Už je to OK

19. června 2017 v 20:00 | Andrea |  Aktuálně
Uběhly 4 měsíce od mého posledního článku na tomhle blogu. Hodně lidí se tehdy divilo proč vlastně a psali a tak různě, a já jsem ani nechtěla odpovídat. Protože je ale už tenhle čas pryč a můžu (vnitřně) konečně znovu psát, tak píšu konečně nový článek a jsem tomu taky moc ráda.

Prostě, lidi, už jsem nemohla dál psát, protože to nešlo. Z mých vlastních vnitřních důvodů to nešlo. No a já se to dnes pokusím trochu vysvětlit a popsat, protože to patří taky k "cestě", kterou třeba budete taky jednou procházet. No a taky doufám, že začnu znovu normálně psát tenhle blog, a taky konečně začnu dávat více "odborných" článků, na můj nový blog. Zatím je tam jen jeden. Takže hurá do toho.

Věc první - blog, internet, diskuse a realita. Prostě se mi v tom březnu letošního roku tyhle věci totálně rozešly. Postupně jsem nebyla schopna nějaké korelace mezi tím, co se kde v jaké pitomé diskusi píše a jaký je svět, který vidím já. Naprosto v pohodě jsem chodila do sexuologické ambulance, naprosto v pohodě probíhala další vyšetření, byla jsem na vyšetřeních před komisí.

Měla jsem pocit, že se o mě snaží lékaři starat a pomáhají mi, ale já pořád četla jak je to tu hrozné, nesvobodné a nevím co všechno. Možná někde v "zapadlé" ordinaci, co založil ještě Franc Josef, ano, ale tady ne. Navíc jsem potkávala mnohem více holek, co byly spokojeny stejně, ale mnohem méně těch, co spokojeny nebyly.

Takže tady se mě můj svět rozešel s virtuální realitou diskusí a internetu, a neměla sem chuť něco takového vůbec číst.

Věc druhá - kdo jsem dnes já. Přechodný, přírodní chybou vynucený vnější vzhled někdejšího muže zmizel dávno někde v dáli. Měla jsem v březnu za sebou rok a měsíc HRT. Rok jsem tady a jinde poslouchala o neúčinnosti léčby, rok a něco jsem tady poslouchala o tom, jak každý vidí v TS vždy muže, jak to každý hned odhalí, jaká je to hrůza někam jít … .

Mohla jsem na to ten rok jenom psát - nevěřím tomu, znám hodně holek co jsou v pohodě … . Neměla jsem ale ještě loni dost vlastních, osobních zkušeností. Jenže letos v březnu už jich dost bylo. A tak mě z těch blábolů na téma - dáme na sebe čepici a pytel - bylo taky zle od žaludku.

Pro mě to bylo období, kdy se o mě začali už normálně zajímat muži. Není nám to vzájemně sice moc platné, protože na mužích mě dodnes spíše zajímá jejich partnerka než oni, a to se už asi nezmění. Moc večerů jsem s nimi nestrávila, protože se tomu logicky snažím vždy vyhnout, a navíc - nám krásnou ženu, kterou moc miluji a nemám důvod být s někým jiným. Takže to na začátku schůzky, nebo jejím konci, končím větou - promiň, ale jsem lesba a navíc mám partnerku. No, popravdě je to ale moc neodrazuje, spíše naopak.

Taky to bylo období, kdy jsem se začala oblékat nejen jako normální žena, ale mohla jsem si na sebe dát hezké šaty a cokoliv dalšího, takže jsem se mohla začít oblékat do moc hezkých a "podtrhujících" věcí. Nepleťte si to samozřejmě s průhledným oblečením a síťovaným "BůhVíČím". Jak píšu - věci podtrhujícím obvykle ženskou krásu a ne věci podtextově na sex. No a tak tohle ještě zvýraznilo to, že jsem se často stala objektem velmi příjemné pozornosti.
Po tomhle všem jsem nedokázala číst dál o neúčinnosti léčby, klamáním lékařů a desítkách dalších věcí. Nemohla jsem to ani vidět, ani číst. Nemám prostě ráda generalizované okrajové jednotlivosti nebo lži.

Věc třetí - za chvíli dostuduji psychoterapii, a potřebovala jsem od všeho trochu odstupu. Tohle nepotřebuju ale moc rozebírat, prostě se chci dobře připravit na práci psychoterapeuta a snažím se co nejvíce specializovat na problematiku TS a věcí kolem. Chci jim opravdu rozumět a ne pořád trávit čas vyvracením něčích nesmyslů. Na to už dnes nemám opravdu čas. Založila jsem si k tomu nový blog. Bohužel mám pocit, že ještě na něj nepřišel ten správný čas. Příští rok ale chci "otevřít" konečně terapii a dělat s lidmi, co musí tyhle věci teprve prožívat. A chci si být jistá, že čerpám nejen z vlastních prožitků, ale i s dostatečného odborného vzdělání a s dostatku případů jiných lidí.

