Cesty, které nekončí

3. září 2018 v 23:13 | Andrea |  Aktuálně
Takže se konečně dostávám k druhému slíbenému článku. Sice později než jsem předpokládala, ale přece. Takže co bylo dál a jak celý příběh, alespoň pro tuto chvíli, končí.

Uběhlo dost času a malý kousíček života. Na počátek si už možná nepamatuji, tři roky změn jsou už mimo, pak Motol je někde v dáli a vše se zdá tak nějak daleko, daleko v minulosti a nám zbyla ještě jedna věc, kterou jsme si moc přály. Být jedna druhé, nějak to celé završit a vzít se. No a tak se i stalo!

Jednoho hezkého dne jsme naplánovaly svatbu. Proběhlo to za nějaký čas po akci "Motol". To byl trochu mezník, minimálně v tom, jak to budeme jedna i druhá cítit a chtít. Vzhledem k tomu, že se v našem vztahu ani poté nic nezměnilo, ba právě naopak, byly jsme si obě jistější, že to takhle opravdu chceme, cítíme, máme vedle sebe toho správného člověka, v našem případě tu správnou a fajn ženu a nechceme to jinak.

Vlastně to nebylo ani jednoho hezkého dne, ale bylo to spoustu chvilkových "útržků" času, kdy jsme se o tom bavily, přemýšlely nad termínem a místem. Já jsem si říkala - až budu mít všechny doklady správně, je správný čas. Moje Hanička si říkala - až bude hezky a teplo a nejlépe léto. No a tak jsme postupně došly až ke květnu. Vím, že se říká, že to je nejhorší čas na svatbu, ale víte co? Možná to pro dvě holky tak moc neplatí, alespoň já si to tak říkám.

Takže postupně vykrystalizoval květnový termín a Kladno. Prostě vyberte něco jiného, když je tam úžasná paní matrikářka a svatby holek a kluků tam dělají tak často, že to tam už ani nikoho nepřekvapí. Takže naplánovat obřad, dodat všechny papíry, naplánovat svatební oběd a večerní párty.

Rozhodně to nechci nijak podrobně popisovat, tohle se mi zdá, že je jen moje a mojí ženy a chceme si to nechat pro sebe. Takže jen asi pár poznámek, pro ty hodně zvědavé.

Začaly jsme u kadeřnice ráno v 6.30. Děs běs, nechce se vám vstávat - nebo ano? Pak svatební šaty. Ty už byly vybrány a zaplaceny, tak jenom převzít a naložit. Obě jsme měly "princeznovské" bílé šaty, prostě jsme tomu postupně podlehly a konzervativní kostýmek se prostě nekonal.

Obřad byl úchvatný a být nevěsta byl jeden z mých nejsilnějších zážitků v životě a pro moji ženu, jak vím od ní, taky. Lidí bylo docela hodně, náš původní plán - my dvě a svědci - moc nevyšel a my jsme byly moc rády. Za naše rodiče, kteří nás vedli k obřadu, za rodinu, naše děti, přátele …. Oběd byl super úplně stejně, ale musely jsme jej omezit na 32 lidí. Původně jsme prostě objednaly malý sál. Večerní párty byla prostě moc hezká, přišli další přátelé, naši studenti, kolegové z práce …. To ale už šlo, prostor byl pro 120 lidí, takže problémy nenastaly.

Zajímavostí bylo ještě to, že jsme přijely na chvíli domů v šatech, a tak si nás neplánovaně všimli ještě sousedé v paneláku, moc hezky nám popřáli a od té doby nás tady znají i ti, co si nás nikdy nevšímali. No a to snad jako popis stačí.

Když jsme se vzaly, mělo to pár zajímavých vedlejších efektů, které jsou moc hezké a původně nás trochu překvapily.
Třeba hodně lidí, kteří se na nás dívali jak na dvě exotky, nás začalo respektovat a berou nás jako každou jinou rodinu. Dokonce nám to i několik lidí řeklo - "To že jste se veřejně vzaly, a tím i řekly, že spolu chcete být regulérně a nejen nějak tak žít na "hromádce", máte můj respekt." Hurá, to docela podpoří.

Úřady, banky a tak … super. Ačkoliv některé právní záležitosti jsou u registrovaného partnerství trochu jinak, berou nás společně. Musím říct, že mě pokrokovost některých institucí až překvapila. Dokonce když jsme něco potřebovaly v bance, doložily jsme oddací list (moc se omlouvám, ale název "registrační list" je mi proti srsti - registrační je tak možná pokladna, nebo značka auta; stejně tak obě říkáme - to je moje žena a šmytec) a hurá, příjmy a vše dokládáte společně, byť to tak zákon přímo neumožňuje. Nicméně banka je soukromá instituce a může si dělat, co uzná za vhodné, pokud neporušuje zákon.

Stejně tak lékaři, úřady, škola kam chodí náš kluk …. Najednou většina z nich řekla - jo jasně, jste máma a máma ale jedna rodina - takže zařizovat můžete všechno obě. Někde sice ještě chtěli (v souladu se zákonem) napsat plnou moc, ale už jen čistě formálně, s omluvou že to jinak nejde.

No a nakonec, alespoň pro tento čas, jsme vyřešily už i bydlení. Koupily jsme si dům se zahradou a hromadou dětských pokojíčků pro všechny naše stálé, přechodné, a i budoucí děti. Teď ho přizpůsobíme pro dvě princezny a jejich rodinu, ale asi spíš až na jaře. Na fasádu ale možná zítra nakreslíme dvě berušky a na zahradu zasadíme třešeň, na pravidelné políbení.

Co na tohle celé říct - našly se, vzaly se a přestěhovaly se na svůj zámek. No a tam, cesta na chvíli skončila, aby nastala nějaká další nová.

Protože toho už asi moc nenapíšu, tak alespoň něco na závěr.

Dnes jsem neskutečně vděčná, že jsem se k proměně vůbec odhodlala a šla do ní. Myslím si, že kdyby nebylo tolik zvratů ke konci života v mé předchozí identitě, rodině a práci, možná bych nikdy neměla tolik odvahy, a trápila bych se dál a dál. Jenže byly a já už si pak mohla dovolit být sama sebou, protože to už bylo jedno. A i když to bylo někdy dost těžké, i moje bývalá partnerka mě podpořila, alespoň tak, jak nám přece jen bolestivý rozchod vzájemně dovolil.

Jsem moc ráda za svoji ženu, která je úžasná, a navíc i ona sama, alespoň se to tak každý den zdá, našla to, co v životě hledala, byť by si to dříve asi nikdy nepřiznala. Přece jen najít si za svůj protějšek ženu a pak si jí ještě vzít - no to musíte tak opravdu cítit a navíc mít odvahu to udělat. A věřte tomu, nebylo to nijak snadné udělat - všichni se vás zeptají proč a často nesouhlasí. Zvláště ti nejbližší, kterým to někdy "zbortí" kus světa.

Někdy dnes lidem říkám, že po té co jsem se rozhodla, proběhly tři následné věci, které mě, Andreu, tak nějak "zkompletovaly" do finále.
Paní doktorka Fifková se postarala o moji společenskou proměnu, no a samozřejmě i o správnou hormonální terapii. Pan docent Jerolým se postaral o tu správnou konverzi mého těla, a taky se mu to moc povedlo. No a moje Hanka, dokázala provést moji vnitřní konverzi a dokončit tu proměnu ženy uvnitř, která začala dávno, ale bez ní bych možná ještě dnes mnoho věcí nechápala, neuměla cítit, pochopit a prožívat.

Jestli bych měnila? Neměnila, a ani teď nevím, proč bych měla cítit a chtít něco jiného. Jediné v čem jsem si dříve nebyla jistá (nevěděla jsem, co se se mnou může všechno stát, když o tom všude slyšíte), bylo, zda se nějak jinak "nevyladí" moje orientace, tak jak to u holek po tranzici často bývá. Tohle se nestalo, ale nevěděla jsem, co bude a ani jsem to nijak nelámala přes koleno. No a nakonec se ukázalo, jak napsala jedna z nás někde jinde - zůstala jsem menšinou v menšině.

Jestli lituju tohohle? No, vidím to tak, že stejně jako svoji identitu, tak i svoji orientaci si nevybíráme. Prostě ji máme. A ta moje se mi líbí a připadá mi přirozeně a hezky, takže jsem se jako lesba zjevně narodila, jen v blbým těle. No a do "tranzice na heterosexuálku nebo bisexuálku" se mi fakt nechce; ani taková terapie vlastně ve skutečnosti není, protože je to blbost.

Z procesu jsem stejně neutekla, protože jsem už téměř dokončila výcvik a studium psychoanalytické psychoterapie, no a tak už pracuju jak pro individuální tak i pro skupinovou terapii a pomáhám jiným lidem zase s tím, co trápí je. No a jak to bývá, často i těm, kteří řeší podobné věci.

Svůj proces jsem už ale dokončila. Dnes to beru spíš jako těžší a složitější chřipku. Už je po všem a já jsem už zase normální, obyčejná ženská jako každá jiná. A tak někdy obtížně chápu lidi, kteří i po "procesu/léčbě/proměně …" označují sami sebe pořád za transsexuály. Po chřipce si taky neříkáte zbytek života, že jste chřipkař. Nebo ano? No, asi musíte mít nějaké osobní důvody či okolnosti, a ty já nemám.

Andrea
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Johanka Johanka | 4. září 2018 v 23:32

Hezké. Ještě jednou gratuluju. :-)

A díky, že to tu nemažeš. Ne za mně *), ale za ty, co budou potřebovat informace z procesu v budoucnu.

No a já jdu do špitálu v listopadu. Snad taky nebudou problémy.

Měj se a třeba se někdy zase potkáme...

*) Já na transblogy už v podstatě nechodím, jen k tobě jsem občas nahlédla ze zvědavosti, jestli to ještě nějak uzavřeš.

2 Erin Erin | 7. září 2018 v 5:53

velmi dobre sa vitaju taketo slova ako opisujes priebeh. S tym zaverom o chripke sa stotoznujem uplne. "Choroba" skoncila.
Gratulujem Vam obom a som rada ze to cele vyustilo az do tej oficialnej svadby. Ste uzasne a velmi sa z Vas tesim. Obe ste dokazali prekonat to co sa na zaciatku zda nemozne zmenit.
Krasne spolocne dni Vam prajem z celeho srdca 💕
Erin

3 Andrea Andrea | 10. září 2018 v 9:09

[1]: Držím moc v listopadu palce. Určitě ti to vyjde a bude to moc fajn, jako u mě. Zatím to mazat nebudu, ale jednoho dne

4 Andrea Andrea | 11. září 2018 v 11:00

[2]: Díky moc a budeme moc rády, až se někde potkáme.

5 Ale ono všechno je jinak, nestačím zírat Ale ono všechno je jinak, nestačím zírat | 13. září 2018 v 23:53

Na to, necítit se po změně pohlaví stále jako transgender, tak na toto je potřeba mít asi opravdu hodně velkou dávku kvalitního "matroše" a být hodně velký mimoň, případně tvrďák a drsňák typu:
" Hej vole, já jsem ženská rozumíš, já jsem drsná Baruška, je ti to jasný, rozumíš vole?!"

6 Andrea Andrea | 14. září 2018 v 12:27

[5]: Ještě že už nemusím komentovat všechno a mám vlastní zkušenost.

Miluji trolly a pitomosti, ale chápu že někdo vylévat, to co nosí v sobě, prostě musí.

7 Ale ono všechno je jinak, nestačím zírat Ale ono všechno je jinak, nestačím zírat | 17. září 2018 v 11:59

U trans žen (MtF), na kterých to jde poznat i po mnoho let po změně pohlaví, a defakto do konce života je na nich poznat, že se jedná o trans ženy (tzv. špatné výsledky změn pohlaví), u takových lidí se jedná jen o devastaci psychiky, pokažený život a zmar.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama