Únor 2017

Kdo se v tobě má vyznat

23. února 2017 v 18:03 | Andrea |  Aktuálně
Nějak, jak se zlomil rok na HRT do roku druhého, nějak jsem se vnitřně změnila i já. Určitě to nebude tím, že je to rok a tři týdny, ale zjevně se stalo mnoho věcí, které můj vnitřní stav nějak poznamenávají.

Znáte ten vtip, nebo nějakou jeho variantu, jak chce Ivan postavit od rybky dálnici do USA a rybka to odmítne, že není tak dobrá. No a pak chce Ivan náhradní přání - rozumět ženám. No a rybka začne radši stavět dálnici. Tak tomuhle vtipu začínám nějak rozumět z druhé strany a vůbec nevím, zda mě to těší.

Nevím, co se všechno mění člověku v psychice, ale asi toho bude hodně. Už tak dva týdny mám souvislé období, kdy jsem pro své okolí dost "záhada", pro Anežku částečně taky, a kupodivu i pro sebe samotnou. Ne že bych taková období nemívala v minulosti, jen nebyla kontinuální, a obvykle jsem rozuměla alespoň sama sobě.

Teď si připadám, že sama nevím, co chci a ani to nějak neřeším a zjevně ale "nedám pokoj, dokud to nedostanu". Jak se to ale stane, když to sama nevím, to opravdu nevím. Navíc, jak říkal kdysi jeden známý, jsem velmi "rozhodná", a to až do té míry, že jsem schopna říct své "rozhodné možná", a víc ze mě nedostanete. Mezitím, zjevně navíc, změním několikrát i svůj vnitřní názor.

Tak v takovém, dlouhodobém stavu, jsem nebyla nikdy. Fakt by mě zajímalo, co estrogeny anebo testosteron dělá vlastně s mozkem. Já jsem byla vždy dokonale rozhodná a cílevědomá osoba a doufám, že je to jen přechodný stav.

Před třemi dny jsem to řešila postelí s teplou peřinou a natřeseným polštářem a hromadou zmrzliny. Pomohlo; do rána. Další den jsem to řešila vanou plnou vody a levandulové soli a poslechem smutných klavírních skladeb, opět v posteli. Dneska jsem to řešila vymýšlením oblečení do práce a změnou make-upu a dobrotami na jídlo a teď jsem už zase v posteli.

Anežce, na otázky typu - "Co bys, berunko potřebovala" - odpovídám - "Nevím". "Ale zjevně něco chceš nebo potřebuješ", doplňuje Anežka. "Asi jo, ale nevím co", odpovídám já. …

"Namasíruju ti záda", říká. "Ne nechci", odpovídám. Jenže to, v tomto případě, tak nemyslím. Docela bych chtěla, jen si o to nechci říct. "A pomůžu ti s vařením", nabízí ještě. "Ne nechci", odpovídám taky stejně. Jenže, v tomto případě, opravdu nechci.

Asi v tom vidí nějaký rozpor a tak se mě ptá, zda říkám "ne" a znamená to "ano", nebo to znamená opravdu "ne". Říkám jí na to, že je to složitější a někdy je to tak a jindy jinak a že to závisí na situaci a kontextu, ale možná za chvíli změním i názor.

No uznejte, to je fakt totální bordel. Jak se v tom má člověk vyznat. Ještě, že je Anežka normální ženská. Chlapa by asi "kleplo" a šel by radši na fotbal, za kamarády nebo na pivo, nebo všechno dohromady.

Z postele asi nevylezu, alespoň pár dní ne. Kdybych potkala rybku, přála bych si, abych rozuměla sama sobě, ale spíše bych se dočkala asi té dálnice. Takže asi dneska sním další kelímek zmrzliny v posteli a zítra možná taky a budu tlustá a už mě nikdo nebude chtít. A taky půjdu asi probrat všechno oblečení a boty a čtyřikrát to všechno vyzkouším a půlku toho vyházím ….

Ne, to nemá smysl. Vyrazím do obchůdků, vyzkouším všechno co mě osloví, a nevrátím se domů dokud nebudu mít hromadu nových věcí. Dobrý nápad, jenže nerealizovatelný. Jsem bohužel pár dní bez auta.

Tak si pustím nějaký romantický a smutný film. To by mohlo trochu pomoct. Jdu asi hledat na YouTube, na tom není co zkazit. Zkombinuju to s postelí a zmrzlinou a uvidíme.Jenže "Život Adele" jsem viděla za poslední dva měsíce už dvakrát, takže nevím.

No a v tomhle stavu půjdu zase ráno do práce a budu učit. To chci vidět. Budu se muset snažit anebo někde sehnat injekci testosteronu - alespoň na zítřek.

Jednoduše doufám, že to nebude trvat dlouho, jinak z toho "klepne" i mě. Nebo že by to byl trvalý cílový stav a já si na to jen musím zvyknout? Nevím, ale děsím se.

Andrea

Není to perspektivní.

16. února 2017 v 20:47 | Andrea |  Beruny
Dnes tady asi víc pustím do tématu, které se vlastně přímo TS nijak netýká. Je to téma o životě žen, které se rozhodly žít trochu jinak, než bývá obvyklé, žít prostě spolu. Tohle téma se týká nějakého procenta žen v naší běžné společnosti a možná že o maličko většího procenta žen po proměně. Jinak to ale s TS problematikou moc souvislost nemá. Tak doufám, že se na mě většina TS holek nebude moc zlobit, chápu že mají starosti zcela odlišné, a držím jim palce taky.

Udělám si pro tohle téma i novou sekci, ale ještě nevím, zda v něm budu v budoucnu nějak pokračovat, protože pro mě samotnou je to zatím i téma, které trochu objevuji a zatím nechápu mnoho soukromých a společenských souvislostí. Ne že bych se chtěla stavět do role nějaké pitomé a nechápající, ale ono je trochu rozdíl "rozumět a chápat" a opravdu "Rozumět a Chápat". V téhle společnosti tomu "rozumí" zjevně každý, ale ve skutečnosti o tom neví obvykle nic, kromě vlastních představ.

Já se tomuto tématu na blogu zatím spíše vyhýbala. Nejdříve z toho důvodu, že v průběhu proměny si často "upřesníme" svoji orientaci, lépe a bez překrytí původním stavem až časem, a pak taky z toho důvodu, že je složité o tomhle tématu psát, a neodkrývat svoje soukromí. Na druhou stranu, jsem se tohohle tématu, tu a tam, už dotkla. Takže tolik úvod a důvody a jdu psát.

Poslední dobou, už několik měsíců, sleduji zajímavý trend v chování okolí a nejbližších přátel. Pokud bylo všechno trochu "postaru", nebo okolí mělo pocit, že vlastně náš vztah funguje tak nějak, jako bych byla muž, byly sice výhrady k různým věcem, ale nějak to šlo. Časem ale naše okolí přišlo na to, že tak nějak "postaru" vlastně už nic není a my dvě spolu žijeme jako dvě obyčejné ženy. No a tady nastal tak trochu zlom.

Najednou jsme začaly slýchat častěji věty, že náš vztah, vztah dvou žen, se zdá lidem prostě neperspektivní. Zcela pochopitelně, všichni z těchto lidí, od kterých jsme tuhle větu v nějaké formě slyšely, žili nebo žijí v heterosexuálním vztahu. Dokonce mám silný pocit, přesnou statistiku si ale nedělám, že více se k nám takhle vyjadřují ženy než muži.

To co se mi nějak zatím nedaří pochopit, je ta nějaká "neperspektivnost" našeho vztahu. Docela by to pro mě mělo asi větší váhu, kdyby se takhle o nás vyjádřily jiné ženy, které taktéž spolu žijí a asi něco o tohle ví. Asi bych pak uvažovala o tom, že třeba nemáme ty správné společné zájmy, vlastnosti pro vztah, schopnosti žít se stejným člověkem …. Kde ale berou jistotu lidé, kteří o tomhle mohou jen těžko něco vědět, to skutečně nevím. Jak ale říkám, muži v tomhle sdělení téměř nefigurují, alespoň subjektivně to tak teď vidím.

Když to pro začátek trochu zrekapituluji, ale jen lehce abych nenarušila příliš naše soukromí, jak vlastně vidíme věci my dvě?

Chceme být spolu a nijak o tom zatím nepochybujeme. Náš vztah nás obě "naplňuje" a jsme v něm obě šťastné. Je asi třeba napsat, že obě máme přece jen nějaké srovnání a zkušenosti s předchozími vztahy, které byly heterosexuální. A taky, pro nás samotné, byly hodně "vnitřně složité", pro každou z nás z jiného důvodu, a dost daleko od toho co obě chceme a nyní spolu máme.

Rádi bychom si pořídily vlastní dům se zahradou, kde budeme moci trochu víc realizovat své sny - v tomhle si ale stačíme, já nebudu stavět nebo opravovat dům poprvé a Anežka je taky moc šikovná.

Společně se staráme o dítě, a přechodně i o další děti a je to naše součást (no někdy byste děti "škrtili", ale to je normální stav, neboť děti nejsou vždy andílci). Myslím, že mě mých pět dětí v životě už docela vyškolilo, a asi ještě vyškolí. Anežka má děti moc ráda a je z ní super máma, i když teprve rok. Děti ji ale mají moc rády.

Až to bude možné, až budu mít tu správnou občanku, což bude zanedlouho, plánujeme svatbu. Tohle je trochu složitější - u nás v ČR to není možné udělat normálně, jako třeba na Maltě, nebo už i v některých jiných státech Evropy, kde je to normální a běžné. Na druhou stranu buďme rádi, že nejsme v Polsku, tam jdou nějak proti zbytku světa, a mám pocit, že poslední dobou i na Slovensku.
V ČR nám stát umožní jen registrované partnerství. Sice nechápeme proč, ale budiž. Možná by bylo ale zajímavé, kolik procent mužů řeklo "ne" a kolik procent žen řeklo "ne". To je ale jiné téma.

Normálně chodíme do zaměstnání a obě ještě dál studujeme. Ne, že by nám nějak vzdělání společensky nebo pracovně nedostačovalo, jen nás to docela obě baví a je to věc, která nás taky do určité míry spojuje.

No a to hlavní je, že u sebe se cítíme být doma, tak jako každá jiná rodina a náš malý dareba je s námi doma taky. Ráno spolu rádi stáváme a rádi se vracíme domů, i když někdy si člověk nedonese z práce jen dobrou náladu. Doma jsme si navíc už přirozeně ujasnily, že práce a povinnosti jsou společné nás obou, a vyhovuje nám to. Ono se to taky blbě rozděluje. Těžko té druhé říct - kuchyň je tvoje práce, já vrtám police. To v čistě ženské domácnosti nějak nejde.

Tak to je snad celá zjednodušená rekapitulace stavu, která popisuje, co Andrejka s Anežkou dělá, jak žije a co chce.

No a do toho se na nás někdo "podívá", a sdělí nám, že mu to připadá neperspektivní? Proč vlastně? Já nevím! No, a když k tomu ještě přidá větu, kterou jsem slyšela za poslední dobu už taky víckrát - "Možná vám to teď připadá hezké, ale časem nebude" - člověk opravdu neví, co si má myslet. Prostě je to jen konstatování bez jakéhokoliv důvodu a podkladu.

Jediné, co jsem schopná snadno pochopit je to, že někdo opírá svůj postoj o striktní výklad nějaké víry. To pak chápu, že může říct - "Podle knihy (doplňte si název podle konkrétní víry) je to špatně". Sice zrovna tohle je úplná blbost, protože podle všeho co jsem kde mohla nastudovat (kromě totálně konzervativní literatury, ale třeba se mýlím), se například Bible ani Korán k soužití dvou žen nijak negativně nevyjadřuje a přímo už vůbec ne. Nepřímo tam můžeme hledat, co se nám zrovna hodí "do krámu", ale to už je pouze o interpretaci toho co si přejeme, a ne o faktech.

Mimo ale tohoto rámce, daného nějakou interpretací víry, vyjádření okolí prostě nerozumím. A ještě míň rozumím tomu, že tyto věty pronášejí často lidé, kteří se soužitím dvou žen naprosto zjevně nemají žádnou zkušenost a své myšlenky opírají jen o svoji zkušenost v heterosexuálních vztazích, což je reálně jen velmi obtížně přenositelné, respektive v některých věcech prostě neaplikovatelné. A jsou si sebou obvykle neuvěřitelně jisti.

Tak mi řekněte, kde berou tu svoji jistotu a taky v čem je vlastně ten náš omyl.

Andrea

Lázně a jiné zážitky

15. února 2017 v 11:38 | Andrea |  Aktuálně
Před dvěma týdny jsme s Anežkou zjistily, že budeme mít týden prázdniny. Přece jen má učitelské povolání některé výhody, no a my dvě máme prázdniny pochopitelně společně, když učíme na stejné škole.

Náš plán byl někam odjet - buď na hory, nebo do lázní. Kupodivu totiž výjimečně můžeme, protože nemáme zrovna dítě doma a tak máme opravdu volno. Na hory nás to sice lákalo, ale nemáme všechno potřebné vybavení, a tak nakonec zvítězily lázně. Zadání sice bylo jasné - když lázně, tak Mariánské lázně - a podařilo se. Takže jsme nakonec do lázní odjely, a dokonce si teprve dva dny před odjezdem uvědomily, že je dokonce Valentýn, takže to bude mít nějaké kouzlo navíc.

Já jsem nad tím vším dost dlouho přemýšlela a musím se přiznat, že jsem si zdaleka nebyla jistá, že do lázní vlastně chci. Nemám nic proti lázním, mám je ráda, ale mám za sebou téměř přesně jeden rok na HRT. Teprve první rok na HRT - to není pro holku v proměně až tak úplně happy, jak by se mohlo zdát. Ačkoliv mi nikdy odvaha nechyběla a mám ráda výzvy, přece jen se nemám chuť vystavovat nějakým nepříjemným situacím a pohledům.

V lázních toho moc "neschováte" a taky toho moc "nepřepíšete" nějakým make-upem, těsným prádlem, vůbec prádlem …. No a to jsem musela nějak vážit. Je fakt, že mě nějaké zkazky na internetu a diskusích už dnes neděsí - něco na téma jak vypadá každá TS holka blbě i po letech, protože mám už vlastní zkušenosti, kdo mě jak vnímá a proč. Tím pádem už taky vím, že pro lidi už prostě normální jsem a nic nezkoumají, už nějaký ten měsíc. Dokonce jsem začala i se změnou hlasu, což mi v kontaktech pomáhá. Jenže lázně jsou lázně.

Přece jen máte jednu proceduru za druhou, ráno hydromasáže, odpoledne zábaly, večer vířivku … a zítra zase další věci. No a pozornost připoutáte už prostě i tím, že máte objednaný romantický týdenní pobyt pro dva, samozřejmě s lázeňskými procedurami, a přijedete dvě ženský. Už paní recepční se, po úvodním překvapení, že romantika bude pro nás dvě, docela hezky usmívala, ale nějak tomu asi nechtěla uvěřit. A já jsem tomu taky najednou možná ani nechtěla věřit, že se takhle můj život otočil.

Hned první den ráno jsme měli hydromasáže. Podle rozpisu anticelulitidní pro dámu a antistresová pro pána. Paní si nás dvě, prohlédla a s úsměvem se zeptala, kam která půjdeme. Její otázku jsme ale vyřešily, protože jsme se už dohodly, že je to jedno protože si to zítra zase dáme naopak. Paní pak šla pryč, a nechala nás svléknout a vlézt do vany. Pak teprve přišla a pustila vany. Bylo to super.

Přišla znovu až po půl hodině a vyhnala nás ven, sice taky hezky společensky odběhla, ale vrátila se za pár minut a to jsme byly obě ještě v prádle. Měla jsem takový pocit, že si nás nenápadně prohlíží, třeba chtěla vědět, jak vypadají dvě holky, co jsou spolu, třeba spěchala, třeba … nevím. Jsem ráda, že jsem se naučila i v dolní polovině těla správně obléct a "poskládat", protože jinak nevím, jak bych takovou věc vůbec mohla absolvovat. Až do SRS asi nijak; takhle úplně v pohodě. Čím častěji to absolvujete, a samozřejmě si na sobě necháte kalhotky nebo plavky, tím jste si totiž jistější.

Na zábalech se s námi slečna nemazala vůbec. Nehnula se na krok a svlékaly jsme se prostě on-line. Samozřejmě nám opět spodní díl nechala a prsa prohlédla trochu kriticky - sama měla tak "F" a odhadem jí bylo tak 25 let. Reálně, do takové velikostí nedojdu nikdy. Moje "něco" na rozhraní "A" a "B" vypadalo oproti ní, jakože nemám vůbec nic. Chápu.

Další věci popisovat ani nebudu, nemá to vůbec žádný smysl. Jsem ráda, že jsme v lázních a myslím si, že je to pro každou holku v proměně moc fajn, když už může alespoň trochu něco takového absolvovat. Na druhou stranu vůbec nepochybuji o tom, že moje tělo ještě není tak dobře zformováno, jak by mohlo časem být a snad i bude. Zatím prostě vždy budu nahá budit nějakou pozornost, ale to se časem spraví.
Teď mi stačí, že po přezkoumání jen v prádle se do "škatulky" "žena" vejdu, i když si myslím, že jen tak-tak. Prostě po jednom roce na HRT to prostě dokonale nejde; a já teď mám vlastně přesně rok a týden. Nicméně to považuji za super výsledek a moc mě to těší.

Nějak je to se zbytkem těla trochu složitější, než s tváří. Tam to jde nějak rychleji a můžete tomu pomáhat líčením. Tělo lze sice konturovat taky, ale s tím se nedá jít do vody ani na masáž. Takže to chce delší čas a trpělivost.

Musím se i přiznat, že jsem nikdy nečekala, že proměna může jít až tak rychle a hezky. Možná i pro svůj vyšší věk, možná i pro svoji trénovanou postavu a pro spoustu dalších věcí. Je asi správné i říct, že v posledních dvou měsících se měním i mnohem rychleji než před tím. Už dva měsíce beru konečně i Androcur, který jsem před tím z vážných důvodů neměla.

Na druhou stranu ale je fakt, že i přes absenci Androcuru jsem měla testosteron v ženské normě, tak by to mělo být jedno. Jenže asi není. Přece jen se asi vrátím k troše endokrinologie a zkusím zjistit na co všechno Androcur působí kromě testosteronu. Zjevně to bude víc věcí. Asi moc jiných případů mého typu ale v literatuře nebude. Holky prostě berou estrogeny společně s blokátory testosteronu od začátku.

Nicméně androcurem samotným to vůbec být nemusí, a to už jsem psala. Já už třetí měsíc beru cyklicky i progesteron a ten se v ČR nepředepisuje vůbec, ale lze volně koupit. Jenže já jsem po něm začala maličko přibírat přes boky, na stehnech a na prsou, a zároveň se mi zúžil pas. Tenhle efekt totiž postupně "překrývá" efekt širších ramen a hrudníku, což samo o sobě změnit nejde. Takhle to ale dostává správné vzájemné proporce, takže to začíná vypadat normálně žensky.

Jsem strašně moc ráda, že to všechno takhle funguje a já můžu postupně chodit i v plavkách a nestydět se. Větší pozornost jsme totiž zjevně budily my dvě jako pár, než já sama. Takže to bylo tak, jak by mělo být. Nakonec se mnoho věcí na mě mění možná správně i proto, že mě asi mění i přístup mojí Anežky ke mně, a náš hezký vztah, což mi moc a moc pomáhá.

Všem dalším holkám přeji, aby mohly žít normálně co nejdříve a mohly své bývalé pocity a tělo nechat za sebou co nejdříve. Život se stane tak správně obyčejný, jak má být, a můžete vyrazit třeba i do lázní.

Andrea

Když každý do všeho kecá

9. února 2017 v 21:49 | Andrea |  Aktuálně
Jak postupně pokračuje moje proměna, nejen že se měním vzhledově a v určitých částech i psychicky, ale postupně zjišťuji, že vidím více některé věci, které jsem dříve nechápala nebo chápala jinak.

Je to téma, které mě "hlodá" v hlavě již několik měsíců, a ve finále ho dorazila aktuální kampaň proti interrupcím. Nicméně o tom psát rozhodně nechci, jen to byl další střípek do mozaiky mých úvah o společnosti, pravidlech a demokracii.

Tenhle článek není ale přímo o TS a souvisejících věcech, ale nepřímo se našeho problému dotýká velmi silně.

V minulosti jsem se často zamýšlela nad fungováním společnosti, nad tím jaká máme pravidla, kdo je stanovuje a proč, jak vypadá náš zákonodárný proces a sbor …. Většinou mě to celé přišlo dost jasné a demokratické a správné - minimálně v porovnání s předchozím režimem, který jsem zažila 20 let taky. Jenže jak jde čas, některé věci mi správné přestávají připadat. Proč? Zkusím pár příkladů.

Chápu, když tato společnost široce diskutuje o výši důchodů, nebo podpoře vzdělávání, nebo výstavbě dálnic. Stejně tak o potlačení korupce, výši zdanění … . Tohle je určitě věc, která se přímo i nepřímo dotýká nás všech, dokonce bez ohledu na to, jestli jste žena nebo muž. Chápu, že o tom bude diskutovat sněmovna i senát a že třeba budeme mít nové zákony na tohle téma. Jisté totiž je, že tohle se dotýká každého.

Chápu, že můžeme diskutovat a řešit věci, které se nás nedotýkají hned, anebo se nás dotýkají zatím jen nepřímo. Třeba podpora rozvojovým zemím, resoluce proti kácení deštných pralesů …. Jisté opět totiž je, že tohle se dotýká každého, a když hned ne, tak nám vědci ukazují, že za čas bude.

Chápu i to, že řešíme věci, které vyplývají z nějakých vyšších principů. Třeba to, že dáme víc peněz na opuštěné děti, útulky pro zvířátka … Tohle totiž děláme proto, že jsme soucitní a chápeme, že naší povinností je starat se o lidi a vše ostatní kolem sebe. Jisté opět totiž je, že tohle se dotýká vnitřně každého, komu není okolí lhostejné.

No a tak bych mohla pokračovat dál a dál. Takže spíše radši napíšu, co mi začíná být nejasné. Nejasné ve smyslu - nechápu, proč o tom rozhodují všichni a naše zákonodárné instituce v nerelevantním složení.

Vyberu například první jednoduchou věc - stejnopohlavní vztahy a manželské svazky. Postupně mi není jasné, jak vlastně dojde k tomu, že společnost a naše politická reprezentace k tomu zaujme relevantní stanovisko. Pokud tedy nemluvíme o společnosti, která je hluboce věřící a je na tom založena. Tam je stanovisko dáno ne logikou, ale vírou a o tom pak nelze diskutovat, bez ohledu na věcnou správnost.

Reálně - na nikoho jiného než ty dva lidi co chtějí být spolu, a starat se jeden o druhého, to dopad nemá. Pokud se budeme držet vědy a ne fanatických výkřiků, dnes už víme jistě, že tohle na nikoho jiného dopad opravdu nemá. Pro stát, z hlediska nákladů a stability, je to spíše jednoznačná výhoda.
Naše argumentace, jako společnosti, se totiž skládá v tomto případě jen z toho, že si to nepřejeme. Pokud se budeme držet vědy, žádné další argumenty neseženeme. Nicméně říkáme - z většiny jsme jako společnost proti a náš zákonodárný sbor taky. Proč? Nevím! Z mého pohledu k tomu není náš zákonodárný sbor schopen zaujmout reálné záporné stanovisko, protože se ho to vlastně téměř nijak "netýká". Maximálně kladně.

Adopce dětí je v podstatě totéž, nebo výchova dětí lidmi, kteří prošli proměnou nebo žijí ve stejnopohlavním svazku. Neexistuje žádná normální studie, která by našla na dětech nebo vztahu tohoto typu nějaký problém. Tedy pokud to není studie přímo nebo skrytě financována společenstvím, kterému je to proti jeho víře, ať už v cokoliv. Takže když vynecháme "víru" (a nemusí jít jen o víru v boha) můžeme jen konstatovat, že děti se vyvíjejí a žijí normálně a záleží na tom, jací jsou jejich rodiče lidé a ne na tom, jestli jsou to dva tátové, dvě mámy, nebo dříve byli v OP někým jiným.
Nicméně - opět k tomu zaujmeme naprosto nerelevantně "relevantní" stanovisko, ve společnosti i v parlamentu. Přitom - pokud se budeme držet principu, že spolehlivěji o sobě obvykle (pokud je inteligentní a duševně zdráv) rozhodne jen ten, koho se to přímo nebo nepřímo dotýká - hlasovat by měli jen ty děti a lidé v těchto vztazích.

A s argumentem - já to nechci vidět a potkávat, na mě nechoďte. Tento argument nepovažujeme v demokracii za vždy relevantní, za každých okolností. Například taky nemůžete mluvit sousedovi do barvy fasády jeho domu, s argumentem, že se na to nechcete dívat. Právě proto, že je to jeho věc.

Už vůbec mi není jasné mnoho dalších věcí. Třeba to, jak můžeme jako celek diskutovat o tom, jestli jsou přípustné operace u transsexuálů nebo ne. Tohle se už přímo zbytku populace nedotýká vůbec. Pokud jsem na ulici, u sousedů, nebo v práci, nikdo nemůže ani tušit zda jsem po SRS nebo mi jen napsali "F" do občanky - tedy pokud mě násilně nesvlékne. Můj stav, tam dole, má na zbytek populace dopad - nula.

Diskutovat můžeme v tomhle jen o dvou věcech - o lékařské etice a to je doména lékařů a odborníků a ne širokého pléna kde koho. A druhá věc je o čerpání prostředků ze zdravotního pojištění - tak tohle je jediné o čem může diskutovat kde kdo, a má na to právo. Sice je to, v porovnání s průšvihy jiných lidí, kteří si své zdravotní komplikace způsobili sami, dost neporovnatelné, lidsky i "cenově", ale budiž.

No a ve finále jsem si začala uvědomovat i to, že jako celek rozhodujeme i o otázkách, které se úzce váží jen k jedné skupině - buď mužů, nebo žen. A postupně jsem si uvědomila, že ve sněmovně je tak cca 20% žen (+- nějaké procento) ale řeší i věci, které se dotýkají téměř jen žen. No dobře - i mužů, ve smyslu jak jsou potom jejich ženy spokojené nebo nespokojené. Na druhou stranu to, že rozhodovala i v dávných dobách nějaká rada starších a moudrých, taky nebylo úplně pitomé pravidlo - pokud tedy byli moudří opravdu. To že do rady ženu nevzali, ale bylo pravidlo taky; i kdyby stará moudrá byla.

Nejsem a nikdy asi nebudu feministka. Už to, odkud jsem před proměnou vyšla, to téměř vylučuje. Jen jsem si uvědomila, že když se mě někdo v minulosti zeptal na to, co si myslím o sňatcích stejných osob, o výchově dětí těmito lidmi, o tom jak má být dlouhá mateřská dovolená, jak se stavím k interrupcím, zda by vdaná žena měla nosit nějaký šátek (žila jsem na velmi konzervativní vesnici), nebo jak dlouho má žena držet smutek po smrti manžela (vesnice byla tehdy opravdu konzervativní) … měla jsem na to odpovědi a byla jsem ochotná o tom hlasovat.

Teď už se na to dívám dost skepticky. Mluvila jsem tím totiž do života ženám, aniž bych si plně uvědomovala, že jejich život a problémy nežiji a ve skutečnosti možná ani nepoznám, často jejich problémy a svět možná ani správně nevidím, ale moje možná rozhodnutí by poznamenaly jen je samotné. V tomto smyslu byla vlastně moje vyjádření irelevantní a měla hodnotu jen mého osobního názoru.

Prostě jsem se s proměnou začala dívat na diskriminaci zcela z jiného úhlu pohledu než před tím. A je úplně jedno, zda jde o otázky mužů, žen, dětí anebo čeho vlastně. Postupně jsem si totiž uvědomila, že fakticky často rozhoduje někdo, koho se problém v podstatě přímo ani nepřímo nedotýká, ale má moc rozhodnout, aniž to má nějaký závažný důvod.

V historii například mělo výrazně mužské rozhodování o společnosti, o věcech které se týkaly všech, nebo o věcech které se týkaly jen žen nebo dětí, mnoho závažných důvodů. Jestli ty důvody ale existují ještě dnes, je velká otázka. Možná že dnes, právě díky demokracii, máme snahu nějak udržet stav, kdy o nějaké skupině rozhodují právě ti, kterých se to fakticky vůbec netýká. Jsme přece v demokracii, takže každý smí všechno?

Nebo je to o tom, že naše svoboda končí tam, kde svoboda jiného člověka začíná; alespoň v rámci základních principů lidskosti a práv každého z nás?

Andrea

Zrcadlo, zrcadlo řekni mi …

2. února 2017 v 19:21 | Andrea |  Aktuálně
Mám tuhle pohádku ráda. Dobro nakonec zvítězí a zlá královna je potrestána. No a Sněhurka - ta se přece dobře a z lásky provdá. Nicméně, já si půjčím z této pohádky pro svůj článek jen to zrcadlo, a to mě bude stačit.

No a co bude nakonec to moje zrcadlo nebo zrcadla, která vlastně používám na své otázky už téměř rok, se dozvíte až na závěr.

Už dlouho mě totiž vrtá hlavou, jak člověk vnímá sám sebe a svoji tvář před zrcadlem. Pokud budete trochu studovat související vědu, dočtete se postupně zajímavé věci. Dvě základní, které by vás mohly zaujmout jsou ty, že náš mozek je neskutečně líný a druhá věc, že náš mozek si rád "vymýšlí". To jsou docela známá fakta, a lze se je dočíst kde všude.

Jejich důsledkem je třeba i to, že muž když přijde domů, málokdy si třeba všimne nového účesu své milé. Ono se totiž ukázalo, že náš mozek nijak druhého celého člověka a celou tvář neanalyzuje, tedy alespoň pokud jde o někoho, koho důvěrně známe. V podstatě zkontroluje dva-tři markery a zbytek si domyslí a dotvoří podle obrazu, který je již uložen v paměti. Tím si šetří práci a glukózu v krvi a taky se může věnovat jiným činnostem. Je prostě líný. Takto vznikají psychické zkratky.

Dalším důsledkem je i to, že pokud vidíme předmět, velmi často ve vypjaté, emocionální nebo jiné složité situaci dochází k tomu, že vidíme to, co si přejeme vidět a ne skutečný obraz. S tímto efektem se můžete setkat i při čtení textu - kdy čtete co tam vlastně napsáno není, nebo když vidíte nejasný obraz - doplníte to něčím, co znáte, nebo když máte strach - čtete ve tvářích lidí agresivitu a nebezpečí, nebo když chcete vidět v každé TS holce muže - uvidíte ho tam ... Takto vznikají iluze.

Proč tohle ale celé píšu a jakou to má souvislost s proměnou? Docela jednoduchou a hned ji vysvětlím. Nejdříve ale popíšu něco, co mě k tomu postupně dovedlo.

Já, jako každá jiná holka v proměně, procházím postupnými změnami. Jenže moje identifikační část mozku má sklony na vnímání nic neměnit. Prostě čtyřicet let vidím v zrcadle mužskou tvář, a tak ji tam vidím víceméně pořád. Můj mozek mě má již pevně uloženou a tady ta část mozku opravdu nehodlá nic měnit. Postupně jak jdu proměnou, ve mně lidi identifikují ženu, ale já se dívám do zrcadla a vidím tam (poslední dobou už spíše ale ne) pořád stejného muže. Takový docela rozpor.

Samozřejmě můžete dopadnout ještě trochu hůře, tedy alespoň z určitého pohledu. Vaše rozpoznávací centrum, vám na vaši tvář, namapuje lehkou fikci ženského obličeje. Na druhou stranu, alespoň budete spokojené. Tohle se mi ale nestává.

Je to ale vlastně rozpor mezi tím, co vidíte vy a co vidí ve vás jiní.

Nicméně, já si vždycky říkala - do bude makeup, vlasy … . Jenže už jsem kolikrát zažila i situace, kdy to hrát roli nemohlo. Jednu s těch novějších třeba minulý týden. Někdo u nás zaklepal a já jsem zrovna byla v koupelně. Tak jsem zakřičela - "Moment!", hodila přes sebe starý pánský župan, na pleti samozřejmě nic a o vlasech, v pevně uvázaném a zamotaném culíku abych je nenamočila, bych radši nemluvila.
Paní přede dveřmi, když mě viděla, stejně řekla - "Dobrý den paní, jen jsem se chtěla zeptat, kolik je vás členů domácnosti, kvůli popelnicím". Takže stejně zjevně viděla ženskou, jako teď už většina lidí. Pak jdu do koupelny a podívám se do zrcadla, a tam chlap! Bože bože.

Je třeba si uvědomit, že my lidé, nejsme schopni sami sebe objektivně posoudit a identifikovat. Všimněte si to třeba i na tom, že změny na sobě uvidíte teprve tehdy, když najdete pár let starou fotku.

No a tak se ptáme okolí. Jak vypadám? Funguje proměna? Jsem víc holka? Působí hormony?
Odpovědi jsou ale složité. Dobré kamarádky nám řeknou, že jsme hezké a hezky ženské, i když třeba ještě vypadáme jako muži - prostě nám chtějí udělat radost. V rodině často uslyšíme - vypadáš pořád stejně - těžko posoudí jemné změny, když nás vidí každý den. Od těch co nám to nepřejí, se dozvíme - vůbec ses nezměnil, jsi pořád chlap a vždy budeš - chtějí nás shodit co nejvíce.
Samozřejmě, nejhorší jsou pak TS trollové. Co s tím?

My holky a kluci v proměně, v roce 2017, máme obrovské štěstí a možnosti, jak to celé objektivizovat a přestat spoléhat na lidi, co nám mnohdy chtějí zahřát duši nebo mnohdy schválně ublížit. Žijeme totiž v době, kdy je všude kolem nás dostupná umělá inteligence, a tak se jí na to můžeme zeptat. Tohle holky ještě před 10 lety běžně nemohly. No a tak to dnes hodně holek i dělá.

Dnes už volně na internetu najdete velké množství programů, které jsou založeny na umělé inteligenci, strojovém učení a neuronových sítích. Jejich úspěšnost identifikace lidí, pokud použijete fotku v dostatečném rozlišení a dobrých světelných podmínkách, je v podstatě 100 procentní.

Vsuvka pro mé milé internetové trolly - pokud byste měli chuť nějak zpochybňovat výsledky těchto programů, nejdříve si nastudujte jak a na jakých principech pracují, pak se podívejte jaká je jejich skutečná chybovost v relevantních testech, a pak teprve zkuste něco napsat nějakou pitomou polemiku.

Takže dnes v podstatě musíte udělat jediné. Vyfotit se, tak v rozlišení alespoň 1000 x 1000 pixelů, za normálního denního světla a pozadí, před tím se nijak nemalovat a vlasy si můžete klidně sčesat a sepnou vzadu, takže nebudou vidět - software je stejně nebere v úvahu. Pokud tohle splníte, můžete fotku předhodit umělé inteligenci.

Jestli to lze obelhat? Ano, tak jako každý software. Stačí přítmí, nízké rozlišení, přepálená fotka nebo něco podobného, a software začne chybovat. Pokud se ale vyfotíte normálně, neplete se. Vývojáři to jasně ukazují na masivních testech ohromného počtu fotografií a pyšní se tím. Samozřejmě, že lze vybrat několik "správně" nafocených příkladů, kde software zachybuje, ale v relevantních testech nechybuje dnes téměř nikdy.

Přijdete postupně na to, že na začátku proměny vás bude software identifikovat jako muže. Postupně si ale bude v dalších měsících čím dál více nejistý a v určité chvíli, když mu předhodíte 10 fotek, za posledních 10 dní, budete identifikování jako žena tak v polovině případů. A pak se to začne lámat. Počet snímků, na kterých vás začne identifikovat jako ženu, se začne blížit 100 procentům - tohle bude po roku či dvou na HRT, podle vašich dispozic.
Už když se ale blíží tak 70 až 80 procentům, můžete pravděpodobně začít spokojeně chodit ven v rozumně ženském oblečení. Pokud v této době (kdy vás software, když jste nenalíčená, vidí jako ženu tak z 80 procent) zvládnete hezký a přirozený makeup, máte pravděpodobnost ženské identifikace cizími lidmi v podstatě 100 procentní. Pozor ale, jsou i další složky jako hlas nebo chůze a podobně, a ty software pro obličeje neposuzuje, takže vás mohou zradit jiné věci.

Jak to vím? Tak teď už můžu přiznat, že to testuji celou dobu proměny a je to zatím jeden z mých nejdelších testů. Chtěla jsem ho dotáhnout ale alespoň do 1 roku proměny, než zveřejním nějaké zkušenosti. No a moje zkušenost je opravdu taková, že pravděpodobnost, s jakou ve vás vidí umělá inteligence ženu, v podstatě odpovídá pravděpodobnosti vašeho passingu mezi cizími lidmi.
Pokud svůj vzhled doladíte lehkým a správným líčením a oblečením, ještě pravděpodobnost výrazně zvýšíte. Alespoň u mě, u Andrey, to tak bylo a je. Nicméně, vím z jiných zkušeností s tímhle druhem software, že to tak bude v podstatě u každého člověka.

Musím říct, že jediné co mě na tomto software totálně štve, pokud mu dáte ostrou a dobrou fotku, sice vás postupně začne jako ženu vidět, ale věk vidí pořád stejně a správně. Abyste ho obelhali ve věku, musíte začít retušovat, nebo stačí, když je fotka neostrá. To je ale také známý fakt - software se nemá čeho chytit.

Takže, pokud nejste zvláštní vzhledová výjimka, stačí používat software a můžete kontrolovat svoji proměnu on-line a klidně přestat poslouchat internetové trolly.

Co můžete použít? Pokud nejste programátoři, a neumíte tedy použít nějaký speciální framework, zkuste třeba stránku "how-old.net". Provozuje ji Microsoft a inteligenci má vyladěnu na miliónech fotografií. A je opravdu dobrá. Na internetu ale najdete i další.

Pokud chcete vědět, zda vás lidi budou vnímat jako hezkou, zkuste třeba aplikaci "nFace", kterou najdete na GooglePlay. Pozor ale, tohle už je trochu subjektivní a tento program spíše hodnotí symetrie tváře. A krásní lidé jsou často i ti nesymetričtí.

Bohužel to další co potřebujete - "speech recognition" software - na internetu v té správné formě dostupný není, nebo o tom zatím nevím. Na to musíte být prostě programátoři, nebo si zakoupit aplikaci. A na co je to dobré? Tento software umí dobře vyhodnocovat, zda mluví právě žena nebo muž. Takže vám umožní trénovat váš hlasový projev.

Takže milé slečny v proměně - vykašlete se na pochlebovače stejně jako na trolly. Spolehněte se na umělou inteligenci a ta vám řekne váš stav objektivně a dá se jí věřit. Nemá totiž žádné postranní úmysly.

Andrea