Kdo se v tobě má vyznat

23. února 2017 v 18:03 | Andrea |  Aktuálně
Nějak, jak se zlomil rok na HRT do roku druhého, nějak jsem se vnitřně změnila i já. Určitě to nebude tím, že je to rok a tři týdny, ale zjevně se stalo mnoho věcí, které můj vnitřní stav nějak poznamenávají.

Znáte ten vtip, nebo nějakou jeho variantu, jak chce Ivan postavit od rybky dálnici do USA a rybka to odmítne, že není tak dobrá. No a pak chce Ivan náhradní přání - rozumět ženám. No a rybka začne radši stavět dálnici. Tak tomuhle vtipu začínám nějak rozumět z druhé strany a vůbec nevím, zda mě to těší.

Nevím, co se všechno mění člověku v psychice, ale asi toho bude hodně. Už tak dva týdny mám souvislé období, kdy jsem pro své okolí dost "záhada", pro Anežku částečně taky, a kupodivu i pro sebe samotnou. Ne že bych taková období nemívala v minulosti, jen nebyla kontinuální, a obvykle jsem rozuměla alespoň sama sobě.

Teď si připadám, že sama nevím, co chci a ani to nějak neřeším a zjevně ale "nedám pokoj, dokud to nedostanu". Jak se to ale stane, když to sama nevím, to opravdu nevím. Navíc, jak říkal kdysi jeden známý, jsem velmi "rozhodná", a to až do té míry, že jsem schopna říct své "rozhodné možná", a víc ze mě nedostanete. Mezitím, zjevně navíc, změním několikrát i svůj vnitřní názor.

Tak v takovém, dlouhodobém stavu, jsem nebyla nikdy. Fakt by mě zajímalo, co estrogeny anebo testosteron dělá vlastně s mozkem. Já jsem byla vždy dokonale rozhodná a cílevědomá osoba a doufám, že je to jen přechodný stav.

Před třemi dny jsem to řešila postelí s teplou peřinou a natřeseným polštářem a hromadou zmrzliny. Pomohlo; do rána. Další den jsem to řešila vanou plnou vody a levandulové soli a poslechem smutných klavírních skladeb, opět v posteli. Dneska jsem to řešila vymýšlením oblečení do práce a změnou make-upu a dobrotami na jídlo a teď jsem už zase v posteli.

Anežce, na otázky typu - "Co bys, berunko potřebovala" - odpovídám - "Nevím". "Ale zjevně něco chceš nebo potřebuješ", doplňuje Anežka. "Asi jo, ale nevím co", odpovídám já. …

"Namasíruju ti záda", říká. "Ne nechci", odpovídám. Jenže to, v tomto případě, tak nemyslím. Docela bych chtěla, jen si o to nechci říct. "A pomůžu ti s vařením", nabízí ještě. "Ne nechci", odpovídám taky stejně. Jenže, v tomto případě, opravdu nechci.

Asi v tom vidí nějaký rozpor a tak se mě ptá, zda říkám "ne" a znamená to "ano", nebo to znamená opravdu "ne". Říkám jí na to, že je to složitější a někdy je to tak a jindy jinak a že to závisí na situaci a kontextu, ale možná za chvíli změním i názor.

No uznejte, to je fakt totální bordel. Jak se v tom má člověk vyznat. Ještě, že je Anežka normální ženská. Chlapa by asi "kleplo" a šel by radši na fotbal, za kamarády nebo na pivo, nebo všechno dohromady.

Z postele asi nevylezu, alespoň pár dní ne. Kdybych potkala rybku, přála bych si, abych rozuměla sama sobě, ale spíše bych se dočkala asi té dálnice. Takže asi dneska sním další kelímek zmrzliny v posteli a zítra možná taky a budu tlustá a už mě nikdo nebude chtít. A taky půjdu asi probrat všechno oblečení a boty a čtyřikrát to všechno vyzkouším a půlku toho vyházím ….

Ne, to nemá smysl. Vyrazím do obchůdků, vyzkouším všechno co mě osloví, a nevrátím se domů dokud nebudu mít hromadu nových věcí. Dobrý nápad, jenže nerealizovatelný. Jsem bohužel pár dní bez auta.

Tak si pustím nějaký romantický a smutný film. To by mohlo trochu pomoct. Jdu asi hledat na YouTube, na tom není co zkazit. Zkombinuju to s postelí a zmrzlinou a uvidíme.Jenže "Život Adele" jsem viděla za poslední dva měsíce už dvakrát, takže nevím.

No a v tomhle stavu půjdu zase ráno do práce a budu učit. To chci vidět. Budu se muset snažit anebo někde sehnat injekci testosteronu - alespoň na zítřek.

Jednoduše doufám, že to nebude trvat dlouho, jinak z toho "klepne" i mě. Nebo že by to byl trvalý cílový stav a já si na to jen musím zvyknout? Nevím, ale děsím se.

Andrea
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Vlaďka Vlaďka | 23. února 2017 v 19:23

Andrejko, to mi připomnělo, jak jsem byla kdysi u kamaráda v Praze. Byla jsem už asi půl roku na hormonech. Ten kamarád zná docela dost jiných TS a právě u té návštěvy mi řekl, že je dobře, že jsem normální. A já na to, jak to myslí, no a on mi popsal, že s několika TS co byl osobně poté, co už několik měsíců berou hormony, tak že se s nimi nedá vydržet, že s nimi pracují hormony způsobem, jaký jsi popsala a pak znovu dodal:" Je fajn, že aspoň s tebou to takhle nehází".
Tak já jenom doufám, že mě to taky časem nepotká. Myslím si, že u Tebe, díky tomu, že to přišlo až po roce, to bude jen přechodné. ;-)

2 Andrea Andrea | 23. února 2017 v 19:50

[1]: Snad to přechodné bude, uvidíme. Na druhou stranu je to taky zkušenost.

Já bych byla ráda, kdyby z toho některé věci zůstaly, protože mi umožňují vidět věci jinak. Všechny ale zůstat nemůžou, byla bych úplně nemožná a nedalo by se se mnou vydržet.

3 Niki Niki | 23. února 2017 v 19:51

Už jsem se těšila na tvůj další článek.

A když ho tak pročítám, jsem ráda, že nejsem sama, ta, která je občas lehce zmatená a vnímá, že je o dost jiná než před rokem.

4 Miriam Miriam | 23. února 2017 v 22:47

Nějak nevím, co napsat... poslední dobou jsem totiž taky dost "změněná"...
Ale napsalo mě něco jiného.. :-)
Popřeju Ti štěstí a dám Ti odkaz na jednu skvělou klavírní skladbu

https://www.youtube.com/watch?v=kG9KSWYg-Jc

Ať se Ti daří a najdeš to, co hledáš... nebo ať už neuvidíš důvod "to" dále hledat... :-)

5 Johanka Johanka | 2. března 2017 v 9:37

Týden pryč... Tak co, už je líp?

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama