Prosinec 2016

Co rok dal a vzal

28. prosince 2016 v 22:22 | Andrea |  Aktuálně
Je konec kalendářního roku a to tak trochu přichází vždycky rekapitulace. Ne že by konec roku byl nějaký významný okamžik z hlediska exaktně "fyzikálně-vesmírného", jak tomu často lidi přisuzují. V podstatě jde o naprosto uměle vytvořený okamžik a stejně dobře by mohl rok začínat na počátku léta, nebo v půlce jara.
Takže já se takto dívám i na předpovídané katastrofy - těžko se budou orientovat podle našeho kalendáře, nebo čínského nebo jiného. Nicméně si přiznejme, na konci roku je cosi lidsky magického.

Jaký ale ten letošní rok pro mě vlastně byl? Byl hodně přelomový. Prostě jsem v únoru začala HRT a chvilku předtím psát blog. No a dneska mám za sebou deset úplných měsíců HRT a pár dní. No a taky spoustu osobních a lidských změn.

Nejdříve asi to jednodušší - HRT. Do něj jsem naskočila už trochu "rozjetá" pomocí fytoestrogenů. Za ten rok jsem zjistila, že tohle dělá před, asi tak třetina až polovina holek. (Jinak, drobná vsuvka - slovo holka se mi začíná "zajídat", nejsem holka ale žena, mám na to už věk). Takže začátek jsem měla dost obvyklý. No a pak jsem se chodila dívat občas k zrcadlu, zda se měním, co dělají prsa, co postava, co tvář …. prostě standardní stav.

První co se zlepšilo, byl stav pleti a prsou; asi tak po měsíci. Tvář se jakoby vypnula a prsa "napnuly". Tenhle efekt byl rychlý, ale následně dost konstantně stejný. Někdy dokonce trochu opadl. Reálně, někdy sem byla unavená a to přebije i dávky estradiolu. No a prsa se i cis-ženám "zvětší" před menstruací pod náporem hormonů, ale o skutečný růst tkáně samozřejmě taky nejde. Na druhou stranu, i když jsem věděla, že prsa nenarostla ve skutečnosti ani o milimetr, tohle vás stejně potěší.

Z počátku jsem také nastudovala, co jsem sehnala, takže už není aktuálně co studovat, a za druhé jsem se za ten čas ujistila, že vlastní HRT je opravdu jen jedna ze složek alchymie proměny. Významná, ale jen jedna z mnoha.
Pokud bych dnes proměnu začínala, ještě více bych se soustředila na sebe, svou psychiku, zvyky, možná trochu cvičení a stav organismu, než na endokrinologii a farmacii. Na tohle se za mě soustředí lékaři a ani za ten téměř rok jsem nezískala žádný pocit, že by to dělali špatně.

Tady musím udělat další vsuvku, i když tohle téma si chci nechat až k ročnímu výročí blogu - dnes se už diskusi o špatné HRT, a jakési neschopnosti či svévoli lékařů, naprosto odmítám zúčastňovat, protože je to, jako celek, nesmysl. A s blbostmi odmítám ztrácet čas. Moje zkušenost mi říká zcela něco jiného, alespoň tam, kam chodím já.

Takže dál. Jako většina holek, co se týká zdroje estrogenů, jsem na estrofemu a oestrogelu. U mě to funguje a funguje to moc hezky. No a za ten rok už osobně vím od jiných holek, že nejsem žádná výjimka, právě naopak. Tělo za ten čas už skutečně změnilo proporce - jak po těle, tak ve tváři.
No samozřejmě o téma prsou vás ochudit nechci - takže už skutečně došlo k vytvoření tkání (asi obojího typu) a moje prádlo je většinou velikosti 80B. Moje přítelkyně k tomu vždy kroutí hlavou a říká - "To by mě fakt zajímalo, kde se to za ten rok vzalo!".

No, jinak jsem za ten rok zhubla v pase, přibrala maličko přes boky a přes stehna a tak, ale to si nechám pro změnu k ročnímu výročí HRT, které bude za dva měsíce.

Co moje psychika? No reálně, asi jsem měla trochu na růžích ustláno, tak to alespoň vnímám já. Ti co mě znají, to ale trochu vidí jinak. Prý je to tím, že jsem věčný optimista a mám v sobě tolik víry, že si ty těžké věci nepřipouštím. Je jedno, jak to je ve skutečnosti. Fakt je prostě ten, že na jaře jsem to ve škole řekla studentům i učitelům a byla to možná ta nejlepší volba, co jsem mohla udělat.
Nikdo mě nikam nevyhnal a zachovali se ke mně naprosto lidsky a slušně. Musím ale říct, že mě studenti ve škole, podle anonymních hodnocení učitelů v posledních letech, vnímali velmi kladně lidsky i jako odbornou autoritu. No a z toho se asi pak odvinulo jejich přijetí. Takže mi moje proměna ani "neodvanula" studenty z kroužků, terapie nebo nepovinných předmětů, spíše právě zcela naopak. Můj kolega říká, že lidé mají rádi dynamické, vyvíjející se osobnosti a tohle já prý vrchovatě naplňuji.

V mé vlastní firmě trochu komplikace vznikly, právního i jiného charakteru, ale podařilo se je vyřešit. Pak ještě vznikly malé komplikace s tím, že si chci nechat stále stejné příjmení a to v nesklonném tvaru. No a některým to nešlo přes pusu. Tak těmto jsem prostě nabídla tykání a říkají mi Andreo a hotovo. No a těch pár zbylých, co mi vykat musí, přešlo na tvar - "paní Andreo". Tím je to vyřešeno.

Co z toho subjektivně vyplývá? Mně se nějak zdá, že proměna je o to jednodušší, čím lepší základ si vytvoříte před jejím začátkem. Především tím, jaký jste člověk, a jak vás ostatní vnímají. Když je tohle dobré, máte to snadnější.

Jaký mi ten letošní rok dal passing? Na to je snadná odpověď. Téměř kompletní, ale zatím podmíněný. Nicméně lidé co mě znají dlouho, představu muže opouštějí nesnadno a musíte jim pomoci. V tomto mi moc pomohly kolegyně z práce, když mě jednoho dne upozornily, že se musím "dokompletovat" - "Víš, mi tě tu známe dlouho a máme tě zafixovanou jako muže. Ty sama musíš začít být kompletní žena. I oblečením, obouváním, vlasy i malováním. Nemůžeš být napůl, nebo se stranit a bát. Zítra už přijď prostě tak, jak ženská vypadat má. Rozumíš tomu?!".

No a já jsem porozuměla a moc mi to pomohlo ve vlastní sebejistotě. A ještě se stalo něco, co jsem zprvu nedocenila a nechápala, a co mi po čase pak řekly - utvrdila jsem je v tom, že žena jsem, že jsem si sebou jistá a vím co dělám a kam "jdu". A tohle prý potřebovali vědět zase oni, aby mě mohli plně respektovat.

Jinak ale pořád mám zbytky vousů a jdou dolů jen ztuha. Pokud se na ně vykašlu, na sebe si dám pytel a jsem neupravená, passing není ani zdaleka tak jistý. Reálně, co bych ale chtěla po deseti měsících, zázrak? Dneska už vím, že na dokonalost si ještě alespoň rok počkám a vůbec mi to nevadí. Řeším to tak, že o sebe dbám a mezi lidi chodím upravená.
Diskuse od jiných na téma - dáme mužské oblečení … vnímám jako pitominu. Ano, zasoutěžím si s nimi, ale až za další rok na terapii. Vnímám to od nich tak, jako by po mě chtěli v době kdy si ještě léčím koleno po operaci, abych předvedla jak běhám. Je to trapné, ubohé a nezdvořilé.

Jinak, dnes už věřím tomu, že passing chce čas a dobrý čas začíná tak po roce HRT. Na druhou stranu, udělala bych to stejně a unisex po půl roce je dobrý pro vaše sebevědomí. A jestli se vám bude někdo pošklebovat? Tak je idiot a ať si zkusí proměnu sám na sobě a pak ať kecá.

Co vztahy a tento rok. Tady jsem asi prožila nejvýraznější změny.

Tady jsem obecně v jiné situaci než některé ženy v proměně. Pro mě zůstaly partnerky dosud pouze ženy a orientace se mi buď tedy nezměnila anebo to "ještě nevím". Rok je ale dost dlouhá doba abych to alespoň tušila, ale mně se zdá, že všechno zůstalo, jak bylo. Co se ale změnilo, je moje vnímání přirozené partnerky a to co mě přitahuje. A zase, tohle vnímám jako soukromou věc a víc ji rozebírat nechci.

Nicméně můj dlouholetý vztah aktuálně končí rozvodem. Tohle téma z úcty k mé, téměř již bývalé, ženě, rozebírat nechci. Napíšu jen, že v podstatě nekončí z důvodu proměny, ale dneska už to vnímám tak, že i kdyby nebylo nic jiného, z důvodu proměny by asi skončil stejně, tak či onak.

No a dnes mám novou přítelkyni, se kterou jsme se dali "dokupy" už v průběhu proměny, a docela normální život. Jako Andrea, jako žena, mám vlastně poprvé vztah s jinou ženou, v čemž samozřejmě citově a po mnoha dalších stránkách trochu plavu, neboť mi chybí zkušenosti. Ještě musím dospět.

Bydlíme spolu 8 měsíců, staráme se o rodinu a je to hezké. Sice to přineslo některé hloupé komentáře typu - "Pochopil/a bych, kdyby sis našla chlapa, ale vysvětli mi logiku tvé proměny, když máš zase ženskou. To si mohla zůstat přece muž! Jaký je rozdíl být heterosexuální muž a mít ženskou, od toho, být lesba?". No za mě - obrovský a propastný! Přečtěte si můj článek - Nechci růže, chci růže. Tečka.

Poslední co mi tenhle rok zatím dal, byla dnešní debata, u paní doktorky, o pravděpodobném termínu komise. Takže červen - za 6 měsíců. A pak se uvidí. To ale je už jiný příběh.

Takže co mi tenhle rok dal a co vzal? Dal mi toho hodně a vzal taky. Taky mi ale konečně vrátil Andreu, kterou jsem v sobě našla v osmi letech. A zda mi vzal trochu náhradní a vnucený stav muže? Hodně ano, ale všechny hezké věci a to co jsem se, ještě jako muž kdysi naučila, mi nevzal. Ráda jsem si některé ponechala a ponechat si je chci.

Přeji vám všem krásný konec tohoto roku a naprosto úžasný rok 2017.

Andrea

Vnitřní jistota

18. prosince 2016 v 17:00 | Andrea |  Aktuálně
Tento týden mi někdo napsal takovou hezkou, podnětnou větu na blog - "…to je nějakou vnitřní jistotou v tom, čím jsi. Ono se to pak promítne směrem ven.". Je to jedno z témat, které se mě pořád vracejí v hlavě a pořád a pořád o nich přemýšlím. Je to trochu věčné téma, které jde i mimo naše rozhodnutí - prostě už jsme se nějak rozhodli ale k motivům a podstatě se vracíme pořád.

Kdybych měla říct, kdy jsem si sama sebou byla 100% jistá, a to bez jakéhokoliv váhání, tak to vím velmi přesně. Tento čas byl v době, kdy jsem přišla na to, že jsem holka a bylo mi tehdy někde kolem 9 let. To už jsem vlastně na blogu i psala. Rozhodně jsem v té době nijak neváhala, že by to bylo jinak a neměla vůbec žádné pochybnosti o tom, že jsem holka. Být holka nebo kluk, pro mě znamenalo prostě tím být a nemělo nějaké návaznosti. Výraznější vnímání a chápání sexuality bylo ještě hodně daleko a nic jsem o tom ani neslyšela, ani nečetla.

Těžko může být, podle mě, výraznější a jasnější příznak vašeho stavu vnitřní identity. Dítě toho ještě moc neví a bere jen ze sebe. Chápu, že teď by mohl někdo napsat nějaký pokus jak tohle vysvětlit - něco o dětských fantaziích nebo o vyspívání a o vývoji sexuality u dětí. Jenže na to už jsem pro změnu dnes v psychologii příliš vzdělaná a zkušená, abych skočila na takový, trochu nesmyslný, pokus.

Rozumějme si, já jsem nemyslela na to, že chci být holka, vůbec ne. Já jsem prostě věděla že holka jsem, a věřila jsem, že až zítra ráno vstanu, budu konečně normální. No a protože jsem i z hodně věřící rodiny, věděla jsem že bůh to "zařídí", protože to přece ví. Jenže ráno a ráno a každé další ráno se nedělo vůbec nic - vždycky jsem se znovu a znovu vzbudila jako kluk a přišlo mě to dost divné. Měla jsem pocit, že to tak určitě nezůstane a přece se něco musí stát!

Byla jsem naivní a bylo mi prostě devět. Kdyby jste se mě asi tehdy zeptali, proč chci být holka a co z toho budu mít anebo co od toho očekávám, asi bych si o vás myslela že jste určitě nějací blázni. Možná bych byla schopna jen říct - nechci být, já jsem - nevím co lidi mají z toho že jsou holky - nevím co holky očekávají!

Jak to šlo všechno dál a proč, je úplně jiná historka a nějak jsem z ní různé střípky už na blogu popsala. To jak jsem to nějak poprvé v životě ustála a pak v různých cyklech znovu a znovu, to jak jsem tohle začala studovat, to jak jsem to řešila "správným" zaměstnáním, a desítky dalších věcí. Stejně se mi to všechno vracelo znovu a znovu a vždycky to bolelo, že je to v nepořádku. No a až jsem to mohla nějak ustát lidsky a společensky, do proměny jsem prostě musela jít, abych si nemusela ubližovat znovu.

V tomhle smyslu naprosto "miluji" lidi, kteří se mi snaží vysvětlit, že transsexualita je jakýsi moderní nesmysl v posledních letech, nejlépe "importovaný" odněkud z Hollywoodu a podobně. Nějak mi to neodpovídá na můj stav v roce 78, kdy mě bylo devět a byla tu navíc totalita.

Stejně tak beru "vážně" lidi, co se mi snaží vysvětlit, že tohle všechno je jen o sexu a podobných věcech. Nějak mi to moc nesedí věkově taky.

A úplně podobně mi zní, když mi někdo vysvětluje, že je to jen tím, že lidé už dnes nevědí, co by samou rozmařilostí chtěli. Na to už jsem tohle zjistila moc dávno a rozmařile jsem si tehdy spíše přála nějaké mandarinky a ananas, neboť v obchodech byly jen na vánoce.

Když to mám nějak uzavřít, nikdy jsem si nebyla nejistá kdo jsem. Jen jsem si myslela že to zvládnu i v mužském těle a mé ženské etapy budou kratší a kratší až vymizí. No a to se nějak nestalo, právě naopak.

Taky jsem si nebyla jistá, jak to ustojím v práci, v rodině, jak moji přátelé. Časem, když jsem toho sestudovala víc, jsem si byla nejistá, jak bude moje tělo reagovat na HRT, jestli zůstanu zdravá a desítky dalších věcí. Nejistá třeba i tím, jak mě tahle společnost vlastně přijme.

Nejistá ale tím, jestli jsem žena nebo muž jsem si nebyla nikdy. A někdy když to studuji víc a víc a snažím se dělat uvnitř sebe "ďáblova advokáta" až je mi těžko, pak se ale v myšlenkách vrátím do doby, kdy mě bylo devět. A dál není o čem diskutovat.

Pokud byste mi chtěli nějak opravdu ukázat, že se mýlím, nejdříve byste to nějak museli vysvětlit a dokázat devítileté Andrey. Pak bychom se o tom mohli bavit.

Andrea

Blbý otázky – blbý odpovědi

16. prosince 2016 v 12:57 | Andrea |  Aktuálně
Už asi týden se mi nechce psát vůbec nic. Už asi mnoho týdnů je mi celá proměna úplně ukradená a nezajímá mě. Ne že bych se proměnou někdy moc zabývala a ztrácela tím čas, jen teď už mě dlouhou dobu ani nepřijde na mysl.

Jediné co mě tu a tam napadlo, byla myšlenka, zda mi to všechno stojí vůbec za to. Po těch všech letech života jako "muž" a teď takové zbytečné komplikace. Lidi kolem mě si museli znovu zvykat, musela jsem měnit doklady, některé věci se přeučit jinak … a co mě ještě všechno čeká - změna dalších dokladů, jedna ze dvou variant chirurgie, konečně upravit hlas … .

A v budoucnu? To může být třeba i horší. Třeba ještě nějaký blázen zakáže dvěma holkám vůbec žít spolu bez přítomnosti muže nebo vůbec mít děti a vychovávat je. Třeba bude chtít získat voliče anebo bude nějakého radikálního chápání. To vlastně člověk neví. Lidi pro vlastní zisk, moc a vlastní ego udělají docela cokoliv.

Moje odpověď začala být docela stejná - "Ne, nestojí mi to za to, a je mi to celé ukradené!". Tuhle odpověď jsem si vždy dala sama sobě a dál jsem to vůbec neřešila. Až dnes. Dnes jsem si uvědomila, na co se vlastně sama sebe ptám, a v jaké situaci se sama sebe ptám. A uvědomila jsem si, že si odpovídám naprosto pitomě.

Já se totiž sama sebe na tohle ptám v situaci, kdy mě vlastně aktuálně nic netíží, protože už mnoho měsíců mám život jako každá normální ženská. Lidi mě jako ženu berou, já tak (úměrně 9 měsícům HRT) vypadám, normálně bez omezení se oblékám, líčím, češu, … prostě není co řešit. Všechno mi to připadá tak nějak naprosto přirozené a normální. Úřady mi píšou "paní", a dokonce když mi přišlo nedávno nějaké usnesení od soudu, tak tam bylo normálně taky napsáno - "Vážená paní". Takže co? Takže nic!
A pak že je v ČR nějaká úřední diskriminace. Možná je, ale mě zatím nediskriminují. Ačkoliv mám v OP pořád ještě "M", úřady píší - "paní". Tedy kromě banky - ta prý nemůže, protože to má podle rodného čísla. Pitomá výmluva, asi změním po 25 letech banku.

Na bance je zajímavé i to, že si všichni u mě změnili jméno, když si ho stát zapsal do rejsříku. Banku jsem na to písemně upozornila taky a oni, světe div se napsali, že si musím vyplnit formulář. Na co? Na to co prokazuje stát ve svých úředních záznamech a je pro ně dostupné? Kašlu na to, jsem sice konzervativní a mám ČSOB celý život, ale asi půjdu jinam. A nemylte se, s podpisovým vzorem to nesouvisí, ten mám stejný.

***
Drobná vsuvka. Včera jsem potřebovala něco opravit na rozvodech vody v domě. Myslela jsem si, že je to na malou chvilinku, takže jsem to opravovala tak, jak jsem přijela s práce - v šatech a punčochách. Prima věc - nakonec to zabralo tři hodiny času, než jsem našla závadu na regulaci čerpadla a tlaku. Pak jsem se špinavýma rukama, s hasákem v ruce, stála v šatech před zrcadlem a říkala si věty - "Hlavně že máš ty nové krásné náušnice, krávo blbá, ale vodárnu opravuješ 3 hodiny. Byla jsem k sobě ale trochu nespravedlivá, protože jsem byla naštvaná, že nestíhám jiné věci. Rychleji bych to nenašla ani před lety v montérkách. Prostě to byla blbá závada."

***
No a v této situaci si pokládám tuhle pitomou otázku, zda mi to stojí za to a odpověď je stejně pitomá - "Ne nestojí a hlavně, je mi to totiž jedno!". Jenže v tom je právě můj podstatný omyl - VŮBEC MI TO NENÍ VE SKUTEČNOSTI JEDNO!

Správná odpověď by totiž měla být úplně jiná - "NENÍ mi to jedno, ale JSEM konečně V POHODĚ a PROTO je mi to celé vlastně úplně FUK!".

Když si tohle uvědomím, můj pohled se dost změní. Jsem moc ráda, že můžu být obyčejná ženská, která prostě nijak neřeší, že ženská je. Protože na tom není co řešit. No a tohle se mi podařilo po necelém roce, což je docela velký úspěch.

Kdybych něco měla holkám, které jdou do proměny, popřát, tak by to bylo tohle - "Přeji vám, abyste po roce už nijak nemuseli řešit, že jste žena a měli normální obyčejný život jako každá". Těžko si totiž přát něco jiného.

Andrea

Líčení, díl I - krémy.

13. prosince 2016 v 21:19 | Andrea |  Aktuálně
Svého času jsem napsala článek o tom, jaké začít se učit líčení. Někdy na to vzpomínám trochu s úsměvem, protože to často bylo veselé. Nicméně čas pokročil a já jsem dnes o něco maličko moudřejší než tehdy. Takže co se dělo dál, po čase jsem totiž provedla spoustu experimentů a postupně některé věci "pilovala", je obsahem tohoto článku.

No a ještě musím dodat, že vždycky než něco zkusím, najdu si na internetu testy, srovnání a recenze, takže nejdu úplně naslepo. Druhá věc se má tak, že sem dám jen výběr toho, co jsem zkusila a bylo hodně dobré. Kdybych sem dala vše, bylo by to moc dlouhé.

Berte to jako přehlídku věcí, co se alespoň trochu osvědčily a neskončily po pár dnech v popelnici. Bohužel mi prostě nikdo moc neporadil, tak jsem musela testovat.

Takže díl první - krémy.

Nejdříve jsem si koupila denní a noční krém značky "Cien", což je značka obchodu "Lidl". V mnoha testech obsadily přední místa. Denní krém "Q10 anti-wrinkle Day Cream" a noční krém "Q10 anti-wrinkle Night Cream" a občas přes den "Vital Regenerative Day Cream".
Jejich cena je kolem 60 Kč za kus, což docela zvládne asi každý. K nim jsem si ještě koupila "Q10 anti-wrinkle Eye Cream".

Fakt je ten, že byly moc příjemné a hezky mi voněly. Zdálo se mi taky to, že se mi po nich "spravila" hezky pleť a docela jsem je měla ráda. Musím říct, že se shoduji dost s recenzemi na internetu, že za tu cenu jsou naprosto bezkonkurenční. Dodneška je vlastně používám jako náhradní, když mi dojdou jiné krémy a nedám na ně dopustit.




Časem jsem je ale opustila. Ne proto, že byly špatné, ale proto, že jsem chtěla zkusit i něco dalšího. Druhá věc bylo i to, že na denní krém se mi nechtělo "patlat" make-up nebo ještě BB-krém. Tak se to sice dělá, ale je to komplikované a chce to cvik.

Takže jsem přešla, po různých testech jiných krémů, které skončily v popelnici, na dvě stabilní kombinace, které vystřídám vždy, když jedna dojde.
První je kombinace je "Dermacol BTCell" sérum na ráno a večer "L'oréal Revitalift Laser X3". Ten ranní Dermacol se úplně vstřebá, takže na něj musí ještě něco přijít - obvykle původně nějaký BB krém, ale o tom až dál.




Když tahle kombinace dojde, koupím pro změnu "L'oréal Revitalift Laser X3" sérum na ráno a "Dermacol HT 3D Night Cream" na večer. No a tak to střídám mezi sebou. Abych to prostě pleti nějak dopřála a neměla pořád to samé.



Jestli je to lepší než "Cien" z Lídlu? Asi trochu ano ale taky je to už hodně drahé. Nicméně jsem u těchto značek zatím zůstala a jsem s nimi spokojená.

Co pak na ně? Tak vyzkoušela jsem mnoho různých experimentů s bázemi pod make-up. Například "S-he mattifyng primer", "INSTA Glow primer", "Dermacol pearl energy make-up base", "Dermacol gold anti-wrinkle base" a různé jiné, které šli do koše velmi rychle po prvním použití a ani je sem tedy nemůžu vyfotit.

Nakonec jsem ale báze přestala úplně používat na ranní líčení, protože mě osobně toho moc nepřinesly a jsou fajn tak na večerní velké líčení, kde je používám podle potřeby.



Dál tedy - co na krém. Měl by na to jít nějaký make-up. Taky jsem jich vyzkoušela docela hodně a taky různých jejich variant a stejně tak jich spousta skončila v popelnici. Pár z těch co mi zbyly na polici, jsem vám vyfotila taky. Nicméně nic z nich dnes nepoužívám na běžné ranní líčení. Opět jedině na velké večerní líčení občas.




Po experimentech s různými make-up věcmi a něčím podobným jsem přešla na BB krémy. Prostě bylo to rychlé a výsledek byl docela dobrý.
Pár jich sem taky dávám (ty co přežily tvrdý výběr), ale dnes je používám taky jen výjimečně na nějaké doladění něčeho.




Nakonec jsem totiž přešla na CC krém od "Max Factor", který mě v současné době vyhovuje nejvíce a prostě ho použiju ráno na tvář a vydrží celý den.




Takže co je finále, alespoň co se krémů týká.

Na noc dávám jen "Dermacol HT 3D Night Cream" nebo na prostřídání "L'oréal Revitalift Laser X3". Navíc večer nejde vůbec o čas, jako ráno.

Ráno je o maličko komplikovanější, ale jen maličko. Stejně nesmí zabrat víc jako 2-3 minuty času.
- umýt
- lehké sérum/krém "L'oréal Revitalift Laser X3" nebo "Dermacol BTCell"
- "Max Factor CC cream"

Tohle zabere prostě chviličku, ale pak ještě řasenka, stíny, rtěnka, bronzer a finiš, což zabere dalších 5-8 minut práce. Ráno ale víc jak 15 minut celkově prostě nemám. Co ale na tohle používám, co jsem vyzkoušela a proč, napíšu v příštím díle.

Andrea

Táta? Máma?

5. prosince 2016 v 23:18 | Andrea |  Aktuálně

V minulém týdnu se mi stalo pár hezkých i bolestivých věcí, které se nějak provázaly s předvánočním časem a vedou mě k nějakým úvahám, kdo vlastně jsme. Celé se to vlastně týká toho, čím vlastně jsme a jak se cítíme. V rodině, vůči partnerům, vůči dětem …

Zápletka k úvaze byla vlastně taková, že jsem byla někde se synem a trochu jsme si povídali a byly jsme spolu. Někdo kdo nás viděl, řekl něco ve smyslu, že se podle něj chovám jako docela obyčejná a normální máma a žena i ke svému dítěti. No a musím přiznat, že právě tohle mě dovedlo k mnoha úvahám. Úvahám, které jsou možná jen pro ty z nás, které mají děti a procházejí proměnou.

Postupně jsem se vrátila ve svých myšlenkách do minulosti a znovu jsem prošla mnoho svých zážitků a kus svého života. Často jsem v minulosti říkala, že pro své děti dělám tátu/mámu a je pravdou, že to tak bylo vždy. Určitě jsem ale nebyla pro své děti jen máma (a to jich mám vlastně pět). Já mám prostě ten "handicap", že jsem vždy zastávala i funkci táty, alespoň ve smyslu mužských prací a některých vzorců chování.
Jenže na druhou stranu, můj cit pro mateřství byl taky docela dobře vyvinut a já ho užívala, jak jen mohla. Je pravdou, že mnoho cis-mužů má vztah k dětem a velký kus citu pro ně, ale já přemýšlím, zda přece jen nás naše vnitřní žena nevede někam dál, a k většímu pochopení už před proměnou.

Možná to tak máme prostě všechny holky. K dětem máme prostě docela hluboký vztah, tak jak ženy mívají. A možná ho máme ho už od malička, i v době před proměnou. No a tak jsem zkusila projít nějaké články jiných holek a udělat si nějaký obrázek. Nakonec jsem, po nějaké době čtení, všechno vzdala. Prostě jsem neměla tu sílu dál číst.

Postupně jsem si začala uvědomovat, jak pro většinu holek byl vztah ke svým dětem důležitý a jak je to pro ně těžké, pokud své děti nemají nebo nemohou vidět. V těch sděleních bych možná mohla docela snadno identifikovat hodně jiný pohled od mužů, možná hodně neodpovídající běžnému mužskému pohledu, a číst pak bylo pro mě docela bolestivé. Hodně, hodně jsem si znovu uvědomovala, jak jsme my holky rozdílné v některých věcech a jak je pro nás těžké ztratit děti a co to s námi pak udělá. Obtížně se to dá vůbec popsat a myslím, že to jiné ženě asi ani vysvětlovat nemusím.

Už vidím jak někdo, kdo si TS cestu nikdy nemusel projít, možná dočte až sem a pak do komentářů napíše něco jako - "Tak jsi neměla blbnout a zůstat muž, když ti tak moc jde o tvoje děti!". Nechci to ani komentovat. Prostě a jednoduše se dá všimnout i toho, že většina holek si z počátku některé otázky ani neklade a doufá, že děti budou jejich děti pořád. Jenže pak se zblázní bývalá partnerka a je vymalováno. No a holka nejen že prochází proměnou, ale ještě ztrácí to nejcennější, co možná má.

Pokud si tuhle tu otázku už položíte, možná se budete své proměně léta a léta bránit. Právě vaše děti vás možná dokážou na léta naprosto efektivně zablokovat, abyste do žádné proměny nešli tak dlouho, jak jen to je možné. A možná až pak vyrostou, možná až budou větší … možná zítra …

Uvědomila jsem si ale i další věc. Pokud jsme hodně mámy, je dost pravděpodobné, že naše chování bude, za určitých podmínek před proměnou, vytvářet i třecí plochy s naší partnerkou, a ty nám mohou velmi komplikovat život. A já si taky myslím, že třeba mě v mé rodině i život komplikovali. Vlastně nám oběma. Taky si uvědomuji, že tenhle vnitřní konflikt stál i za některými vzájemnými konflikty, které jsem v rodině prožívala.

Vlastně to tak trochu nebyla ani ničí chyba. Jen normální rozdílný pohled dvou žen na fungování rodiny a dětí v rodině. Ten prostě mívají ženy někdy maličko rozdílný. No, a když se v tom sejde vaše partnerka a vy, ještě neproměněná žena, je to možná pro obě moc těžké.

Už dlouho vím, že mám kus štěstí. Jsem nejen s dítětem, ale většinou docela hodně i s dalšími svými dětmi, které jsou moje, ale dneska už u mě nejsou každý den, a bydlí s mojí bývalou partnerkou. Jsem za to vlastně hrozně vděčná, a přesto to tak každý druhý den opláču, protože třeba nevím, co zrovna dělají a jak se mají a jestli si nenatloukli koleno a jestli v klidu spí a jak ráno vstanou … . To všechno nevědět je pro nás mámy moc těžká věc a strašně těžké se s tímhle vyrovnávat, a vyrovnat se s tím ani moc nejde. A mnoho let jsem se vším moc bojovala také kvůli nim a tomuhle pocitu.

Jednou se mě někdo zeptal, jestli v životě něčeho lituji, něco co bych změnila ráda. Nemám nic takového s jedinou výjimkou, a ta se vyskytuje u holek taky docela prý často - je mi moc líto, že nemůžu mít děti i já sama. Tohle mi bude trochu vždy chybět. Na druhou stranu, mé děti moje jsou a je jedno, komu se narodily. Jsou moje a hotovo, i když to možná každý nepochopí. Tohle pochopí jen máma.

Andrea

Jaké to je na Venuši (pokračování - Jaký je můj muž)

4. prosince 2016 v 19:33 | Birkin bag |  Názory jiných
/*** Publikovaný článek v této sekci "Názory jiných" vyjadřuje osobní názor jiného autora a je publikován, tak jak byl autorem napsán a nemusí být vždy v souladu s názorem Andrey - autorky tohoto blogu ***/

Když jste jako Venušanka nucena žít na Marsu, je to věčný stres který občas vnímáte velmi, ale někdy aniž si ho uvědomujete, ale ten stres je tam stále.
Nemůžete být taková jaká se cítíte být, taková jaká opravdu jste, je to neustálé potlačování a popírání sama sebe.
Ano, částečně se člověk přizpůsobí tomuto životu, člověk si zvykne na všechno i na smrt, ale to že se člověk jakž takž začlení, neznamená že je spokojený a že opravdu žije, spíš naopak.

Řešení to má jediné, ´´odstěhovat se na Venuši´´
A jaké to tam je, je to život jako každý jiný, ne vždy v životě hraje roli jakého jste pohlaví, máte také starosti, také trápení, musíte pořád řešit životní problémy, ale, řešíte je na Venuši a o to jde.
Že ten svět některé holky popisují jako svět růžový, zase jiné holky které jsou v začátku nebo se jim zatím prostě nedaří, vnímají že ony asi žijí mimo realitu ve svém růžovém světě.
Ale vůbec ne, tak to není, taky mají každodenní starosti, ale v globálu to prostě růžovější je.

Jaké to je na Venuši, nemusím se omezovat, můžu být opravdu sama sebou a sama za sebe, taková jaká opravdu jsem,
například si koupím co se mi líbí, kde jsou ty časy kdy jsem chodila kolem obchodů a jen koukala na hezké věci které se mi samozřejmě jako většině žen líbily, ale které jsem si prostě nemohla dovolit, nebo byla velmi omezena výběrem co si ještě můžu s přimhouřeným okem dovolit a co už vážně ne.
Nebo rozhovory, či otevření sebe sama někomu, prostě se některé věci když vás vidí ostatní jako muže vážně nehodí, je od vás očekáváno něco jiného.

Vlastně ani nevím kdy a jak se to přesně stalo, najednou prostě neřeším takové věci jako dřív, co se mi líbí si prostě koupím ´´pokud tedy finance dovolí´´
nemusím řešit jestli je tohle už moc ženské, nebo pánské, nebo neutrální, je to zvláštní ale můžu vyrazit i v pánském aniž by mě někdo považoval za muže, můžu si vzít klidně květované šaty aniž by to někdo řešil, neřeším to prostě ani já, už nemusím.
Vezmu si klidně sukni a punčochy, nebo růžovou bundu, vezmu si klidně červenou kabelku, a proč, prostě proto že zrovna chci, mám náladu na červený lak na nehtech, no tak si je nalakuju, neřeším to, je to úplně v pořádku. Klidně si kolegyni postěžuju, Chjoo dnes je taková zima a já blbka si vzala sukni a punčochy, nebo probereme ženské věci.
Začne být zcela běžné a normální když vám nějaký cizí muž začne třeba v obchodě skládat komplimenty, nebo vám podrží dveře i když má plné ruce.
Nebo když uděláte nějaký kiks jako řidička a muž který chce nejprve nadávat, když vás vidí jen řekne, příště opatrně slečno. Najednou jsou muži prostě milí.
Zrovna nedávno, kolega měl oslavu na kterou pozval všechny z podniku, já zrovna ale něco měla, pak si ale říkám, proč nezajít aspoň ze slušnosti na kávu tu stihnu, no a když mám zrovna hezký černo stříbrný svetřík, kraťounkou černou mini sukni, černé punčochy a kozačky, proč nepopíchnout tu mužskou část kolektivu že. Jasně chtěli mě opít ale já pít nemohla, po chvilce koukám jak jeden z kolegů sedící ob dva další na mě čas od času zůstane vyset pohledem, po chvilce vždy zapne a zapojí se zpátky do rozhovorů, no skončilo to tak že po půl hodince mluvil jen se mnou a kolegů si nevšímal a díky bohu že jsem nemohla pít a musela za chvilku odejít, vím jak by to asi skončilo, nakonec by jsme nejspíš odcházeli spolu. No ještě že tak.
A nejen v reálu, dnes mi třeba cizí muž poslal virtuálně dvě růže, prostě proto že se mu líbím.

Jasně že se najdou i stinné stránky, třeba když vás už půl roku uhání neodbytný soused který asi nabral dojmu že má u mě naději, přitom já mu často ani neotvírám a mluvím s ním jen přes dveře, stejně vydrží zvonit a bouchat na dveře i půl hodiny, a co chce, nic, prostě si jen ´´promluvit´´ jde se mě třeba zeptat co jsem měla dobrého k objedu, božínku když s ním ale není o čem mluvit, kdyby se mi aspoň líbil.

Takže, ne není to tu vždy růžové, pořád určitě ne, ale je to tu mnohem růžovější než na tom šedivém zaprášeném Marsu.



Jaký je můj muž

3. prosince 2016 v 10:05 | Birkin bag |  Názory jiných
/*** Publikovaný článek v této sekci "Názory jiných" vyjadřuje osobní názor jiného autora a je publikován, tak jak byl autorem napsán a nemusí být vždy v souladu s názorem Andrey - autorky tohoto blogu ***/

Takže, byla jsem požádána napsat něco na téma jaké to je najít toho Pravého Muže.

Nevím jak začít, asi se to nebude moc lišit od toho jaké to je najít tu pravou ženu, pokud jste na holky.
Ale ne, lišit se to asi trošku bude, předpokládám že tu holku si budete namlouvat spíš vy, většinou, možná už ze zvyku že jste tak nějak zvyklé holku uhánět spíš vy než aby ona ulovila vás.
Nevím tedy jak která z vás, ale já byla mužem uháněna a namlouvána, myslím že tak by to mělo být, ona moc snadná kořist lovce nebaví.
Tedy nejen jedním, ale mluvíme tu o tom pravém že.

Přiznám se bez mučení, na první pohled se mi líbí málokterý muž, musí mít prostě něco víc, mít jiskru, musí s ním být sranda, musí s ním být pořád o čem povídat, takže nějaký společný zájem není k zahození, nejhorší je když se vám celkem líbí kluk u kterého zjistíte že si s ním nemáte ale vůbec o čem povídat, i když on s vámi třeba ano, ale vy to pouštíte jedním uchem dovnitř a druhým ven a snažíte se tvářit jak je zábavný, brrr.

Nebudu psát že nemusí být úplně chudý nebo dokonce zadlužený, za prvé srdce si nevybírá a za druhé bych mohla být označena za zlatokopku, no malinko to máme asi v sobě každá, on muž by měl být schopný uživit svou rodinu, no dobře, nemusí to být zase tak doslova.

Vlastně každému muži jde prvotně o sex, tohle mají prostě v sobě, ono taky, kdyby jsme toho muže sexuálně nepřitahovaly, proč by měl mít o nás vlastně zájem že. Ale jestli o ten sex bude mít zájem jen jednou či dvakrát, nebo zjistí že ho s vámi chce mít stále a že mu jde s vámi vlastně i o víc než jen o sex, to už je věc druhá.
Snažit se pochopit muže už jsem dávno vzdala, ono to vážně nejde, muži jsou prostě z Marsu a my z Venuše a k tomu už prostě není víc co dodat.

Určitě by měl na první rande donést květinu, což dnes rozhodně není pravidlem, pokud to udělá a tu květinu donese, je to moooc hezké, a pokud mě potom ještě rozpačitě požádá zda mě může políbit, je to roztomilé a ještě hezčí.
A když jsem zjistila že si nejen rozumíme ale že s ním je i sranda ´´zase úplně ve všem si s mužem rozumět nejde, ale i to k tomu patří ´´, a že má v sobě i tu jiskru, že máme i některé společné zájmy, že mi tu květinu nedonesl jen na prvním rande, ale i na druhém, třetím....
jak to asi může skončit, i poškrabané celé tělo od jeho strniště vlastně příjemně pálí a vy se těšíte jako malá až vás to poškrábané tělo bude příště pálit zase, jak omotáte nohy kolem jeho pasu a, a dál už si to jistě domyslíte.
A jestli je to ten pravý, to nevím, to se nikdy neví, ale já myslím že ano, mám ho v hlavě pořád a když se déle nevidíme a on se mi přiznal že v noci myslí na mě, asi je to ten pravý, a co se mu v noci honí hlavou, to si radši nechám pro sebe.

Už se těším na vánoční dáreček od něj, má to být něco co jsem si vždy přála dostat, ale hlavně, bude to od něj a bude to z lásky, takže vlastně není ani tak důležité jestli to bude to vysněné, protože vysněný je on.

Tak asi takové to je u mě.

Birkin bag.:-D