Rok na HRT

30. ledna 2017 v 21:37 | Andrea |  Aktuálně
Tak dlouho jsem si říkala, že tohle musím povinně napsat a dát si na to dost času, až jsem se naštvala a napsala jsem to najednou dnes večer. Takže nečekejte podrobný odborný rozbor. Nějak se mi nechce.

Nejdříve tedy asi medikace a změny.

Takže, když to trochu zrekapituluji, začala jsem s HRT v únoru 2016. Co se týká lékaře - chodím k Hance Fifkové a jsem spokojená. To co mi některé nepřející na začátku psali - "uvídíš, časem bude problém" - nenastalo. Je to pořád normální a fajn jako na začátku.
Dostala jsem normálně Estrofem 2 x 2 mg, a ten beru pořád. Od počátku, docela dlouhou dobu, jsem brala i Ainterol. Pokud někdo má zájem, přesné dávkování a tak, píšu to v minulých článcích.

Co se po čase změnilo, a s čím jsem trochu předtím jen experimentovala, bylo braní Progesteronu.
Druhá věc, co u měla byla jinak, je to, že jsem nemohla brát Androcur. Tyto dvě věci už neplatí.
No a co se týká Ainterolu, tady je změna taky - brát jsem jej přestala, bylo mi z něj poslední měsíce špatně, alespoň tak jsem to vnímala.

Od listopadu 2016 jsem tedy začala brát i Androcur (už to bylo možné) a to jednu tabletu ráno. No a od prosince 2016 beru i Progesteron v krému. Modeluji si cyklus, i když si myslím, že to má jen malý smysl. Takže v pravidelných intervalech beru progesteron v krému. Rozhodla jsem se tak kvůli "možnému" lepšímu přeformování těla.

Jestli má Progesteron nějaký efekt, na to bych se vyjádřila subjektivně a opatrně takhle - od té doby se mi více změnily míry. Druhá věc - zakulacují se prsa (dříve se víc "špičatila"), získávají takový přirozenější tvar, což vnímám jako hezčí.

Co Androcur? To je trochu složitější. Je třeba si uvědomit, že po nějaké době braní Estrofemu a Oestrogelu, jsem měla Testosteron na ženské normě. Nicméně po třech měsících na Androcuru došlo k dalším změnám. Ještě více jsem zhubla v pase, ale hlavně se mi nějak změnila psychika. Jsem ještě řádově citlivější, na své poměry. Nicméně to berte s rezervou, nikdy jsem nebyla citlivka, spíše naopak. Tohle z vás totiž armáda vymlátí.

Takže když to zrekapituluji - beru Estrofem a Oestrogel a Androcur a v cyklech Progesteron. Kdy co, jak dělím dávky a podobně psát nebudu, nemá to žádný smysl ani vypovídací hodnotu. Najděte si sami postup, který bude vyhovovat nejvíce vám osobně.

Moje změny asi probíhají subjektivně pozvolna pořád. Poslední tři měsíce asi nějak rychleji, ale možná mám jen takový subjektivní pocit.

Jak jsem na tom s objektivními mírami?
- Výška se samozřejmě nezměnila, pořád mám cca 179 cm.
- Váha původní byla cca 80 kg a po 12 měsících na HRT klesla na cca 72 kg.
- Poměry těla se změnily za rok výrazně - boky 100, pas 78 cm, prsa 98.
- Rozdíl pro prsa cca 10 cm. Prádlo nosím 80B.
- Ztloustla mi stehna a ztenčily se mi ruce.

Jak se to celé odrazilo na fyzické výkonnosti za posledních 12 měsíců? Subjektivně nic moc. Ztratila jsem maličko v prvním půlroce a teď už nic - celkově tak 10-15 procent silové výkonnosti. Jenže zase, moje silové dispozice byly dost nadstandardní a teď už jsou jen standardně mužské, takže nadstandardní spíše na ženu. Beru ale 3 měsíce Androcur, takže uvidíme.

Jak se to odrazilo na mém vzhledu, alespoň ve tváři, o tom si uděláte obrázek z mojí profilovky na blogu, takže si to vyhodnoťte sami. Obecně můžu říct, že lidi co mě neznají a nic o mně neví, dnes vždy přirozeně volí oslovení "paní". Navíc já k tomu nedávám ani nějaké další rozporuplné signály - oblékám se normálně žensky a naučila jsem se nějak normálně líčit, pečuji o pleť, ruce, nehty, vlasy… tak jak se na ženu sluší, pokud může. Také se snažím postupně trénovat hlas.
Experimenty s vlasy na ježka a oblečení v pytli nechávám na jiných, které se chtějí zjevně nějak týrat, nebo někomu něco dokazovat. Já chci normálně žít.

Obecně ke zdravotnímu stavu (zda s ním hormony nějak pohnou), za ten rok jsem nebyla nijak zvlášť nemocná - to je ale zjevně subjektivní věc. Dělají se mi ale často opary. Zima mi nebývá ani teď.

Zajímavější změny ale proběhly v psychice.

Měla jsem ten rok na HRT těžké období, a mé okolí zjevně taky, a to na blogu běžně nepíšu, ale jsem optimista, tak to nějak jde. V čem spočívalo?

Jen krátce. Po startu HRT jsem se odstěhovala od své ženy, což nebylo psychicky jednoduché. Nechtěla jsem ale zničit úplně všechno a docela trvalo, než jsme k sobě našli novou cestu. Dnes je to nějak "v pořádku", ale jednoduché to nebylo. Zjednodušme to na to, že dnes jsme přítelkyně a potkáváme se dost často, někdy i dvakrát týdně a pomáháme si navzájem. Jsem ráda. Rozvod nás ale teprve čeká - právě teď nějak.

Musela jsem zvládnou to, že nejsem každý den se všemi dětmi. Ne, že by moje bývalá žena s tím měla problém, jen to časově nejde, přestože bydlíme 6 km od sebe. Mám ale v péči jedno z dětí, teď už i soudně svěřené, které má specifické problémy. Takže nezvládám být s ostatními dětmi tolik, kolik bych potřebovala - nejlépe pořád. Nicméně víkend nebo jeho část musí stačit.

Musela sem si najít nový byt a zařídit jej. To se podařilo, ale místy mě to děsně "žralo".
Postavili jsme totiž velký dům, na velkém pozemku, na "samotě u lesa" a měla jsem to tam moc ráda. Byt nemám ráda, ale už naštěstí řeším, jak a kde si pořídit nový dům. Pak si tam pořídím znovu ty slepice a králíky a stromy a jahody a rybíz ….

Našla jsem si novou přítelkyni a žijeme spolu, jenže jsem si to musela nějak srovnat. Tohle bylo moc a moc složité. Prostě jsem orientaci nezměnila a holka je pro mě pořád jediný relevantní partner. Jenže v minulosti jsem mnoho žen, co je pro ně žena také správný partner, nepoznala a tak jsem mnoho věcí nechápala nebo chápala špatně.

No a taky jsem si byla ve vztahu tím pádem nejistá. Takže jsem potřebovala nějak ujistit, že jsme tu obě správně. Tohle už je taky pryč - naučila jsem se trochu jiný pohled, hodně věcí pochopila a přestala mít neklid v duši i srdci. Jsem jí moc vděčná, za její trpělivost s mými debilními otázkami, chováním a nejistotou.
A taky za to, že mi pomohla postupně "odstranit" některé zakořeněné mužské stereotypy ve vztahu a pochopit, že ženy to mají ve vztazích prostě jinak. To co mi pomohlo ještě víc, je to, že od počátku chodíme téměř všude spolu a ona říká - "Tak to je moje Andrea". To vám dá hodně jistotu.

No a ještě k dětem. Jsem pěstounka a moje vlastní dítě je již dospělé. Jenže když jste pěstounka, musíte pravidelně prokazovat, že se staráte správně a zodpovědně. No, ale když mezi tím procházíte proměnou, nějak to musíte dokázat výrazně více, to je zjevné asi každému. Před minulý týden ale svěřil soud jedno z dětí do mojí pěstounské péče, za což jsem moc ráda. O další tři děti bude pečovat moje bývalá žena.
U soudu jsme byly všechny tři ženské - já, moje bývalá žena a moje partnerka. Soudce chtěl prostě vidět i moji Anežku. Soudu nakonec to, že jsem TS a jsem v proměně, nevadilo. To že jsme stejnopohlavní rodina také ne.
Podstatné bylo to, že se sociálka a dozorová organizace shodli na tom, že se o děti starám/staráme správně a nijak je podle posudků "neohrožujeme". Anežku "uznali" za normální taky.

Oblíbené téma muži na závěr. Dnes, když někde jsem, se ke mně chovají hezky a mě to těší. To co mě na tom těší je to, že ve mně vidí už normální ženskou. Když jsem byla tento týden někde na servisu (občas pomůžu chlapům ve své firmě, když je to nutné a nejsou lidi), tak mi cizí muži otevírali dveře a pomáhali nosit věci a chodili si za mnou povídat. Utvrzuje vás to v tom, že proměna funguje.
Takže testy passingu fakt vyhledávat nemusím a taky je ráda přenechám jiným, co si asi chtějí něco dokazovat.

Stalo se mi ale už i to, že mě muž sáhnul (jen kolem ramen ale s výrazným podtextem), a přitiskl se mi na tvář. Téměř jsem ho "zabila". Mám pořád nějakou děsnou averzi, ale snad to přejde a budu to časem vnímat neutrálně. Ráda bych - tohle je totiž jen nějaký můj vnitřní psychický problém - něco na téma - nesnáším svoji mužskou minulost a tohle mi ji připomíná.

Jinak téma - nebylo mi dřív líp, je už pasé. Nebylo a nechtěla bych to už nijak zažít. Je mi to strašně cizí. Ani k tomu nemám co napsat. Možná jen - prostě jsem si po 5 měsících na HRT změnila i jméno. Vnitřně jsem už ani mužské jméno neunesla. To byl hodně zlom.

Poslední téma - SRS. Plánuji SRS, protože některé věci ke mně už nepatří. Neumím s nimi žít a být vyrovnaná, už jsem jen provizorně adaptovaná. Chápu, že může být některá holka, které by stačilo jen "F" do občanky a byla by spokojená. Mně nestačí.
Nestačí mně kvůli mně samotné a tomu, jak se cítím - na téma, kdyby šla jen úřední změna, nešla bych na operaci - vůbec neuvažuji. Chci být v pořádku tolik, kolik to jen půjde, co lékaři a mé tělo zvládnou. Budu si držet palce a doufám, že to vyjde co nejlíp. Takhle ale žít nechci - docela to vnitřně bolí.

Poslední věc je okolí.

Mám štěstí a ani není co psát. V práci jsem to přežila a zůstala jsem tam. Ne všichni jsou nadšení, ale minimálně se mně nesnaží ubližovat. Naopak velká část z nich mi pomohla, a teď už nic neřeší. Chtějí po mě to, co ocením nejvíc - abych se chovala jako každá jiná žena, chodila žensky oblečená a upravená, a hlavně co nejlépe dělala svoji práci. No a o to se prostě snažím.

Studenti mě nějak berou, asi si zvykli, a moc je to po tom roce ani nezajímá, mají jiná témata. Těch pár případů co se pošklebuje, je prostě běžný stav - tyhle typy se pošklebují ostatním i za mobil co není úplně "in", nebo za to, kdo s kým chodí, nebo co čte a sleduje. Patří to k věku, pubertě a dospívání.

Ve studiu, na psychoanalýze, to nějak kolegové psychiatři a psychologové přijali, a tak jsem pro ně Andrea. Ještě budeme spolu studovat 2 roky, a tak to můžeme ještě probrat a "strávit". Jsou fajn. Je to ale tím, že mě znali dlouho před tím a tak to bylo jednodušší.

Něco na závěr.

Co jsem si asi postupně uvědomila nejvíc je to, že strašně moc záleží na tom, zda vás lidi "brali" před tím. Pokud vás znají jako člověka, kterého mají rádi pro jeho vlastnosti, nebo si vás cení pracovně, nebo nějak lidsky, nebo všechno dohromady, bude to jednodušší. Postaví se k vám ve stylu - "vždycky si byla fajn a to se doufám nezmění, ani když jsi ženská".
Tohle vám moc pomůže. Když ale má člověk problémy, kam se podívá, může být proměna zjevně neuvěřitelně krutá.

Všem vám držím moc palce, abyste to měli alespoň tak jako já. Být někým jiným totiž moc vnitřně bolí. Pokud nám ale naše místní kultura a zvyklosti umožňují proměnu, je to pro nás moc dobře. Jinde by člověk možná skončil v léčebně, vězení nebo i hůř. Nebo by ho to muselo bolet pořád a musel by mlčet.

Andrea
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 anita anita | 30. ledna 2017 v 22:33

wow a jak to slavis??
ma oftamolozka a prof weiss
mi rekli ze to stoji moc
penez..hadej:))!
# gotz george aka schmina
nsky rekl : TS a G co se
zeni jsou jenom lini
priznat barvu vidi jen
vyhody a mysli na sebe
.tecka- sve potreby©
cus incubus

2 Andrea Andrea | 30. ledna 2017 v 22:58

[1]: Lidi toho nakecají. Nevím co by tím TS a G získali. To je jedno. Lidi jsou různí a jejich motivy také. Takhle jednoduché to vůbec není. Ty by jsme měli na psychologii moc snadnou práci.

3 anita anita | 30. ledna 2017 v 23:07

[2]: autsch dostalas
me :)) no co asi..
nesnasi od detstvi
P  chteji dite aby
zapadli mezi zenama
jelikoz bez ditete ses
7:)) a sama znam
g co se zeni a uka
zuju na .
# no souhlasim
lidi nakecaj mas
to dobry andy
# hruza menim
jisty uhel pohledu
jelikoz par mi pomo
hlo a ty ses takova
bajecna "jina"
# dobrou #
damy a panove
anita opustila prostor

4 Niki Niki | 31. ledna 2017 v 8:02

Pokolikáté již tady budu psát to samé. Že to v podstatě vnímám stejně jako ty a někdy si říkám (s úsměvem), proč já vlastně píšu svůj blog, když všecičko najdu na tvém a stačilo by jen říci, "přečtěte si Andrejčin blog a najdete tam někde také mě.“

Měla bych jít 8.června ke komisi, snad tam budeš i ty, a já budu moci stisknout tvou ruku a říci ti osobně toto:"Andrejko, upřímně a z celého srdce ti přeji, aby vše dopadlo dobře, SRS byla úspěšná, bez komplikací a tvůj další život byl přesně takový jak si ho přeješ ty a tvá rodina.“

Mnoho štěstí, Niki

5 Radka Radka | Web | 31. ledna 2017 v 8:20

Andrejko, moc děkuji za tento článek. Jsem ještě na začátku takže zkušenosti s celým procesem nemám a díky Tobě alespoň vím co přibližně mě čeká ;-)
Tak jak čtu všechny Tvoje články nabývám dojmu, že dost věcí mám podobně. Ráda bych si myslela že je to díky společné armádní minulosti :-)

Měj se moc hezky a držím palce k úspěšnému dokončení proměny včetně SRS ;-) i k pohodovému rodinnému životu ;-)
Ať se Ti vše jen daří.
Radka

6 Andrea Andrea | 31. ledna 2017 v 9:21

[4]: Píšeš fajn blog a piš dál. Příběhy holek jsou někdy podobné, ale nikdy nejsou stejné.
Na komisi bych chtěla jít taky v červnu, ale musím mít po kupě všechny papíry. Doufám že to stihnu.
Potkat se můžeme i jinak, třeba někdy dáme někde kafe.

7 Andrea Andrea | 31. ledna 2017 v 9:23

[5]: Některé věci budeme mít asi podobné, možná dané minulostí. Život je ale pestřejší, uvidíš jak to budeš mít ty.
Pokud jsi věčný optimista a dostatečně tvrdohlavá, jako já, nějak to půjde.

8 Janička Janička | 31. ledna 2017 v 12:19

[7]: dostateně tvrdohlavá, egoistická a bezeohledná asi musí být každá transgender slečna, která chce dokončít změnu pohlaví, pokud tomu tak není, tak může o tom transgender slečna donekonečna pouze snít, neboť na to nemá náturu

A tebe Andreo obdivuji za to, jak se vypořádáváš s tím, že setrváváš mezi lidmi, mezi kterými jsi v minulosti pracovala a fungovala jako muž, a teď jsi tam za ženu. Na tohle to chce mít opravdu tvrdou náturu, kterou jsi získala nejspíše výcvikem v armádě.

9 Vlaďka Vlaďka | 31. ledna 2017 v 15:32

Andrejko, přeju Ti, ať i další roky přinesou ty nejlepší změny, jak HRT, tak i v životě. Pokud je první rok takhle dobře nakopnutý, další by měly být jen a jen lepší. A hlavně, ať si spokojená v prvé řadě Ty se sebou ;-)

Co se týče článku, musím s jednou věcí nesouhlasit. Napsala jsi, že strašně moc záleží na tom, zda vás lidi "brali" před tím. Tohle jsem si také ještě před pár měsíci myslela a tvrdě jsem padla na dlažbu. Právě ten bratr a kolega s práce mě brali nejlíp, jak to jen šlo a stejně se to zlomilo. Dokonce i ten kolega mi řekl, že mě má rád jako člověka, ale že... ehm... takhle už mě nedokáže brát. A co vím, tak i některé ostatní TS mají zkušenosti s tím, že lidi, kteří je dříve nějak extra nebrali a proto se od nich čekalo to nejhorší, byli nakonec v pohodě a naopak.  Měla jsi spíš štěstí na lidi a přeji Ti, aby jsi ho měla i dál, protože není nic smutnějšího, než kudla do zad od původně nejlepšího kamaráda. :-(

10 Andrea Andrea | 31. ledna 2017 v 17:13

[8]: Jestli musí být egoistická a bezohledná to nevím a možná ani ne, tvrdohlavá ale určitě.
S tím, že jsem zůstala kde jsem byla - nechci dělat z nouze cnost - moc lepších možností nebylo. Tak to prostě zkusíš.

11 Andrea Andrea | 31. ledna 2017 v 17:18

[9]: Díky moc za přání a přeji ať to jde co nejlépe i tobě.
Máš určitě pravdu, že někdy lidi co nás brali předtím, nás pak neberou. Jen mám pocit, že to jsou ojedinělejší případy. Taky takový znám osobně, ale tam to bylo dáno jakousi vnitřní morálkou dotyčného, ze které se prostě TS vymykala. To přejde. Lidi nejvíc hodnotí a nejvíc se vyhraňují vůči tomu, o čem nic ve skutečnosti neví.

12 Kristýna Kristýna | 1. února 2017 v 14:47

Ten závěr je hluboce pravdivý.
Tvůj střízlivě pozitivní přístup je jistě inspirací pro nejednu z nás.

13 Andrea Andrea | 1. února 2017 v 18:14

[12]: Díky moc, to potěší. Jsou ovšem i takové, které by můj blog nejradši zakázali a vymazali z internetu. To se stalo ale více holkám.
Dík.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama