Leden 2017

Rok na HRT

30. ledna 2017 v 21:37 | Andrea |  Aktuálně
Tak dlouho jsem si říkala, že tohle musím povinně napsat a dát si na to dost času, až jsem se naštvala a napsala jsem to najednou dnes večer. Takže nečekejte podrobný odborný rozbor. Nějak se mi nechce.

Nejdříve tedy asi medikace a změny.

Takže, když to trochu zrekapituluji, začala jsem s HRT v únoru 2016. Co se týká lékaře - chodím k Hance Fifkové a jsem spokojená. To co mi některé nepřející na začátku psali - "uvídíš, časem bude problém" - nenastalo. Je to pořád normální a fajn jako na začátku.
Dostala jsem normálně Estrofem 2 x 2 mg, a ten beru pořád. Od počátku, docela dlouhou dobu, jsem brala i Ainterol. Pokud někdo má zájem, přesné dávkování a tak, píšu to v minulých článcích.

Co se po čase změnilo, a s čím jsem trochu předtím jen experimentovala, bylo braní Progesteronu.
Druhá věc, co u měla byla jinak, je to, že jsem nemohla brát Androcur. Tyto dvě věci už neplatí.
No a co se týká Ainterolu, tady je změna taky - brát jsem jej přestala, bylo mi z něj poslední měsíce špatně, alespoň tak jsem to vnímala.

Od listopadu 2016 jsem tedy začala brát i Androcur (už to bylo možné) a to jednu tabletu ráno. No a od prosince 2016 beru i Progesteron v krému. Modeluji si cyklus, i když si myslím, že to má jen malý smysl. Takže v pravidelných intervalech beru progesteron v krému. Rozhodla jsem se tak kvůli "možnému" lepšímu přeformování těla.

Jestli má Progesteron nějaký efekt, na to bych se vyjádřila subjektivně a opatrně takhle - od té doby se mi více změnily míry. Druhá věc - zakulacují se prsa (dříve se víc "špičatila"), získávají takový přirozenější tvar, což vnímám jako hezčí.

Co Androcur? To je trochu složitější. Je třeba si uvědomit, že po nějaké době braní Estrofemu a Oestrogelu, jsem měla Testosteron na ženské normě. Nicméně po třech měsících na Androcuru došlo k dalším změnám. Ještě více jsem zhubla v pase, ale hlavně se mi nějak změnila psychika. Jsem ještě řádově citlivější, na své poměry. Nicméně to berte s rezervou, nikdy jsem nebyla citlivka, spíše naopak. Tohle z vás totiž armáda vymlátí.

Takže když to zrekapituluji - beru Estrofem a Oestrogel a Androcur a v cyklech Progesteron. Kdy co, jak dělím dávky a podobně psát nebudu, nemá to žádný smysl ani vypovídací hodnotu. Najděte si sami postup, který bude vyhovovat nejvíce vám osobně.

Moje změny asi probíhají subjektivně pozvolna pořád. Poslední tři měsíce asi nějak rychleji, ale možná mám jen takový subjektivní pocit.

Jak jsem na tom s objektivními mírami?
- Výška se samozřejmě nezměnila, pořád mám cca 179 cm.
- Váha původní byla cca 80 kg a po 12 měsících na HRT klesla na cca 72 kg.
- Poměry těla se změnily za rok výrazně - boky 100, pas 78 cm, prsa 98.
- Rozdíl pro prsa cca 10 cm. Prádlo nosím 80B.
- Ztloustla mi stehna a ztenčily se mi ruce.

Jak se to celé odrazilo na fyzické výkonnosti za posledních 12 měsíců? Subjektivně nic moc. Ztratila jsem maličko v prvním půlroce a teď už nic - celkově tak 10-15 procent silové výkonnosti. Jenže zase, moje silové dispozice byly dost nadstandardní a teď už jsou jen standardně mužské, takže nadstandardní spíše na ženu. Beru ale 3 měsíce Androcur, takže uvidíme.

Jak se to odrazilo na mém vzhledu, alespoň ve tváři, o tom si uděláte obrázek z mojí profilovky na blogu, takže si to vyhodnoťte sami. Obecně můžu říct, že lidi co mě neznají a nic o mně neví, dnes vždy přirozeně volí oslovení "paní". Navíc já k tomu nedávám ani nějaké další rozporuplné signály - oblékám se normálně žensky a naučila jsem se nějak normálně líčit, pečuji o pleť, ruce, nehty, vlasy… tak jak se na ženu sluší, pokud může. Také se snažím postupně trénovat hlas.
Experimenty s vlasy na ježka a oblečení v pytli nechávám na jiných, které se chtějí zjevně nějak týrat, nebo někomu něco dokazovat. Já chci normálně žít.

Obecně ke zdravotnímu stavu (zda s ním hormony nějak pohnou), za ten rok jsem nebyla nijak zvlášť nemocná - to je ale zjevně subjektivní věc. Dělají se mi ale často opary. Zima mi nebývá ani teď.

Zajímavější změny ale proběhly v psychice.

Měla jsem ten rok na HRT těžké období, a mé okolí zjevně taky, a to na blogu běžně nepíšu, ale jsem optimista, tak to nějak jde. V čem spočívalo?

Jen krátce. Po startu HRT jsem se odstěhovala od své ženy, což nebylo psychicky jednoduché. Nechtěla jsem ale zničit úplně všechno a docela trvalo, než jsme k sobě našli novou cestu. Dnes je to nějak "v pořádku", ale jednoduché to nebylo. Zjednodušme to na to, že dnes jsme přítelkyně a potkáváme se dost často, někdy i dvakrát týdně a pomáháme si navzájem. Jsem ráda. Rozvod nás ale teprve čeká - právě teď nějak.

Musela jsem zvládnou to, že nejsem každý den se všemi dětmi. Ne, že by moje bývalá žena s tím měla problém, jen to časově nejde, přestože bydlíme 6 km od sebe. Mám ale v péči jedno z dětí, teď už i soudně svěřené, které má specifické problémy. Takže nezvládám být s ostatními dětmi tolik, kolik bych potřebovala - nejlépe pořád. Nicméně víkend nebo jeho část musí stačit.

Musela sem si najít nový byt a zařídit jej. To se podařilo, ale místy mě to děsně "žralo".
Postavili jsme totiž velký dům, na velkém pozemku, na "samotě u lesa" a měla jsem to tam moc ráda. Byt nemám ráda, ale už naštěstí řeším, jak a kde si pořídit nový dům. Pak si tam pořídím znovu ty slepice a králíky a stromy a jahody a rybíz ….

Našla jsem si novou přítelkyni a žijeme spolu, jenže jsem si to musela nějak srovnat. Tohle bylo moc a moc složité. Prostě jsem orientaci nezměnila a holka je pro mě pořád jediný relevantní partner. Jenže v minulosti jsem mnoho žen, co je pro ně žena také správný partner, nepoznala a tak jsem mnoho věcí nechápala nebo chápala špatně.

No a taky jsem si byla ve vztahu tím pádem nejistá. Takže jsem potřebovala nějak ujistit, že jsme tu obě správně. Tohle už je taky pryč - naučila jsem se trochu jiný pohled, hodně věcí pochopila a přestala mít neklid v duši i srdci. Jsem jí moc vděčná, za její trpělivost s mými debilními otázkami, chováním a nejistotou.
A taky za to, že mi pomohla postupně "odstranit" některé zakořeněné mužské stereotypy ve vztahu a pochopit, že ženy to mají ve vztazích prostě jinak. To co mi pomohlo ještě víc, je to, že od počátku chodíme téměř všude spolu a ona říká - "Tak to je moje Andrea". To vám dá hodně jistotu.

No a ještě k dětem. Jsem pěstounka a moje vlastní dítě je již dospělé. Jenže když jste pěstounka, musíte pravidelně prokazovat, že se staráte správně a zodpovědně. No, ale když mezi tím procházíte proměnou, nějak to musíte dokázat výrazně více, to je zjevné asi každému. Před minulý týden ale svěřil soud jedno z dětí do mojí pěstounské péče, za což jsem moc ráda. O další tři děti bude pečovat moje bývalá žena.
U soudu jsme byly všechny tři ženské - já, moje bývalá žena a moje partnerka. Soudce chtěl prostě vidět i moji Anežku. Soudu nakonec to, že jsem TS a jsem v proměně, nevadilo. To že jsme stejnopohlavní rodina také ne.
Podstatné bylo to, že se sociálka a dozorová organizace shodli na tom, že se o děti starám/staráme správně a nijak je podle posudků "neohrožujeme". Anežku "uznali" za normální taky.

Oblíbené téma muži na závěr. Dnes, když někde jsem, se ke mně chovají hezky a mě to těší. To co mě na tom těší je to, že ve mně vidí už normální ženskou. Když jsem byla tento týden někde na servisu (občas pomůžu chlapům ve své firmě, když je to nutné a nejsou lidi), tak mi cizí muži otevírali dveře a pomáhali nosit věci a chodili si za mnou povídat. Utvrzuje vás to v tom, že proměna funguje.
Takže testy passingu fakt vyhledávat nemusím a taky je ráda přenechám jiným, co si asi chtějí něco dokazovat.

Stalo se mi ale už i to, že mě muž sáhnul (jen kolem ramen ale s výrazným podtextem), a přitiskl se mi na tvář. Téměř jsem ho "zabila". Mám pořád nějakou děsnou averzi, ale snad to přejde a budu to časem vnímat neutrálně. Ráda bych - tohle je totiž jen nějaký můj vnitřní psychický problém - něco na téma - nesnáším svoji mužskou minulost a tohle mi ji připomíná.

Jinak téma - nebylo mi dřív líp, je už pasé. Nebylo a nechtěla bych to už nijak zažít. Je mi to strašně cizí. Ani k tomu nemám co napsat. Možná jen - prostě jsem si po 5 měsících na HRT změnila i jméno. Vnitřně jsem už ani mužské jméno neunesla. To byl hodně zlom.

Poslední téma - SRS. Plánuji SRS, protože některé věci ke mně už nepatří. Neumím s nimi žít a být vyrovnaná, už jsem jen provizorně adaptovaná. Chápu, že může být některá holka, které by stačilo jen "F" do občanky a byla by spokojená. Mně nestačí.
Nestačí mně kvůli mně samotné a tomu, jak se cítím - na téma, kdyby šla jen úřední změna, nešla bych na operaci - vůbec neuvažuji. Chci být v pořádku tolik, kolik to jen půjde, co lékaři a mé tělo zvládnou. Budu si držet palce a doufám, že to vyjde co nejlíp. Takhle ale žít nechci - docela to vnitřně bolí.

Poslední věc je okolí.

Mám štěstí a ani není co psát. V práci jsem to přežila a zůstala jsem tam. Ne všichni jsou nadšení, ale minimálně se mně nesnaží ubližovat. Naopak velká část z nich mi pomohla, a teď už nic neřeší. Chtějí po mě to, co ocením nejvíc - abych se chovala jako každá jiná žena, chodila žensky oblečená a upravená, a hlavně co nejlépe dělala svoji práci. No a o to se prostě snažím.

Studenti mě nějak berou, asi si zvykli, a moc je to po tom roce ani nezajímá, mají jiná témata. Těch pár případů co se pošklebuje, je prostě běžný stav - tyhle typy se pošklebují ostatním i za mobil co není úplně "in", nebo za to, kdo s kým chodí, nebo co čte a sleduje. Patří to k věku, pubertě a dospívání.

Ve studiu, na psychoanalýze, to nějak kolegové psychiatři a psychologové přijali, a tak jsem pro ně Andrea. Ještě budeme spolu studovat 2 roky, a tak to můžeme ještě probrat a "strávit". Jsou fajn. Je to ale tím, že mě znali dlouho před tím a tak to bylo jednodušší.

Něco na závěr.

Co jsem si asi postupně uvědomila nejvíc je to, že strašně moc záleží na tom, zda vás lidi "brali" před tím. Pokud vás znají jako člověka, kterého mají rádi pro jeho vlastnosti, nebo si vás cení pracovně, nebo nějak lidsky, nebo všechno dohromady, bude to jednodušší. Postaví se k vám ve stylu - "vždycky si byla fajn a to se doufám nezmění, ani když jsi ženská".
Tohle vám moc pomůže. Když ale má člověk problémy, kam se podívá, může být proměna zjevně neuvěřitelně krutá.

Všem vám držím moc palce, abyste to měli alespoň tak jako já. Být někým jiným totiž moc vnitřně bolí. Pokud nám ale naše místní kultura a zvyklosti umožňují proměnu, je to pro nás moc dobře. Jinde by člověk možná skončil v léčebně, vězení nebo i hůř. Nebo by ho to muselo bolet pořád a musel by mlčet.

Andrea

Výročí blogu

28. ledna 2017 v 22:43 | Andrea |  Aktuálně
Nedávno jsem slíbila, že napíšu pár řádků k výročí blogu. Ono vlastně už bylo, ale já se k tomu dostávám až teď. Dokonce se musím přiznat, že dnes není ten správný den - měla jsem a mám splín - a nakonec jsem skončila večerní návštěvou obchůdků, a donesla si hromadu modrých věcí. Třeba modré náušnice, řetízek s modrým přívěškem, modrý svetřík …. Přece jen to trochu pomohlo, ale ne zase tak moc.

Když jsem kdysi začala psát blog, psala jsem ho nejdříve sama pro sebe a taky trochu pro jiné, jako jeden s mnoha pohledů na věc. Blogů v té době bylo docela hodně a ten můj díky tomu moc nevyčníval a já měla klid. Tak jsem mohla klidně psát a podělit se, se zbytkem světa, o své starosti i radosti. Byla to docela "sladká" doba a nikdo do mě pořád neryl.

Postupně jsem psala o tom, co prožívám a taky jsem dost přemýšlela, zda tu a tam zařadím také nějaký obecnější článek o TS lidech, medikaci … a dalších věcech. No a nakonec jsem to i zkusila. Musím říct, že následně se staly minimálně dvě věci - zajedno můj blog začalo číst více lidí, a za druhé se objevili internetový trollové.

Zpočátku jsem vůbec nemoderovala diskuse a nechávala jsem jim volný průběh. Tak nějak jsem si říkala, že alespoň se něco dozvím a taky budu víc otevřená a demokratičtější. Tak tohle byla moje první chyba, a jak se dívám na jiné blogy, udělá ji skoro každá z nás. Postupně přijdeme na to, že otevřenosti zneužije několik lidí a začne vyprávět své jedinečné pravdy.

Reálně - fakticky jde tak o cca čtyři lidi. Tyhle lidé zvládli zaplevelit už kdejaký blog přede mnou, a dnes když nemohou psát u mě, zaplevelují blogy jiných holek. Jedna s chyb, kterou totiž děláme je ta, že podlehneme větám typu - "kdybys byla normální, připustíš názory jiných!". A tak publikujeme kde co.

Jenže tohle je úplně jinak. Pokud píšete blog, je to váš blog a nikoho jiného. Nejste veřejná služba ani státní instituce, abyste museli něco všem dopřát a na svém blogu zveřejňovat. Navíc nejde ani o jakousi svobodu. Zjistíte, že tahle svoboda se týká jen těch několika známých lidí. Vaše svoboda samozřejmě není, v jejich očích, žádná.

Třeba včera mi jedna z nich napsala, že už nemám nic zveřejňovat a konečně přestat psát. Takže tolik o demokracii na blogu - buď dovolíte jakékoliv jejich příspěvky, nebo vám zakazují psát. Ještě že nemohou.

Z počátku jsem nevěděla, co si o kom mám myslet a jak se k čemu postavit. Co mě ale moc a moc pomohlo, že bydlím pár kilometrů od Prahy. Vedlo to totiž k tomu, že jsem měla a mám příležitost se s holkami setkávat přímo. To mi samozřejmě pomohlo rozšířit můj pohled. Můj pohled totiž záhy nevytvářela skupinka několika jedinců na blogu, ale řádově více holek, které jsem mohla potkat, vidět, posoudit jak vypadají, povídat s nimi co berou …

Postupně jsem pochopila, že pokud bych se ztotožnila s názorem této odbojové mikroskupinky, musela bych být buď padlá na hlavu, nebo mít IQ 30, nebo nevidět nikoho jiného z holek.

Co mě ale možná nakonec vadilo nejvíc, a proč jsem začala komentáře moderovat a pak i některé lidi nezveřejňovat, byly naprosto hrubé a úmyslné manipulace s fakty. Například typu - kdo dostal kolik mg. Něco na téma - tahle dostala jen 2 mg a to je tak proti řídnutí kostí a tamta to má taky. Já totiž měla možnost, si to u některých, co to o sobě napsaly, ověřit. No a najednou se v některých případech ukázalo, že oni sami moc dobře vědí proč, a důvody jsou často zdravotně velmi závažné a víc prostě dostat nemohou.

Takže další vyjádření tohoto typu jsem přestala vnímat úplně. Ono totiž bez jména a bez anamnézy dotyčné, je to jen číslo, které neříká zhola nic.

Mohla bych pokračovat dál a dál, ale je to zbytečné. Prostě jsem udělala to, co jsem měla udělat hned na začátku - některé lidi nikdy nezveřejňovat. Mají právo na svůj blog a tam si mohou své názory zveřejnit. Tedy je fakt, že někteří to i udělali, jen jim do diskuse nikdo nepsal, nebo také nezveřejňují příspěvky jiných. Těžko říct.

Další věc je i ta, že jsem se začala úplně vyhýbat medikaci a vůbec odbornějším tématům. Vůbec to nemá smysl - moc toho opět nezadiskutujete, a věci vytrhané z kontextu ani nemá smysl komentovat.

Finále pro mě asi byl komentář typu - "Máš jakési náhodné štěstí, že u tebe HRT funguje…" . Po tomto komentáři jsem se rozhodla dokonce ukončit celou diskusi. Proč - Prostě proto, že holky prostě potkávám a na ně to kupodivu nějak náhodně funguje taky. Otázka tedy možná je, zda to spíše na někoho náhodně nefunguje. Přít se ale nechci, a nemusím. Na odbojovou skupinku to asi nefunguje.

Tohle je totiž i po roce můj blog. Můj a ničí jiný a já píšu o sobě a o tom co jak vidím a cítím, co každý den prožívám. Já potřebuji své okolí a svoji Anežku a své děti … a rozhodně nepotřebuji nějakým trollům dokazovat, jak mám dlouhé a ženské prsty, nebo zda projdu na ježka ostříhaná.

Mě je úplně jedno, co si o mě tahle skupinka myslí - pro mě je důležité, když mi moje děti říkají - "Andrejko, mám tě rád/a", nebo když mě moje Anežka skočí na ulici kolem krku a políbí mě. To je to, co potřebuju já, a mám, a jsem na to pyšná.

Takže asi budu psát dál, ale prostě o svém životě a o tom, jak to mám já. No a některé lidi zveřejňovat prostě už nikdy nebudu, a je to naopak svobodné a správné. Zajedno je tohle můj blog, ne jejich a za druhé, mohou si zcela svobodně založit svůj. Tím jsou naše příležitosti a možnosti zcela rovné a stejné.

Andrea



Znaménka a nestyda

20. ledna 2017 v 20:52 | Andrea |  Aktuálně
Jeden den napíšu, že není o čem vlastně už psát, a druhý den tu sedím a píšu další článek. Takže buď jsem se mýlila, nebo už píšu jen blbosti o ničem. Nicméně dneska jsem měla zase jednu hezkou věc, o kterou se s vámi podělím.

Konečně jsem se rozhodla nechat si odstranit dvě znaménka na tváři. Tedy možná ne úplně sama, moje Anežka mě k tomu trochu dostrkala, ale objednala jsem se sama. Zajímavé je i to, že jedno z nich mi vadívalo kdysi dávno, když jsem byla ještě v "minulém" těle, při holení a neřešila jsem to. Teď mi nevadí na nic, kromě vzhledu, a řeším to. Pitomá psychika.

No a dneska jsem byla objednána na sál, protože to jen tak jednoduše odstranit nešlo. Zase ale na druhou stranu, abych nevylekala někoho, kdo si chce na tváři nechat odstranit znaménka, žádná hrůza to není. Dají vám lokální anestézii a pak se teprve řeže. Takže necítíte nic.
Jedině potom, co to přijde k sobě a to jen lehounce. Nemyslím ale, že vás to vyleká - v porovnání se SRS, tohle je věc která za vyprávění ani nestojí, protože to je úplně jiná třída.
Co na tom bylo ale zajímavé, kromě toho že odjíždíte domů nebo do práce s polepenou tváří, jak obluda?

Za dobu co jsem byla kousek před HRT a na HRT, jsem se někde u lékaře musela svlékat několikrát. Poprvé možná na podzim 2015 na a interně, když jsem měla vyšetření kvůli tomu, zda dostanu hormony. Musím přiznat, že to byl i dost těžký zážitek.
Prostě už jdete do proměny, na sobě máte unisex, a spodní prádlo máte docela unisexové taky, ale je vám divně ze svého těla.

Možná to někdo má jinak a běhá odjakživa v krajkách, ale já měla prostě unisex i v prádle. Sice jsem ho kupovala v polici "dámské", ale zásadně vybírala takové věci, abych se mohla kdykoliv svléct a nikoho by to nenapadlo. Pochopitelně žádný podprsenky jsem nenosila - neměla jsem totiž žádná prsa!

Nicméně jsem se tehdy, a i po té, styděla. Styděla jsem se, jaké mám tělo, sice jste v srdci žena, ale tělo prostě muže. Ne že by na mužském těle bylo něco špatného, ale k ženě fakt nepatří. No a tohle se stalo víckrát a vždy jsem měla špatný pocit. Teď už jsem ale půl roku nikde nebyla, až dnes.

