Staré fotky

9. ledna 2017 v 20:30 | Andrea |  Aktuálně
Dneska jsem udělala jednu chybu, kterou jsem udělala trochu náhodně a která mě dost zasáhla. Spočívala v tom, že jsem se rozhodla trochu pročistit mobil a vymazat fotografie, protože mi došlo místo v úložišti.

Trochu tomu předchází i můj zážitek, z před dvou týdnů, kdy jsme se koukali s partnerkou na staré fotky a ona v jednu chvíli pronesla větu - "Bože, Berunko, ty jsi vypadala. Takovou bych tě fakt nechtěla!".

No a já jsem se dnes zabrouzdala do fotek a začala mazat, co tam bylo vícekrát a co bylo nepovedené a tak. Čím více jsem se vzdalovala od aktuálního data, tím více jsem narážela na fotky člověka, se kterým se dnes už neumím moc identifikovat. Navíc mám v telefonu fotky za poslední rok a půl, a jsou tam tedy fotografie i před HRT.

Musím říct, že tak špatné pocity jsem už strašně dlouho neměla. Postupně jsem se víc a víc nepoznávala a ten člověk pro mě byl strašně vzdálený a cizí. Nikdy bych neřekla, že to tak může být.
Ty fotky, na kterých byla tvář, na mě působily hrozně depresivně, a když byly fotky celé postavy, tak ten člověk měl na sobě navíc podivné oblečení, které bych si dnes nedala ani náhodou, a ani kdyby mě nutili.

Já vím, že jsem to byla já. Já tam dokážu snadno najít desítky shodných rysů, ale celek? To jsem prostě nemohla být já. Ty fotografie, než jsem šla do proměny, mě prostě teď zpětně vnitřně hrozně lámaly.
Následně jsem dostala úplnou depresi a uvědomila jsem si, že jestli by se mě teď někdo zeptal, zda nelituji proměny, asi bych ho začala mlátit. Kdyby se ještě zeptal, zda bych to nechtěla vrátit, a žít tak jako dřív, asi bych ho umlátila mobilem.

Proč ale, proboha proč? Protože tohle jsem já prostě nikdy nebyla. Nechci to vidět, ani se s tím nijak identifikovat, chci zapomenout, chci, aby to nebylo. Ne, nebojte, nejsem blbá. Vím, že to ke mně patří, vím, že jsem to byla já, vím, že se to časem srovná. Teď ale ne. Nechci to vidět. V podstatě mě to vnitřně bolí a moc.

Dokážu se za to nesnášet. Štve mě to. Jak občas říkám - je fajn mít silnou vůli a zásady. Jenže tady pracovali proti mně. Kdybych byla slabá, šla bych do proměny možná dávno. A kdybych byla moc slabá, neudělala bych to možná nikdy. Obojí by snad bylo lepší.

Být ale silná, znamenalo - jít do proměny až v nejzazším možném případě a před tím vyřešit všechno co se dá. A teď to zpětně vidět a plakat. Jak jsem tak mohla vůbec fungovat? Normálně! Protože jsem tak prostě žila odjakživa. A taky jsem nějak myslela, že to nějak přežiju. Tohle rozebírat ani nechci, takhle to mívá spoustu holek, alespoň podle vyprávění. Spíše mě zaujalo, jaké negativní pocity to ve mně dnes budí.

Právě teď je večer a já se rozhodla tento článek, po celém dnu, dopsat. Rozhodně ale můj pocit po celém dnu nijak nezmizel a spíš mám chuť, se co chvíli chodit dívat na sebe, jestli se mi ten člověk z fotek nevrátil.

Postupně se mi ale podařilo si uvědomit spoustu dalších věcí, které na těch fotkách vůbec nejsou. Vzpomenout si třeba na parfémy co jsem používala. Sice to taky nebyly žádné ořezávátka ale luxus od Diora, ale když si dnes vzpomenu na jejich vůni, úplně se vyděsím.
Stejně tak na krém po holení nebo tenisky co jsem nosila. Ve skříni nahoře vzadu mám ještě nějaké košile, co chci už dva roky věnovat na charitu, ale ještě jsem to neudělala. Tam se radši ani podívat nejdu. Asi by mě omylo určitě.

Nemám dneska z toho všeho dobrý pocit. Podívala jsem se do historie moc brzy a moc přímo. Ještě jsem se s ní nevyrovnala. Vážím si toho, co mi to období přineslo, vážím si lidí, kteří byli kolem mě, stejně jako svých nejbližších. Vážím si toho, co jsem se naučila a co jsem dělala. Vážím si mnoha věcí a nechci je zahodit ani zapomenout a chci si je nést v novém životě. Uvědomila jsem si ale něco jiného.

Uvědomila jsem si, jaké to pro mě dnes je, dnes kdy jsem už kus na druhé straně. Uvědomila jsem si, že kdyby po mě někdo chtěl, abych vypadala jako muž, abych se tak oblékala, používala mužské osobní věci … jak těžce bych to nesla.
Uvědomila jsem si, že je to pro mě strašně těžko představitelné, a pocitově těžko snesitelné. Je to zvláštní, protože jsem si myslela, že mi to nikdy vadit nebude, a už vůbec bych si nedokázala představit, že by mě to dokonce mohlo nějak vnitřně bolet, něco takového udělat.

Radši článek ukončím, protože za každou další větou si uvědomuji, co všechno ke mně patřilo a jak jsem fungovala, co vše patřilo k roli muže … nechci na tohle vůbec myslet. Chci si dát skleničku vína a jít spát a zapomenout.

Uvědomila jsem si ale to, že za ten rok na HRT, za ten rok postupně normálního života ženy, jsou změny v mé psychice mnohem hlubší, než bych si chtěla přiznat.

Řekla bych čistě subjektivně - pokud se vám postupně stane totéž, jste v proměně zjevně správně. Nebo že bych se mýlila?

Andrea
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Vlaďka Vlaďka | 10. ledna 2017 v 14:49

Ahoj, Andrejko. Naprosto Tě chápu a vím, že to má takhle víc holek (možná všechny), ale já to mám úplně jinak. Když se podívám na starší fotky, nebo najdu doma ještě nějaké pánské oblečení, tak mě to nijak neničí. Mě to naopak nabíjí. Prostě když např. najdu nějaké trenýrky, řeknu si:"Konečně už tenhle hnus nemusím nosit!" A zahřeje mě u srdíčka. A co se týče fotek, když jsem tehdy ty fotky fotila, nefotila jsem sebe jako takovou, fotila jsem chvíli s kamarády, fotila jsem konkrétní místo. I když jsem na nich ještě jako kluk a po optání, jestli přeměny nelituji, bych taky někoho něčím umlátila, tak přesto je mám ráda. Ne, kvůli tomu klukovi tam, ale kvůli těm vzpomínkám na danou chvíli např. na dovolené s kamarády apod. Transpolicie mě asi rozmete na kopytech, ale já se starých fotek zbavovat nebudu. Zrušila bych tím spoustu krásných (byť ve špatné roli) vzpomínek. A pořád jsem to byla já. Jinými slovy - chci po lidech, kteří měli rádi tu moji špatnou roli, aby tolerovali tu pravou. Proto zase já, která má ráda tu pravou roli, se snažím tolerovat tu špatnou. Ne proto, že by se mi líbila, ale proto, že mi připomíná (krom vzpomínek na všechno ostatní), že jsem byla ještě larva, která je teď motýlem. :-)

2 Míša Míša | 10. ledna 2017 v 18:00

Tam mám proti tobě obrovskou kliku. Jelikož jsem skoro vždy fotila já, tak mně z minulosti straší tak dvě tři fotky. S tím ostatním s tebou naprosto souhlasím. Půl roku po stěhování a ten pán má na půdě pořád krabice s oblečením a já zatím nemám sílu se v to hrabat, natož s tím něco udělat. Nechce se mi vůbec si tím připomínat minulost.Nejspíš je vezmu tak jak jsou a vyvezu na sběrný dvůr. Zatím nevím

3 Andrea Andrea | 10. ledna 2017 v 19:59

[1]: To je fajn. Máš asi víc klidu.
Já, u mě, vlastně nevím čím to je, nebo jen tuším ale nevím. Vzpomínky mám ale ráda taky.
Buď motýlem, je to hezké přirovnání.

4 Míša Míša | 10. ledna 2017 v 20:34

1 Souhlasím, ty vzpomínky k nám patří a nikdo nám je nemůže vzít i když ta role nebyla ta správná. :-)

5 anita anita | 11. ledna 2017 v 11:15

cauko vladi a andy..
hele a nac je proboha
ty fotky skladujes a se
koukas??? k cemu ti
je dobry..??
#
jako muzi v cernem
kouknout do palicky
a zapomenout ..
tommy lee jones
vi:))
.ajajajaj se vam rika
kdyz  .minulost je
velka beep..muzes
o tom napsat vic..
slaba? ? a ted si co?
andrejko neplacej..
jde tady o vic

a napis o tom vic
jelikoz
dite jako dukaz.

6 Vlaďka Vlaďka | 11. ledna 2017 v 14:53

[5]: Musela bych být úplný blázen, abych smazala např. fotky, na kterých jsem s maminkou, která už nežije. A navíc, já bych červené blikátko od mužů v černém nechtěla, protože bych pak vše brala jako samozřejmost. Když si pamatuji minulost, o to víc si teď užívám tu pravou roli. Vychutnávám si teď i běžné věci jako je domácí úklid. To by bez vzpomínek nešlo.

7 anita alice deejay anita alice deejay | 11. ledna 2017 v 19:46

[6]: verim.
no podle zakona novy clovek
a taky mozku nerozkazes..
#
kdyby byla hulka MiB
tak ne.:)) jo jsme omyly?
..a co delat jestli po
euforii z zmeny prijede
i myslenky minule??
#
JA SAMA zapominam
jiste veci a jiste ne!!!
#
ono se rekne utikat
do...neznama ze jo..
#
drz se mi vladi ses silna
a nekdy piskni..dobre
napsano.©

damy a panove anita
angelb opustila
prave blog.
dekujeme a dobrou.#

ja radeji sladke koblihy
stud.pecet a pod jako
sklenku vina andrejko!!!©

8 Miriam Miriam | 11. ledna 2017 v 21:10

[6]: No... to já bych spoustu "věcí" od mužů v černém teda rozhodně chtěla... kromě neuralizéru (blikátko) by to určitě byly některé jejich zbraně a technologie... :-)

9 Andrea Andrea | 11. ledna 2017 v 21:58

[8]: Možná měli i nějaké "přeměnové" technologie. Musím se na to znovu podívat.

10 TS Ženská. TS Ženská. | 13. ledna 2017 v 22:00

[1]: máme to asi podobně, mě nějaká fotka nebo video z minula nedeptá, spíš mám pocit jako bych se nedívala na své minulé já / vlastně to stejně nikdy nebylo pravé já/ ale spíš na bratra, byl mojí součástí mnoho let, částečně bude stále, částečně mě i ovlivnil takovou jaká jsem dnes, zcela to ani vymazat nejde. a oblečení, to je jen oblečení, něco ještě dotahávám v práci. trenýrky jsem fakt nikdy nenosila brrrr, takže ty řešit nemusím a stejně mám za dost let už hodně věcí spíš uni, tak to vyhazovat nemá smysl. a souhlasím, některé fotky kdybych zrušila, tak tím zruším i zachycené vzpomínky s blízkými se kterými se už nikdy nevyfotím.

11 TS Ženská. TS Ženská. | 13. ledna 2017 v 22:13

tak jsem si dnes holky prorazila olejovou vanu na autě o svodidla a zůstala trčet v metrové příkopě, když jsem jela na laser. sníh a náledí nesnáším.

chlapi byli fakt zlatíčka, všichni co jeli kolem zastavili, jeden jel do blízké vesnice pro pomoc, špekulovali, jedním autem to nešlo tak to nakonec šlo druhým, auto mi vytáhli, odtlačili na odstavné, zakázali mi s ním odjet a odvezli mě domů. tak jsem hned volala opraváře, přijel si pro klíče od auta že si to odtáhne a v pondělí že by to mohlo být hotové.
takže sice smůla v pátek třináctého, ale štěstí že jsou chlapi tak moc fajn a všichni mi pomohli.

12 Míša Míša | 14. ledna 2017 v 15:11

11 Teda holka ty máš kliku. Z vlastní zkušenosti kterou jsem udělala vlastní blbostí, když jsem zapomněla vypnout světla, tak jeden chlap neměl čas a druhý mi začal vysvětlovat jak je složité dostat se přes plasty k baterce. Mně která se v tom hrabe. :-)
No nakonec mi pomohla paní a přes kabely jsme to rozchodily. :-)

13 TS Ženská. TS Ženská. | 14. ledna 2017 v 21:43

[12]: no jasnýý, zastavil fakt každý a ptal se zda nepotřebujeme pomoc / to už tam pobíhalo pět chlapů a řešili problém, // a to nejdůležitější// já musela jen stát opodál hezky vypadat a noblesně pokuřovat / prostě bez těch chlapů se někdy fakt neobejdeme a oni to moc dobře vědí/. občas umí být vážně zlatí.

14 Míša Míša | 16. ledna 2017 v 19:09

13 Tak tuhle zkušenost zatím opravdu nemám. Jediné co jsem zatím zažila bylo, když jsem nedobrzdila ( nebo mu nesvítila brzdová světla ) a nacpala auto pod kamion. Pravda je že to bylo moje nejhorší období v životě (rozvod, stěhování a začátek nového života ). Možná už to jen hlava neunesla a prostě vypla. Když přijeli policajti, tak mě utěšovali, protože u krajnice byla hromádka neštěstí. Nervy z rozbitého auta, které navíc nebylo moje a ještě až budou chtít papíry a já jim ukážu doklady nějakého pána. Prostě katastrofa.  Světe div se jednali se mnou úplně normálně. To jediné mně trochu uklidnilo a mohu říct mně to i potěšilo i vtéhle mizérii.

15 anita alice anita alice | 16. ledna 2017 v 20:34

mila A  mam par dotazu
moc dulezite pro mne:
- jak bere TS tva mama
a tata??
+ vi tve okoli co je to
TS
- kolik procent te bere
a kolik ne?
- byla si tercem
pomluv? chtel ti
nekdo uskodit?+
prosiiiim o odpoved:
jestli si mela odpor
k P proc si mela sex se
Z.#
Odpust mam duvod
se ptat andrejko.
dekuju.

16 Andrea Andrea | 16. ledna 2017 v 20:44

[15]: Nechce se mi odpovídat pořád na to samé. Odpovím ti ale na mnoho věcí v rekapitulaci, kterou teď píšu.
Je to prostě série k 12 měsícům na HRT. Dám ji sem ale až počátkem února.

17 anita alice anita alice | 16. ledna 2017 v 21:01

[16]: dekuju no pro mne to neni
same.rada bych vedela skutecne..
#
mas "stesti' na okoli ze nemusis
utikat ze mas kde se vratit
kdyz zahrima ( ze tvym rodicum
je u prdele koho maj doma)
zertuju :/
# budu ocekavat #
zustan jaka si nepokaz si to
andrejko...DEKUJI

18 TS Ženská. TS Ženská. | 17. ledna 2017 v 3:14

[14]: tak vidíš, i tahle zkušenost je vlastně hezká. někdy potěší i zdánlivé drobnosti.

19 Zuzana Zuzana | 17. ledna 2017 v 10:41

Tvůj článek mě znovu přivedl k údivu nad věcí, která se mi postupně stala a přijde mi to málem jak magie. A tou věcí je, jak moc se mi změnily vzpomínky na celý můj život. Slyšela jsem od spousty lidí, jak to mají všechno jako jasný předěl, co bylo, to už není a tak. Já ne. Když vzpomínám na svůj život, tak zjišťuji, že si ho celý pamatuju tak, jak jsem teď. Jako žena. Prostě se to celé nějak přepsalo, přerodilo... a jsem jen já, kontinuální existence. Když se dívám na staré fotky, v duchu si vybavuji různé události, tak je u toho vždycky jakoby uložená rozdílová vzpomínka, která vysvětluje , proč jsem se tehdy zachovala tak, jak jsem se zachovala nebo mi připomíná, že ten člověk na fotce jsem opravdu byla já - ač k němu už necítím žádnou spojitost, protože v zrcadle už dávno vidím úplně jinou tvář. I tělo. Když jsem si zkoušela nějaké staré oblečení, tak i když vážím v podstatě stejně jako tehdy, už mi nesedí. Plavu v něm. Je někoho jiného, jsou to pro mě najednou pohodlné plandavé kalhoty na zahradu, široká košile na malování nebo línou nedělní snídani. Je to zvláštní pocit. A zároveň jsem tímhle způsobem tak nějak vyrovnaná se svojí minulostí.

20 Nikita Nikita | 17. ledna 2017 v 11:58

Andrejko, také jsem mnoho fotek smazala. Některé fotky mi přinesly pláč do očí a jiné rozesmály a jiné zase uklidnily, že má proměna se děje, každou sekundu, minutu den, týden, měsíc či rok. Co ale vím, nic bych nechtěla vrátit zpět. Jsem to já Niki

21 Andrea Andrea | 17. ledna 2017 v 18:17

[19]: Nevím jestli mám předěl, možná. Já jsem ale z některých vnitřních důvodů došla do stavu, kdy to nechci teď vidět. Mě se vlastně přihodilo, za poslední měsíc, spoustu věcí které vedly k přechodné averzi.
Ačkoliv mi to dřív nevadilo, a asi v budoucnu nebude, teď by mě staré oblečení "zabilo".

22 Andrea Andrea | 17. ledna 2017 v 18:20

[20]: Na  - "vrátit zpět" reaguje teď moje já čirým děsem. A některé fotky možná taky smažu.
Jo a seš to ty. Je to vidět.

23 Johanka Johanka | 18. ledna 2017 v 9:51

Když to tak čtu - mám ještě počítat s tím lednovým focením, o kterém jsme si psaly tuším v prosinci...? :-)

24 Andrea Andrea | 18. ledna 2017 v 12:05

[23]: Aha, focení. Na to už jsem zapoměla, ale máš pravdu. Nevím zda k tomu fotky dát, mám nějak pocit že holek co se fotí je už dneska na blogu i na FB docela dost, takže lidi si mají jak udělat představu.
Nicméně to ještě zvážím a napíšu. Díky.

25 Johanka Johanka | 18. ledna 2017 v 14:58

OK. Jak říkala mamina Larkinová, hlavně když to víme... :-)

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama