Maminka Sůvinka a dovolená II

20. srpna 2017 v 21:41 | Andrea |  Aktuálně
Prázdniny se pomalu chýlí ke konci a je určitě čas ještě na jeden prázdninový článek. Od toho posledního už uběhlo několik týdnů a taky přibylo téměř nekonečné množství zážitků. Sice jsme s Haničkou vůbec nezvládly normální dovolenou, ale to vůbec nevadilo.

Naše druhá část dovolené začala naprosto nádherně v západních tatrách. Chvilku, asi dva dny před odjezdem, jsme hledaly nějaký zajímavý pobyt a hory máme prostě moc rádi. Když jsem otevřela vyhledávač a zadala klíčová slova "tatry a slovensko a pobyt", Hanička prostě klepnula na třetí nabídku a prohlásila, že tam pojedeme. Nejsem moc zvyklá poslouchat, ale vzhledem k únavě jsem neřekla nic, jen jsem Haničce řekla, že jestli to nebude hezké, budu otrávená.

Když jsme dojely na kraj civilizace a dál vedla už jen lesní cesta, řekla jsem jen něco ve smyslu "to je vtip, ne?". Naše MPV je prostě autobus pro pět dětí a dvě mámy, několik kol, batohů a tašek, zásob jídla a pití … ale rozhodně to není auto do lesa. Nicméně jsem jela dál. V době kdy situace začínala být zcela beznadějná, cesta byla tak možná pro traktor, jsme dojely do horského hotelu. Byl moc hezký a hned na uvítanou nám řekli, že objednaný (a taky už zaplacený) malý pokojík pro nás už nemají a dají nám jiný.

Dostaly jsme nádherné apartmá se dvěma pokoji, velkou koupelnou, vstupní halou a příruční kuchyní. Doplatit nic nechtěli, prý je to jejich chyba. No, a když jsem se vyklonila s okna ložnice, pod námi ležela nádherná údolí a taky mraky, protože jsme byly hodně vysoko. Kolem nás už jen vrcholy hor. Hanička dostala pusu za naprosto jedinečný výběr a auto jsem později pohladila po plechu se slovy "to nějak přežiješ, je tu hezky".

Nakonec se ale naše dlouhá dovolená na horách zkrátila na pouhé tři dny. Zavolal nám jeden s rodičů, že musíme k němu domů, protože se stala taková smutná událost, a bylo po dovolené. Na hotelu jsme se omluvily, že musíme odjet, sbalily se a odjely. Apartmá měli nazpátek a peníze nám za další dny samozřejmě nevrátili.

O této smutné části psát vůbec nechci, takže jen pár poznámka na okraj - zjistila jsem, že přece jen jsou činnosti, které jsou tak nějak vyhrazeny v rodině spíše pro muže. Žena je sice udělat může, ale je to vnímáno jako velmi společensky nevhodné; především pro ni samotnou, takže žádná diskriminace. A já jsem si uvědomila, že i já sama některé, opravdu specifické, věci dělat nechci, protože je vnímám také jako spíše mužskou záležitost.

Pak se ale vrátily všechny děti z táborů, a bylo nás zase doma šest. No a dovolená byla v čoudu. Děti byly po táboře nějaké málo pohlazené a trochu ustýskané; výsledek - hned první den se nám tři nastěhovaly do postele. Ten čtvrtý usnul u sebe, alespoň že tak. Nevadilo to, právě naopak - už nám taky moc chyběly. Navíc v minulosti se k nim často přidali ještě naši domácí mazlíčci, tedy tři maličcí pejsci a jedna kočka. To už jsem se v noci bála většinou otočit, takže jsem zvyklá. Před usnutím dcerka prohlásila - "maminka sůvinka a děti sůviňátka" - a bylo zase všechno v pořádku a správně.

To jsem možná ještě nikdy nepsala, ale děti krom toho že mi říkají Andreo, mami, tati, tak ještě říkají "sůvinko". To vzniklo tak, že moje bývalá partnerka mi jednou v dobrém rozmaru řekla - "Ty sůvo jedna". Dětem se to moc líbilo a naštěstí používají zdrobnělinu a tento způsob oslovení je pro ně nejčastější. I když teď už je asi častější - "mamíííí".

Nechci sem dávat kde jaké fotografie, přece jen si chci udržet alespoň nějaké soukromí. Tak alespoň obrázek co děti namalovaly a kde jsme všichni.


Další dny jsme strávili u babičky. Problémy které začínaly právě slovem "mamííííí …", za kterými pokračovalo další sdělení, musela řešit často Hanička. Já jsem musela zprovoznit spoustu jiných věcí, včetně babiččina velkého bazénu, ve kterém jsem nejdříve strávila asi dvě hodiny s tlakovou myčkou a snažila jsem se ho umýt. Pak se napustilo něco vody. Tak asi 2-3 kubíky, což vytvořilo na dně vrstvu vody o výšce 15 cm. Dětem to ale stačilo.

Nejzajímavější tam byla ale asi výměna žárovky v předním světlometu našeho auta. Výrobce se rozhodl, že bez odborného servisu to nepůjde, no já jsem se rozhodla (už dávno) opravovat auto sama. Dobrá, motor už nerozebírám, ale ostatní ráda.

Když jsem v kraťáskách a mini-tričku rozebírala plasty v blatníku a potom kryty v motoru (výrobce fakt udělal vše proto, aby se k tomu nedalo dostat), vydržel se na to pán z vedlejšího domu dívat skoro celou dobu. Nakonec jsem zjistila, na kterých dvou šroubech to celé drží, a že když to člověk ví, a má správný nástroj, odšroubuje je a vypadne celý světlomet. Pak vyměníte žárovku. Operace na 20 minut. Nebudu se ale snižovat ke čtení návodu. Jsem pyšná. Na žádném z mnoha aut s tím problém nebyl, tady ale výrobce šrouby fakt hezky ukryl.

Zbytek dovolené jsem ale strávila s Haničkou a dětmi na několika dalších místech a bylo to moc a moc fajn. Začíná mi být líto, že už zase budeme muset do práce.

Jo a taky jsem zjistila, že už asi dospívám. Konečně. Asi pomohlo to neustálé "mamíííí". Jsem jim docela vděčná. Máma musí dospět a být zodpovědná. Jinak to asi v životě nejde.

Andrea
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Johanka Johanka | 20. srpna 2017 v 22:32 | Reagovat

Gratuluju k dospělosti. Mně se teď moje Hanka směje, že jsem v některých ohledech jako puberťačka. Ale zase se prý neofrňuju ani nejsem protivná a nápadníky zatím taky nemusí srážet ze schodů, tak to snad se mnou nebude tak hrozné... :-)

2 Johanka Johanka | 20. srpna 2017 v 23:23 | Reagovat

Jinak můj zážitek s autem z červencové dovolené: poslední den, kdy jsme to braly z Hané přes Znojmo, Vranov a známé na Vysočině směrem na Prahu, se mi poprvé v životě podařilo nechat klíčky v autě - pro jistotu rovnou v zapalování, čili zůstaly svítit světla. Takže po prohlídce zámku ve Vranově nad Dyjí přicházíme k autu, já hledám klíčky, nenacházím je, zkouším brát za kliku a ejhle, je otevřeno. Auto má ve světlometech xenony, které žerou jak osvětlení Pražského hradu, díky čemuž je baterka kaput; sice bych čekala, že tam bude nějaká ochrana, ale zdá se, že na ni šikovní Žaponci nějak zapomněli. Navíc jsme sice parkovaly v mírném kopci, ale elektrická parkovací brzda bez baterie taky jaksi odmítá vůz odbrzdit.

A co teď. Potřebujeme startovací kabely, o jejichž nákupu jsem už asi tři roky uvažovala, ale úvahy jsem stále neproměnila v čin. Hanka je technický antitalent a neví na co se ptát, já pro změnu tou dobou dělala první krůčky v ženské roli a ačkoli mi to celkem procházelo, hlas jsem stále neměla zvládnutý a jakmile bych na někoho otevřela papulu, měl by mě zaručeně za transvestitu (ne že by to teď po měsíci bylo o moc lepší, ale už mám víc drzosti a to se počítá :-)). Nezbývalo než nahodit jediné víceméně pánské triko, co jsem si před odjezdem pro sichr přihodila do kufru, převléknout kalhoty za staré lítací unixsexové, setřít zbytky rtěnky, vlasy víc sčesat za uši a vrátit se na chvíli zpátky k Honzovi. Pecky v uších a řasenku za brýlemi jsem už neřešila.

Kabely se mi nakonec po asi půl hodině běhání po okolí podařilo vypůjčit, po další čtvrthodině jsem ulovila hodného pána, který nám to pomohl natočit a mohlo se jet dál. Ale byla to docela prohra. První souvislý týden v ženské roli a takhle neslavně ho zakončit.

Startovací kabely už máme vlastní. A já jsem od té doby už jen Johanka.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama