být hezká a je to všechno jen klam".
Nic z toho není pravda a nelze takto jednoduše tvrdit. Bylo by to možné jen tehdy, kdybych ukázala všech cca 100 letošních případů a na nich bylo vidět že třeba 30 stojí za nic. Pak by se dalo začít uvažovat proč a zda skutečně něco nefunguje dobře.

V. Obecná fakta a tvrzení lze uvádět jen tehdy, jestli jsou jako obecná chápána většinou a jsou prokazatelná a uznatelná. Tohle v diskusích taky jakoby neplatí. Příkladem budiž - "Každý to ví, ale všichni se o tom bojí mluvit", "kdo se postavil proti, byl smeten a zpochybněn" …
Přitom obvykle žádný z těchto faktů nelze nijak na relevantním procentu případů obvykle prokázat a autor jen pracuje s jakýmsi "tajemstvím".

No a teď ke komentářům a budu používat body I až V k označení toho, co si o tom myslím. Všechny uvedené se v podstatě vztáhli k mému komentáři číslo [15].

-----------------------
[15] Andrea
[13] [14] Jo jo, "čajový servis" kolem země. Oni totiž, ani já, dokazovat nic nemusí, nemají proč. Chceš-li to tvrdit že lžou, dokaž to na dostatečném vzorku. Jinak je tvoje tvrzení nepodložené a spekulativní. A ještě jeden pitomý komentář, a přestanu tě publikovat i pod tímto nickem.

------------------------
[reakce 1]Argumentační faul- dostatečně vellký vzorek? tobě nebude stačit nic, a dost holek se bojí mluvit - kvůl fantasmarogům, kteří je udupají, jamile řeknou rpavdu o SRS Cisžen y si normálně plastický operace ukazují. Takže je na těch, co chválí at ukáží.

Prohřešky - V,III, II,I

Autor pracuje s obecným strachem (V) a jakýmsi tajemstvím, které dává jako fakt ale bez důkazu. Dále tvrdí že cis-ženy si výsledky plastik ukazují normálně a z toho podsouvá (III) že i výsledky plastik ve velmi intimních partiích, což pravidlem rozhodně není. Přenáší důkaz na toho co o sobě tvrdí že je spokojen (II) a to ještě způsobem (I) kdy má vlastně dokázat že není nespokojen, což nelze.

------------------------
[reakce 2]a co ti mám dokázat? klidně ti dokážu že srs operace dopadají blbě, že transgender ženy po srs operaci nejsou schopné ženské sexuality a že o tu svoji přirozenou sexualitu nadobro přicházejí díky státní libovůli, nadřazenosti a bezohlednosti vůči tg lidem, ale ať ty tg slečny, co tvrdí že normálně souloží s chlapama a mají orgasmy, tak ať to oni také věrohodně dokáží, že to tak je to co tvrdí a ne jen že to dokazují nevěrohodně tím, že to jen někde napíší a tvrdí jsi v koncích Andreo, i celou podporou jisté sexuoložky, které děláš jen propagandu

Prohřešky - IV,III, II,I

Dost podobná situace autora. Tvrdí, že ukáže jak SRS vypadá špatně, ale neodkazuje ani neprokazuje. Lehce používá bod "V", protože každý přece "ví", že stát se chová bezohledně, nadřazeně … z čehož má vlastně vyplývat že sexuologové se chovají stejně, protože jsou součástí státu a ten je přece zlý.
Z tohoto tvrzení pak je odvozeno (III) tvrzení další, takže je podsouváno, že SRS od "zlého" státu vede automaticky ke ztrátě sexuality a tím pádem (III) slečny, které jsou spokojené, musí jasně lhát.
Následně je požadavek aby prokázali sami (II), že sexualitu neztratili, což samozřejmě nelze s principu (I) bez ohledu na skutečnost.

------------------------
[reakce 3] Andreo, celý tvůj blog a přístup ke změně pohlaví a to jak zde píšeš a interperetuješ na blogu je už moc průhledné, tohle přesně vše znám od jisté sexuoložky, máš chování, myšlení a móresy velice podobné, umíš to stejně chytře a vyčuraně, psychologicky okecat a zpracovat tg lidi téměř jako ona samozřejmě že někdo holt musí hájit konzervativní zájmy tg lidí, konzervatismus, normalismus a status quo změny pohlaví obhajuješ zatím celkem zdařile, a ty jsi Andreo ke všemu velice schopný vyškolený psycholog, dokážeš psychologicky ovládat lidi, a jako normalizátor a konzervativec k tomuto určený děláš pro sexuology špinavou práci, a jsi vlastně transfobní člověk aniž by jsi si to připouštěla a uvědomovala, transfobní transgender lidé jsou ti, kteří nemají žádné slitování s poškozenými transgender lid´mi po srs operacích, transfobní transgender lidé jsou ti, kteří bezdůvodně a hloupě trvají na tom, aby uznání identity transgender žen bylo podmíněno chirurgickým zákrokem transfobní transgender lidé jsou ti, kteří jsou posedlí jen svým myšlení a vnímáním jen sama sebe, a prosazováním svých vlastních zájmů transfobní transgender lidé jsou ti, kterým záleží jen na tom, co potřebují oni, jen koho oni uznávají, jen co oni si myslí, a jen co je podle nich správné a špatné, a důležité pro ně je zaškatulkováni tg lidí, "jsi s námi", nebo "jsi proti nám". a tato posedlost těch transfobních transgender lidí, to je hrozná šílenost pro všechny transgender lidi

Prohřešky - IV

Dlouhý zamotaný komentář. Autor dovozuje, že pokud máte některé názory stejné jako jeden z lékařů, lze dovodit, že jste nějak propojení (III). Něco na téma - viděl jsem zloděje jíst chleba a ty ho jíš taky, tak si zloděj taky. Následuje pokus o snížení autority Andrey, protože je přece "každému" jasné, že je "chytrá a vyčůraná" a následuje podtextové tvrzení, že propojená se sexuology určitě.
Pokračuje jasné stanovisko, že je normalizátor (na což jsme v ČR citlivý a kdo byl normalizátor byl zlý) a tím pádem je podsunuto, že Andrea dělá pro sexuology špinavou práci, protože normalizátoři byli zlí a tak je ona taky.
Pořád jsme u bodu III, protože z toho je pak odvozeno, že Andrea určitě nemá slitování a škatulkuje lidi (to normalizátoři dělali). Prostě autor použil nesmyslnou souvislost na začátku a z ní už pak jen odvozoval a dosazoval to, co chtěl podsunout.
Ani jedno tvrzení nemá logickou příčinnost ani logiku.

------------------------
[reakce 4]jako prokazatelný důkaz je jediná možnost tak kterou jsem popsala výše, to aby nezávislí muži vyzkoušeli styk s přeoperovanými tg slečnami, a zjistilo se jestli přeoperované tg slečny lžou nebo nelžou, a to jak to provésti organizačně a manažersky, o tom zatím popřemýšlejte ;-) přeji Vám milé přeoperované i nepřeoperované tg slečny pěkný den :-)

Prohřešky - II, IV

Autor opět jasně říká, že pokud tvrdíte, že jste spokojeni, musíte to prokázat a přenáší důkazní břemeno na vás (II). Navíc požaduje jako důkaz něco, čeho si musí být plně vědom, že je nerealizovatelné, takže ví, že to nebudete schopni udělat a může to tedy považovat za nedokazatelné i v budoucnu.
Navíc vydává/zaměňuje "vyzkoušení styku" za stav spokojenosti a tím obrací příčiny, následky a souvislosti (IV). Z ničeho totiž nevyplývá, že pokud je osoba "schopna styku", tak je taky spokojená celkově a má všechny relevantní pocity.
Podprahovým - "tak jsem rozhodla a vy vykonejte!" - staví sebe do role toho, kdo rozhoduje a jako ten "rozhodující" člověk pak smí končit výsměchem, čímž dává podtextově najevo, že vyhrál.
------------------------

Víc toho psát ani nebudu a není potřeba. I na těchto několika příkladech z diskuse lze jednoduše ukázat, jak lidé vědomě nebo nevědomě manipulují, nebo se snaží manipulovat s názorem a psychikou jiných lidí.

Ačkoliv si to většina lidí neuvědomuje, je prokázáno že takto sdělení podprahově přijímáme a pak se v nás tvoří podvědomé pocity které silně ovlivní naše následné kroky. Třeba v případě těchto komentářů dostaneme podvědomí strach z procesu, nedůvěru k výsledkům, nedůvěru k lékařům a nějaký nejasný pocit toho, že ten kdo to napsal ví víc a je schopnější než my, takže by jsme ho měli poslechnout. Přitom je to celé jen vědomá nebo nevědomá manipulace, která nemá se skutečností společného vůbec nic.

Takže číst nebo nečíst diskuse a přispívat do nich nebo ne? Já říkám - číst i přispívat, jen si buďme vědomi, jak diskuse fungují a co se v nich projevuje. Mimo jiné jsou to nádherné sondy do duší lidí a pokud je dokážete chápat, moc vám pomohou i pochopit proces přeměny, úskalí na která budete narážet taky i na hezké věci které potkáte. Z diskusí se i moc poučíte a vyvarujete vlastních chyb, ale je nutno se je naučit číst a nenechat se jimi manipulovat.

Andrea