Jen abych to dokreslila. Od starých časů už proběhlo mnoho změn - alespoň u mě. Zajedno vám postupně na HRT zmizí chloupky po těle. Pak přiberete na stehnech a přes boky. Zúží se vám pas, a to docela dost. Narostou vám prsa, ztenčí se vám ruce a taky se změníte ve tváři. Co je problém je sice hrudní koš, to má ale taky řešení a řeším to, ale o tom až jindy.
Jediný problém vám zůstanou více mužská ramena, ale s tím v podstatě neuděláte nic.
Výška OK, mám cca 179-180 cm, takže vysoká jsem normálně. A starám se i o takové věci, jako o nehty na nohou. Je ale fakt, že mám úchylku na modré a červené laky. Teď mám červený.

No, a teď k věci. Ne že jsem se nestyděla, ale mě to ani nenapadlo, a napadlo mě to až doma. Musela jsem se vysvléct do kalhotek a podprsenky a oblékli na mě takovou operační pavučinu, co je průhledná až běda. Jenže mě to nějak ani nenapadalo, že je něco špatně. Jsem u doktora a na sále, tak co - takových už tam dnes bylo. A do naha taky nejsem, tak co.

Celé mě to napadlo až doma - "Bože! Andreo! Dyť jsi tam byla téměř nahá!".

Jak se snažím dát dokupy své tělo, ten rok na HRT, tak už se natolik změnilo, že jsem se za něj přestala stydět. Já vím, že tohle některé z nás nemají rády, když se napíše - holka musí na sobě pracovat - ale u mě to vedlo k tomu, že jsem se za sebe konečně nestyděla. Věřte nebo ne, za ten pocit, i když jsem si to uvědomila až doma, to stojí.

Vždycky bude poznat, že s mým tělem to úplně v pořádku není, úplně se změnit nedokážu, nedovoluje to fyziologie. Už se ale můžu vysvléct do spodního prádla a nevypadá to nepřirozeně - a chirurg si mě i hezky prohlédl.

Takže zkuste dělat i něco navíc, než jen brát hormony. Stojí to za to.

Tohle byla moc důležitá zkušenost.

Andrea

Proč nikdo časem nepíše

19. ledna 2017 v 20:58 | Andrea |  Aktuálně
Nějak poslední dobou nic nepíšu a už druhý týden přemýšlím nad tím, proč. Vždycky se mi ale znovu a znovu zjeví v hlavě odpověď - protože není o čem. K tomu tak trochu přemýšlím i o tom, že tak vypadá po čase více blogů. Prostě holky začnou vynechávat sebe a pokud vůbec píší, píší o tom, co je zaujalo jinde, o legislativě, o stavu ve světě ….

Prostě po nějaké době se náš život stane v podstatě, v tom nejlepším slova smyslu nezajímavým, protože vypadá jak život každé jiné ženy. Někomu se to stane dřív, někomu později, ale stane. Nechci říct, že život sám je nezajímavý, jen je prostě stejný jako život ostatních, tak o čem vlastně psát.

Z počátku člověka baví spoustu věcí. Kdo co bere, kam kdo chodí, kdo má jaké zkušenosti. Taky kdy máte pocit, že jste maličko vzhledově jiná, kdy jste se trochu namalovala, jak se na vás usmál nějaký muž …. No a dřív nebo později se to stane obvyklé a řekla bych, že si toho přestanete i dost všímat. Alespoň u mě to tak je.

Už neřeším jestli si můžu vzít sukni nebo šaty, neřeším zda si vezmu vysoké boty … . Řeším, aby mi nebylo zima, aby moje oblečení odpovídalo tomu, kam jdu, aby moje obuv odpovídala počasí a byla pohodlná. Neřeším líčení a šperky, kabelku nebo batoh … beru si to, co se mi líbí a co potřebuji. No a tak to dělá každá ženská.

Nepřemýšlím nad tím, jak mě kdo oslovuje a nejásám nad tím, kdo mi řekl "paní". Stejně, až na výjimky (u lidí co poznám déle a znají mě ve staré identitě) mi všichni cizí lidé "paní" říkají.

K tomu prostě není co napsat, protože takto to ženské mívají. Na druhou stranu právě o tomhle by chtělo napsat hodně a hodně, aby i další holky, co se teprve hledají a rozhodují věděli, že to jde a za čas se jejich život stane obyčejným životem normální ženy. Což je cíl a je zjevně normálně dosažitelný.
Rozhodně už dnes s nikým na téma passingu a HRT diskutovat nemíním a nějak je mi možná i líto, že jsem tím ztratila dříve nějaký čas. Radši jsem si měla jít zaběhat, tím bych pro sebe udělala víc.

Možná začnu psát tenhle blog trochu jinak. Něco na téma - co vlastně přijde potom. Přece jen je možná zajímavější, jak vypadá život dvou žen (v našem případě) a jejich dětí. Zajímavější to ale asi taky nebude. Je totiž opět docela normální a normálně hezký. Takže o tom možná psát také nebudu.

Pravdou ale je, že jedna věc související s tímhle tématem mě potěšila. Minulý týden jsem musela k soudu, protože se řešilo, zda mi bude svěřeno jedno z dětí do péče. Jak jsem psala, jsem už léta pěstounka, a chci jí být i dál. No a k soudu jsem přece jen šla s trochou obav.
To víte, po vystoupení některých lidí v našem parlamentu, výrocích paní Nytrové a jiných, se trochu bojíte.

K soudu jsme musely obě. Já i moje přítelkyně, a taky si soud nechal zpracovat odborná stanoviska. Co bylo ale moc hezké, bylo to, že soud vůbec nezajímalo, zda já jsem ženská co byla kdysi vzhledově muž, nebo že spolu žijí dvě ženy a mají se rády … .
Soud zajímalo, jak se mají děti - zda prospívají, zda jsou spokojené, zda mají své "rodiče" rádi, jestli máme doma hezky, chodíme normálně do práce a tak. Tedy to, co by soud zajímat mělo a ne to, zda je stejno-pohlavní vztah v pořádku nebo ne, a kdo se narodil s blbou identitou.

No a soud rozhodl, že mámy jsme dobré a v pořádku, a tím je to vyřešeno. No, a tak jsem vlastně oficiálně stala pěstounka, i když jsem musela řešit TS a doma jsme dvě holky. Hezké. Takže nám dítě do péče svěřili.

Abych nebyla nespravedlivá vůči našim některým "fóbním" občanům a politikům - jsem jiný případ než se projednával v parlamentu. Já už pěstounka byla dávno, jen jsem vlastně přešla ze stádia "pěstoun" do stádia "pěstounka". Takže co vlastně řešit.

A druhá věc - být pěstounka taky není vždy tak jednoduché - často se staráte o děti, které si nesou tolik problémů a poruch (někdy i velmi těžkých - mohla bych už dnes vyprávět), že to zdaleka není o tom, jak si někteří rádi myslí - "kde jaká jiná a především "normální" rodina by měla zájem a vy jim zabíráte vlastně místo" - pro některé děti je někdy skoro zázrak vůbec někoho najít. Důležité ale je, aby děti "sedly" k vám a vy k nim. Zbytek je irelevantní.

Takže alespoň tohle je zajímavá zkušenost a je vidět, že TS nebo to jakého pohlaví je váš partner, nemusí být na nějaké překážky ani u výchovy dětí, alespoň podle mínění odborníků. Co si o tom myslí nějaký anonym v diskusi, nebo populista hledající voliče, je spíš irelevantní. Záleží spíše na tom, jaký jste člověk, jak vás vaše děti vnímají a co potřebují a co můžete vy naplnit z jejich potřeb.

Takže to byla v mém, teď už krásně nudném, životě ženy jedna z mála zajímavých věcí.

Andrea


Staré fotky

9. ledna 2017 v 20:30 | Andrea |  Aktuálně
Dneska jsem udělala jednu chybu, kterou jsem udělala trochu náhodně a která mě dost zasáhla. Spočívala v tom, že jsem se rozhodla trochu pročistit mobil a vymazat fotografie, protože mi došlo místo v úložišti.

Trochu tomu předchází i můj zážitek, z před dvou týdnů, kdy jsme se koukali s partnerkou na staré fotky a ona v jednu chvíli pronesla větu - "Bože, Berunko, ty jsi vypadala. Takovou bych tě fakt nechtěla!".

No a já jsem se dnes zabrouzdala do fotek a začala mazat, co tam bylo vícekrát a co bylo nepovedené a tak. Čím více jsem se vzdalovala od aktuálního data, tím více jsem narážela na fotky člověka, se kterým se dnes už neumím moc identifikovat. Navíc mám v telefonu fotky za poslední rok a půl, a jsou tam tedy fotografie i před HRT.

Musím říct, že tak špatné pocity jsem už strašně dlouho neměla. Postupně jsem se víc a víc nepoznávala a ten člověk pro mě byl strašně vzdálený a cizí. Nikdy bych neřekla, že to tak může být.
Ty fotky, na kterých byla tvář, na mě působily hrozně depresivně, a když byly fotky celé postavy, tak ten člověk měl na sobě navíc podivné oblečení, které bych si dnes nedala ani náhodou, a ani kdyby mě nutili.

Já vím, že jsem to byla já. Já tam dokážu snadno najít desítky shodných rysů, ale celek? To jsem prostě nemohla být já. Ty fotografie, než jsem šla do proměny, mě prostě teď zpětně vnitřně hrozně lámaly.
Následně jsem dostala úplnou depresi a uvědomila jsem si, že jestli by se mě teď někdo zeptal, zda nelituji proměny, asi bych ho začala mlátit. Kdyby se ještě zeptal, zda bych to nechtěla vrátit, a žít tak jako dřív, asi bych ho umlátila mobilem.

Proč ale, proboha proč? Protože tohle jsem já prostě nikdy nebyla. Nechci to vidět, ani se s tím nijak identifikovat, chci zapomenout, chci, aby to nebylo. Ne, nebojte, nejsem blbá. Vím, že to ke mně patří, vím, že jsem to byla já, vím, že se to časem srovná. Teď ale ne. Nechci to vidět. V podstatě mě to vnitřně bolí a moc.

Dokážu se za to nesnášet. Štve mě to. Jak občas říkám - je fajn mít silnou vůli a zásady. Jenže tady pracovali proti mně. Kdybych byla slabá, šla bych do proměny možná dávno. A kdybych byla moc slabá, neudělala bych to možná nikdy. Obojí by snad bylo lepší.

Být ale silná, znamenalo - jít do proměny až v nejzazším možném případě a před tím vyřešit všechno co se dá. A teď to zpětně vidět a plakat. Jak jsem tak mohla vůbec fungovat? Normálně! Protože jsem tak prostě žila odjakživa. A taky jsem nějak myslela, že to nějak přežiju. Tohle rozebírat ani nechci, takhle to mívá spoustu holek, alespoň podle vyprávění. Spíše mě zaujalo, jaké negativní pocity to ve mně dnes budí.

Právě teď je večer a já se rozhodla tento článek, po celém dnu, dopsat. Rozhodně ale můj pocit po celém dnu nijak nezmizel a spíš mám chuť, se co chvíli chodit dívat na sebe, jestli se mi ten člověk z fotek nevrátil.

Postupně se mi ale podařilo si uvědomit spoustu dalších věcí, které na těch fotkách vůbec nejsou. Vzpomenout si třeba na parfémy co jsem používala. Sice to taky nebyly žádné ořezávátka ale luxus od Diora, ale když si dnes vzpomenu na jejich vůni, úplně se vyděsím.
Stejně tak na krém po holení nebo tenisky co jsem nosila. Ve skříni nahoře vzadu mám ještě nějaké košile, co chci už dva roky věnovat na charitu, ale ještě jsem to neudělala. Tam se radši ani podívat nejdu. Asi by mě omylo určitě.

Nemám dneska z toho všeho dobrý pocit. Podívala jsem se do historie moc brzy a moc přímo. Ještě jsem se s ní nevyrovnala. Vážím si toho, co mi to období přineslo, vážím si lidí, kteří byli kolem mě, stejně jako svých nejbližších. Vážím si toho, co jsem se naučila a co jsem dělala. Vážím si mnoha věcí a nechci je zahodit ani zapomenout a chci si je nést v novém životě. Uvědomila jsem si ale něco jiného.

Uvědomila jsem si, jaké to pro mě dnes je, dnes kdy jsem už kus na druhé straně. Uvědomila jsem si, že kdyby po mě někdo chtěl, abych vypadala jako muž, abych se tak oblékala, používala mužské osobní věci … jak těžce bych to nesla.
Uvědomila jsem si, že je to pro mě strašně těžko představitelné, a pocitově těžko snesitelné. Je to zvláštní, protože jsem si myslela, že mi to nikdy vadit nebude, a už vůbec bych si nedokázala představit, že by mě to dokonce mohlo nějak vnitřně bolet, něco takového udělat.

Radši článek ukončím, protože za každou další větou si uvědomuji, co všechno ke mně patřilo a jak jsem fungovala, co vše patřilo k roli muže … nechci na tohle vůbec myslet. Chci si dát skleničku vína a jít spát a zapomenout.

Uvědomila jsem si ale to, že za ten rok na HRT, za ten rok postupně normálního života ženy, jsou změny v mé psychice mnohem hlubší, než bych si chtěla přiznat.

Řekla bych čistě subjektivně - pokud se vám postupně stane totéž, jste v proměně zjevně správně. Nebo že bych se mýlila?

Andrea

Tu kartu vám paní už nedám

6. ledna 2017 v 20:08 | Andrea |  Aktuálně
Tento týden se mi už zase stala věc, která se vám jednoho dne začne stávat pravidelně. Platila jsem platební kartou a protože, to bylo na poště, tak to neděláte sami a musíte kartu podat paní za přepážkou. No a ona si ji vzala, prohlédla a nastal problém.

"Paní, vy máte cizí kartu? Víte, že se to nesmí a já vám ji nemusím vrátit? A už vůbec vás s ní nemůžu nechat zaplatit!"

Nicméně jsem platební kartu zase dostala nazpátek, ale musela jsem chtě nechtě říct - "Víte, to je moje karta, podívejte se na příjmení. Prostě tehdy jsem byla ještě muž." Super, a vyoutovala jsem se na poště, abych dostala kartu nazpátek. Nic jiného mi nezbylo.
Paní si pak zkontrolovala příjmení, prolustrovala mi občanku a zjistila, že je v ní "M" (jinak se lidé obvykle orientují podle křestního jména, jak jsem zjistila) a nechala mě i zaplatit.

Tak takhle nějak to končí a dříve nebo později nás to doběhne všechny. Takže nás naše proměna prostě ke změnám dokumentů, karet … prostě přinutí, ať chcete nebo nechcete.

Lepší to bylo před dvěma týdny, kdy jsem platila jinde, taky na poště, ale taky jsem musela kartu podat. Tam mi jen řekli (paní si uvědomila zjevně hned, že ten člověk na kartě a já máme alespoň stejné příjmení) - "řekněte manželovi, že karta se půjčovat nesmí." Řekla jsem s úsměvem - že ano, a to víte, doma jsem to samozřejmě sama sobě vyřídila.

No a proč mám pořád dvě starší platební karty na své staré mužské jméno? Protože jsem uvěřila sdělení banky, že to měnit nemusím, protože karta je identifikována PINem, tak je to jedno.

Takže jsem dnes byla v bance, tam se vyoutovala další slečně a za týden dostanu ty dvě karty na nové jméno. Jediné co mě potěšilo, bylo to, že ačkoliv jsem to řešila v Praze, slečna je z Moravy, pár kilometrů od mých rodičů. Prima, takže jsem se vyoutovala ještě na rodné Moravě, v okolních vesnicích svého rodiště. Byla ale milá, tak to bylo fajn.

Budu s tím muset něco udělat a vyměnit si i zbytek úředních dokumentů. Ne, že by mi nějak drasticky vadilo vyoutování, ale vysvětlovat to před frontou lidí, co stojí za vámi, mě taky moc netěší. Co je koho potom. Asi přestanu být líná.

Musím říct, že tohle jsou ty výjimečné případy, já vím dané vlastní leností, kdy jsi nejsem tak jistá, zda mě těší, že už ve mně většina lidí vidí normální ženskou.

Andrea

Rosa, listí a hvězdy

3. ledna 2017 v 21:47 | Andrea |  Aktuálně
Je zima a po dlouhé době napadlo i trochu sněhu. Když jste venku tak vám trochu mrznou uši a protože mrzne, sníh křupe pod kroky. Je úplné ticho a člověk jen tak jde a zavře na chvíli oči. A někdy, někdy když to udělám, přijdou sny. Takové co ve skutečnosti trvají jen pár okamžiků, než zase oči otevřete, abyste nezakopli, ale ve skutečnosti trvají dlouhý čas.

Šla jsem sněhem a zavřela oči.

Miluji listopad, čas kdy padá listí a vy se v něm můžete brouzdat. Čas, kdy listí zdobí cesty před vámi a šustí vám na botách, čas kdy listí jen tak poletuje a občas zdobí vaše šaty a někdy se zatoulá do vlasů. Vezmete lístek do prstů a jemně ho vytáhnete z vlasů.
Je krásný, uvědomíte si - někdo mohl říct, že už vlastně není živý. Jenže začnete vnímat, že je. Je neskutečně krásný a směje se na vás, a když ho položíte do dlaně a něžně zafoukáte, zazubí se od ucha k uchu a odletí s větrem někam daleko, možná za svým snem.

Rána jsou jiná, možná trochu studenější než v létě, ale ne ještě moc. Listí tolik nešustí a ještě spinká. Musíte našlapovat velice opatrně, abyste ho ještě nevzbudily. Jít na podzim ráno ven je jiné setkání. Listí spí, ale potkáte slečnu rosu. Je všude kolem vás - na lístkách, větvích stromů, vláknech pavučinek, všude a všude.
Nespí, ráno je její čas. Je těžké přijít na to, odkud se vlastně bere a kam odchází. Rosa je nadpozemská a nejde uchopit ani vlastnit. Možná, možná v noci pláčou hvězdy a rosa jsou kapičky jejích slz. Možná pláčou štěstím. Určitě. V noci se nesmí plakat smutkem.

Smutek nedělá rosu, smutek dělá sychravou mlhu, které se po ránu děsíte.

Stříbrné kapky jsou slzy štěstí hvězd a dřív nebo později na to přijdete sami, ale nikomu to neříkejte, je to tajemství. Na tohle musí přijít každý sám. Jednoho dne, po té, kdy poznáte hvězdy a budete plakat štěstím s nimi.
A pak ráno budou všude kolem vás stříbrné neuchopitelné perly slz, které zůstanou až do sluníčka a budou pokrývat všechny okvětní plátky květin a listy a květy leknínů, každé místo kam se podíváte. Možná pak začnete víc chápat.

Můžu je ráno vzít a dotknout se jich, položit je na bříška prstů a nechat stékat pomalu dolů, až do listí anebo koberců domova. Záleží jen na tom, kde jsem je vlastně objevila.

Když pak otevřete oči, sen zmizí a všude je sníh. Všude je bílo a mráz dává o sobě vědět. Když se podíváte na zem, listí už není, ale když se podíváte pozorně, všude leží sněhové vločky, a jsou neskutečně krásné. Když je vezmete do dlaní, budou se na vás smát úplně stejně a pak se stane malý zázrak, pomalinku zavřou svoje oči a vy zkusíte udělat totéž.
Pak, když je otevřete, narodí se vám v dlaních malá kapka rosy, kousíček slzy hvězd. Uvědomíte si jak je příroda mocná a krásná a jak nádherná metamorfóza proběhla přímo před vámi. A jednoho dne…

Jednoho dne i vás něco vezme do dlaní, usměje se na vás, a vy najednou máte pocit, že nejste jen tak spící vločka. A když si vás nechá v dlaních alespoň chvíli, pak možná taky zavřete oči, a za chvíli otevřete … je těžké to popsat, lidský jazyk je tak ubohý a nedokonalý, ale až je otevřete, celá se zatřpytíte v něčích dlaních a budete už jen nádherným kousíčkem hvězdy, slzou hvězdy, která v noci plakala štěstím.

Je jedno, zda je kolem zima nebo pod nohama vám šustí listí. Je jedno zda zdobíte květy leknínů, vlákýnka pavoučků, nebo větvičky spících stromů v zimě. Pokud si vás někdo vezme, něžně se vás dotkne, příroda už dokoná metamorfózu sama.
Perlu rosy stvoří z lidské odvahy, touhy a svých vlastních kouzel, které umí jen ona sama. Nic víc už není potřeba. Ani nic říkat a není třeba ani dalšího času. Vše bude tak jak má být.

Někdy je těžké rozlišit co je sen a co skutečnost. Někdy to sama nevím. Možná je to tím, že moje sny jsou tak moc skutečné. Možná je to tím, že někdy se skutečnost promění v sen. Nevím. Vím ale, že ten, kdo umí stvořit dokonalé věci je příroda sama.
Ale udělá to jen když si to někdo bude moc přát, bude mít dost odvahy a touhy to udělat. Když někomu budete mu stát za to, aby vločku položil do dlaní nebo vzal na bříško prstu a něžně si ji položil na rty. A na rtech se každá vločka promění.

Lidi jsou divní, že tohle dělají a ztrácí tím čas. Někteří asi víc vnímají svět kolem sebe a všimnou si i sněhových vloček. Na rozdíl od jiných se umí zastavit a přestat na chvíli spěchat. Na chvíli zapomenou na cestu do práce, za nákupem a za povinnostmi.
No a pak provedou tuhle nelogickou a divnou věc s obyčejnou vločkou, která sice kapkou rosy vždy byla, ale svět i stvořil v podobě sněhové vločky. Oni, blázni, ji znovu promění.

Zvláštní věc a zvláštní lidé, ale svět je prostě jedno velké, nepochopitelné kouzlo. A svět očima ženy se popsat nedá vlastně vůbec.

Andrea