Vzpomínky na Motol

24. března 2018 v 12:33 | Andrea |  Aktuálně
Občas, dnes už opravdu málo kdy, se vracím ke svému blogu a přemýšlím nad tím, kdy ho smazat. Občas se taky vracím k tomu, že je takový nějaký neukončený a zda bych tedy neměla něco ještě napsat. Prostě jen proto, abych vše nějak zarámovala. No a nakonec mě to "zlomilo" a já se rozhodla napsat ještě dva články. Takže tady je první. Víc ale už neslibuji.

Po čase, tak jako u téměř každého člověka s touto diagnózou, dojde ke slovu závěrečná fáze proměny - nějaké chirurgické dořešení situace. Někdo chce víc, někdo míň, někdo vůbec, to máme každý jinak. Asi je důležité co nám osobně dává smysl a co už ne. Nejen že se lišíme jeden člověk od druhého, ale i ženám dávají smysl jiné zákroky než mužům …. Dělítkem je i to, zda si myslíme, že to povede k našemu "zdokonalení" a vylepšení naše života, nebo ne a je to jen nějaký "předpis" vyžadovaný státem. Dělítkem je i to čemu věříme, kam bychom rádi šli, jestli se nám zdá lepší Motol, Ostrava, Thajsko …. Každý člověk to vidí jinak.

Tak i já jsem si jednoho dne položila otázku, zda jít a kam, a po čase si na ni i nějak zodpověděla. Řekla jsem si, že na SRS opravdu chci a po dlouhém průzkumu jsem se rozhodla pro Motol. Proč chci, jsem popsala v mnoha předešlých článcích, tak to opakovat nebudu. Proč Motol a ne Thajsko je složitější otázka. Tím co mě přesvědčilo zůstat doma, nebyla ani tak cena operace, na to jsem pamatovala před lety a prostředky jsem si na ni postupně vytvořila. Nicméně jsem po čase nenašla žádný relevantní důvod, proč tyhle peníze utratit. Několik blogů kde se holky pyšní tím jak to bylo v Thajsku super a zároveň popisují co všechno je na SRS v ČR špatně, mě fakt nestačilo. A nic skutečně objektivního co by zároveň stálo za to (chápejte - co bych já vnímala jako objektivní a mnohem dokonalejší než v ČR) jsem neobjevila, tak jsem zůstala doma.

No a ještě než tedy napíšu svůj (dnes už historický) pohled na to, jak jsem minulý rok prožila SRS v Motole, ráda bych ještě napsala tohle - ….
Tak jako u všech ostatních, můj pohled na Motol a SRS tamtéž, vůbec nemusí být objektivní a není směrodatný pro všechny ostatní. Berte to jako pohled jedné ženy, co SRS v Motole absolvovala a možná, že jiná z vás to bude mít úplně jinak. Jestli lépe to nevím, protože u mě bylo všechno trochu moc v pohodě (ale ne samo od sebe jak uvidíte), ale může to být i nějak horší. Ono totiž kromě zkušenosti a schopností chirurgů rozhoduje i váš zdravotní stav, genetika, věk, kondice a desítky jiných věcí. Takže to berte jako jeden případ a ne jako bernou minci, jinak dál prosím ani nečtěte.

Prolog

Před operací jsem se rozhodla udělat mnoho různých věcí, které jsem vnímala, zcela subjektivně, jako nutné pro svůj vlastní klid. Protože jsem už dost "stará a zkušená", dost dobře jsem si uvědomovala nakolik je důležitý můj vlastní stav organismu. Takže jsem si na poslední tři měsíce před operací naplánovala ještě více sportovních aktivit než obvykle a spoustu dalších věcí. Ačkoliv nemám se zdravím a kondicí problémy, dala jsem si do programu i vysoké aerobní zátěže, víc spánku než obvyklých pár hodin (prostě jsem se snažila jít spát v deset), nějaké vitamíny, vylepšit jídelníček … a tohle všechno dodržet.

Docela to šlo, jen mi to přišlo docela dlouhé a místy jsem to dělala jen proto, že jsem se tak rozhodla a jsem tvrdohlavá. Prostě mě to často nebavilo. Cíl jsem si ale naplnila, a když jsem absolvovala předoperační vyšetření, byla jsem dokonale v normě všech objektivních "testů a snímků" a navíc v dobré fyzické a psychické pohodě. To jsem brala jako cíl, splnila jsem si ho, a možná to byl i první důležitý bod úspěchu. Nebudu to rozvádět dál, tohle si každý umí představit sám a stejně tak chápat důležitost i svého zdravotního stavu pro zvládání jakékoliv operace a následné rekonvalescence.

Motol

Do nemocnice jsem přišla v pondělí na příjem a v úterý byl pak samotný zákrok. Byla jsem na běžném pokoji, se třemi dalšími ženami, co tam byly na jiných typech operací. Nikoho jiného co by byl na konverzi, jsem tam nepotkala.

První den vás nalijí odporným pitím na vyčištění střev, kterého vypijete několik litrů a jinak nesmíte nic jíst. Je to nepříjemné ale přežitelné. Celou dobu jsem si říkala, že situace kdy jsem měla hlad a žízeň byly mnohem horší (měla bych armádě za ty léta výcviku znovu poděkovat). Nic to ale nemění na tom, že je to nechutné; nicméně potřebné.

V úterý po obědě na mě konečně došla řada. Měla jsem už takový hlad a žízeň, že ještě chvíli a sehnala bych si nářadí a začala operovat sama, s vidinou budoucího oběda a nějaké vody. Nicméně byly i případy akutnější, co potřebovaly sál okamžitě, a já jsem akutní rozhodně nebyla - můj stav byl rozhodně chronický, takže bylo třeba počkat.

Nakonec mě odvezli na sál, což byla velmi rychlá akce a na sále pak ještě rychlejší. Než jsem se vzpamatovala, byl tam pan docent a řekl něco jako - "tak jsem tady, můžeme začít" - a další věty už byly na JIP. Nevím přesně, jak dlouho to trvalo, ale bylo to přibližně dvě hodiny.

Probrala jsem se tedy asi po dvou hodinách na JIP a necítila jsem nic. Zjevně ještě fungovala anestézie. Jediný problém byla totální žízeň. Sestra mi dala ale poprvé napít až po několika hodinách, což se mi nelíbilo, ale věděla jsem, že tak to po operacích chodí a má to svoje důvody. Prostě jsem se snažila neustále držet mozek v letargii a spát. Hodně mi pomohlo i to, že ošetřující sestra byla, co se týká chování a vzhledu i prototypem dokonalé a dokonale krásné ženy a nebýt toho že jsem zadaná, snesla bych jí k nohám i nebe (anestézií to nebylo, pak jsem jít ještě viděla mnohokrát). Nicméně - třeba nebyla lesba; ale kdo ví.

Pít jsem dostala až večer a po malých dávkách. No a než jsem večer nějak usnula, dostala jsem i injekci opiátů. V noci jsem se sice neustále budila, ale docela to šlo. Myslela jsem si původně, že to bude mnohem horší.

Hned druhý den po operaci, někdy odpoledne, mě převezli nazpátek na pokoj. Byly opět akutnější případy a mě asi nic kritického nebylo. Několikrát mě ještě prohlédli a proměřili a tak, a … ahoj. Odvezli mě na pokoj.

Na druhou stranu, nic moc idyla to nebyla. Na nohou máte dlahy, v sobě kovový válec a cévku a kanylu a … a jste celý svázaní. Tohle celé vás možná postupně začne tlačit a bolet, alespoň u mě to taky bylo. Když se mě nějak ty "úvazy" smekly a chirurg je bez milosti narazil nazpátek se slovy - "tohle vám milá paní neodvážu ani za nic, až po třech dnech, jinak by to začalo krvácet" - téměř mě bolestí kleplo a kdybych byla pohyblivější, určitě bych ho zaškrtila na místě. Samozřejmě že jsem mu zpětně vděčná, ale tehdy ne. Co musíte udělat? Říkat si prostě včas a dost o anestetika. Jinak prostě jen ležíte a není do čeho píchnout.

V pátek, vzhledem k tomu že jsem neměla žádné komplikace, mě rozvázali. Nikdy jsem snad nikomu nebyla tak vděčná, jako tomuhle doktorovi a sestře. Poslední noc ze čtvrtka na pátek jsem byla už fakt unavená a všechno tlačilo a řezalo tak, že jsem si začala stěžovat žirafce. Bylo to takové malé plyšové zvířátko, co mi koupila a donesla moje Hanka. Nikdy jsem plyšáka neměla, natož abych s ním pokoušela navázat konverzaci. Nicméně tehdy a s žirafkou to bylo zcela jiné a docela to pomohlo.

Takže pár dní po operaci mě rozvázali a mohla jsem se začít dávat nějak dokupy. V nemocnici odvedli svoji práci a já jsem to brala tak, že teď je řada zase na mě. Jinak - zůstala mi ještě cévka a řekli mi, že si mě ještě do pondělí nechají. No a taky, že za hodinu musím na první dilataci - to sice nepotěší, ale opět nemáte na výběr.

První dilatace a pak pár dalších není nic moc, a nesmíte být taky útlocitní na nějakou tu trochu vlastní krve - než se to trochu zahojí. Moje Hanička když to viděla poprvé, tak si pak šla dát radši panáka. Když vás u toho navíc pobaví sestra docela dobrým vtipem jako mě, tak si se smíchem nechtě "natrhnete" i to co nemusíte.

Vzhledem k tomu, co jsem ale slyšela o infekcích a všem ostatním, jsem se snažila, hned od dalšího dne organismu co nejvíce pomáhat. Hanička mi nosila do nemocnice čaj podporující imunitní reakce, "naordinovala" jsem si nějaké multivitaminy a "céčko" a všechno, včetně dilatátoru těsně před dilatací, jsem poctivě natírala tea-tree. Třeba je to úplně k ničemu, ale mě to pomáhalo.

V pondělí mi vyndali i cévku a už na mě nebylo "přiděláno" nic. Řekli mi, že pokud budu pořád v pořádku, pustí mě v úterý ráno domů. No a celé pondělí se nějací lékaři chodily na můj nový "orgán" dívat, a pořád říkali něco jako - to se fakt hojí hezky a dobře to vypadá. Už jsem to i přestala vnímat a na větu "Mohu se podívat" jsem se odkryla i uklízečce, co chtěla vidět zjevně něco jiného a následně byla docela mimo.

Vzhledem k tomu, že jsem začala po odstranění cévky chodit i normálně na WC a nic se jiného nepřihodilo, v úterý mě poslali domů. Takže jsem v nemocnici strávila jen těch sedm dní a šmitec. Hanička dala do auta na sedačku plavací kolo, já si na něj sedla a jely jsme domů.

Epilog

Doma jsem nakonec byla tři týdny. Sice jsem se cítila už po dvou týdnech schopna jít zase do práce a učit své studenty, ale myslím že jeden týden navíc byl docela fajn a víc pomohl. Takže jsem celkově byla i s operací mimo 4 týdny. Nevím, zda je to málo nebo moc, ale v práci to pak bylo úplně v pohodě a mohla jsem chodit/pobíhat/nosit věci jako dřív, nicméně jsem na sebe byla přeci jen opatrnější.

Snažila jsem se pořád docela hodně dávat dokupy, od různých věcí na imunitu, vitamínů, wobenzymu, kyblíku tea-tree, mastem s heřmánkem … až po k procházkám a troše pohybu. Noha co se blbě prokrvovala, protože se moc zaškrtila, postupně přišla "k sobě" a dnes je OK, nedostala jsem žádnou infekci ani nekrózu ani nic podobného. Stehy ale vypadnout nechtěly - musely se nějak vyndat což zvládla nakonec moje Hanička, ze které se časem "vyklubala" i velmi schopná zdravotní sestra. Problémy s močením se žádné nekonaly, takže jsem se do Motola už nevrátila. Jsem ráda.

První měsíce jsem se o sebe a tenhle "orgán" přece jen více starala, alespoň až do finálního "osazení" sliznice mléčnými baktériemi, což zabralo taky nějaký čas a vlastní práci. Nic dalšího se ale nestalo, nic se nijak nezhroutilo, nezmenšilo … tak jak "tam" byl celý dilatátor, při vyndávání pár dní po operaci, tak tam je celý i dnes - jen dnes už tam není potřeba pořád. Nic se nepokazilo ani na inervaci a citlivosti, tak si nemám na co stěžovat - až pana docenta potkám, určitě mu ráda poděkuji a koupím mu možná láhev něčeho dobrého. Svému organismu jsem už poděkovala mnohokrát a své zarputilé a optimistické osobnosti děkovat nebudu. Někdy je prostě otravná.

Po čase

Nechci tvrdit, že nic nebolelo, že jsem neprošla kusem rekonvalescence, že jsem si na sebe nemusela dávat pozor …. Musela, občas bolelo, občas to bylo těžké. Uběhl ale čas a všechno je u mě tak, jak má být. Když se vysvléknu, vypadám normálně a obyčejně jako každá a i můj život v dalších oblastech (které tu nemohu popisovat, protože nevím, zda to nebudete číst před 22 hodinou) je normální a hezký se vším co k tomu patří.

Nechci ani tvrdit, že to tak mají i všechny ostatní holky a mají taky vše hezké a ideální. Možná že někdo nemá a jiný zase ano. Potkávám dnes ale i jiné holky, co tímhle už taky prošly, a jsou spokojené taky.

Kolik je to procent, komu se to povede a komu ne, není předmětem tohoto článku a já si to nechám na odbornou diskusi jinde a ne tady, kde to nedává smysl. Tohle je totiž příběh jedné ženy a jejího stavu a osudu. Nic víc. Na druhou stranu - já jsem dnes ráda, že jsem trollům nepodlehla a měla jsem vlastní hlavu. No a také vy se musíte rozhodnout především sami.

Každá věc se může povést i nepovést a dokonce většinou skončí v nějakém obvyklém průměrném stavu. SRS, operace kolena, kýly, žlučníku, chřipka, angína, očkování …. Tělo není dokonalý stroj a lékař není bůh - takže výsledek je vždy individuální. Když se ale najde schopný lékař a vy sami uděláte, co se dá a jde, vaši nejbližší pomohou a stojí při vás - máte velkou pravděpodobnost, že výsledek bude dobrý.

No a někdy si zkuste položit otázku, proč z času na čas někteří lidé tolik potřebují něco hanět a zpochybňovat. Možná na správnou odpověď nemusíte být ani vystudovaná psychoanalytička jako já.

Andrea
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Johanka Johanka | 24. března 2018 v 20:20

Andreo, díky. Momentálně se rozhoduju jestli po červnové komisi zvolit Motol nebo Ostravu, pro jistotu jdu ještě v pondělí měnit pojišťovnu, protože s doktorem Vřeským má VZP nějaký problém - a každá informace navíc se hodí...

2 Andrea Andrea | 24. března 2018 v 20:31

[1]: Těžko radit. O panu doktorovi jsem slyšela častokrát, naposled minulý týden od někoho, kdo od něj odešel.
Nevím, s ním nemám zkušenost, ale po tom co mě řekly jiné holky jsem ho vyloučila hned jako druhého, hned po Thajsku.
Třeba je ale dobrý, já nevím. Je to zjevně subjektivní věc.

3 Sue Sue | 25. března 2018 v 22:06

Ahoj, díky, že ses rozhodla napsat zakončení, nemám ráda neuzavřené příběhy :-)

A jak píšeš... SRS ti dneska udělají všude možně a výsledek závisí stejně na spoustě věcech - jak jsi sama se sebou srovnaná, jakou techniku používá chirurg, jaká máš očekávání, jak jsi ty sama stavěná a jak probíhá rekonvalescence...  já se rozhodovala pěkně dlouho a nakonec jsem se po spoustě bádání a rozhovorů rozhodla pro Ostravu, i když to pro mě znamenalo pěknou štreku a trochu delší čekání. A nelituju - když se na sebe podívám do zrcadla, vidím normální ženskou, jako bych se tak narodila - čekala jsem mrtě jizev ... a ono nic ... :-) Možná bych tak dopadla i v Praze nebo v Brně... možná by to dopadlo hůř... kdo ví. Docela váhu mělo taky to, že ve mně doktor v Ostravě budil mnohem větší důvěru v jeho schopnosti (i podle referencí na jiné operace) než ti ostatní dva.

4 Andrea Andrea | 25. března 2018 v 23:17

[3]: Chápu. U mě zase budil větší důvěru pan docent v Motole, i co se týká referencí. Prostě si nakonec každá najde co vyhovuje jí a asi udělá i dobře.
Jizvy a jiné věci jsem nečekala a ani se díky bohu nedočkala. Asi by mě to vyděsilo.

5 TS Ženská. TS Ženská. | 10. dubna 2018 v 9:19

[1]:

[2]:

tak nevím, já zvažovala na základě souhrnných informací holek z jednotlivých pracovišť.

netvrdím a ani nevím jaké jsou výsledky SRS s odstupem času z různých pracovišť, podle všeho je + - vcelku spokojenost.

ale to co tomu předchází, se docela  liší.
opravdu velká část holek z motola má po operaci problémy s močením, znám holky co byly propuštěny s čuracím pytlíkem a některé ho měly i několik měsíců, takový případ neznám z Ostravy opravdu žádný.
i ty ´´krvavé´´ dilatace velmi krátce po operaci v motole nejsou dvakrát lákavé.

z Ostravy znám opravdu nespokojenou jen jednu / nejspíš ji znáte všechny/ a to už je operace stará řadu let a před odjezdem pana doktora do zahraničí učit se v oblasti SRS něco nového.

já za sebe mohu říct že jsem dopadla nadstandardně nejspíš i v rámci Ostravy, protože si u mě pan doktor dělal spokojeně fotodokumentaci, což podle všeho vždy nedělá.

pobyt v nemocnici mohu taky hodnotit jako velmi pohodový a dokonce už druhý den po operaci při sledování televize jsem krátce zapomněla že dole už není to co tam bývalo a chtěla se poškrabat, už nebylo na čem.
opiáty jsem odmítla protože pro ně vážně nebyl důvod a už druhý den po SRS jsem šla v doprovodu sestřičky se vysprchovat / ten den mě dostala na starost od vrchní sestry/
další dny už jsem fungovala zcela bez problémů, po toaletě se vždy šla i osprchovat a vyměnila si krytí, protože to důležité bylo přišité a krytí bylo jen přilepeno páskou, následně jsem dostala kalhoty, protože ani páska není dvakrát příjemná a chodila dvakrát denně před budovu na čerstvý vzduch, vevnitř bylo opravdu v ty dny horko na padnutí.

za mě byla Ostrava dobrá volba, tím netvrdím že bych nemohla vcelku v poho dopadnout i v motole, ale to už se nedozvím.

ale aby to nepůsobilo že dělám reklamu.
byla jsem na druhé již jen designové operaci ohledně vnitřních labií / které se v ČR standardně nedělají/ a z výsledkem příliš spokojená nejsem,zda a jestli vůbec to budu ještě dále řešit, zatím nevím.

6 Niki Niki | 10. dubna 2018 v 22:22

No...původně jsem raději nechtěla nic psát, ale nedá mi to.
Trochu se mi to jeví jako určitá reakce na můj článek, kde jsem určitě Motol nechválila a vím dobře proč. Zajímaly by mě ty kladné reference na SRS v Motole a záporné na Ostravu.

Jaké jsou výsledky a jak vypadají naše "pipinky" třeba dva roky po konverzi, těžko zjistíme, ale z dostupných informací je doložitelné, že v Motole je více komplikací (a to nejen pooperačních) a to nemluvím o tom, že celý pobyt v nemocnici je hůře vnímán právě v Motole (JIP...brzké dilatace...omezení pohybu v prvních dnech, apod.)

Také by mě zajímaly ty "jiné holky", které byly tak velice nespokojeny s konverzí v Ostravě. Takové informace se vždy hodí.
No.....

7 Dani Dani | E-mail | 20. dubna 2018 v 12:29

Děkuji moc Andrei a Sue.
Rozhodla jsem se pro SRS u pana Vřeského, jelikož jsem viděla výsledek a rozhodně nemám nad čím přemýšlet.
Taktéž se mi líbí přístup pana doktora Vřeského v tom, že jde cestou inovace, a stále se zlepšuje a zlepšuje i techniku.
To se žel o Motole říct nedá. Byla jsem na jejich konferenci a jedna slečna se ptala, co se za posledních 15 let na technice změnilo. Pan doktor Jarolím odpověděl, že upravili způsob ukončení močové trubice. Za 15 let žádný pokrok. Nechci rozhodně nějak hodnotit jakkoliv výsledky z Motola, jelikož každý má jiné požadavky a představy.
Děkuji Sue za krátkou recenzi pana doktora :))

Přeji krásný den.

8 anita angelb anita angelb | 20. dubna 2018 v 13:27

AHOJ ANDY skoda smazat
tvuj blog me daval dost a
nebyl posedlej..no neva ...
chapu..;)  BLAHOPREJU
I KDYZ JE MI SMUTNO ..
protoze ty jen 2 roky v
nemocnici kdyz ja od mala..
a radeji bych motol ..
milionarky chodi do thajska
.Hezky den a blahopreji

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama