Letošní rok je moc fajn a já se na něj docela těšila. Loni jsem si moc sluníčka, opalování a vody neužila, byla jsem z toho všeho spíše hrozně nervózní a i do vody jsem nosila takové nemožné dlouhé černé triko. No a těšila jsem se, jak to za rok už bude super. A "bylo", ale trochu jinak.
Nějak jsem si říkala, jak napíšu pak dlouhý a hezký článek na téma - jak jsem byla poprvé normálně oblečená u vody, jaké to bylo, jaká jsem to já ženská …. Tak ne, dopadlo to zcela jinak.
Plavky jsem si koupila někdy na jaře a nijak jsem s nimi neexperimentovala. Koupila jsem si černé dvoudílné plavky a šmytec. Černá je univerzální a není na ní co pokazit. Vyzkoušela jsem si je, když přišly poštou a uložila jsem je do skříně. Tak nějak jsem si říkala - bude to super- hezké dvoudílné plavky jsem ještě na sobě neměla.
Jak šel čas, tak jsem na ně nějak zapomněla a když jsme se s Anežkou dohodly, že se pojedeme koupat, teprve jsem si vzpomněla znovu. Vytáhla jsem je ze skříně a dala na sebe a průšvih. Úplně jsem totiž zapomněla, že horní díl mi byl malý už před půl rokem. Jak obvodově, tak i košíčky. S pocitem - koupím si jiný někde po cestách, jsem je odložila.
Samozřejmě - vzpomněla jsem si znovu až v sobotu ráno. Byla jsem na sebe dost naštvaná, protože to vypadalo fakt blbě. Nemělo se ani smysl ptát Anežky, jak mi to sluší - i čivava má snad větší plavky.
Když jsem se "naprala" do horního dílu, pochopila jsem, že cílem bude nedýchat a vydržet to co nejdéle. Jinak "něco" vyleze ven, nebo mě plavky přeříznou, nebo se rozerve upínání. K vodě se mi najednou vůbec nechtělo.
Řekněte ale čtyřem dětem - máma má malý plavky, nikam nejedeme. Asi by to nepochopily. Navíc vzhledem k tomu, že jedno z dětí i rádo šije, možná by i něco narychlo "spíchly", jen aby se jelo. K vodě jsme tedy nakonec jeli. Nakupovat se mi po cestě taky nechtělo, asi by je to taky nebralo. Rozhodla jsem se přežít.
Ve zmatku balení všemožného na koupání jsem se navíc ani nenamazala krémem, což obvykle udělám doma. To byla další chyba.
Nakonec jsme šťastně dojeli na pískovnu, kde nastal obvyklý kolotoč - "můžu do vody?" - "ne, počkej až si alespoň vybalíme". "Už můžu?" - "ne nemáš rukávky". "Ale ona už ve vodě je!". "Pojď ven, kdo tě tam pustil!". A tak to šlo dál a dál. Nakonec byly všechny děti natřené krémem a ve vodě, a my alespoň v plavkách. Na natření opalovacím krémem zatím nedošlo.
Po nějakém uklidnění, když už si děti v klidu hrály u břehu a nebylo tedy nutno tak často počítat do čtyř, jestli jsou pořád všechny, jsme se namazaly krémem i my dvě. Tak nějak jedna druhou, za neustálého pokukování po dětech. Čas na zbylé pocity, něco jako - jsem u vody, jsem hezká holka, mám hezké plavky, koukej kdo se kouká … - prostě nezbyl čas.
Pak na děti přišel obvyklý hlad, žízeň, potřeba WC, pak zase horko, potřeba koupání, kontrola namazání, znovu hlad, žízeň, horko … a všechno co další s dětmi zažijete. Až do večera.
Jaké tedy bylo mé, v podstatě první normální koupání? Mno, neměla jsem na žádné pocity čas. Jestli jsem vypadala blbě nebo dobře, nebo normálně, to ani netuším. Kdo se na mě jak díval, netuším vůbec. Užít jsem si toho taky vůbec neužila. Odvezla jsem si z toho jen dvě věci.
Pořádné spáleniny na celém těla, co mažu už dva dny panthenolem. A druhou věc - veselé a š'tastné děti, které si to opravdu užily.
I takový může být náš první koupací den. Jo a plavky se na druhý den roztrhly - když jsme se byly ještě krátce okoupat, upadlo zapínání. Prostě jsem se zapomněla a asi jsem se nadechla.
Andrea