Březen 2017

Co chci, na konec, popřát každé

16. března 2017 v 20:45 | Andrea |  Aktuálně
Už toho asi moc nenapíšu. Po těch dnech už vím, že zotavit se není z čeho. Naopak, to co mě týralo, to co mi neumožňovalo normálně dýchat, to co umělo nepřetržitě bolet … už není.

Našla jsem ty správné lidi. Lidi v mém zaměstnání, lidi kolem mě, moji paní doktorku Hanku, jiné lékaře co mi pomáhají… . Našla jsem svoji Anežku a ona mě. Moje děti, když pro ně chodím do školy, utíkají ke mně a volají "Táto, ty jsi pro mě přišla?!". Nemám si na co stěžovat a nemám co řešit, jsem jim všem vděčná a nezapomínám jim poděkovat.

Pro lidi, co potkám, jsem normální paní a nemusím nic řešit, protože to je skutečnost a já normální žena jsem a vždycky jsem byla. Jen kdysi trochu zakletá. Jenže jednoho dne si pro mě, do mé věže, přišla princezna a políbila mě. No a od té doby už zakletá nejsem.

Držím si palce a doufám, že mě vydrží dlouho dlouho zdraví a taky doufám, že ta poslední změna, za pár měsíců, už jen kosmeticky upraví "nedokonalosti" mého těla, a nic už se nepokazí ani nestane.

Přeji všem holkám, ale vlastně i klukům, aby to měli právě taky tak. Přeji abyste co nejsnadněji proběhli maratónem změn, a byl za vámi. Co víc si člověk může přát.

Možná ještě někdy budu psát blog, nebo možná začnu psát blog úplně jiný - ráda totiž píšu. To ještě nevím a uvidí se časem. Zatím ale není psát o čem. Minulost je minulost a současnost je sice krásná, ale pro většinu lidí co by to četli, úplně obyčejná.

Mějte se moc a moc hezky a psala jsem pro vás všechny moc ráda

Andrea

Nějaký zlom

7. března 2017 v 21:54 | Andrea |  Aktuálně
Už dva týdny jsem toho moc nenapsala. Není to tím, že by nebylo o čem psát, jen se staly věci a události se kterými mám problém se vypořádat. No, a když bojujete sami se sebou, těžko najdete čas psát.

Než k tomu napíšu pár řádek, moc prosím, nedělejte si o mě starosti a nenechte se mými řádky vyděsit. Nejsem ve stavu, kdy potřebuju akutní záchranu, nebo okamžitou terapii nebo cokoliv jiného. Takže i když další řádky zní všelijak, a je fakt, že v takovém stavu jsem nikdy ještě nebyla, pořád jsem v pořádku.

Poslední dva tři měsíce u mě probíhá čím dál více změn. Je to dáno tím, jak se nějak zastabilizoval můj život, tím že jsem udělala pár věcí, na které jsem si předtím netroufla, tím jaká je a jak se "změnila" moje Anežka a náš vztah, a mnoha dalšími věcmi.

Z těch posledních věcí to byl například pobyt v lázních, o kterém jsem už psala, nebo taky můj první ples.

Ples byl docela zajímavý a přispěl svojí "troškou do mlýna" a přilil "benzín do ohně". Nechtěla jsem na něj jít, byla to oficiální akce a já jsem před dvěma měsíci řekla - ani náhodou. Pak pro změnu řekla Anežka - jdeme! Dokonce jsem se následně naštvala a hádala, což je u mě neobvyklé. Pak jsme ale vybraly kalhotový kostým a šla jsem. Ples byl nakonec fajn.

Moje vnitřní věci popsat ani nemůžu, protože to ani nejde a moc bych otevřela svoje soukromí. Co se mnou provedla za ty dva měsíce Anežka, to psát taky nemůžu, protože bych otevřela náš denní život a taky věci, co patří jen nám dvěma, a to taky nechci.

Tyhle všechny věci se spojily. Vnější události, vnitřní pocity, vztahy … a teď, krátkodobě mi to vůbec neprospívá. Vím, že z dlouhodobého hlediska je to správně a musí se to stát, ale teď to všechno vede jen k extrémní depresi a vnitřní nenávisti k sobě.

Znáte to, i tlakový hrnec můžete tlakovat dál a dál, ale pokud nebudete tlak regulovat, možná vám vybuchne. Já jsem svůj stav dokonale řídila, pak si více-méně řízeně vstoupila do proměny, pak stále nějak řízeně procházela proměnou. S plánem co udělám dnes, co zítra, co na co navazuje a kdy to bude … až moje já jednoho dne, tak před třemi týdny řeklo - "takhle dál ne".

Docela se nenávidím za to, že jsem si tolik let ubližovala, jen abych dostála obrazu "dokonalý muž". Všechno ve mně mi říká, že jsem byla blbá, blbá a ještě blbější. Ty části mého já, které se v nás starají o city, by mě nejradši umlátily okamžite.

Vím, že to musím prožít, abych mohla udělat další krok a se vším se vyrovnat. Je to ale hodně nepříjemné. Čtu svůj blog z minulého roku - vůbec nechápu, kdo ho psal.

Já, Andrea, jsem to ale nebyla. Andrea je ženská a vždycky byla. Narodila se tak. Ale taky to byla právě ona, která se jako malá rozhodla takhle sobě ublížit a takhle sebe ponížit. Chápu, že neměla jinou volbu, že život jí moc nedával jiné možnosti. Jen teď, než se jí s tím podaří vyrovnat, aktuálně nenávidí sama sebe.

Už nebudu psát tak, a o těch věcech jako loni. Nemám jak. Nechápu je a nevím jak nějaký člověk mohl tak žít. Můžu psát o tom, jak se žije ženské, která měla trochu složitější život. Mohu psát o tom, jaké to mají holky, když jsou spolu. Můžu řešit oblečení a boty. Můžu vám vyprávět, že musím vyvařit plechy na autě a dělám to ráda.

O něm, o tom jak procházel proměnou, o tom co ho k tomu nakonec vedlo a jaké to bylo, nemůžu napsat ale už nic - já to totiž už znám jen z jeho vyprávění. Nechci psát cizí příběhy, chci psát o sobě a svém životě. Až se ale trochu zotavím. Třeba to dokážete pochopit.

Andrea