Srpen 2017

Maminka Sůvinka a dovolená II

20. srpna 2017 v 21:41 | Andrea |  Aktuálně
Prázdniny se pomalu chýlí ke konci a je určitě čas ještě na jeden prázdninový článek. Od toho posledního už uběhlo několik týdnů a taky přibylo téměř nekonečné množství zážitků. Sice jsme s Haničkou vůbec nezvládly normální dovolenou, ale to vůbec nevadilo.

Naše druhá část dovolené začala naprosto nádherně v západních tatrách. Chvilku, asi dva dny před odjezdem, jsme hledaly nějaký zajímavý pobyt a hory máme prostě moc rádi. Když jsem otevřela vyhledávač a zadala klíčová slova "tatry a slovensko a pobyt", Hanička prostě klepnula na třetí nabídku a prohlásila, že tam pojedeme. Nejsem moc zvyklá poslouchat, ale vzhledem k únavě jsem neřekla nic, jen jsem Haničce řekla, že jestli to nebude hezké, budu otrávená.

Když jsme dojely na kraj civilizace a dál vedla už jen lesní cesta, řekla jsem jen něco ve smyslu "to je vtip, ne?". Naše MPV je prostě autobus pro pět dětí a dvě mámy, několik kol, batohů a tašek, zásob jídla a pití … ale rozhodně to není auto do lesa. Nicméně jsem jela dál. V době kdy situace začínala být zcela beznadějná, cesta byla tak možná pro traktor, jsme dojely do horského hotelu. Byl moc hezký a hned na uvítanou nám řekli, že objednaný (a taky už zaplacený) malý pokojík pro nás už nemají a dají nám jiný.

Dostaly jsme nádherné apartmá se dvěma pokoji, velkou koupelnou, vstupní halou a příruční kuchyní. Doplatit nic nechtěli, prý je to jejich chyba. No, a když jsem se vyklonila s okna ložnice, pod námi ležela nádherná údolí a taky mraky, protože jsme byly hodně vysoko. Kolem nás už jen vrcholy hor. Hanička dostala pusu za naprosto jedinečný výběr a auto jsem později pohladila po plechu se slovy "to nějak přežiješ, je tu hezky".

Nakonec se ale naše dlouhá dovolená na horách zkrátila na pouhé tři dny. Zavolal nám jeden s rodičů, že musíme k němu domů, protože se stala taková smutná událost, a bylo po dovolené. Na hotelu jsme se omluvily, že musíme odjet, sbalily se a odjely. Apartmá měli nazpátek a peníze nám za další dny samozřejmě nevrátili.

O této smutné části psát vůbec nechci, takže jen pár poznámka na okraj - zjistila jsem, že přece jen jsou činnosti, které jsou tak nějak vyhrazeny v rodině spíše pro muže. Žena je sice udělat může, ale je to vnímáno jako velmi společensky nevhodné; především pro ni samotnou, takže žádná diskriminace. A já jsem si uvědomila, že i já sama některé, opravdu specifické, věci dělat nechci, protože je vnímám také jako spíše mužskou záležitost.

Pak se ale vrátily všechny děti z táborů, a bylo nás zase doma šest. No a dovolená byla v čoudu. Děti byly po táboře nějaké málo pohlazené a trochu ustýskané; výsledek - hned první den se nám tři nastěhovaly do postele. Ten čtvrtý usnul u sebe, alespoň že tak. Nevadilo to, právě naopak - už nám taky moc chyběly. Navíc v minulosti se k nim často přidali ještě naši domácí mazlíčci, tedy tři maličcí pejsci a jedna kočka. To už jsem se v noci bála většinou otočit, takže jsem zvyklá. Před usnutím dcerka prohlásila - "maminka sůvinka a děti sůviňátka" - a bylo zase všechno v pořádku a správně.

To jsem možná ještě nikdy nepsala, ale děti krom toho že mi říkají Andreo, mami, tati, tak ještě říkají "sůvinko". To vzniklo tak, že moje bývalá partnerka mi jednou v dobrém rozmaru řekla - "Ty sůvo jedna". Dětem se to moc líbilo a naštěstí používají zdrobnělinu a tento způsob oslovení je pro ně nejčastější. I když teď už je asi častější - "mamíííí".

Nechci sem dávat kde jaké fotografie, přece jen si chci udržet alespoň nějaké soukromí. Tak alespoň obrázek co děti namalovaly a kde jsme všichni.


Další dny jsme strávili u babičky. Problémy které začínaly právě slovem "mamííííí …", za kterými pokračovalo další sdělení, musela řešit často Hanička. Já jsem musela zprovoznit spoustu jiných věcí, včetně babiččina velkého bazénu, ve kterém jsem nejdříve strávila asi dvě hodiny s tlakovou myčkou a snažila jsem se ho umýt. Pak se napustilo něco vody. Tak asi 2-3 kubíky, což vytvořilo na dně vrstvu vody o výšce 15 cm. Dětem to ale stačilo.

Nejzajímavější tam byla ale asi výměna žárovky v předním světlometu našeho auta. Výrobce se rozhodl, že bez odborného servisu to nepůjde, no já jsem se rozhodla (už dávno) opravovat auto sama. Dobrá, motor už nerozebírám, ale ostatní ráda.

Když jsem v kraťáskách a mini-tričku rozebírala plasty v blatníku a potom kryty v motoru (výrobce fakt udělal vše proto, aby se k tomu nedalo dostat), vydržel se na to pán z vedlejšího domu dívat skoro celou dobu. Nakonec jsem zjistila, na kterých dvou šroubech to celé drží, a že když to člověk ví, a má správný nástroj, odšroubuje je a vypadne celý světlomet. Pak vyměníte žárovku. Operace na 20 minut. Nebudu se ale snižovat ke čtení návodu. Jsem pyšná. Na žádném z mnoha aut s tím problém nebyl, tady ale výrobce šrouby fakt hezky ukryl.

Zbytek dovolené jsem ale strávila s Haničkou a dětmi na několika dalších místech a bylo to moc a moc fajn. Začíná mi být líto, že už zase budeme muset do práce.

Jo a taky jsem zjistila, že už asi dospívám. Konečně. Asi pomohlo to neustálé "mamíííí". Jsem jim docela vděčná. Máma musí dospět a být zodpovědná. Jinak to asi v životě nejde.

Andrea