Červen 2017

Plavky a pocity

26. června 2017 v 13:59 | Andrea |  Aktuálně
Letošní rok je moc fajn a já se na něj docela těšila. Loni jsem si moc sluníčka, opalování a vody neužila, byla jsem z toho všeho spíše hrozně nervózní a i do vody jsem nosila takové nemožné dlouhé černé triko. No a těšila jsem se, jak to za rok už bude super. A "bylo", ale trochu jinak.

Nějak jsem si říkala, jak napíšu pak dlouhý a hezký článek na téma - jak jsem byla poprvé normálně oblečená u vody, jaké to bylo, jaká jsem to já ženská …. Tak ne, dopadlo to zcela jinak.

Plavky jsem si koupila někdy na jaře a nijak jsem s nimi neexperimentovala. Koupila jsem si černé dvoudílné plavky a šmytec. Černá je univerzální a není na ní co pokazit. Vyzkoušela jsem si je, když přišly poštou a uložila jsem je do skříně. Tak nějak jsem si říkala - bude to super- hezké dvoudílné plavky jsem ještě na sobě neměla.

Jak šel čas, tak jsem na ně nějak zapomněla a když jsme se s Anežkou dohodly, že se pojedeme koupat, teprve jsem si vzpomněla znovu. Vytáhla jsem je ze skříně a dala na sebe a průšvih. Úplně jsem totiž zapomněla, že horní díl mi byl malý už před půl rokem. Jak obvodově, tak i košíčky. S pocitem - koupím si jiný někde po cestách, jsem je odložila.

Samozřejmě - vzpomněla jsem si znovu až v sobotu ráno. Byla jsem na sebe dost naštvaná, protože to vypadalo fakt blbě. Nemělo se ani smysl ptát Anežky, jak mi to sluší - i čivava má snad větší plavky.

Když jsem se "naprala" do horního dílu, pochopila jsem, že cílem bude nedýchat a vydržet to co nejdéle. Jinak "něco" vyleze ven, nebo mě plavky přeříznou, nebo se rozerve upínání. K vodě se mi najednou vůbec nechtělo.

Řekněte ale čtyřem dětem - máma má malý plavky, nikam nejedeme. Asi by to nepochopily. Navíc vzhledem k tomu, že jedno z dětí i rádo šije, možná by i něco narychlo "spíchly", jen aby se jelo. K vodě jsme tedy nakonec jeli. Nakupovat se mi po cestě taky nechtělo, asi by je to taky nebralo. Rozhodla jsem se přežít.

Ve zmatku balení všemožného na koupání jsem se navíc ani nenamazala krémem, což obvykle udělám doma. To byla další chyba.

Nakonec jsme šťastně dojeli na pískovnu, kde nastal obvyklý kolotoč - "můžu do vody?" - "ne, počkej až si alespoň vybalíme". "Už můžu?" - "ne nemáš rukávky". "Ale ona už ve vodě je!". "Pojď ven, kdo tě tam pustil!". A tak to šlo dál a dál. Nakonec byly všechny děti natřené krémem a ve vodě, a my alespoň v plavkách. Na natření opalovacím krémem zatím nedošlo.

Po nějakém uklidnění, když už si děti v klidu hrály u břehu a nebylo tedy nutno tak často počítat do čtyř, jestli jsou pořád všechny, jsme se namazaly krémem i my dvě. Tak nějak jedna druhou, za neustálého pokukování po dětech. Čas na zbylé pocity, něco jako - jsem u vody, jsem hezká holka, mám hezké plavky, koukej kdo se kouká … - prostě nezbyl čas.

Pak na děti přišel obvyklý hlad, žízeň, potřeba WC, pak zase horko, potřeba koupání, kontrola namazání, znovu hlad, žízeň, horko … a všechno co další s dětmi zažijete. Až do večera.

Jaké tedy bylo mé, v podstatě první normální koupání? Mno, neměla jsem na žádné pocity čas. Jestli jsem vypadala blbě nebo dobře, nebo normálně, to ani netuším. Kdo se na mě jak díval, netuším vůbec. Užít jsem si toho taky vůbec neužila. Odvezla jsem si z toho jen dvě věci.

Pořádné spáleniny na celém těla, co mažu už dva dny panthenolem. A druhou věc - veselé a š'tastné děti, které si to opravdu užily.

I takový může být náš první koupací den. Jo a plavky se na druhý den roztrhly - když jsme se byly ještě krátce okoupat, upadlo zapínání. Prostě jsem se zapomněla a asi jsem se nadechla.

Andrea
Počet komentářů: 5

Smutek v modrém

23. června 2017 v 21:21 | Andrea |  Aktuálně
Včera byl trochu zvláštní den. Podařilo se mi najít volný čas, přeškrtat rozvrh až na kost, a vyrazit na seminář o TS problematice. Možná to znáte taky, jednou do roka se prostě koná a šmytec.

I když článek bude o jiných tématech, začnu něčím lehounkým. Trochu jsem včera přemýšlela co na sebe. Ne že bych měla nějaký vnitřní problém nosit cokoliv, ale mělo být horko na padnutí. Nakonec jsem zamítla všechny sukně, kalhoty a taktéž všechny mé oblíbené šaty, a našla jsem si takové méně nápadné modré společenské šaty.

Mám je ráda, jsou hezky ženské a přitom nejsou nijak moc nápadné. Takové to oblečení co si na sebe můžete vzít a neurazí. Své oblíbené s kytkami nebo dlouhé bílé, co mám ráda, spinkaly prostě doma. No a myslím, že jsem udělala dobře. Kdybych věděla, jaký bude průběh semináře, vzala bych si možná šedé nebo pytel.

Když jsem na seminář přišla, začala jsem přemýšlet, proč tam vlastně všichni ti přednášející přišli, jak je vůbec možné, že co člověk to známé jméno, a jdou přednášet o různých nuancích léčby a pomoci TS lidem. Přemýšlela jsem o tom hlavně proto, že v sále nebylo až tak moc nabito, jak by člověk předpokládal z různých internetových fór a diskusí, kde jsou nekonečná množství lidí, co tohle řeší, co proměnou procházejí, co ví nejlépe jak na to a rádi by to odborníkům konečně (podle svých slov) vysvětlili.

Přemýšlela jsem o tom i proto, že čím víc se blíží čas dokončení mého studia, tím více vídávám, jak je někdy práce v této oblasti nevděčná. No, dobře. Máte pravdu - pro většinu klientů je důležitá a potřebná a předpokládám, že je i s kusem vděku a vnitřního uspokojení. Těch několik "jiných" případů ale umí pěkně bolet. A tohle chci dělat? Proč proboha!

Aby to nebolelo i mě, alespoň při psaní tohohle článku, udělám další odbočku.

Lidi, se kterými jsem se tam setkala, a některé znám už z minulosti, byli naprosto skvělý. Je zvláštně hezké pozorovat, jak boj se svojí identitou a se vším co musíme udělat a skousnout než jste konečně sami sebou, vede velmi často k velkému kusu nadhledu a pochopení. A je vlastně jedno zda potkáte muže nebo ženu.

Já jsem například hned po třetí přednášce dostala hlad, a skončila jsem se dvěma moc fajn kluky v chlebíčkárně asi o dva bloky dál. Sice věkově byli o dost mladší, reálně klidně bych jim mohla dělat mámu, ale i oni už v sobě měli kus hezkého nadhledu a chápání, které vám v životě dá právě to těžké, co musíte prožít.

Úsměvná část možná spočívala jen v tom, že mě už estrogen zvládl "zdevastovat" moje rozhodovací schopnosti, a jim délka podávání testosteronu ještě "totálně mužský" charakter nedotvořila, a tak jsme se chovali dost nerozhodně. Nakonec jsme jídlo ale vybrali a prokecali celý čas.

Vzhledem k tomu že pak se objevila naše Niki a Johanka a pak jsme potkali i další stálice TS nebe, docela to šlo a o přestávkách se dalo trochu zasmát a odreagovat. Dokonce přemýšlím, že by stálo za to, udělat nějakou párty.

Tak zase k tématu.

Nechci nikoho jmenovat a dokonce některé lidi ani neznám, ale v několika případech jsem nepochopila důvod, proč se těch několik málo jedinců chovalo tak, jak se chovalo. Nejde ani o to, že bych nechápala že naše identita je jedna z našich vnitřně nejdůležitějších věci a když se něco nepovede, něco co od ní moc chceme, tak je to těžká frustrace. Ne že bych nechápala, že pokud je někdo přesvědčen o své dokonalosti, odmítá respektovat ostatní lidi. Jen mě prostě mrzelo, že ti lidé podle mě překročili meze a hranice chování vůči přednášejícím.

Asi tak po třetím incidentu jsem přemýšlela o tom, že až dokončím všechny své kroky, své vlastní proměny, už s tímhle nechci nic mít a nechci tyhle lidi ani vidět.

Přešlo mě to až doma, až když píšu tenhle článek. Až po tom, co jsem si uvědomila, že ti lidé tam byli i loni a před tím a zjevně přednášeli a zjevně se už s takovými reakcemi setkali. No a stejně přijdou znovu a znovu a podstoupí tohle všechno. Proč?

O některých z nich už vím více věcí a taky vím, že tohle dělat nemusí a vzhledem ke svému postavení a odbornosti žádného TS pacienta nemusí ani přijmout. Mají dost jiných. Stejně to ale dělají a tu a tam překousnou i to, jak se k nim někdo zachová. Prostě mají nějaký svůj důvod, co je vede dál.

Třeba je to, možná, trochu jak v tom příběhu, kdy učitel se žákem jsou na břehu moře a koukají na tisíce vyplavených hvězdic. Učitel pak jednu po druhé sbírá a hází do moře. Žák se ho s údivem ptá, proč dělá tak nesmyslnou věc. Přece je nemůže všechny zachránit, nedokáže je přece naházet do moře všechny. Nemá to smysl, je jich prostě moc. No a učitel se na něj podívá, vezme další hvězdici a hodí i do moře a řekne - "Ale pro tuhletu to smysl má".

A tak možná i já nerezignuji, i když jsem smutná. Možná pro ty, pro které to bude mít smysl.

Andrea
Počet komentářů: 10

Strasti a radosti spodního prádla

21. června 2017 v 21:28 | Andrea |  Aktuálně
Jednoho dne každá holka prodělá svoji proměnu. Z hlediska některých dopadů je zcela jedno, zda proděláte proměnu obvyklým nárůstem přirozených hormonů v dětství, nebo těch syntetických, které spolykáte v jiném věku. Jedna z věcí, které budete muset začít řešit, je prostě spodní prádlo.

Je asi jedno, alespoň z některých pohledů, zda řešíte nákup prádla ve dvanácti, nebo ho musíte řešit až v jiném věku. Prostě chtě nechtě začnete potřebovat nějaký horní a nějaký dolní díl. Všimněte si, jsou to dvě různé věci, se dvěma různýma potřebami, něco co kluci nikdy řešit nepotřebují a možná ani nepochopí. Možná je to i první věc, která má nějaký záhadný dopad na komplikovanost ženského mozku.

Horní díl je vlastně unikát sám o sobě. Jeho potřeba vystoupí velmi nutně do popředí, obvykle v době kdy jste se po mnoha pohledech a autosugesci v zrcadle utvrdili, že vaše prsa už prostě svoje prádlo potřebují. Autosugesce je prostě mrcha a kupodivu vzniká už asi po prvních dvaceti dávkách estradiolu.
Je vám úplně jasné, že buď půjdete do obchodu, nebo se situace stane nezvládnutelná, až hysterická. Možná je rozdíl v tom, zda vám pomáhá s nákupem maminka, nebo přítelkyně. To asi závisí právě na tom, kdy proměnu proděláte, ale výsledek je stejný.

Prostě podprsenku potřebujete, protože tohle se m-u-s-í nějak zakrýt. A navíc ten pocit! Jste konečně, nebo začínáte být žena.

Nějak si přiznejme, že v obchodě se vaše představa, vašich neuvěřitelně vyvinutých prsou, dost rozejde s číslováním prádla. Prostě blbý obchod kde mají vaši "zjevnou" velikost, minimálně C, očíslovanou jako AAA---. Nakonec tam, nebo někde jinde, podprsenku stejně koupíte. Stejně tak oželíte, že v provedení - "lehce sexy" - toho moc nebude. Prostě první návštěva vygeneruje nákup, i kdyby bylo co bylo.

Ráno na sebe tenhle kousek natáhnete, dáte lehce nebo hodně upnuté triko, nebo pokud se stydíte, svetr aby to nebylo vidět; už alespoň pro ten pocit. Nebojte! Vidět to nebude ani pod upnutým trikem. Maximálně se vám vyrýsují žebra. Tak či onak, začnete sledovat lidi, jak koukají na vaše, naprosto jasné a vyvinuté prsa.

Ve skutečnosti na vás ale koukají, protože na každého koukáte především vy, s přiblble pitomým výrazem, a neustále si kontrolujete triko. Tato skutečnost vás ale pravděpodobně ve vaší sugesci dokonale utvrdí a hurá na další nákupy. Časem objevíte ve velikosti AAA i něco s krajkou, vycpávkami, kompletně push-up …. No a zaplníte šťastně svůj šuplík.

Jak jde čas, a vaše hladina ženských hormonů je už alespoň půl roku dostatečná, možná začnou být vaše původní velikosti AAA- dost na nic. Nastane čas na nějaké A nebo push-up B v diagonální velikosti.

A vůbec - diagonální velikost podprsenky si zamilujete hned. Představuje totiž okamžitý skok o jednu velikost košíčků. No řekněte, nepolíbili byste toho, kdo tenhle trik vymyslel? Měl by dostat nobelovku.

Svoji zásobárnu prádla s radostí vyměníte, a v diagonální B velikosti jsou najednou k dispozici všechny ty krásné věci. Je čas nakoupit a nosit. Pravdou je, že vaše prsa se zatím postupně staly méně sugescí a více realitou. Tu a tam si jich někdo i všimne, alespoň když se zadívá.

Časem vás čeká možná ještě další výměna nebo výměny, a ta už vám nepřijde možná ani tak úchvatná ani romantická, možná vám spíše přijde poněkud drahá. Další velikost C je milá věc ale už nemá ten kus fascinace jako kdysi. Ono celkově váš úžas postupně spíše přejde do praktičnosti a nositelnosti a pohodlnosti. Samozřejmě si nějaký ten hezký kousek ponecháte, třeba pro zvláštní příležitosti, nebo jen tak pro radost.

Ve finále jste ale prošli velkým vývojem vlastního sebevědomí, který jako každá žena potřebujete. Kolikrát budete měnit a kam dojdete nemusí být ani nejdůležitější. Tenhle díl spodního prádla má svoje nezaměnitelné kouzlo a taky tu vlastnost, že na rozdíl od dílu spodního je poněkud viditelnější.
Pokud tato část těla tvoří navíc velkou a nezaměnitelnou část vašeho já, možná skončíte jednoho dne na silikonu. Proč ne. Pro nás ostatní stačí to, co příroda vytvořila sama.

Dolní díl prádla má zcela jiná specifika, ale po čase vlastně stejné řešení. Mezi základní vlastnosti ale patří, že běžně není vidět. Tedy alespoň tehdy, pokud nemáte sklony k exhibicionismu.

Prostě jednoho dne taky usoudíte že beruškové cosi už pro vás není in. Pokud proděláváte svoji proměnu až třeba s krabičkou estrofemu, situace se moc neliší, prostě to co jste měli na sobě ještě včera, už prostě není "in" vůbec.

Tady vás nečeká problém velikostí, ale problém typu prádla. Dříve nebo později se ale úplně stejně propracujete ze snahy o dokonalý vzhled k dokonalé nositelnosti. Pár hezkých kousků si možná taky ponecháte, ale jejich využití je spíše sporadické.

Nicméně tento kus prádla moc měnit nemusíte, prostě po čase jen vyhodíte "úlety".

No a jednoho dne zjistíte, že většinu vašeho prádelníku stejně tvoří bavlna různé jednolité barvy, s případnou beruškou nebo motýlkem. Hlavně že se to dobře nosí.

Andrea
Počet komentářů: 6

Už je to OK

19. června 2017 v 20:00 | Andrea |  Aktuálně
Uběhly 4 měsíce od mého posledního článku na tomhle blogu. Hodně lidí se tehdy divilo proč vlastně a psali a tak různě, a já jsem ani nechtěla odpovídat. Protože je ale už tenhle čas pryč a můžu (vnitřně) konečně znovu psát, tak píšu konečně nový článek a jsem tomu taky moc ráda.

Prostě, lidi, už jsem nemohla dál psát, protože to nešlo. Z mých vlastních vnitřních důvodů to nešlo. No a já se to dnes pokusím trochu vysvětlit a popsat, protože to patří taky k "cestě", kterou třeba budete taky jednou procházet. No a taky doufám, že začnu znovu normálně psát tenhle blog, a taky konečně začnu dávat více "odborných" článků, na můj nový blog. Zatím je tam jen jeden. Takže hurá do toho.

Věc první - blog, internet, diskuse a realita. Prostě se mi v tom březnu letošního roku tyhle věci totálně rozešly. Postupně jsem nebyla schopna nějaké korelace mezi tím, co se kde v jaké pitomé diskusi píše a jaký je svět, který vidím já. Naprosto v pohodě jsem chodila do sexuologické ambulance, naprosto v pohodě probíhala další vyšetření, byla jsem na vyšetřeních před komisí.

Měla jsem pocit, že se o mě snaží lékaři starat a pomáhají mi, ale já pořád četla jak je to tu hrozné, nesvobodné a nevím co všechno. Možná někde v "zapadlé" ordinaci, co založil ještě Franc Josef, ano, ale tady ne. Navíc jsem potkávala mnohem více holek, co byly spokojeny stejně, ale mnohem méně těch, co spokojeny nebyly.

Takže tady se mě můj svět rozešel s virtuální realitou diskusí a internetu, a neměla sem chuť něco takového vůbec číst.

Věc druhá - kdo jsem dnes já. Přechodný, přírodní chybou vynucený vnější vzhled někdejšího muže zmizel dávno někde v dáli. Měla jsem v březnu za sebou rok a měsíc HRT. Rok jsem tady a jinde poslouchala o neúčinnosti léčby, rok a něco jsem tady poslouchala o tom, jak každý vidí v TS vždy muže, jak to každý hned odhalí, jaká je to hrůza někam jít … .

Mohla jsem na to ten rok jenom psát - nevěřím tomu, znám hodně holek co jsou v pohodě … . Neměla jsem ale ještě loni dost vlastních, osobních zkušeností. Jenže letos v březnu už jich dost bylo. A tak mě z těch blábolů na téma - dáme na sebe čepici a pytel - bylo taky zle od žaludku.

Pro mě to bylo období, kdy se o mě začali už normálně zajímat muži. Není nám to vzájemně sice moc platné, protože na mužích mě dodnes spíše zajímá jejich partnerka než oni, a to se už asi nezmění. Moc večerů jsem s nimi nestrávila, protože se tomu logicky snažím vždy vyhnout, a navíc - nám krásnou ženu, kterou moc miluji a nemám důvod být s někým jiným. Takže to na začátku schůzky, nebo jejím konci, končím větou - promiň, ale jsem lesba a navíc mám partnerku. No, popravdě je to ale moc neodrazuje, spíše naopak.

Taky to bylo období, kdy jsem se začala oblékat nejen jako normální žena, ale mohla jsem si na sebe dát hezké šaty a cokoliv dalšího, takže jsem se mohla začít oblékat do moc hezkých a "podtrhujících" věcí. Nepleťte si to samozřejmě s průhledným oblečením a síťovaným "BůhVíČím". Jak píšu - věci podtrhujícím obvykle ženskou krásu a ne věci podtextově na sex. No a tak tohle ještě zvýraznilo to, že jsem se často stala objektem velmi příjemné pozornosti.
Po tomhle všem jsem nedokázala číst dál o neúčinnosti léčby, klamáním lékařů a desítkách dalších věcí. Nemohla jsem to ani vidět, ani číst. Nemám prostě ráda generalizované okrajové jednotlivosti nebo lži.

Věc třetí - za chvíli dostuduji psychoterapii, a potřebovala jsem od všeho trochu odstupu. Tohle nepotřebuju ale moc rozebírat, prostě se chci dobře připravit na práci psychoterapeuta a snažím se co nejvíce specializovat na problematiku TS a věcí kolem. Chci jim opravdu rozumět a ne pořád trávit čas vyvracením něčích nesmyslů. Na to už dnes nemám opravdu čas. Založila jsem si k tomu nový blog. Bohužel mám pocit, že ještě na něj nepřišel ten správný čas. Příští rok ale chci "otevřít" konečně terapii a dělat s lidmi, co musí tyhle věci teprve prožívat. A chci si být jistá, že čerpám nejen z vlastních prožitků, ale i s dostatečného odborného vzdělání a s dostatku případů jiných lidí.

Věc čtvrtá a poslední - tenhle blog psala sice vždy Andrea, ale psala ho o tom jak prochází proměnou a co ji všechno potkává. Jenže to už prostě není pravda a já už tohle nedokážu psát tak osobně jako dřív. Dřív jsem vypadala jinak, musela jsem pak postupně projít mnoho věcí … ale to je minulost a tak trochu "daleká" minulost. Ten, kdo prochází proměnou už dokončil co bylo třeba, a uzavřel kapitolu. Já, Andrea, o něm můžu sice psát, ale už tomu chybí to kouzlo. Je to tak trochu můj "bratr", "přítel" nebo možná "špatný sen".

Já proměnou neprocházím. Jsem normální ženská, co ráno vstává, s partnerkou kupuje svačinu pro děti, pak třeba jedeme do zoo nebo ve všední den do práce. Pracujeme, uklízíme, vaříme, plánujeme společný život, sníme o domečku, večer jdeme unaveně spát a těšíme se na nové ráno. Lidi se ke mně chovají jako ke každé jiné ženě a ti co mě znali dříve, už taky docela zapomněly.

Je pravdou, že jsem nebyla ještě na SRS, což mě čeká za malou chvilku; teprve jsem totiž byla před dvěma týdny před komisí. Pochopitelně kladně. Doufám, že i SRS proběhne tak, jak mám zkušenost od jiných holek co znám osobně. Takže nějaké povídání anonymů na netu mě opravdu nezajímá.

Jak to celé shrnout?

Lidi, co mě znají, říkají, že si vůbec nedokázali představit, že by se člověk mohl takhle vzhledově změnit a být úplně normální ženská. A už vůbec ne po roce a kousek HRT a v mých letech. Nakonec - mě to všechno docela překvapilo taky, i když já vždy věřím v dobré konce. Finále je více méně po dvou až tří letech na hormonech. Takže se těším jaké to bude, když jsem teprve někde v polovině.

Lidé co mě neznají, pro ty je to jasné. Normální ženská jako každá jiná.

Jsem dnes moc ráda za pár věcí, které jsem udělala a za dalších pár věcí co jsem neudělala.

Jsem moc ráda, že jsem neuvěřila trollům že to nejde, lékaři jsou špatní, celé je to spiknutí a všichni lžou.

Jsem moc ráda že mám asi vhodnou genetiku a fyziologii, fajn sexuologa, skvělou ženu, děti a práci, a jim všem jsem uvěřila, že to zvládnu a půjde to a že se na mě nevykašlou a budou mi pomáhat.

Jsem moc ráda, že jsem Andrea, že mám vedle sebe ženu, mám ráda že mi děti začaly říkat mámo a studenti paní profesorko. Naprosto nechápu, proč jsem se dřív snažila, za každou cenu, žít jinak. Asi jsem byla úplně pitomá.

No a jsem ráda, že už můžu zase psát a doufám, že další článek napíšu už za pár dní.

Andrejka
Počet komentářů: 4