Věc čtvrtá a poslední - tenhle blog psala sice vždy Andrea, ale psala ho o tom jak prochází proměnou a co ji všechno potkává. Jenže to už prostě není pravda a já už tohle nedokážu psát tak osobně jako dřív. Dřív jsem vypadala jinak, musela jsem pak postupně projít mnoho věcí … ale to je minulost a tak trochu "daleká" minulost. Ten, kdo prochází proměnou už dokončil co bylo třeba, a uzavřel kapitolu. Já, Andrea, o něm můžu sice psát, ale už tomu chybí to kouzlo. Je to tak trochu můj "bratr", "přítel" nebo možná "špatný sen".

Já proměnou neprocházím. Jsem normální ženská, co ráno vstává, s partnerkou kupuje svačinu pro děti, pak třeba jedeme do zoo nebo ve všední den do práce. Pracujeme, uklízíme, vaříme, plánujeme společný život, sníme o domečku, večer jdeme unaveně spát a těšíme se na nové ráno. Lidi se ke mně chovají jako ke každé jiné ženě a ti co mě znali dříve, už taky docela zapomněly.

Je pravdou, že jsem nebyla ještě na SRS, což mě čeká za malou chvilku; teprve jsem totiž byla před dvěma týdny před komisí. Pochopitelně kladně. Doufám, že i SRS proběhne tak, jak mám zkušenost od jiných holek co znám osobně. Takže nějaké povídání anonymů na netu mě opravdu nezajímá.

Jak to celé shrnout?

Lidi, co mě znají, říkají, že si vůbec nedokázali představit, že by se člověk mohl takhle vzhledově změnit a být úplně normální ženská. A už vůbec ne po roce a kousek HRT a v mých letech. Nakonec - mě to všechno docela překvapilo taky, i když já vždy věřím v dobré konce. Finále je více méně po dvou až tří letech na hormonech. Takže se těším jaké to bude, když jsem teprve někde v polovině.

Lidé co mě neznají, pro ty je to jasné. Normální ženská jako každá jiná.

Jsem dnes moc ráda za pár věcí, které jsem udělala a za dalších pár věcí co jsem neudělala.

Jsem moc ráda, že jsem neuvěřila trollům že to nejde, lékaři jsou špatní, celé je to spiknutí a všichni lžou.

Jsem moc ráda že mám asi vhodnou genetiku a fyziologii, fajn sexuologa, skvělou ženu, děti a práci, a jim všem jsem uvěřila, že to zvládnu a půjde to a že se na mě nevykašlou a budou mi pomáhat.

Jsem moc ráda, že jsem Andrea, že mám vedle sebe ženu, mám ráda že mi děti začaly říkat mámo a studenti paní profesorko. Naprosto nechápu, proč jsem se dřív snažila, za každou cenu, žít jinak. Asi jsem byla úplně pitomá.

No a jsem ráda, že už můžu zase psát a doufám, že další článek napíšu už za pár dní.

Andrejka
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Johanka Johanka | 19. června 2017 v 23:00

Jééé, Andrea je zpět! Ahóóóóóój!

A rovnou si dovolím jeden OT dotaz, který mi zrovna dneska vrtal hlavou - uvidíme se ve čtvrtek na semináři, nebo to už jde mimo tebe? :-)

2 Andrea Andrea | 20. června 2017 v 8:37

[1]: Ano, jdu na seminář. Včera se mi to podařilo zorganizovat

3 Johanka Johanka | 20. června 2017 v 8:50

[2]: Fajn. Já sice nestíhám začátek, v 10:00 musím být na Národní a bude to tam tak na tři čtvrtě hodiny, ale pak chci dorazit. Pokud se mi teda nezblázní nějaký zákazník.

4 Radka Radka | Web | 21. června 2017 v 23:11

Ahoj Andreo :-)
Jsem opravdu ze srdce ráda že si budu moci opět číst Tvé příběhy a čerpat z Tvých zkušeností ;-) Děkuji za to že jsi zpět ;-)
Mimochodem opět pěkný a poučný článek o tom jak se nepoddat trolům a pesimistickým machinacím :-) Sama už také vím, že TO funguje a i když jsem teprve na začátku tak už teď mě někteří z mých přátel nepoznávají a kroutí hlavou nad tím co vidí :-D
Přeji Ti kupu optimismem nabitých klientů ve Tvé budoucí praxi a hlavně životní pohodu a klídeček v rodinném životě ;-)

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama